Antický svět 

Během osmého století př. n. l. se řecký způsob boje postupně začal měnit. Upouštělo se od dřívějšího heroického stylu boje a byl zaveden mnohem organizovanější a disciplinovanější systém - falanga. Falanga byla sevřený bojový šik sestavený z mnoha vedle sebe postavených zástupů. Jestliže voják v první řadě padl, na jeho místo okamžitě nastoupil ten za ním. Falanga mohla být postavena buď v otevřeném šiku, kdy připadaly na každého muže dva kroky místa, anebo v šiku uzavřeném, v kterémžto případě měl voják místa jen polovinu. Zavedení této nové formace bylo doprovázeno i změnami ve výzbroji, především zavedením tzv. argského štítu, který upustil od starého způsobu držení štítu, tzn. jedním centrálním držadlem, a zavedl systém, kdy byl štít připevněn k levému předloktí bojovníka. Štít poskytoval vojákovi ochranu od brady až ke kolenům a byl dostatečně široký, aby v uzavřeném šiku poskytoval záštitu nechráněné straně vlevo stojícího spolubojovníka. Postupně byly nahrazeny i vrhací oštěpy hojně používané v homérské epoše a místo nich bylo zavedeno dlouhé bodné kopí. 

Organizace 
Vývoj falangy hoplitů (jak se noví bojovníci jmenovali) byl postupný proces, v jehož počátečních fázích muselo dojít k mnoha změnám. O začátcích tohoto systému však víme jen velmi málo. Prakticky nic není známo o rané organizaci falangy. První detailní popis nám poskytuje až Xenofón ve své Ústavě lakedaimonské, kde popisuje spartskou armádu na začátku 4. století př. n. l. Jeho popis naznačuje, že spartská falanga, a pravděpodobně i falangy ostatních řeckých státu, se vyvinula ze systému založeném na zástupech o osmi mužích hloubky a že snad někdy po roce 800 př. n. l. se falanga skládala z jednotek zvaných lochoi o síle 100 mužů. Každý lochos pak byl tvořen dvěmapentekostyes (o 50 mužích), které se následně dělily do dvou enomotiai . Každá enomotia se pravděpodobně skládala z 23 hoplitů, veterána zaujímajícího místo vzadu na samém konci formace (ouragos nebo tergiductor) a velícího důstojníka (enomotarches). V bitvě byla enomotia obvykle postavena do tří zástupů o osmi mužích, s ouragem stojícím za formací, aby dohlížel na muže před sebou a případně bránil jejich útěku, a enomotarchem bojujícím v čele úplně pravého zástupu své jednotky (jako u ostatních důstojníku). V tomto případě by tedy každý lochos měl 12 zástupu o osmi mužích hloubky. Opět úplně napravo vpředu by stál velitel celého lochu - lochagos . Levé části lochu velel pentekonter . Přestože se v detailech mohla u jednotlivých státu lišit, základní struktura šiku byla zřejmě u všech městských států stejná. 

V dalším popisu se zaměříme na dva nejmocnější řecké státy - Athény a především Spartu. V Athénách byli všichni muži mezi 17 a 59 lety povinováni vojenskou službou. V průběhu 5. století př. n. l. byly Athény schopny vypravit vojsko o síle přibližně 30 000 hoplítů, z nichž přibližně polovina se účastnila tažení. Zbytek, mladíci pod 19 let a veteráni, bránil město a opevněné body. Hoplíté byli rekrutováni z bohatších složek obyvatelstva, protože každý voják si musel opatřit svoji výstroj sám a jen ti zámožnější si mohli dovolit plnou výzbroj těžkooděnce. Chudí občané sloužili jako lehká pěchota nebo jako veslaři na válečných lodích. Finanční kvóty, podle kterých si musel občan pořizovat příslušnou zbroj upravoval zvláštní zákon. Pokud víme, Athénané si podrželi základní "archaický lochos " a obvykle bojovali ve formaci hluboké osm rad. Vojsko sestávalo z deseti taxeis , každému velel taxiarchos . Z každé z deseti řeckých fýl byl rekrutován jeden taxis . Každý taxis se dále dělil do lochů. Každý rok bylo v Athénách voleno deset stratégů (strategoi) - jeden z každé fýly. Na rozdíl od ostatních úřadů, pokud se stratég ve své funkci osvědčil, mohl být zvolen znovu. Stát se stratégem však nebylo snadné - uchazeč musel před lidovým soudem prokázat svou způsobilost k funkci - například plné občanství, věk nad 30 let, dostatečný majetek (nejméně 100 min) aby nebyl snadno korumpovatelný a posuzoval se též jeho veřejný a soukromý život a celková bezúhonnost. Stratégové sice plnili i funkci diplomatů, ale o vyhlášení války či přijetí míru museli rozhodovat jen spolu s athénskou radou. Během války sice veleli, ale po jejím skončení mohla být (a také někdy byla) jejich rozhodnutí posuzována a mohli být dokonce i souzeni - takový soud odsoudil například stratéga Miltiada k vězení a vítězné stratégy z námořní bitvy u Arginús dokonce k smrti, za to že neposkytli po bitvě pomoc tonoucím. Marně se hájili velmi špatným počasím, které v tu dobu na moři panovalo. V praxi obvykle jen tři stratégové vycházeli s vojskem do pole. V tom případě byl jeden z nich vrchním velitelem, nebo se ve velení střídali. Pokud bylo třeba určit dodatečně vrchního velitele, stratégové o tento post losovali. Zdá se, že dokonce i vrchní generál po udělení rozkazu zaujal své místo na pravém předním místě celé formace. 

Zcela unikátní místo v řeckém válečnictví zaujímala samozřejmě Sparta - nejobávanější ze všech řeckých států. Obecně se uznávalo, že jeden spartský válečník vydá za několik mužů z kteréhokoli jiného státu. Jádro celého vojska tvořili plnoprávní občané Sparty (Spartiates). Tato elita pak byla posílena vojáky rekrutovanými z řad perioiků - obyvatelů bez politických práv. Perioikové spolu se spartskými občany byli označováni jako Lakedaimoňané. Od začátku 5. století př. n. l. sloužili ve vojsku jako lehkooděnci také heilóti (otroci). Ve Spartě bylo vše regulováno státem. Všichni Sparťané byli vojáci. Jakákoliv jiná profese byla spartskému občanu zakázána. Spartská půda byla rozdělena na farmy ve vlastnictví státu na nichž pracovali heilóti. Každému Sparťanovi byla přidělena jedna z těchto farem a z ní čerpal vše, co potřeboval ke své obživě. Tento systém mu pak dovoloval plně se věnovat vojenským záležitostem. Vzhledem k tomu, že heilóti spartské občany svým počtem prudce převyšovali, bylo přímo životně nutné, aby Sparťané zasvětili celý svůj život vojenství a tím si udrželi dostatečnou převahu k tomu, aby mohli udržovat heilóty v patřičných mezích. 

Vojenská výchova Sparťana začínala již v sedmi letech. Tehdy byly děti odtrženy od matky a začleněny do družin s ostatními dětmi. Členové družin spolu cvičili, jedli i spali. Důraz ve výchově byl kladen na disciplínu, odolnost, tělesnou zdatnost, střídmost. Děti chodily bosé a nahé (i za chladného počasí). Dostávali jen malé dávky jídla. Přilepšit si mohly krádežemi - tím se u nich měla vypěstovat lstivost a zručnost. Byly-li při krádeži chyceny, byly přísně potrestány, ne však za to že kradly, ale za to že byly chyceny. Postupně se výchova stále více zpřísňovala. Statečnost byla považována za největší ctnost, naopak ta nejhorší vlastnost ze všech byla zbabělost. Ostatně nejlépe to dokazuje známá věta, se kterou matky vysílaly své syny do války: "vrať se buď se štítem, nebo na štítu." Chlapec dosáhl ve Spartě plnoletosti ve dvaceti letech, kdy mu začínala i vojenská povinnost. Vzhledem k tomu, že spartská armáda byla organizována podle věkových skupin, mladí muži i nadále žili a cvičili společně. Dokonce i poté co se muž oženil, stále spal a jedl se svými druhy v kasárnách. 

Xenofón nám ve své Ústavě lakedaimonské podává výborný popis spartské vojenské organizace začátku 4. století př. n. l. Všichni muži mezi 20 a 60 lety byli povinováni vojenskou službou. Spartský voják byl vyzbrojen stejně jako vojáci jiných států, ale bylo možno ho snadno rozpoznat podle jeho jasně červeného pláště, který byl pro Sparťany typický. V době Xenofóntově čítal spartský lochos 144 mužů, a skládal se ze čtyř enomotiai o síle 36 mužů. Vypadá to, že Spartané jednoduše zvětšili sílu archaické enomotie o 50% tak, aby mohla být základní hloubka šiku zvednuta na 12 řad vojáku. V této době byla tendence vytvářet hlubší formace, pravděpodobně pod vlivem úspěchu Théb, které volily mnohem hlubší uspořádání falangy. Je poměrně pravděpodobné, že až do pozdního 5. století př. n. l. i Sparta používala "archaický lochos " se standardní hloubkou osmi bojovníků. 

Spartské vojsko bylo organizováno tak, aby každá jednotka, bez ohledu na to jak malá, měla svého velitele a možná i ouraga. Je dokonce možné, že celá zadní řada šiku se skládala z ouragů. Každá enomotia byla rozdělena do tří zástupů a pak se dále členila do šesti polovičních zástupů. Každý zástup i poloviční zástup měl svého nejlepšího muže jako velitele. Dve enomotiai tvořily pentekostys , jehož velitelem byl pentekonter . Dva pentekostyes pak tvořily lochos . Tomu velel lochagos . Další jednotkou byla mora , která se skládala ze čtyř lochů. Velitel mory se nazýval polemarchos . Ke každé moře byla (od konce 5. století př. n. l.) připojena jednotka kavalérie, která byla nazývána také mora a čítala asi kolem 60 jezdců. Velitele jízdy (hipparchos) jmenoval sbor eforů. První mora obsahovala jednotku zvanou hippeis. Ta se skládala z 300 hoplitů (pěšáků ne jezdců jak by mohl naznačovat název), kteří byli absolutní elitou celé armády a tvořili královu stráž. Celá spartská armáda se skládala ze šesti morai a velel jí jeden z králů (ve starší době táhli do boje oba králové, později již jen jeden). Všichni velitelé zaujímali pravou přední pozici ve své jednotce. 

V prvních fázích svého vývoje byla falanga považována za jedinou rozhodující zbraň. Nicméně v průběhu času se začaly projevovat i slabiny této formace. Na rovné ploše převálcovala falanga s přehledem vše, co jí stálo v cestě. Nicméně byla absolutně nepoužitelná na nerovném nebo kopcovitém povrchu, proti kavalerii a proti lehkoodencům používajícím partyzánskou taktiku. Athény proto začaly v 6. století př. n. l. využívat skýtské a krétské lučištníky, ale až řecko-perské války donutily řecké státy vážně uvažovat o používání lehkooděných jednotek. Přesto ani tyto jednotky nezmohly téměř nic proti perské jízdě, která dělala Řekům obrovské problémy. Je téměř neuvěřitelné, že v žádné bitvě řecko-perských válek není jediná zmínka o řeckém jezdectvu. Teprve v peloponéské válce se začala kavalerie vážně používat. V 5. století př. n. l. se také začali využívat prakovníci (nejlepší byli z Rhodu). Zatímco skýtští lučištníci byli schopni dostřelit svými kompositními luky do vzdálenosti něco přes 150 metrů, maximální dostřel prakovníků byl pravděpodobně dokonce někde kolem 350 metru. Za vynikající lehkooděnce byli považování peltasté (peltastai), nazývaní podle jejich proutěných štítů (pelta). Peltasté byli thráckého původu a také nosili tradiční thrácké oblečení - plášť, vysoké boty a frýžskou čapku. Nemívali na sobě zbroj a spoléhali pouze na svou rychlost. Jejich zbraní byl oštěp. Obvykle jednoduše přiběhli, hodili své oštěpy na nepřítele a zase utekli, ještě než se protivník zmohl na nějakou protiakci. 

Lehkooděnci byli vždy považováni za méně důležité jednotky. Jejich hlavní úkol byl chránit falangu před lehkooděnci a jízdou nepřítele. Obvykle bojovali na křídlech formace, ale občas mohli také vysílat své projektily na nepřítele zpoza svých těžkooděnců. 

Vedení boje 
Způsob vedení boje si nejlépe ukážeme na příkladu praxe zavedené u Sparťanů. Když měla být armáda mobilizována, eforové vyhlásili, které ročníky mají být povolány (jak vojáci, tak i řemeslníci a technici). Pokud se očekávalo, že kampaň bude trvat déle než 15 dní, každý voják si s sebou bral zásoby na 20 dní. Každý Sparťan byl doprovázen heilótem, který nesl jeho zavazadla. V denní dávce hoplita bylo započítáno i jídlo pro jeho heilóta. Základní strava vojáka byla ječmenná krupice, které k uživení sebe a heilóta po dvacet dnů potřeboval asi 50 litrů. Ta pak byla doplněna sýrem, cibulí a soleným masem. Spartské jídlo bylo velmi střídmé a to nejen během tažení. Stejné to bylo i v jídelnách v samotné Spartě. Všichni jedli stejně. Nebyly žádné extra dávky pro důstojníky a dokonce ani pro krále. 

Voják si musel s sebou nosit svůj nocleh, který byl často omezen pouze na jeho štít a spoustu oblečení. Vojáci nenosili stany, takže většinou spali pod širým nebem, nebo stavěli improvizované chatrče. Na minimu se snažili eforové udržovat také vozy a soumary potřebné pro přemísťování zásob. Každý vůz vezl lopatu a motyku a každé zvíře neslo sekeru a srp. Nářadí bylo potřeba pro předvoj, který měl za úkol vyčistit cestu pro vozy. Lidé do tohoto předvoje byli vybírání z těch, kteří nebyli přijati k lehké pěchotě. Mezi další výstroj, kterou s sebou vojsko bralo patřily lékařské zásoby, věci pro údržbu zbroje, tesařské náčiní pro opravu vozu atd. Řemeslníci doprovázející vojsko byli kováři, tesaři a kožaři vojenského věku. 

Než spartská armáda vyrazila, provedl král oběť. Pokud byla znamení příznivá, nosič ohně vzal z oltáře posvátný oheň a nesl ho před vojskem až k hranicím Lakónie. Zde obětoval král znovu a pokud byla znamení stále v pořádku, vyvedl armádu na tažení. Všechny oběti, o kterých se soudilo, že budou potřeba, brala armáda s sebou. 

Na pochodu bylo spartské vojsko vedeno jízdou a skupinou mužů zvaných sciritai, kteří se rozptýlili před kolonou. Sciritai byli drsní horalé, byli lehce vyzbrojeni a využívaní jako pozorovatelé a průzkumníci. To samozřejmě platí pro Xenofóntovu dobu - v časech řecko-perských válek jižní Řekové jízdu neměli. Za kavalérií následovaly zásobovací vozy doprovázené pěchotou. 

První den pochodovalo vojsko jen krátkou vzdálenost, pro případ že by se něco zapomnělo. Kromě pokynu k rannímu vstávání, který se dával trubkou, byly ostatní povely udíleny rohem. Povely to byly jen velmi jednoduché - vytvořit tábor, vyrazit na pochod, odpočívat. Pokud musela armáda projít průsmykem, rozdělila se pěchota na dvě části, přičemž každá pochodovala na jedné straně zásobovacích vozů, aby je mohla chránit proti případnému útoku. Často je také v antických pramenech zmiňována čtvercová pochodová formace užívaná v případě blízkosti nepřítele. Vojsko je rozděleno na čtyři části, dvě z nich pochodují v zástupu tvoří boky formace a zbylé dvě pochodující ve falanze tvoří čelo a zadní část čtverce. Lehkooděnci, zásobovací vozy a neozbrojení jsou uvnitř čtverce. 

V případě setkání s nepřítelem, vojsko rozbilo tábor. Na rozdíl od římského řecký tábor nebyl opevněný, neměl dokonce ani příkop (příkop a palisáda se budovaly pouze v případě, že mělo vojsko v úmyslu dlouhotrvající okupaci místa). Xenofón píše, že spartský tábor byl kruhový. To ovšem nemůžeme brát doslova, protože tábory se většinou přizpůsobovaly terénním podmínkám. Ve středu kruhu bylo zřejmě stanoviště krále, jeho štábu a ochranky, následovaly zásoby a neozbrojené jednotky, pak teprve ozbrojenci. V průběhu dne byly na okolních kopcích zřízeny hlídkové stanice kavaleristů, v noci hlídkovaly sciritai. Není pochyb o tom, že před zavedením jezdectva měly sciritai na starosti i denní službu. Je zajímavé dodat, že Sparťané se vždy tolik báli možného povstání otroků, že považovali za důležitější hlídat si vlastní zbraně než obvod tábora. 

Každé ráno provedl král v přítomnosti polemarchů, lochagů, pentekonterů a popřípadě důstojníku spřátelených kontingentů oběť. Pak vydal denní rozkazy. Pokud se blížila bitva, vyleštili si hoplíté štíty a zbroje, připravili zbraně a vyčesali své dlouhé vlasy, jak to Sparťané vždy dělávali, pokud se ocitli v nebezpečí života. Pak se ověnčili girlandami a král za hry flétnistů obětoval kozu. Bojovat bez oběti bylo bezbožné a přinášelo to neštěstí, proto se někdy přinášela obět i přímo v bitvě - tak kupříkladu podle Herodota obětovali Lakedaimonští a Tegejští u Plataje přímo v dešti perských šípu, což mnohé z nich stálo život - Tegejští nakonec nemohli kvůli tomu oběť vykonat a je zajímavé, že prakticky všichni v bitvě padli - na druhou stranu nutno ovšem dodat, že to byli oni kdo se vrhli jako první přímo do středu Perského vojska, prorazili elitní oddíly a zabili perského vojevůdce Mardonia, takže se jejich ztráty dají pochopit a svým způsobem získali vlastně nesmrtelnost. Pak přečetli věštci božská znamení a poradili králi, zda má svést bitvu či nikoli. Žádný zbožný generál by nezačal boj, pokud by znamení byla nepříznivá. Samozřejmě se často stávalo, že znamení byla falšována tak, aby se shodovala s přáním vojevůdce. Byla-li tedy znamení příznivá, bojovníci se nasnídali a zaujali svá místa v šiku. Postup v bitvě byl rozhodnut na válečném koncilu, kterého se účastnil král a polemarchové (v době řecko-perských válek pravděpodobně i lochagové). Konečné příkazy pak král udílel polemarchům, ti je předali lochagům a tak dál. Pak se velitelé postavili na svá místa. Samotnou bitvu pak zahájil obvykle útok střelců, lehkooděnců a jízdy, který měl narušit řady protivníka. Potom předal král kolemstojícím heslo, ti ho předali dalším, ti dalším. Když došlo heslo na konec linie, bylo posláno zpět ke králi. Ten pak začal zpívat paján známý jako Castorova píseň, který měl v hoplitech vyvolat bojového ducha. Zazněly trubky, začaly hrát flétny, hoplité zpívali se svým králem a falanga začala pochodovat směrem k nepříteli, přičemž tempo kroku udržovalo podle zvuku nástrojů. Když se přiblížili k nepříteli, hudba ztichla a důstojníci začali povzbuzovat své muže k boji. Pak zvedli hoplité oštěpy do bojové pozice nad své pravé rameno. Zatímco Sparťané do boje pochodovali, u ostatních řeckých státu přešla v posledních pár metrech celá falanga do běhu. I to nám hodně prozrazuje o vynikající disciplíně spartských vojáků. 

Pak se obě falangy srazily s obrovským třeskem, jak do sebe štíty a kopí narážely. Zadní řady se začaly mačkat na přední. Každý muž tlačil na toho před sebou a přední řady se snažily zasáhnout nepřítele přes ramena svých druhů. Falanga se snažila svým tlakem vyvést nepřítele z rovnováhy. Pokud muž v přední řade padl, na jeho místo okamžitě nastoupil ten za ním. Takhle bojovali, dokud se formace nepřítele nerozpadla. 

Samozřejmě tento popis je velice zjednodušený a zachycuje ideální situaci. Podmínky většinou ideální nebyly a muselo se improvizovat. Navíc se v poslední době mezi odborníky začínají zvedat hlasy argumentující proti tomuto tradičnímu pohledu na boj falang. 

Dokud si falanga udržela svoji soudržnost, ztráty byly poměrně malé. Jakmile se však soudržnost narušila a hoplité se obrátili na útěk odhazujíce štíty a kopí, začala jatka. Sparťané obvykle nepronásledovali své poražené nepřátelé. Jakmile král rozhodl, že již není potřeba bojovat dále, dal znamení k ústupu. Následně sesbírali své raněné a padlé. Poražená strana pak obvykle poslala herolda vyjednat příměří, aby se i ona mohla postarat o raněné a padlé - to se stalo formální uznáním porážky. 

Vítězná strana pak často vztyčila památník svého vítězství (tropanion) tvořený zbraněmi a zbrojemi získanými na poraženém protivníku. Některé části výzbroje bývaly věnovány do svatyní v Olympii a Delfách. 

Velice zajímavá je thébská taktika a změny, které zavedl Epameinondas a které později velmi ovlivnily makedonské válečnictví. Bohužel Xenofón se jí nikdy příliš nezabýval a z ostatních zdrojů máme jen kusé informace. Na čem se všechny prameny shodují je, že Thébané tradičně stavěli svoji falangu mnohem hlubší než ostatní řecké státy. Roku 424 př. n. l. u Delia například Athénané postavili svůj šik osm řad hluboký, zatímco hloubka thébské formace byla dvacet pět řad. U Leuktry, kde Thébané porazili Spartu, byla jejich falanga 50 řad hluboká. 

V Thébské armádě byla elitní skupina tří set vybraných bojovníků, která se nazývala Svatá skupina. Tito muži byli stejně odvážní a odhodlaní jako Sparťané a rozhodně jim byli rovnocenným protivníkem. Roku 382 př. n. l. obsadili Sparťané věrolomně Cadmeu, což vedlo k válce Théb proti Spartě. Thébský vojevůdce Epameinondas přivedl thébskou armádu na špici její výkonnosti a zavedl řadu taktických změn. Po celou dobu dosavadní existence falangy se vše soustředilo na to, aby byl boj rozhodnut v centru formace. A v té době byli Sparťané téměř neporazitelní. Epameinondas pochopil, že Sparťané (stejně jako ostatní městské státy) staví své nejlepší jednotky na pravou stranu formace a že z úspěchu těchto elitních vojáků čerpá odvahu a sílu zbytek hoplitů. Důvod byl ten, že pravá, štíty nechráněná, strana byla zranitelnější, a navíc vojáci v bitvě se podvědomě snažili přiblížit ke svému pravému spolubojovníkovi, za jehož štítem kryli svoji pravou stranu. Zároveň se stejně podvědomě snažili dostat svého protivníka na svou levou stranu, kde měli svůj štít. Tak docházelo k tendencím k přetáčení bojujících falang proti směru hodinových ručiček. Epaminondas věřil, že pokud dokáže porazit Spartské pravé křídlo, zbytek Lakedaimonské armády se zhroutí. Aby toho dosáhl, přesunul své nejlepší muže na levé křídlo a posunul je dopředu, zatímco slabší pravé křídlo poněkud stáhl zpět. Tomuto rozestavení se říká kosý šik (loxé falanx). Svoji novou taktiku vyzkoušel Epameinondas roku 371 př. n. l. v bitvě u Leuktry. Jeho silné levé křídlo mohutně podporované jezdectvem rozdrtilo spartské hippeis a padl i spartský král Kleombrotos. Jak Epameinondas očekával, zbytek vojska se zhroutil - "...ztratili hlavu, zapomněli na své válečné umění, zmateně prchali a byli pobíjeni jako nikdy před tím " píše Plútarchos. Stejnou taktiku pak s úspěchem použil Epaminondas i u Mantineie 362 př. n. l., kde sice nakonec sám padl a bitva skončila nerozhodně, ale Spartský šik opět prorazil "jako triéra kýlem vody", konstatoval Xenofón. 

Výzbroj a výstroj 
Oděvem vojáka byl chitón - defakto stejný oděv jaký nosili muži i v civilu - prosté různě nařasené přepásané (někdy dvojitě) roucho obvykle bez rukávu, tvořené dvěma díly, sešitými nebo jehlicí spojenými na ramenech (někdy jen na jednom rameni) a bocích. 

Chitón mohl být lněný, vlněný či později též bavlněný. Mohl mít též různou barvu nebo být zcela nebarvený. Někdy mohl být ale i rudý o čemž se traduje, že jde o psychologické opatření, neboť na rudém oděvu není vidět vlastní krev a zranění. Chitón zámožnějších bojovníků mohl být zdobený například výrazným ozdobným lemem s geometrickými vzory apod. Přes chitón se oblékal další kus oděvu - plášť - chlamys spínaný na pravém rameni tak, aby pravá ruka zůstala volná a pohotová k boji. Zvláštním typem oděvu byla "uniforma" efébů - nosili tmavou chlamidu sepjatou na pravém rameni a široký plstěný klobouk - petasos . 

V rané fázi 8. století př. n. l. se v Řecku používaly dva typy štítů - oválný typ se dvěma výřezy po stranách známý jako dipylský typ a kruhový typ s centrálním držadlem. Dipylský štít se téměř určitě vyvinul z mykénského typu štítu, který měl tvar číslice osm a přestal se používat krátce po roce 1400 př. n. l. Druhý typ štítu vznikl pravděpodobně ve střední Evropě. Poprvé se v Řecku objevil v pozdní mykénské době, ale pravděpodobně až po příchodu Dórů začal v řecké výzbroji převládat. 

Během 8. století postupně vznikal nový typ štítu, který pak zatlačil oba předcházející do pozadí - argský typ. Tento štít se pravděpodobně vyvinul z kruhového typu s centrálním držadlem, přesto je úplně jiný. Je také kruhový, ale mnohem více vypouklý, má zesílené okraje, ale především má úplně jiný systém držadla. Ve středu štítu byl kovový pruh, kterým se provléklo předloktí. Držadlo pak mělo formu řemínku umístěného poblíž okraje štítu. Štít byl dřevěný, pobitý a zesílený bronzovým plechem a vážil kolem 7 kg. Chránil válečníka od brady až ke kolenům - později, zřejmě na konci 6. století př. n. l. se někdy ještě ke spodnímu okraji štítu připevňoval kožený závěs, který chránil nohy bojovníka před střelami. Tím že byl kovový pruh umístěn do středu štítu, téměř celá levá polovina štítu přečnívala, takže spolubojovník po levici za ni mohl schovat svoji nechráněnou pravou stranu. Štíty hoplitů bývaly pomalovány nejrůznějšími geometrickými vzory, obrázky zvířat (had, rak, štír, lev), gorgon, kotev atd., což zřejmě sloužilo k rozpoznávání jednotlivých bojovníků v bitvě. Za pochodu se štít nosil zavěšený na řemeni na zádech. 

Roku 1953 byl v Argu na peloponéském poloostrově nalezen hrob s nejranější řeckou přilbou a brněním. Je to první nález zbroje od objevu v Dendře z 15. století př. n. l. Bronzový krunýř z Argu má přední a zadní plát, oba jsou jednoduše zdobené a zvýrazňují anatomii trupu. Na prvém okraji předního plátu jsou dva trubkovité výčnělky, které pasují do příslušných otvorů na zadním plátu. Před oblečením pancíře se zmíněnými trubkovitými výčnělky provlékal kolík, čímž se upevnila pravá strana. Levá strana se upevňovala pomocí kožených řemínku. V oblasti ramen k sobě byly oba pláty přichyceny malými hřeby provlečenými příslušnými dírkami v obou plátech. V horní části je brnění částečně vyhnuté, aby alespoň trochu chránilo krk. Tento typ brnění se nazývá "zvoncový krunýř", podle charakteristického rozšíření spodní hrany pancíře. 

Ve druhé polovině 6. století přestal být typ zbroje populární a byl jako základní zbroj hoplitů nahrazen plátěným krunýřem. Nicméně bronzové zbroje byly používány i nadále a postupně se vyvinuly v elegantní svalové pancíře, které si však nikdy nezískaly stejnou popularitu jako jejich předchůdci. Přesto přetrvaly až do římské éry, kdy tvořily část uniformy vysokých důstojníků římské armády. 

Svalové krunýře, taktéž dvoudílné, byly obvykle po stranách, a občas i na ramenech, spojeny panty. Na každé straně u pantu byl kroužek, který sloužil ke stáhnutí obou částí pancíře k sobě koženým řemínkem. Některé pancíře používaly pouze tyto kroužky a řemínky (bez pantu). Některé typy krunýřů bývaly doplněny řadou destiček zavěšených na spodním okraji zesilující ochranu (pteryges). Na ramenou zesiloval některé krunýře pár ramenních plátů (epómides). Ve 4. století př. n. l. byl svalový krunýř upraven také pro kavalerii - spodní část byla roztažena dopředu a dozadu tak, aby mohl voják pohodlně sedět na koni. 

Plátěné krunýře se pravděpodobně používaly již v pozdní době mykénské, ovšem až v pozdním šestém století se staly standardní zbrojí řeckých hoplitů. Tato brnění byla vyráběna z mnoha vrstev plátna slepených k sobě tak, aby tvořily tvrdou "košili" silnou asi 0.5 cm. Košile se obtočila kolem těla a upevnila na levé straně. Části ve tvaru písmene U byly připevněny k zadní části a přetahovaly se přes ramena dopředu, kde se přichytily. Tím byla chráněna i ramena. Přestože se takto vytvořená plátěná zbroj považovala za dostatečnou ochranu, často bývala ještě posílena připevněním kovových šupin nebo plátků. 

Další součástí výzbroje hoplitů byly chrániče holení, které se začaly plně využívat v 7. století př. n. l. Zpočátku zakrývaly jen holeň, později i koleno a máme i příklady přídavných částí, které chránily kotník, nárt a prsty u nohou. Tyto chrániče bývaly anatomicky tvarované a často velmi složitě zdobené. Tyto náholenice již narozdíl od starších typů šněrování nepotřebovaly, protože je na noze držela pružnost bronzu. Bojovník při odívání holen pouze roztáhl, vsunul nohu a holeň již držela sama. Na skulpturách jsou vyobrazeny i chrániče stehen, ovšem zatím jen jeden takový příklad byl nalezen v Olympii. Bývaly užívány i chrániče paže, především její horní části. Chrániče končetin byly podloženy kůží nebo látkou. Všechny tyto typy chráničů kromě holenního se přestaly používat na konci 6. století př. n. l. a ani chránič holení nebyl již tak oblíbený jako dříve. 

Známe několik forem řeckých přileb, ale zdá se, že se všechny postupně vyvinuly ze dvou prototypů - tzv. kegelského a primitivního korintského typu. 

Kegelská přilba byla nalezena s výše zmíněným zvoncovým pancířem v Argu. Byla to vysoká bronzová přilbice s pevnými protaženými lícnicemi zdobená na temeni tulejkou a vysokým obloukovitým rámem chocholu. Přilba byla vyráběna z pěti různých částí. Tyto přilby se přestaly používat někdy na začátku 7. století př. n. l. Z kegelských helem se vyvinuly dva nové typy: ostrovní a illyrský. 

Ostrovní typ byl populární na Krétě, kde bylo nalezeno mnoho miniatur těchto přileb. Z Kréty je také jediný dosud nalezený fragment této přilby. Vyráběla se snýtováním dvou půlek k sobě. 

Illyrský typ je přímo odvozen z typu kegelského. Hlavní rozdíl spočívá v jakémsi hřebeni, který vede zepředu dozadu přes celou přilbu. Stejně jako ostrovní přilby je i illyrský typ vyráběn ze dvou snýtovaných částí, avšak od první poloviny 6. století př. n. l. se začíná dělat z jediného kusu. Illyrské přilby přežívají až do 5. století př. n. l. 

Korintská přilba byla zdaleka nejpoužívanější řecká přilba. Plně uzavřená těžká přilbice s průzorem pro oči ve tvaru "T" kde střed je ještě vyplněn dlouhým jazykovitým nánosníkem. Tato přilba sice skýtala výbornou ochranu, ale z části omezovala výhled. Jednalo se o velmi populární typ, protože byla později napodobena na tzv. italo-korintských přilbách kde však je původní hledí zdvižené vzhůru na způsob kšiltu klobouku a původní průzory jsou zde jen stylizované naznačené. Korintská přilba mizí v Řecku na začátku 5. století př. n. l., ovšem, jak jsme již zmínili, její vývoj pokračuje v Itálii. 

Jak korintské tak illyrské přilby měly jednu velkou vadu - uši byly zakryté, takže bylo nemožné slyšet rozkazy důstojníků. Po nějakých experimentech se postupně vytvořil další typ přileb - chalkidský. Tento typ se vyvinul z korintských přileb. Mohl mít buď pevné, nebo pohyblivé (panty připevněné) lícnice. Třetí forma těchto přileb měla volné lícnice, ale neměla nánosník - takovým přilbám se říká attické, přestože téměř všechny nálezy těchto přileb máme z Itálie. 

Nakonec je třeba zmínit thrácký typ, který měl oblý zbon, lehce zdvižený štítek nad čelem a dlouhé, pohyblivé, na pantu usazené lícnice, které byly často složitě zdobené. 

Všechny kovové přilby musely mít uvnitř vycpávky, protože helma sice uchránila válečníka před ostřím zbraně, nikoliv však před tlakem a otřesem, který rána způsobila. Přilbice měly také chocholy z koňských žíní. 

Hlavní zbraní hoplitů byl oštěp. Oštěpy bývaly dlouhé mezi 1,5 a 3 m, mívaly železné špice většinou ve tvaru listu a i druhý konec tyče míval kovovou špici. Dále nosíval voják meč. Nálezy ukazují, že se stále používaly mykénské typy mečů, jen byly vyráběny ze železa. Tyto meče mívaly oboustranné, rovné ostří a bývaly kolem 75 cm dlouhé. V průběhu řecko-perských válek se meče zkrátily přibližně na 60 cm a čepel získala jazykový tvar. Byly to především sečné zbraně. 

Během 6. a 5. století př. n. l. se postupně začal zavádět mírně zahnutý meč s ostřím pouze na jedné straně (kopis). Tento typ meče pravděpodobně vznikl v Etrurii. Zpočátku byl asi 65 cm dlouhý a také se používal jako sečná zbraň. Postupně byl zkrácen a upraven tak, aby se dal používat i jako bodná zbraň. 

Po celou dobu se používalo také dýk - původně s bronzovou (u nobility bohatě zdobenou, někdy vykládanou zlatem), později se železnou čepelí. 

Již jsme uvedli výše, že lehkooděné pomocné jednotky používaly pro boj na dálku luky a praky. Lučištníci byli většinou Skýthové a Kréťané. Oba národy používaly kompositní luky vyráběné ze dřeva, rohoviny, kostí a šlach. Krétský luk byl přímý, skýthský byl reflexivní. Skýthský luk měl dostřel přes 150 metrů. 

Prakovníci byli využíváni od 5. století př. n. l. Nejlepší byli Rhoďané. Dostřel praku mohl být zřejmě až 350 metru. Jako munice se používaly buď kameny, nebo střely z olova či pálené hlíny. Olověné střely vážily většinou mezi 20 a 50 gramy, ačkoliv byly nalezeny i těžší a lehčí střely. Střely z praku mohly způsobit strašlivá zranění. Xenofón popisuje, jak pronikaly do těla a rána se za nimi následně zavírala, což znesnadňovalo jejich vyjmutí.