Antický svět 

Organizace 
O armádách v nejstarších dobách toho příliš mnoho nevíme. Při jejich zkoumání vycházíme především z archeologických nálezů a z Homérovy Iliady. Armáda se svolávala jen v případě potřeby - pro konkrétní válečnou akci - obranu či válečnou výpravu. Vojsko sestávalo ze samostatných kontingentů jednotlivých kmenů a tvořila jej jednak rodová aristokracie a jednak její družiny. Každému kmeni velel v boji jeho vůdce - basileos - zpravidla kmenový král - odznakem jeho hodnosti a pravomoci pak bylo železné žezlo - skeptron. Pokud byla armáda sdružena z několika kmenových vojsk, zavazovali se basileové vzájemnou přísahou věrnosti po dobu trvání akce či války. Nejvyšším velícím orgánem pak byla válečná rada basileů, kde se rozhodovalo o taktice a strategii. Rozhodnutí rady bylo závazné a vojsku jej oznamovali zvláštní hlasatelé. Zvláštní organizaci si též vyžádal vojenský tábor - vojenský tábor (který asi ještě neměl žádný předepsaný vzhled nebo tvar) střežilo sedm setnin zvláštních strážců z řad aristokratické mládeže - vyzbrojených dlouhými oštěpy. Strážní služba byla považována za posvátný úkol. 

Vedení boje 
Vojsko nastupovalo v Homérské době do boje s aristokracií na vozech či koních a lehkooděnou pěchotou. Aristokracie mohla bojovat přímo z vozu nebo se na nich nechala pouze přivézt na bojiště, což byla jednak věc společenské prestiže a jednak šetřila cenné síly (a to i s ohledem na těžkou zbroj). Taktika počítala se srážkou jednotlivých předáků a jejich osobních družin a bitva se spíše rozpadala na řadu osobních soubojů - monomachia. Homérova Iliada, což je bohužel jeden z mála našich pramenů k tomuto období, popisuje souboje hrdinu přímo na vozech nebo útočících z korby vozu, ovládaných jejich vozataji (haniochos) - např. Patrokla s Hektorem, které však nezřídka přecházely v sesednutí a pěší boj. Dá-li se vůbec rekonstruovat nějaká nástupní formace, pak lze předpokládat, že vozy stály v první linii před pěchotou - to pokud bojovala aristokracie z jejich korby, nebo naopak se stáhly až za linii pěchoty, když z nich těžkooděnci sestoupili k pěšímu boji. 

Výzbroj a výstroj 
V mykénském období se používaly štíty ve tvaru číslice osm. Byly z kůže napjaté na dřevěném a proutěném rámu, zpevněné masivním vertikálním dřevěným žebrem a posílenými okraji. Tyto štíty však mizí z uměleckých předmětů brzy po roce 1400 př. n. l., a jsou nahrazovány tzv. dipylskými štíty (název je podle hřbitova v Athénách, kde bylo nalezeno velké množství vyobrazení těchto štítů), tvarem i konstrukcí podobnými těm mykénským. Jednalo se o oválné štíty se dvěma výřezy po stranách. V pozdním mykénském období se poprvé začal v Řecku objevovat i kruhový typ štítu s centrálním držadlem, nicméně až příchod Dórských kmenů na Peloponnésos kolem roku 1050 př. n. l. zajistil rozšíření tohoto štítu. Tento typ štítu vznikl pravděpodobně ve střední Evropě a byl vyráběn z tepaného bronzu. O nejstarších formách řecké výzbroje a výstroje nás informuje jednak Homér v Iliadě a jednak archeologické nálezy.

Mezi nejstarší formy ochranného odění patřily neforemné bronzové pancíře jaké známe například z nálezu z Dendry nedaleko Mykén - nález datovaný do 15. st. př. n. l. svou formou vzdáleně připomíná předimenzovanou loricu segmentatu Římanů - ochranu bojovníka tvoří vzájemně sešněrované široké bronzové pláty, které se vzájemně překrývají a obepínají tak trup. Ochrana ramen byla řešena širokými nárameníky a krk chránily další pláty protažené do vysokého stojacího komínovitého límce. Tato zbroj sice skýtala relativně dobrou ochranu, ale omezovala pohyb a byla též velmi těžká - hodila se spíš pro pěší boj, kdy se bojovník na bojiště přepravil vozem nebo přímo na něm i bojoval. Od 14. st. se pak objevují stále častěji typy lehčí, kde základ zbroje tvoří textilní podklad s uchycenými zesilovacími pláty z bronzu - podobné zbroje Homér nazývá chalkochitones - tedy kovový oděv (oděv - chiton ).

Nejstarší z řeckých přileb nám tradičně představuje opět Homér - jde o přilbu s koženým základem (uvádí přímo kůži psí) hustě pošitou umně poskládanými kančími tesáky, polstrovanou plstí. Podobné přilbice známe třeba z nástěnných fresek z Pylu ze 13. st. př. n. l. nebo z Mykén ze stejného období - nalezená slonovinová plastika válečníka má na hlavě právě takovou přilbici, kde jsou kančí zuby poskládané v několika horizontálních řadách nad sebou. Narozdíl od přileb vyobrazených v Pylu, které buď nemají lícnice žádné nebo jen velmi nevýrazné, má přilba z plastiky již velmi výrazné funkční lícnice, ze stejného materiálu jako zvon a uvázané pevně pod bradou. Vedle této lehké přilbice se ale objevují i podobně tvarované a stylizované přilbice bronzové, které výchozí vzor umně napodobují. V nálezech z nejstarších dob se objevují i náholenice - byly to bronzové pláty uchycené k nohám pomocí řemínku - nicméně tento typ výzbroje se více rozšířil až v 7. století př. n. l.

Stará mykénská kopí (dory) byla vybavena masivním bronzovým, až dvě stopy dlouhým hrotem. Konec břitu byl profilován rýhami, které měly při bodu hrot zpevnit. Nasazoval se tulejí na dlouhé dřevěné ratiště. Podobu těchto kopí známe jak z archeologických nálezu (např. šachtové hroby v Mykénách) tak třeba opět z Iliady. Šlo o zbraň bodnou, která se díky svým rozměrům pravděpodobně nevrhala. Tento oštěp byl vystřídán koncem mykénského období kratší verzí s listovitým hrotem. Není bez zajímavosti, že se až do 9. st. objevuje v hrobech kopí zpravidla jen spolu s dýkou, ne s mečem. Tyto kratší oštěpy - meliai měly jasanové ratište a původně bronzové hroty, které byly později nahrazeny hrotem železným, ale až do 5. st. se místy udržely i starší bronzové špice. Meliai se užívaly jak k hodu tak k bodu - bojovník mohl být do boje vyzbrojen i několika kusy (tak je ozbrojen např. Odysseův syn Telemachos na Chalkidské amfoře z 5. st. př. n. l.) i když tato praxe se později také vytrácí. 

Ještě než si řekneme něco o používaných mečích, musíme se také zmínit o dýkách. Poprvé se bronzové dýky objevily pravděpodobně na Krétě ještě v poměrně krátké podobě, ale postupem času se jejich čepel prodlužovala. Proslulé jsou mykénské dýky z 15-13. st. př. n. l. - jsou to zbraně ze zlata, přepychově zdobené, tauzované různobarevným elektronem, rytinami, plastickými reliéfy apod. - šlo však bezpochyby o zbraně vysoké nobility. 

První skutečné meče se tu objevují kolem roku 1600 př. n. l. - byly pochopitelně rovněž bronzové, odlévané ve formách tak že jílec i čepel byly odlity z jediného kusu. Nákladné meče nobility však mohly mít jílec pobitý zlatem. Relativně dlouhá listovitá a zahrocená čepel umožňovala vést útok bodem i sekem, ale díky konstrukci se meče v místě přechodu čepele v jílec při prudších sečných úderech často lámaly. Vedle toho se užívalo i kratšího sečno-bodného meče s masivnější čepelí, jílcem vytvářejícím již jakousi masivní záštitu a hlavici. Od roku 1100 př. n. l. (Athény) se objevují čepele ze železa, které postupně bronzové zbraně vytlačily.

Válečné vozy byly soudě dle četných vyobrazení poměrně lehké dvoukolové káry. Kola byla loukoťová, nečastěji se čtyřmi paprsky. Vůz byl tažen různým počtem koní (většinou dvěma, ale často se vyskytují i čtyři) zapřažených vedle sebe - po stranách oje. Přestože znali válečné vozy i jejich taktiku, používali je jen v omezeném množství - ve starším období jela na vozech do boje aristokracie, mohla bojovat přímo z korby, ale bojovníci často sesedali a bojovali opěšalí. Jejich vozataj (haniochos) zpravidla opodál vyčkával, jak se vyvine situace - podle potřeby pak bojovníci buď na svých vozech prchali z bitvy nebo pronásledovali protivníka. V pozdějším období mizí válečné vozy z bojiště úplně. Již v mykénském období se používaly i luky a praky, ovšem zřejmě nezastávaly příliš významnou úlohu v tehdejším válečnictví. 

Výstroj a výzbroj si aristokracie zajišťovala z vlastních zdrojů, ale vyzbrojovala též i své družiny, jak dokládají soupisy palácových zbrojnic.