Antický svět 

Pěchota: 
Organizace: 
Pojem auxilliares - pomocné sbory - se vztahoval ke všem neřímským (neobčanským) jednotkám, budovaným odvodem neobčanů z provincií. Pomocné sbory zastupovala jak jízda (ta tvořila od Maria již prakticky celou římskou jízdu) tak pěchota. Počátkem císařství se pěchota pomocných sborů organizovala do oddílů - kohort (cohors auxilliares) o přibližně 500 mužích, od 1.st.n.l. pak šlo o jednotky početně dvojnásobné. Kohorta se dále dělila na jednotlivé centurie stejně jako tomu bylo u římských legií. Kohortě pomocných pěších sborů velel římský prefekt kohorty (praefectus cohortis), setninám pak centurioni. Odznakem pomocných sborů býval čtvercový praporec (vexillum). Pomocné jednotky (auxilliares) měly v době Augustově přibližně 130 000 mužů, ve 2. století asi 225 000. V těchto jednotkách sloužili neobčané, měly proto obvykle asi třikrát nižší žold než v římských legiích, nicméně po 25-leté službě jim bylo udělováno římské občanství (pro ně i pro jejich poté narozené legitimní potomky) - takto například získal římské občanství i otec Pavla, původně Žida z Tarsu (apoštola). 

Výzbroj a výstroj: 
Původně používala pěchota pomocných sborů své vlastní (převážně lehké) výstroje a výzbroje, později však byla i zde zavedena jistá uniformita. Ochranná výstroj pomocných sborů byla různorodá - nejčastěji šlo o kroužkové košile (lorica hamata), někdy se zdvojenými rameny, jindy již s krátkým připojeným rukávem (Trajánův sloup). Objevují se i zbroje šupinové nebo lamelové. Přilby i další součásti výstroje byly podobné výstroji římských legií, jen zpravidla trochu více strohé. Oblíbeným štítem pomocných sborů byla velká plochá oválná parma. Základní zbraní byl meč (gladius), prakticky totožný s mečem římských legií, jen někdy těžší, a krátké bodné kopí. Další oblíbenou zbraní pomocných sborů byl luk - šlo o krátký reflexivně zakřivený luk, pocházející z východu a vyráběný metodou kompozitového skládání dřeva, šlach (na straně vnější) a rohoviny (na straně vnitřní). Zvláště proslulí byli v římské armádě krétští lučištníci. Další oblíbenou zbraní pomocných sborů byl prak - buď prostá kožená kapsa, nebo stejná kožená kapsa upevněná na asi čtyři stopy dlouhé dřevěné tyči (fustiball) pro větší švih. Za projektil sloužily standardní olověné kuličky, které prakovník nosil ve váčku u pasu. Výhoda tohoto střeliva byla jednak v tom že se narozdíl od kamenů neměnila jeho váha ani parametry, což umožňovalo přesnější střelbu a také díky šedavé barvě olova nebyly dopadající střely proti obloze dobře vidět, což znesnadňovalo obranu proti nim. Vyhlášení v tomto boji byli zejména baleárští prakovníci. 

Výcvik: 
Výcvik probíhal podobně jako u římských legií. Lučištníci a prakovníci se navíc pravidelně cvičili ve střelbě na cíle v podobě tzv. "košťat" - byly to slaměné nebo proutěné otepy. Lukostřelba i střelba z praku se nacvičovala dle Flavia Vegetia ze vzdálenosti asi 600 stop. Dobře vycvičený prakovník musel zasáhnout takto vzdálený cíl na jediné roztočení praku nad hlavou. Aby mohl výcvik probíhat nepřerušeně i za nečasu nebo v zimním období, stavěly se i kryté střelnice. 

Jízda: 

Vývoj: 
Původně používali Římané jízdu složenou z římských občanů - zpravidla šlo o zámožnější vrstvy, aristokracii (proto zůstal výraz equites pojmem označujícím střední vrstvy obyvatelstva), ale protože se v praxi neosvědčila, začali se již od republikánských dob spoléhat převážně na spojence, či pomocné jednotky. Například v souboji s Hannibalem u Zamy Římanům pomohla jízda numidského krále Masinissy. Caesar využíval spojenecké jízdy gallské a germánské, jeho protivníci za občanské války pak také lehké numidské jezdce krále Iuby (tentýž Iuba poskytl Caesarovým protivníkům také několik desítek slonů) - anonymní autor zápisků O válce Africké poznamenal výhody i nevýhody této lehké numidské jízdy - základní výhodou byla rychlost a velmi vysoká mobilita - lehcí jezdci mohli nečekaně rychle zaútočit a opět se stáhnout. Nevýhodou byla menší disciplína a bojová morálka Numiďanů, také silou se v přímém střetu nedokázali postavit gallské nebo germánské jízdě. Za Antoninů byla proslulá také mauretánská jízda. Opěšalý jezdec (musel-li sesednout) se nemohl postavit dobře vyzbrojenému a vycvičenému pěšáku legií, stejně jako se nemohla lehká jízda bez velké početní převahy postavit pěchotě legií v přímém polním střetu - s výjimkou bitev (tam jízda podporovala pěchotu) se jízda obou stran zpravidla omezovala na průzkum terénu, vzájemné šarvátky s jízdou protivníka a přepady spížovacích oddílů nebo zásobovacích konvojů. Pokud na místo střetu dorazily na pomoc pěší kohorty legie s odznaky, zpravidla jízda protivníka rychle ustoupila do bezpečí. V případě potřeby nebyla římská jízda sto účinně bez pomoci pěchoty držet obsazené pozice, proto se pro odstranění tohoto nedostatku vytvářely vedle čistě jezdeckých oddílů i tzv. jezdecké kohorty (cohortes equitatae) oddíly kombinované kde se skombinovala čtvrtina jízdy se třemi čtvrtinami pěchoty. S prvními podobně koncipovanými oddíly se setkali Římané již u Germánů, ale standardně se jich začalo využívat až za císařství. Vývoj situace v pozdním císařství si vyžádal jistou renesanci jízdy, takže její úloha vedle do té doby vedoucí pěchoty začala nabývat na významu, který se však plně projevil až mnohem později - v ranném a vrcholném středověku. 

Organizace: 
Základní jednotkou jízdy byla turma (turmae). Turma čítala 30-40 jezdců, kterým velel decurio. Odznakem turmy bylo signum. Několik turm tvořilo aly (alae) - jednotky o 500 jezdcích, od císařství i 1000. Odznakem aly byl praporec (vexillum) tak jako u ostatních pomocných sborů. 

Výzbroj a výstroj: 
Typickou zbrojí jezdce byla kroužková košile (lorica hamata), někdy s klasickými zdvojenými rameny (např. památník Aemilia Paulla), jindy s krátkým rukávem, někdy zdobeným cípy (Trajánův sloup aj.). Jiný používaný typ byla zbroj šupinová nebo lamelová. Štít používali jezdci plochý, původně okrouhlý (parma), za císařství pak oválný (parma equastris) nebo tvaru šestihranu s držením v puklici (umbu) podobně jako pěchota. Základní zbraní jízdy bylo kopí - původně šlo o těžší jezdecké kopí řeckého typu opatřené dvěma hroty, později se objevují i lehčí vrhací kopí nošené v toulci uvázaném ke koni, kde jich jezdec mohl mít i více. Dříve používali římští jezdci stejný meč jako pěchota (gladius), počátkem císařství začali používat, zřejmě po keltském vzoru, delší jezdecký meč (spatha), který se pro boj na koni hodil lépe. U některých pomocných oddílů nebo spojenecké jízdy se vyskytoval i luk. Původně římští jezdci neměli sedlo, seděli pouze na pokrývce přehozené přes hřbet koně. Z vyobrazení je sedlo doložené až počátkem císařství, ale Římané se s ním setkali již dříve - např. Gaius Iulius Caesar poznamenal ve své Válce Gallské stran Germánů, že sedlem pohrdali a jeho používání považovali za změkčilost. Sedla z císařského období pravděpodobně vycházela ze sedel keltských - byla nízká s rozsochami v podobě páru sedlových hrušek, ze dřeva či kůže, zpevněná bronzovým kováním. Třmeny a ostruhy nebyly ve starším období známé, ale objevují se asi již počátkem císařství - jejich větší uplatnění přinesl až rozvoj těžké jízdy. Kůň měl uzdu, udidlo a jakousi lehkou ochranu mu poskytovalo pouze kování a bronzové přívěšky postroje. Od principátu budovali Římané také těžkou jízdu, chráněnou celotělovým pancířem (zpravidla šupinový či lamelový), který pokrýval i koně, podle parthského a sarmatského vzoru - takový těžkooděný jezdec se nazýval cataphractus a jeho hlavní zbraní bylo těžké kopí. 

Jezdecký výcvik: 
U jezdeckých oddílů se prováděl pravidelný výcvik - jízdy a boje na koni. Nejméně třikrát do měsíce museli jezdci rozdělení do jednotlivých turm vyrazit z tábora, ujet vzdálenost 10 mil oběma směry a po cestě provádět různé vojenské manévry. Dále se učili rychlému střídání útoku, ústupu či pronásledování nepřítele. V mírových časech se za císařství kromě běžného výcviku objevují i sportovní jezdecké hry (hyppica gymnasia) - ty však nebyly jen tréninkem, ale zpravidla také nákladnou podívanou, pro ně byly zhotovovány speciální přilby s maskovým hledím, chrániče holení, koní apod. Jednou z disciplín bylo vrhání lehkých oštěpů bez ostrého hrotu proti nastaveným štítům jiných jezdců.