Antický svět 

Marcus Antonius byl Caesarův příbuzný, v mládí byl členem kroužku Clodia, který v době občanských válek terorizoval pomocí bojůvek své politické protivníky. Později sloužil pod Caesarem v Galii, kde získal vojenské zkušenosti. Postupem času se stal důležitým Caesarovým mužem a v případě jeho nepřítomnosti de facto zástupcem, např. v době Caesarovy přítomnosti v Egyptě. Tehdy nicméně nedokázal zabránit, aby se mu někteří šlechtici nevymkli z ruky. Poté, co Caesar vytáhnul proti svým protivníkům na Balkán, následoval jej Antonius s posilami z Itálie. 

Po Caesarově zavraždění využil Antonius, v té době již konzul, nejrůznějších metod, včetně zfalšování písemných dokumentu zemřelého, aby situaci zvládl. Ostatní caesarovci tvořili jednotnou frontu jen zdánlivě, i v jejich řadách zaujímali jednotlivci k diktátorovým opatřením různá stanoviska a po jeho smrti začali sledovat osobní cíle. První reakce senátu byla váhavá, potvrdil platnost všech Caesarových opatření, ale současně zaručil beztrestnost jeho vrahům. Antonius, který byl roku 44 př. n. l. konzulem a vystupoval jako faktický dědic Caesarovy moci, zpočátku zaujal k senátu smířlivé stanovisko. Lepidus, který za Caesarovy diktatury působil jako velitel jízdy (magister equitum), zastával sice radikálnější postoj, ale nedokázal se prosadit ani proti senátu ani proti Antoniovi. Ten se odhodlal k důslednějšímu vystoupení při příležitosti Caesarova pohřbu, kdy v dramatické pohřební řeči strhnul davy proti Caesarovým vrahům, kteří byli nuceni opustit Řím (ustoupili na východ) i se svými přívrženci. Antoniova popularita rostla. Přes své sklony k prostopášnosti to byl mimořádně schopný vojevůdce a politik, alespoň do doby "egyptského zajetí". Ve městě vznikaly nepokoje, v nichž se uplatňovaly radikální složky obyvatelstva, požadujícího tvrdý postup proti Caesarovým vrahům. Tyto nepokoje však byly brzy potlačeny samotným Antoniem. 

Situace se zkomplikovala, když se na scéně objevil Octavianus, kterého Caesar adoptoval. Antonius jeho požadavky ignoroval, činil ústupky senátu a zároveň se snažil zajistit si přízeň Caesarových vysloužilců. Proti Antoniovi však v senátu sílila opozice, jejímž hlavním představitelem byl vynikající řečník Cicero. Jeho nenávistné stanovisko se projevilo ve čtrnácti řečech, jež pronesl na přelomu roku 44 a 43. Útočil v nich na Marca Antonia jako na bezcharakterního člověka, opírajícího se o vojenskou sílu a ohrožujícího republiku. Projevy Cicero označoval jako "filipiky", čímž navazoval na tradici břitkých Démosthenových projevu proti Filipovi II. S Ciceronovou podporou si začal postupně získávat přízeň senátu mladý Octavianus, který ostatně ani neměl jinou možnost jak se prosadit proti Antoniovi, než se připojit k senátu. 

V dubnu 43 př. n. l. porazila senátorská koalice i s Octavianem Antonia u Mutiny (dn. Modena) a donutila ho ustoupit do Narbonské provincie. Antonius byl prohlášen za nepřítele státu, Decimus Iunius Brutus se stal nejvyšším velitelem vojska v Itálii a v moci Caesarových vrahu se ocitl celý východ impéria. Na straně senátu se objevil již dříve i Pompeiův syn Sextus, který díky silné flotile ovládal západní polovinu Středozemního moře a kontroval námořní spoje mezi Itálií a Středomořím. Antonius se dříve snažil s ním urovnat vztahy, ale neodhadl další vývoj situace, ani jeho cíle. K Antoniovi se však přidalo několik vojevůdců, mezi nimi i Lepidus. Pak senát udělal tu chybu, že ztratil zájem o další spolupráci s Octavianem, v němž viděl jen mladého a nezkušeného politika. Senát odmítl jeho návrh stát se konzulem, když u Mutiny oba řádní konzulové zahynuli (mělo se za to, že na jejich smrti měl Octavianus jistý podíl). V listopadu se uražený Octavianus smířil s Antoniem a Lepidem na poradě v Bononii (dn. Bologna). Všichni tři si zajistili na pět let svrchovanou moc s úkolem znovu zavést dřívější systém vlády. Tak vznikl "druhý triumvirát", utvořený na rozdíl od prvního s formálním souhlasem senátu. 

Po čistce mezi politickými nepřáteli, při níž bylo proskribováno a dohnáno k smrti tři sta senátoru a dva tisíce jezdců (mezi oběťmi byl i Cicero), přepravili se Antonius s Octavianem přes Jaderské moře a ve dvou bitvách u Filip v Makedonii porazili Bruta a Cassia. V první bitvě nedošlo k rozhodnutí, neboť Antonius porazil Cassia, který pak spáchal sebevraždu, kdežto Octavianus byl poražen Brutem. To jen posílilo Antoniovu prestiž. Teprve druhá bitva znamenala konec republikánských vojsk. I Brutus si vzal život, zbytek loďstva unikl k Sextovi Pompeiovi, který však do válečných akcí nezasáhl. Díky získané prestiži měl Antonius rozhodující slovo při dělení říše - sám obdržel východ a Galii, Octavianus se odebral do Itálie, dostal Hispánii a Lepidus získal Afriku. Octavianus stál před úkolem zabezpečení veteránů půdou, což byla ožehavá otázka, neboť slíbené pozemky bylo nutno původním majitelům konfiskovat, což připravilo podmínky pro nepokoje v Itálii. Zdá se, že jej Antonius do této situace záměrně vmanévroval. Nepokoje opravdu nastaly, ale Octavianovi se je s pomocí jeho vojevůdce Marca Vipsania Agrippy podařilo zlikvidovat. Další potíže mu působili stoupenci Marca Antonia v čele s Antoniovým bratrem Luciem Antoniem. Ten se pak pokusil proniknout přes severní Itálii do Galie a spojit se s Antoniovými vojsky, ale u Perusie byl obklíčen. Na přelomu let 41 a 40 došlo v oblasti Perusie k dalšímu měření sil mezi Octavianem a stoupenci Antonia, které skončilo Octavianovým vítězstvím. To se stalo signálem k hromadnému odchodu spojenců Antonia z Itálie, která se tak stala Octavianovou doménou. Události v Itálii a vliv Sexta Pompeia nutily Octaviana spíše k diplomatickému řešení situace. Roku 40 byla v Brundisiu uzavřena dohoda o dalším rozdělení sfér moci. Octavianus si rozšířil vliv na západě a v Ilýrii, Antoniovi zůstal východ a Lepidus si podržel Afriku. K utužení vztahu měl sloužit sňatek Marca Antonia s Octavianovou sestrou Octavií. Se Sextem Pompeiem uzavřeli triumvirové dohodu, podle níž si měl ponechat Sicílii, Sardinii a Korsiku a měl dostat peloponéskou Achaiu. Mezi Pompeiem a Octavianem došlo brzy ke konfliktu, ve kterém byl zpočátku úspěšnější Sextus Pompeius. Marcus Antonius promyšleně neintervenoval proti Pompeiovi, aby zvýšil Octavianovy potíže. Nicméně roku 37 byla uzavřena další dohoda v Tarentu, která prodloužila triumvirát o dalších pět let, Antonius měl poskytnout lodě proti Pompeiovi, zatímco Octavianus měl poslat některé své oddíly na pomoc Antoniovi v chystané válce proti Parthii. Octavianovi se pak podařilo pomocí svého skvělého admirála Agrippy Pompeia v bitvě u Naulochu porazit. Pompeius unikl na východ, ale tam byl Antoniovými vojáky zavražděn. V boji proti Pompeiovi pomáhal Lepidus v naději, že se mu podaří získat Sicílii. Octavianus však získal na svou stranu jeho vojáky a Lepida samotného zbavil politické moci. Tomu zbyl jen titul nejvyššího pontifika, který si udržel až do své smrti roku 12 př. n. l. 

Záměrná likvidace triumvirátu předznamenávala blížící se boj mezi dvěma zbývajícími vládci. Antonius si zatím na východě budoval svou mocenskou pozici. V Řecku i v Malé Asii se mu dostalo od tamního obyvatelstva vysokých poct. Pohádkově bohaté a lidnaté východní provincie si nezvolil náhodou, představovaly ideální nástupiště pro boj o získání vlády v celé říši. Východ i egyptskou královnu Kleopatru, další aktérku dramatu, již ostatně znal z doby, kdy sloužil pod vojevůdcem Gabiniem a tvořil doprovod královny a jejího otce na zpáteční cestě do Egypta. Roku 41 př. n. l. připlula na přepychové galéře, doprovázené flotilou menších lodí Kleopatra do Tarsu za Antoniem. Marcus Antonius vždy tíhnul k Orientu, jeho lesku, jemnosti i barbarskému přepychu, který byl tak protikladný římskému stylu. Navíc se jí podařilo osobně zapůsobit na Antoniovy city. Po smrti Caesarovi byl Kleopatřin sen o římsko- orientální říši odložen, nyní však našla dalšího muže, který by snad mohl splnit její ambice. Z Antoniovy strany určitě nebylo zanedbatelné ani obrovské bohatství říše na Nilu. Osobní stránka byla ale mnohem silnější - Antonius strávil přelom let 41 a 40 v Egyptě, aniž se věnoval problematice východních provincií. Jak říká Plútarchos "natolik ho uchvátila, že ji osobně následoval do Alexandrie. Tam potom jako mladíček zabíjející volné chvíle zábavami a hrami trávil a v rozkoších mrhal nejcennější majetek, jak praví řečník Antifón, totiž čas". Toho využili Parthové a dosáhli při svém útoku na římská území nečekaných úspěchu. Antonius se vzpamatoval a jeho snahou bylo sblížit se poněkud s Octavianem, což vedlo k již uvedeným dohodám v Brundisiu a Tarentu. Ve svém vztahu však oba nepřekročili úroveň vzájemného taktizování. V letech 39 a 38 se Antoniovi podařilo znovu obnovit panství nad oblastmi obsazenými Parthy. Pak se snažil zaútočit na Parthy na jejich vlastní území, ale jeho pokusy mu nepřinesly územní zisky. 

Jeho zájem se již tak jako tak soustřeďoval na Kleopatru a posílení její moci. V roce 36 s ní uzavřel sňatek, aniž se namáhal rozvést se s Octavií. Tento krok byl zřejmě motivován i snahou získat finanční podporu k novému tažení proti Parthům. Antonius velkoryse podřídil Kleopatře rozsáhlé oblasti impéria - Sýrii, Kyrenaiku, Kypr, část Kréty a Malé Asie. Kaisarión - třináctiletý syn Caesara a Kleopatry byl potvrzen jako vládce Egypta. Děti Antonia a Kleopatry - šestiletý Alexandr Helios se stal králem Arménie a jaksi do budoucna i Parthie, jeho dvojče Selené byla jmenována královnou Kyrenaiky a dvouletý Ptolemaios Filadelfos dostal Sýrii a Malou Asii. Ve zprávách senátu to odůvodňoval slovy, že "velikost římské říše se neprojevuje tím, co Řím dostává, nýbrž tím, co rozdává". Tyto skutečnosti vyvolaly rozhořčený odpor v Itálii a v Římě. Navíc se Antonius nechával oslavovat na sochách jako faraón a to již bylo na Římany příliš. Octavianovi nedalo příliš práce toho využít. Po takřka goebbelsovské propagandě se Antonius stal zaprodancem, zrádcem římských zájmu a otrokem egyptské děvky (na tuto skutečnost, resp. názor je silná reminiscence v eposu Aeneis ve vztahu k punské královně Dido). Octavianus navíc zveřejnil obsah Antoniovy závěti (pravděpodobně podvržené), uložené v chrámu Vestiných panen, kde Antonius uznal Kaisarióna za právoplatného Caesarova syna, stanovil odkazy dětem, jež měl s Kleopatrou a projevil přání být pohřben vedle Kleopatry v Alexandrii. To přesvědčilo i dosud váhající skupiny, aby se přidaly k vlně odporu, která se zvedla proti Antoniovi. 

Původně chtěl Antonius vést úder proti Římu přes Jaderské moře a opírat se při tom o zásobování z důležitých přístavů. Ty však obsadil Octavianus. Rozhodující bitva se nakonec udála u Actia 2 září 31 př. n. l.. Antonius si byl zřejmě vědom nepříznivé strategické situace, a tak dal spálit velkou část svých zásobovacích lodí, aby nepadly do rukou protivníkovi. Ponechal si jenom velké válečné galéry a Kleopatřinu flotilu. Záliv se stal pastí, když Antoniovy lodi vyjížděly úzkým výjezdem na moře, Octavianova flotila jim uzavřela cestu. Antonius se snažil prorazit blokádu, oblouk Octavianových lodí začal ustupovat a lákat jej na volné moře. Malé Octavianovy lodě (rychlé liburnské dvojřadky, vyráběné v dalmatských loděnicích) obkličovaly nemotorné Antoniovy galéry - ty je na oplátku z výšky zasypávaly šípy. Bitva ještě zdaleka nebyla rozhodnuta, když tu se dala Kleopatřina flotila na útěk. Užaslý Antonius nevěřil svým očím, nakonec přesedl do malé lodice, dohonil Kleopatru a přesedl na její loď. "Nepřátelé se s úžasem dívali, jak plují s plnými plachtami a míří k Peloponésu. A tu se ukázalo docela zjevně, že Antonius je člověk, který se nedává řídit ani vůdcovskou rozvahou, ani rozvahou muže, ba ani vlastním rozumem, ale je vlečen onou ženou. Sotva totiž spatřil její loď plout pryč, zapomněl na vše, utekl a zradil ty, kteří za něho bojovali a umírali, a spěchal za tou, která ho už zničila a měla ho zničit úplně". Tolik Plútarchos. Když to Antoniovi vojáci zjistili, bitva skončila. Kleopatra patrně jako realistka usoudila, že bitva je prohraná a rozhodla se zachránit, co se dá. Buď chtěla zachovat flotilu jako základnu pro další boje a nebo - podle některých názoru - hodila Antonia přes palubu a chtěla zatáhnout do hry třetího Římana - Octaviana. Dopluli do Alexandrie a Octavianus je pronásledoval. Antonius se mu ještě pokusil postavit u Alexandrie na odpor, ale byl svou armádou opuštěn. Octavianus se 1. září 30 př. n. l. zmocnil Alexandrie. Antonius se v bezvýchodné situaci probodl mečem. Kleopatra jej sama nabalzamovala a pochovala jako faraóna. Octavianus, který se nedal obtočit kolem prstu orientálním leskem, dal jasně najevo, že královnu povede v řetězech ve svém triumfálním průvodu. I Kleopatra spáchala sebevraždu, podle některých pramenů se nechala uštknout jedovatým hadem, podle jiných zvolila jehlu naplněnou hadím jedem. 

Výsledek bitvy u Actia znamenal, že v budoucnu bude v říši hrát dominantní úlohu Západ. Actium potvrdilo druhořadé postavení řecké poloviny říše. Politické vedení říše spočívalo v rukou Itálie a Říma. Rozdíl mezi Západem a Východem byl pak v pozdější době kontroverzní, což se hlavně projevilo ve vývoji, který následoval po rozdělení říše po smrti Theodosiově. Kdyby Antonius a Kleopatra zvítězili, patrně by nastolili režim, zamířený na spolupráci mezi oběma kulturami. Ale vítězný Augustus byl názoru, že Římané si mají udržet politickou nadvládu nad Řeky, nadvládu, nepokrytě propagovanou jeho dvorním básníkem Vergiliem, autorem národního eposu Aeneis. Octavianova a Liviina svědomitost a panovnická píle byla, i přes prosazování italské hegemonie, v podmínkách přechodu od republiky k císařství pravděpodobně lepší alternativou. Je otázka, zda by Antonius s Kleopatrou, ačkoli byli multikulturně tolerantnější, projevili tutéž prozíravost vuči stále silnému republikánskému cítění Římanů a Italiků. Nepokrytá samovláda, navíc orientálního typu, by nejspíš vedla k dalším nepokojům. To bylo přijatelné až někdy v době Diocletiana a Constantina. Sám Octavianus musel svou samovládu pečlivě maskovat pod republikánskou fasádou. 

Vzpomínka na Antonia na Východě zůstala živá. Když se tam služebně objevil člen císařské rodiny, Germanicus, Antoniův vnuk, získal mimořádnou popularitu. Pokud měl v úmyslu získat trůn pro sebe, jak naznačují některé teorie (mj. prý vstoupil do Alexandrie bos, bez stráže a v řeckém odivu, což mohl být hold kulturní nadřazenosti řecké kultury nebo vypočítavé politické gesto), není vyloučeno, že v jeho smrti měla prsty "babička Livie", šedá eminence císařské rodiny. 

Těžiště moci zůstalo na Západě, a tak tomu mělo být až do Constantinovy vlády, kdy Východ začal znovu hrát významnější roli.

Lokality jmenované ve článku najdete na Mapě antického světa.