Antický svět 

Organizace 
Již před nástupem Filipa II. na trůn byla makedonská jízda pravděpodobně nejlepší v celém Řecku. Byla vybírána z příslušníků aristokracie a jak její název "Druhové" (hetairoi) napovídá, byla to původně zřejmě jízdní královská osobní stráž.

Mnohem horší to bylo s pěchotou. Ta byla tvořena sedláky, kteří postrádali disciplínu, trénink i řádnou organizaci. Filip tedy začal s tvrdým tréninkem. Nutil své vojáky do dlouhých cvičných pochodů v plné zbroji a s kompletní výstrojí včetně zavazadel. Zakázal používání vozu a každých deset vojáků mohlo mít jen jednoho sluhu, který nesl ruční mlýnky a lana. Vojáci si sami museli nosit třicetidenní dávky. Také kavalerie měla omezený počet sluhů (maximálně jednoho na každého jezdce). Takto dokázal Filip značně omezit počet zavazadel a nevojenských osob ve svém vojsku, dva faktory které vždy velmi obtěžovaly a zpomalovaly všechny armády.

Filip také zreorganizoval svou těžkou pěchotu do falangy, která byla bez pochyby založená na thébském modelu. Arrianos při popisu Alexandrovy armády píše, že každý zástup (dekas) se skládal ze 16 mužů. Zástupu velel dekadarchos , který stál v jeho čele, za ním byl voják pobírající dvojnásobný plat, za ním další pobírající částku někde mezi normálním a dvojnásobným platem, za ním stálo 12 Peršanů (při svém tažení musel Alexandr doplňovat své vojsko Peršany) a na konci stál další řecký voják s vyšším platem (mezi normálem a dvojnásobkem běžného žoldu).

Aby zvýšil důstojnost své nové falangy, nazval její vojáky "Pěšími druhy" (pezhetairoi). Jeho falanga byla rozdělena do taxeis , ve stylu ostatních nespartských řeckých států. Každý taxis byl rekrutován z jiné části Makedonie. Zdá se, že v době Alexandrově bylo 12 taxeis, každý o síle 1500 mužů; šest jich bylo ponecháno v Makedonii a šest doprovázelo Alexandra na jeho perském tažení.

O dalších podjednotkách nemáme v podstatě žádné zprávy. Nicméně podíváme-li se na vojska Alexandrových nástupců, zjistíme, že byla všechna organizovaná v podstatě stejně. To by naznačovalo, že vzorem byla armáda Alexandrova. V tom případě by se tedy každý taxis skládal z šesti syntagmat nebo také speir (syntagma, speira) o 256 mužích a každá syntagma by měla čtyři tetrarchies .

Kromě výše popsané falangy se v Alexandrově armádě nacházelo také 3000 hypaspistů (hypaspistoi). Hypaspisté (doslova štítonoši) byli o něco lehčí pěchota než falangisté. Obvykle byli stavěni mezi falangu a jízdu. Jejich hlavním úkolem bylo pravděpodobně chránit velmi zranitelné boky falangy. Základními jednotkami hypaspistů byly chiliarchies o 1000 mužích. První z nich se nazývala agema a byla to králova osobní stráž.

Důležitou součástí Alexandrova vojska byla jeho makedonská jízda. Kavalerie, která doprovázela Alexandra na jeho tažení byla rozdělena do osmi ilai. Každá ile byla pod velením ilarcha (ilarches). První ile byla silnější než ostatní, byla známá jako královská ile a často jí velel sám Alexandr. Zdá se, že síla jedné ily byla 210, později 231, mužů. Síla královské ily byla pravděpodobně 300 jezdců.

Ily bojovaly v klínové formaci. V čele formace byl ilarches, na křídlech byli další dva důstojníci a za celou formací jel ouragos . Jezdci byli vyzbrojeni dlouhým kopím, kterému se také říkalo sarissa.

Kromě makedonské kavalerie měl Alexandr také thessalskou jízdu o síle 1800 mužů. O jejím uspořádání ani síle jednotlivých jednotek nemáme žádné zprávy. Víme, že síla jednotlivých jednotek byla různá a že farsálská ile byla nejsilnější a nejlepší. Thessalská jízda bojovala ve formaci tvaru kosočtverce.

Pak tu byla také řecká kavalerie. Těchto 600 mužů bylo podle Asclepiodota uspořádáno v pěti ilách o 128 jezdcích. V bitvě se formovali do čtverce s čelem šestnáct a hloubkou 8 mužů (vzhledem k poměru šířky a délky koně a vzdálenostem mezi jednotlivými jezdci se skutečně jednalo zhruba o čtverec). Jak thessalská tak i řecká jízda byla vyzbrojena oštěpy.

Jako jízdní průzkum sloužilo 900 thráckých a paionských jezdců. Jejich hlavním úkolem bylo zkoumat oblast před hlavním vojskem, vyhledávat léčky a pozorovat pohyby nepřítele.

V bitvě u Graniku se mluví o čtyrech ilách balkánských kopiníků. V průběhu svého tažení Alexandr zverboval také 1000 perských jízdních lučištníků.

Jak postupně stále přibývalo jezdců z orientu, Alexandr musel nakonec zreorganizovat své jízdní jednotky. Ponechal si svou královskou ilu, ale zbytek jízdy zformoval do hipparchies . Ty se staly standardními makedonskými jízdními jednotkami. Každá z nich obsahovala osm ilai.

Hlavními zdroji našich vědomostí pro pozdější makedonské válečnictví jsou Polybios, Asclepiodotus a amfipolský vojenský řád. Polybios je nejhodnověrnějším antickým historikem v oblasti vojenských záležitostí a podává nám mnoho popisů bitev, ve kterých byl použit makedonský typ falangy. V jednom bodě dokonce popisuje základní strukturu a funkci falangy, ale bohužel nejde do větších podrobností. Na toto téma napsal samostatné pojednání, které se nám ovšem nezachovalo. Asclepiodotus nám ve svém díle nabízí obraz o struktuře, výcviku a taktice idealizované falangy. Podává nám detailní přehled falangy o 16 384 mužích, která je rozdělena do 1 024 zástupu o šestnácti vojácích. Takováto falanga pravděpodobně nikdy neexistovala. Řada oddílu a hodností, které zmiňuje je pravděpodobně jen hypotetická. Amfipolský vojenský řád je výčet makedonských vojenských předpisů, který byl nalezen v Amfipoli (není kompletní). Můžeme zde mimo jiné najít některé nižší hodnosti a jednotky.

Na základě těchto pramenů můžeme zrekonstruovat možnou podobu struktury makedonské falangy. Nejmenší jednotkou byl opět lochos - zástup šestnácti mužů pod velením lochaga (lochagos). Ze čtyř lochu se skládala jedna tetrarchia, které velel tetrarches. Čtyri tetrarchie vytvářely jednotku zvanou speira (nebo také syntagma), jejíž velitel se nazýval speirarches . Následovala zřejmě chiliarchia, sestávající ze čtyř speir. Velitelem byl chiliarches . Poslední podjednotkou falangy byla strategia, kterou tvořily (jak už vás asi napadlo) čtyři chiliarchiai .

Složení celé armády bylo podobné jako dříve. Stále nalézáme vedle falangy hypaspisty, peltasty, prakovníky a lučištníky. Ovšem hypaspisté a peltasté nevykovávali stejné úkoly jako dříve. Zdá se, že pojem hypaspisté byl nyní používán pro skupinu štábních důstojníků. Zcela se změnila role peltastů. V bitvě u Kynoskefál se peltasté zformovali vedle falangy a dokonce zdvojnásobili její hloubku. Nejvýraznější změna však nastala u kavalerie. V Alexandrově vojsku činil podíl jízdy a pěchoty cca 1:6, zatímco u pozdní makedonské falangy kolem 1:20. Důvodem tak vysokého procenta jezdců v Alexandrově armádě byla jejich mobilita. Ta byla klíčovým faktorem pro dobytí Persie, která se vždy spoléhala na své početné jezdectvo. Od začátku bylo jasné, že řecká pěchota smete cokoliv, co jí může Persie postavit do cesty, ovšem aby to mohla smést, musela to nejdřív chytit. Po Alexandrově smrti přestala hrát kavalerie tak důležitou roli, protože spolu opět začala bojovat vojska složená z falang. 

Vedení boje 
Falanga mohla být zformována buď v otevřeném šiku se dvěma kroky na každého vojáka, v sevřeném šiku s jedním krokem na každého vojáka, nebo v uzavřeném šiku s polovinou kroku na každého muže.

Alexandr obyčejně sestavoval svou bitevní formaci s falangou ve středu sestavy, silnější a kvalitnější část jízdy na pravém křídle, slabší část na levém. Hypaspisté byli vpravo mezi falangou a jízdou. Pravá strana byla navíc ještě posílena lučištníky a vysunuta dopředu. Útok zahajovalo vždy pravé křídlo s Alexandrem v čele své jízdy. Toto byla Alexandrova verze thébské taktiky upravená speciálně pro boj proti Peršanům. Hlavní úlohu hrála stále těžkooděná falanga. Jízda, přestože byla proti perskému vojsku velmi důležitá, fungovala především k narušení soudržnosti nepřátelské formace.

V bitvě u Gaugamely se Evropané poprvé sekali se slony. Když se Alexandr vracel z Indie, vzal s sebou 200 těchto zvířat, ovšem v bitvě si jich už neužil. Až jeho nástupci a potom i další armády je začaly využívat ve svých formacích. Sloni bývali používáni především proti jízdě, protože koně nesnáší jejich pach. V bitevní sestavě bylo místo mezi jednotlivými slony většinou zaplněno lehkooděnci. Přestože Indové v boji proti Alexandrovi nepoužili věže připevněné na své slony, později se tak dělo. Zdá se, že poprvé je takto použil Pyrrhos, když válčil v Itálii. Svůj nejslavnější okamžik si sloni užili v roce 218 př. n. l., když jich 37 spolu s Hannibalem překročilo Alpy, ovšem pak už hrály jen velmi malou roli v antickém válečnictví.

Uspořádání pozdějších makedonských armád před bitvou bylo v podstatě stejné jako předtím - v centru byla falanga, na křídlech peltasté a lehkooděnci. Rozdíl byl v tom, že rozhodující byl v bitvě střed formace, nikoliv křídla.

Když postupovala falanga do bitvy ve formaci, většinou byla uspořádána v otevřeném šiku s dvojnásobnou hloubkou. Toho bylo dosaženo tak, že každý druhý lochos ustoupil dozadu a zařadil se za zástup po své pravé straně. Když se falanga ocitla v dosahu nepřítele, lochy se opět posunuly na svou původní pozici. Důvodem pro tyto manévry byly obtíže s postupem falangy po otevřené krajině v sevřeném šiku. V tomto stavu bylo totiž téměř nemožné obcházet nejrůznější přírodní překážky, nebo se pohybovat na nerovném povrchu.

Před bitvou projížděl vojevůdce kolem nastoupeného šiku a povzbuzoval své muže. Každý falangista měl kopí položené na zemi a vztyčené vzhůru, držel ho v pravé ruce. Štít mu visel přes levé rameno. Pokud se měl připravit k boji, přehodil si štít před sebe, provlékl levé předloktí páskem na štítu a levou rukou uchopil kopí. Pak přední řady sklonily své sarissy tak, aby byly vodorovné se zemí. Na příkaz k útoku (vydávaný trubkou nebo praporem) vyrazil ze sebe voják několikrát válečný pokřik a zaútočil.

Polybios ve svém díle popisuje výhody i nevýhody falangy, aby čtenáři zdůvodnil, proč Makedoňané prohráli v bitvě u Kynoskefal. Za ideálních podmínek nemohlo náporu falangy odolat nic. Ale falanga mohla efektivně operovat pouze na rovném terénu bez přírodních překážek jako jsou stromy, keře, balvany prohloubeniny atd. Takovéto překážky mohly způsobit rozpadnutí formace a tím i ztrátu údernosti falangy. Rozpadu falangy později využívaly flexibilnější římské manipuly, které se nahrnuly do vytvořených otvorů. Jakmile se tohle stalo, falangista se svým dlouhým kopím a malým štítem byl téměř bezbranný. Makedonští vojáci - profesionální žoldnéri v takovém případě nebojovali dál a na znamení kapitulace pozdvihli své sarrisy, toto gesto ale Římané neznali a nepochopili, takže vojáky stejně zmasakrovali.

Když bitva skončila, svlékl vítěz nepřátele z jejich zbrojí, které pak rozvěsil na portikách svých chrámů. Štíty byly obvykle věnovány do nějaké svatyně. 

Výzbroj a výstroj 
Vojáci byli ozbrojeni dlouhým, obouručním kopím (sarissa). Theofrastos, Filipuv a Alexandruv současník, nám udává jeho délku na 5,4 m. Polybios tvrdí, že v jeho době (asi 200-118 př. n. l.) bylo kopí dlouhé 6,3 m a že původně dosahovalo délky 7,2 m. Odborníci se přiklánějí spíše k Theofrastově verzi, nicméně vzhledem k Polybiově vynikající informovanosti ve vojenských záležitostech musíme brát i jeho údaje vážně. Zadní konec kopí byl zatížen. Na tomto konci také voják kopí držel. Podle Polybiova popisu držení této zbraně vyčnívalo před falangistu 4,5 m kopí. V zástupu byl každý bojovník vzdálen 90 cm od muže před sebou. To znamená, že při útoku vyčnívala před přední řadu falangy kopí prvních pěti řad. Zbývajících 11 řad drželo své sarissy nakloněné, některé z nich snad opřené o ramena spolubojovníků, aby tak co nejvíc eliminovalo účinek dopadajících střel.

Vojáci byli také vyzbrojeni mečem. Stále se ještě používal hoplitský meč, ale mnohem oblíbenější byl kopis. Arrianos a Diodorus také naznačují, že byly používány i oštěpy.

Není jisté, jakou používal raný makedonský falangista zbroj. Na amfipolském nápisu můžeme najít seznam pokut udělovaných za ztrátu částí výzbroje. Zbroj pro obyčejného vojáka je zde nazývána cotthybos, zatímco zbroj pro důstojníky a vojáky předních řad se nazývá thorax nebo hemithorax. Cotthybos byl identifikován jako plátěné brnění. Thorax a hemithorax byly zřejmě zbroje kovové. To znamená, že přední řady byly více obrněné, než ty zbývající a je možné, že zadní řady nenosily zbroj vůbec. Také Arrianos několikrát mluví o lehčeji vyzbrojené části falangy. Můžeme předpokládat, že Řekové v této době nosili i keltskou kroužkovou zbroj. Populární byla stále thrácká přilba, ovšem samozřejmě se používaly i jiné typy. Amfipolský rád zmiňuje i náholenice, ovšem zdá se nepravděpodobné, že by je nosili všichni vojáci. Zřejmě jimi byly vybaveny opět jen první řady falangy.

Důležitým vybavením byl samozřejmě štít. Používal se menší kruhový bronzový štít (aspis), o kterém Asclepiodotus píše, že nebyl tolik vydutý. Měl přibližně 60 cm v průměru. Plútarchos ve svém popisu bitvy u Pydny tvrdí, že Makedoňané měli své štíty pověšeny přes levé rameno a když postupovali proti nepříteli, přesunuli si je dopředu. Makedonské štíty také neměly silné okraje jako to bylo u argských štítu. Tento typ štítu byl zaveden proto, že v případě používání argského štítu nebylo možné držet oběma rukama kopí.

Naším hlavním zdrojem informací o jezdecké výzbroji ve 4. století př. n. l. je Xenofón, který psal 50 let před Alexandrovým tažením. Doporučuje, aby jezdec nosil kyrys s chrániči stehen, chránič levé ruky a boiótský typ přilby. Chránič levé ruky byl módní pravděpodobně pouze v jeho době, pak už ne. Dále radí používat bronzový chránič hrudi (peytral) a chránič hlavy (chamfron) pro koně. Xenofón také dává přednost používání zahnutého meče (kopis) před normálním mečem s oboustranným ostřím a oštěpu před kopím.

Zdá se, s ohledem na amfipolský vojenský řád, že na rozdíl od hoplitů městských států dostávali falangisté svoji výzbroj zadarmo.