Antický svět 

Když roku 476 padla Západořímská říše, zdál se být neodvratným i brzký konec Byzantské říše. Ta se však působením několika důležitých faktorů udržela a zůstala silnou mocností ve Středozemí. Ke konci pátého století se na územích bývalé Západořímské říše konsolidovala barbarská království jako bylo například vandalské v Africe, vizigótské ve Španělsku nebo ostrogótské v Itálii. 

Iustinianus Veliký se stal císařem Byzance roku 527 a ihned začal prosazovat politiku znovudobytí území na západě. Do roku 533 s pomocí vynikajícího vojevůdce Belisaria získal zpět vandalskou Afriku a o dva roky později se vylodil i v Itálii. Zde však Byzantinci narazili na tvrdého nepřítele schopného oplácet rány a vítězit. Po pěti letech válčení se štěstí usmálo na Byzantince, kteří v Ravenně zajali krále Ostrogótů Witigese. To ale neznamenalo konec války, neboť Ostrogótové se znovu vzchopili a zvolili si za krále schopného válečníka Totilu, který úspěšně pokračoval ve válce proti Byzanci. Totila dobyl značných úspěchů, když roku 542 porazil Byzanc u Faventie a Mugella, o rok později dobyl dnešní Neapol a roku 546 i samotný Řím. 

Dalších pět let války nepřineslo moc nového - Belisarius sice opět získal Řím, ale na bojištích se mu tak nedařilo a byl dvakrát poražen. Iustinianus byl nucen poslat do Itálie novou mocnou armádu, které velel eunuch Narses, skvělý stratég i taktik. Vojsko se na Apeninský poloostrov dostalo pozemní cestou na jaře roku 552. Narses nechtěl mařit čas obléháním gótských pevností, a tak se dal na pochod k Římu. V tom mu chtěl Totila zabránit a dal se do jeho pronásledování po Via Flaminia. Dohnal Byzantince a jejich barbarské spojence a u Taginae (dnešní Gualdo Tadino) jim přehradil cestu. Narses musel bojovat nebo se vydat na nebezpečnou zpáteční cestu přes Apeniny. 

Taginae si vybral ostrogótský král, neboť poskytovalo dost místa pro jízdu, v níž měl jasnou převahu. Totila ale neuspěl v tom, že nestačil obsadit malý pahorek na byzantinském levém křídle, kam Narses umístil asi padesátku vojáků. Ti se ubránili místnímu útoku Totilovy jízdy, udrželi své pozice a později v bitvě hráli velmi významnou úlohu. 

Jelikož Totila měl méně vojáků, rozhodl se počkat na posilu v podobě dvou tisíc jezdců, která měla dorazit zanedlouho. Jak Narses tak Totila pak promluvili ke svým vojskům; Totila hovořil o důležitosti bitvy a o žoldnéřské podobě vojska nepřítele, zatímco Narses povzbuzoval vojáky svou početní převahou. Oba vůdci také rozmístili svá vojska. Totila už díky charakteru svého vojska umístil jízdu za pěchotu, která však neměla hrát významnou úlohu. Ostatně krátce před bitvou vysunul kavalerii před pěchotu přímo proti byzantskému středu. Narses byl mnohem prohnanější. Svá vojska rozmístil do obranného oblouku, v jehož středu umístil ne zcela spolehlivé barbarské žoldáky z kmenů Herulů a Lombardů, kteří však dobře vládli svými kopími. Křídla měla bránit řada lučištníků, chráněná zezadu byzantskou jízdou. Kopec obsadil Narses dalšími lučištníky (viz.nákres). Co se počtů týče, měl Narses asi 16 000 pěších a 9000 bojovníků, Totila disponoval 11 000 výborných jezdců a sedmi tisíci doprovodných pěšáků. 

Začátek bitvy se spíše hodil na válečné hry. Byzantinský dezertér z Totilovy armády vyzval na souboj dobrovolníka z Narsovy armády, ale byl poražen. Poté Totila ve zlaté zbroji vyjel před svou armádu a oběma armádám ukazoval své skvělé jezdecké umění pomocí jezdeckých sestav. Tím chtěl získat čas pro příchod posil, neboť když ony dva tisíce jezdců dorazily, sundal král zlaté brnění, oblékl se do zbroje prostého bojovníka a vydal rozkaz k bitvě. 

Taktika Ostrogótů byla velmi jednoduchá - jediným prostředkem pro vítězství byl frontální útok jízdy na střed nepřátelské linie a pokud se nezdařil, musel se opakovat. Ostrogótští jezdci si byli jisti, že nepřítele smetou prvním úderem, ale neuspěli, neboť už při útoku se dostávali do hrozné křížové palby, která jim působila těžké ztráty. Nakonec dospěli ke středu byzantské formace, která je však odrazila. Ostrogótští jezdci se tedy znovu shromáždili, aby mohli znovu zaútočit. Další útoky však vedly pouze k dalším těžkým ztrátám. Narses nakonec usoudil, že nepřátelská armáda je v takovém zmatku, že již není vážným soupeřem a zavelel k frontálnímu úderu. Zpoza pahorku vyjelo 1500 jezdců, o kterých dosud neměl Totila, v té době určitě zraněný a možná i mrtvý, ani potuchy. Tito jezdci objeli pravé křídlo Ostrogótů a udeřili z boku. Nepřátelská jízda tehdy snad mohla ještě v pořádku uprchnout, ale ostrogótská pěchota nerozevřela své řady, aby jezdci mohli prchnout. Ústup se změnil v bezhlavý útěk, který nepřežilo 6000 mužů. I Totila skončil svůj život u Taginae, byť nevíme, v které fázi bitvy. Úplná porážka Ostrogótů byla dokonána, ti si dokonce už nezvolili nového krále a poddali se vítězi. 

Taginae bylo svým charakterem už středověkou bitvou, přesto ji uvádíme v našem přehledu důležitých bitev, neboť následovala brzy po pádu západořímské říše. Jinak je tato bitva zajímavá svou souběžností s bitvou u Kresčaku roku 1346. Obě bitvy jsou si k neuvěření podobné, taktikou i výsledkem. Taginae znamenalo konec barbarského vlivu v Itálii, alespoň na nějaký čas. Byzantská říše opět ovládla srdce Říše římské a existovala naděje, že impérium znovu obživne. Netrvala však dlouho. Je zajímavé, že pád Byzance v severní Itálii pak způsobili jejich spojenci ve vítězné bitvě u Taginae, Lombardové.