Antický svět 

Bitva u desátého milníku je jedním ze zajímavých okamžiků historie. Bitva, která rozhodla o osudu a zániku celého národa. Odehrála se v severní Africe, v regionu, který si dnes už s dějinami Evropy příliš nespojujeme a který měl ve své době tak obrovský význam pro celosvětové dějiny. Tím národem, jehož osud navždy svým výsledkem bitva zpečetila, byli Vandalové, národ, který sto let před ní lvím podílem přispěl k samotnému pádu Západořímské říše. Nyní se kolo dějin otočilo proti nim samotným. Toto je její historie. 

Zpráva o tom, že v květnu 530 byl svržen právoplatný vandalský král Hilderich a na jeho místo nastoupil uzurpátor Gelimer, velice pobouřila tehdejšího byzantského císaře Justiniána. Hilderich byl jeho přítelem a celkové klima mezi oběma říšemi bylo do té doby poklidné. S nástupem Gelimera se ale věci rychle změnily a po několika diplomatických nótách Justinián pojal úmysl zjednat pořádek na vandalském trůnu silou. Nejprve si uvolnil ruce mírovou smlouvou s Peršany a poté požádal svého vojevůdce Belisara, aby vedl výpravu proti Vandalům. Belisar zřejmě úkolem nadšen příliš nebyl. Armáda byla unavena po válce s Persií, Kartágo bylo vzdáleno 40 dní plavby od Konstantinopole a navíc mělo vandalské loďstvo pověst nejsilnější námořní síly v celém Středomoří. Ani vandalské pozemní vojsko nebylo snadným oříškem. V jeho řadách stálo přes třicet tisíc jezdců (Vandalové totiž naprosto spoléhali na jízdní vojsko a pěšáky ve svých řadách prakticky neměli). Přes všechno všeobecné očekávání neúspěchu přípravy pokračovaly a 22.června 533 byzantská flotila vyplula. Na palubách zhruba pěti stovek dopravních a devadesáti dvou válečných lodí plulo deset tisíc pěšáků a pět tisícovek jezdců. Ti byli složeni z thráckých foederátů (spojenců) a Belisarovy osobní gardy, dále ještě šest set Hunů a čtyři stovky Herulů. Celkem tedy asi šestnáct tisíc vojáků. 

31. srpna 533 se vojska vylodila na africkém břehu asi tři sta kilometrů jihovýchodně od Kartága. Cestou se výprava zastavila na Sicílii, aby doplnila zásoby a zde se Belisar dozvěděl úžasnou zprávu. Na Sardinii totiž propuklo povstání a Gelimer, aby upevnil svou moc, tam poslal trestnou výpravu pěti tisíc vojáků spolu s celou námořní silou. To znamenalo, že největší nebezpečí, které hrozilo Byzantincům, tedy riziko, že budou napadeni vandalskou flotilou, pominulo. Navíc to také znamenalo výrazné oslabení vandalské pozemní síly. 

Hned druhý den po vylodění Byzantinci bez boje obsadili město Sullekhtum. Tam se jim podařilo zajmout Gelimerova kurýra. Jakmile ho Belisar podrobil výslechu, poslal jej ke Gelimerovi s depeší. Jménem císaře Justiniána oznamoval, že přijel dosadit zpět na trůn právoplatného krále a přeje si, aby se tak stalo bez krveprolití. Ovšem pokud se tak nestane dobrovolně bude muset tohoto stavu dosáhnout silou. Gelimer ovšem výzvu samozřejmě odmítl, dal okamžitě popravit dosud uvězněného Hildericha i s celou jeho rodinou a připravoval se k boji. Plán bitvy, kterou vymyslel byl velice vychytralý. Cestou na Kartágo museli Byzantinci projít úzkou, dlouhou a klikatou soutěskou zvanou Ad Decimum podle milníku, který označoval vzdálenost deseti mil od Kartága. Gelimer plánoval rozdělit své síly na tři části. Jeho bratr Ammatas měl vyrazit z Kartága a postavit se Belisarovi přímo v soutěsce. Zde měl vojska zdržet, než na ně z boku zaútočí Gelimerův synovec Givamund se dvěma tisíci jezdců a zároveň se do týla Byzantinců s hlavní silou vrhne sám Gelimer. 

Byzantské vojsko mezitím zvolna a neunáhleně postupovalo vstříc Kartágu. Každou noc se stavěl opevněný tábor a nic se neponechávalo náhodě. Belisar nepovolil vojsku plenění, protože nutně potřeboval podporu místního obyvatelstva. Tato politika se mu skutečně vyplácela, neboť domorodé obyvatelstvo v nich skutečně vidělo spíše osvoboditele než dobyvatele. Když se Belisar dostal pod horský masív jímž se táhla soutěska Ad Decimum, utábořil se a poslal na průzkum Joanna z Arménie spolu s polovinou pluku jezdců. Ve stejném okamžiku z Kartága vyrazil i Gelimerův bratr Ammatas, aby obhlédl situaci v místě, kde se měl postavit Byzantincům. Během následujících čtyř hodin se zde měly soustředit jeho vandalské síly. 

Obě průzkumné jednotky se nečekaně srazily v jednou ze zákrutů soutěsky a přesto, že obě pátraly po nepříteli, byly notně překvapeny. První se vzpamatovali Vandalové a zuřivě se vrhli na Byzantince. Během chvilky se lépe vyzbrojeným Vandalům podařilo pobít několik protivníků, ale pak Ammatase zasáhl oštěp přímo do čela a ten byl okamžitě mrtev. V první neuvážené šarvátce tak Vandalové přišli o velitele, na němž ležela hlavní tíha zodpovědnosti za dokonalé provedení Gelimerova plánu. Jakmile jeho jezdci zjistili, že jejich pán je mrtev, obrátili se na útěk. Joannes z Arménie se je vydal pronásledovat. Rozpoutala se divoká honička v úzké a nepřehledné soutěsce, kde se v oblacích prachu řítilo zpět směrem ke Kartágu klubko koní a jezdců. Pronásledující a pronásledovatelé se teď začali potkávat s oddíly Vandalů, kteří pomalu a bezstarostně po dvaceti nebo po třiceti táhli směrem k Ad Decimum, kde se měli sešikovat. Prchající Ammatasovi jezdci vpadli mezi své vlastní jednotky a v patách se jim s řevem hnala nevelká, ale hrozivě působící eskadra Byzantinců. Vyděšení vojáci, kteří naprosto netušili co se děje a podlehli dojmu, že bitva, která ještě vlastně ani nezačala je už ztracena, se snažili se zachránit si holé životy a prchali také. Nakonec před sebou tři stovky Joannových gardistů hnaly desetinásobně větší síly. Kdyby se někdo z Vandalů dokázal vzpamatovat a zastavit své muže, asi by to pro jejich pronásledovatele vypadalo zle. To si Joannes z Arménie velmi dobře uvědomoval a nepolevoval v honbě. V rovině před Kartágem se jeho jezdci mohli náležitě rozvinout a masakrovat své protivníky o to účinněji. Nakonec se Vandalové zachránili až v hradbách města, ti, kteří to nestihli, byli nemilosrdně pobiti. Vypadalo to jako výsledek velké bitvy a přitom šlo o práci hrstky jezdců. 

Mezi tím Gelimerův synovec Givamund s dvěmi tisíci muži narazil na Huny v byzantských službách. Protože měl převahu více než 3:1, vrhl se na ně. Svůj omyl si uvědomil až příliš pozdě. Hunové totiž v byzantské armádě tvořili jakousi elitní jednotku. Byli schopni skvěle ovládat své lehké a rychlé koně a navíc dokázali používat své luky v plné jízdě přímo ze sedla koně. Útočící Vandaly zasypali tak přesnou, hustou a účinnou záplavou šípů, že se útočníci obrátili na útěk ještě před tím, než došlo na jejich meče a kopí. Hunové je pak při pronásledování pobili do posledního. 

Ani Belisar ani Gelimer o předchozích dvou srážkách zhola nic netušili. Prvně jmenovaný ponechal pěchotu v táboře a s jezdectvem vyrazil směrem k Ad Decimum. Jako první tam dorazili thráčtí foederátové a s překvapením našli u milníku mrtvoly jako znamení o proběhlé srážce. Gelimer se zatím zdržoval v blízkosti soutěsky a pátral po nepříteli. V jednu chvíli těsně minul byzantský tábor, ale díky jedné jediné terénní vlně jej neobjevil. Čekal neustále na zprávu od Ammatase, že došlo ke srážce vojsk, ale marně. Rozhodl se tedy, ze se vypraví k Ad Decimum, aby zjistil situaci. Tam se právě nacházel velitel thráckých Gótů Pharas, který, když zjistil, že Joannes pronásleduje nepřítele, mu chtěl pomoci. Aby se zorientoval vystoupil na vrcholek blízkého pahorku a odsud zahlédl blížícího se Gelimera. Okamžitě vyslal posla k Belisarovi a v poslední chvíli se pokusil získat výhodnou pozici a obsadil výšiny, které hlídaly vstup do soutěsky. Gelimer měl ovšem značnou přesilu, takže vcelku lehce Góty z výšin vytlačil a dostal se tak mezi obě hlavní Belisarovy síly. Teď ovládal celou soutěsku. Část prchajících Gótů sebou strhla postupující Belisarovy gardové jednotky. 

Byzantinci byli teď v kritickém postavení. Roztrženi na dvě části, v naprostém zmatku a uvězněni z obou stran v úzké soutěsce. Gelimerovi stačilo, aby se vrhl na jednu nebo druhou část protivníkova vojska a mohl zvrátit vítězství na svou stranu. Jenže se právě dostal přímo k desátému milníku a tam se dozvěděl o smrti svého bratra. Úplně se prý psychicky zhroutil a nebyl schopen ničeho. Vandalské vojsko sice ovládalo soutěsku, ale bylo v nepořádku a nikdo se jej ani nesnažil zformovat k útoku. Zmatek se ještě zvýšil, když došla zpráva o osudu Givamunda. 

To všechno ovšem poskytlo dostatek času Belisarovi k tomu, aby své jednotky vzchopil a připravil se k útoku. Rozdělil své síly na dvě části a poslal je na výšiny po obou stranách soutěsky, aby odtud zaútočily na Vandaly. Dezorientovaní a obklíčení Vandalové se pod palbou lučištníků rychle zhroutili a začali prchat. Na svém útěku však nešťastně narazili na Huny, kteří, toho dne již podruhé, svého protivníka do posledního pobili. Gelimer sám se prý na poslední chvíli vzchopil, naskočil na koně a tryskem uprchnul. Všechen úspěch byl dobyt jen jízdními oddíly. Desetitisícová byzantská pěchota do boje vůbec nezasáhla, ale nebylo toho zapotřebí. Cesta na Kartágo byla volná. 

Zdroj:

Stanislav Richter - Kartágo