Antický svět 

Po pádu Západořímské říše (476 n.l.) se zdá, že pád východní části impéria je nezvratný. Roku 527 nastupuje na trůn císař Justinián I., který během svých dlouhých válek dobude značnou část bývalých západořímských provincií a upevní postavení Východořímské říše ve Středomoří. Bohužel jeho dlouhé válčení má značně neblahý ekonomický dopad na státní pokladnu, říše je pod stálými útoky Germánů, Arabů a Slovanů a aby toho ještě nebylo málo, tak v roce 541 vypukne dýmějový mor, jehož zásluhou obyvatelstvo říše značně prořídne. Tyto všechny eventuality vedou k Justiniánově pádu a k pomalé ztrátě čerstvě dobytých území. Nutně musela přijít nějaká změna, která by pomohla oslabené a nemocné východořímské říši tuto krizi přežít.. 

V době, kdy Arabové dobývají Sýrii, utíká z Héliopole (Maalbeku) člověk, který v brzké době změní osud celé Byzance. Jmenuje se Kallinikos (lat. Callinicus) a hledá ve východořímské říši útočiště. S sebou přináší nový, zatím rozpracovaný prototyp epochální zbraně, která se stane nedílnou součástí byzantinské armády a změní poměr sil mezi Byzancí a barbary. Jedná se o tzv."řecký oheň".. 

Oč se jedná? V moderním pojetí můžeme chápat řecký oheň jakožto předchůdce nám známého napalmu. I konstrukce, jež byla po dlouhou přísně tajná a její vyzrazení se trestalo smrtí, je relativně podobná. Hořlavá směs byla umisťována do keramických nádob - okamžitě, jakmile přišla směs do styku se vzduchem, vzplála. Pokud tento oheň lidé hasili vodou, nedělali dobře, protože styk s vodou mu jen přidával na intenzitě. Řecký oheň dokázal prý uhasit pouze ocet nebo moč. 

Její používání se postupně zdokonalovalo. Nádoby nahradily trouby vyložené mědí, kterými se za pomoci dmychadel, násosek a pump vystřikoval řecký oheň na nepřítele. Podle některých badatelů k tomu bylo ještě využíváno energie hořících plynů. Tím vysvětlují dobové zápisy, podle kterých bylo tryskání kapaliny provázeno hlasitým, hrůzu vzbuzujícím burácením. Zbraň, která měla většinou podobu divokých zvířat nebo draků, měla poměrně slušný rozptyl a v neposlední řadě také značný psychologický efekt na nepřátelské vojáky - ti kteří neuhořeli, se radši stáhli do bezpečné vzdálenosti nebo v panice utekli z bojiště. Většinou se řecký oheň umisťoval na hradby, vozy nebo na válečné lodě, kde měl o to fatálnější účinek. K prvnímu zásadnímu použití řeckého ohně došlo v roce 673, kdy byla Konstantinopol obléhána Araby. Bůhví, jak by to vše skončilo nebýt řeckého ohně; Arabové byli rozehnáni a říše se dostala z vážného ohrožení. K dalšímu zásadnímu využití došlo v letech 717-718, kdy došlo ke dvěma nájezdům arabské flotily na Konstantinopol. Saracénské loďstvo bylo díky řeckému ohni kompletně zničeno. Tato zbraň se používala skoro osm století (poslední zpráva o jeho použití se objevuje v záznamu o obléhání Cařihradu Turky v roce 1453). 

Konstantin VII. Porfyrogennotos prohlásil výrobu této zápalné látky za státní tajemství. V knize De administrando imperio (O správě říše) píše svému následníku: "...Musíš se starat především o řecký oheň. A pakliže se někdo opováží tě o něj požádat, tak jak často žádali nás, odmítej tyto prosby a odpovídej, že oheň byl zjeven Konstantinovi, prvnímu císaři křesťanů, andělem...". 

Dodnes nám není známé přesná "receptura" na přípravu teto zbraně, ale můžeme spolehlivě říct, že na svoji dobu se jednalo o převratný vynález, který na dlouhou dobu zvrátil poměr sil ve prospěch Východořímské říše.