Antický svět 

Nástup Attily a Bledy na hunský trůn (435)

Podle gótského historika Jordana byl Attilovým otcem Mundiuch, jehož dva bratři - Optar a Ruga - vládli Hunům na počátku 2. čtvrtiny 5. století. Optar umírá roku 430 při tažení proti Burgundům, Ruga snad koncem roku 435. Po Rugově smrti se vlády nad Huny a jim podrobenými národy ujímají jeho synovci Attila a Bleda. Z pramenů vyplývá, že každý ze dvou vládců měl pod svou sférou vlivu určitý počet kmenů a podobně si zřejmě "rozdělili" i jeden ze dvou dílů římského impéria.

Už po Octarově smrti, za vlády Rugy, došlo asi ke snahám o změny v organizaci hunské říše. Pokusy o násilné sjednocení vyvolaly útěk řady barbarských skupin na římské území. Rugův vyslanec Esla požadoval již v roce 434 na římském impériu jejich vydání. Attila a Bleda v politice svého strýce pokračovali a znovu požadovali vydání dezertérů. Proto s nimi Východořímané (asi roku 435) uzavřeli novou mírovou smlouvu v Margu východně od Beogradu v Srbsku. Zatímco Ruga dostával z Konstantinopole pouze 350 liber ročně, od této chvíle činil poplatek 700 liber.

První balkánská válka (441-442/443).

V roce 441 se však mezi Huny a Východořímany rozhořel konflikt, jehož příčinou bylo vyloupení hunského královského hrobu biskupem z Margu. Válka na Balkáně trvala nejméně dva roky (441-442/443) a probíhala s neobyčejnou krutostí. S Huny byl nakonec uzavřen mír na jeden rok a poplatky byly zdvojnásobeny na 1400 liber zlata (např. I. Bóna však předpokládá, že již v té době činil tribut 2100 liber, které Attila prokazatelně dostával na konci 40. let). To však závisí na individuální interpretaci pramenů, jejichž výklad je velmi nejistý. Podobně nejistá je i datace událostí, takže slůvka "asi", "zřejmě" apod. jsou zcela na místě. Osobně se však domnívám, že došlo pouze ke zdvojnásobení poplatku a jeho navýšení na trojnásobek proběhlo až při uzavření nové smlouvy po válce v roce 447). Římané se však z útoku rychle vzpamatovali, opravili podunajská opevnění, zesílili říční flotilu a patrně v roce 444 zastavili poplatky Hunům.

Attila se stává jediným vládcem (445)

Podle Maenchen-Helfena bylo výsledkem těchto východořímských protiakcí přiostření hunských vztahů se slabším Západem. Krize byla koncem roku 444 zažehnána smlouvou s neoficiální hlavou západní říše, patriciem Aetiem. Možná z důvodu odlišných názorů na hunskou politiku vůči říši a z vlastní touhy po moci tehdy Attila zavraždil svého bratra Bledu a stal se jediným vládcem Hunů a jim podrobených kmenů. Stalo se tak někdy v průběhu zimy 444/445. Attilův nástup na trůn se projevil v dramatickém růstu hunské moci. Na svou stranu připojil král i kmeny dříve podřízené Bledovi. Kronikář Prosper uvádí, že "Attila, král Hunů, zabil Bledu, svého bratra a spoluvládce, a přinutil jeho lidi k poslušnosti".

Historik Priskos, který v roce 449 doprovázel na Attilův dvůr svého přítele, východořímského velvyslance Maximina, popisuje hunského krále takto: "Byl to muž, který přišel na svět, aby naháněl hrůzu všem národům, bič všech zemí, jenž jakýmsi úradkem osudu děsil celé lidstvo strašlivými zvěstmi, jež o něm kolovaly. Kráčel hrdě, koulejíc očima ze strany na stranu, takže se síla jeho pyšného ducha odrážela v pohybech jeho těla. Nadto byl milovníkem války, avšak zdrženlivý v chování, rozhodný v radě, štědrý k těm, kteří jej prosili, a milostivý k těm, které jednou přijal pod svou ochranu. Byl malé postavy, se širokým hrudníkem a velkou hlavou; jeho oči byly malé, jeho vous tenký a postříbřený šedinami; a měl plochý nos a tmavou barvu pleti, což prozrazovalo jeho původ... Vzácná jídla, servírovaná na stříbrném tácu, byla nabídnuta nám a barbarským vůdcům, ale Attila jedl jen maso z dřevěné misky. Ve všem ostatním se také ukazoval umírněný - jeho číše byla dřevěná, zatímco hosté měli poháry ze zlata a stříbra. Jeho oděv byl také celkem jednoduchý, nápadný pouze svou čistotou. Meč, který nosil na boku, přezky jeho skythské obuvi, ani uzda jeho koně nebyly zdobené jako u ostatních Skythů zlatem nebo gemami, ani ničím drahocenným."

Zabitím Bledy a získáním vlády nad severními barbary však jeho ambice rozhodně nekončily. Priskos popisuje údajný nález Martova meče, který jej utvrdil v tom, že je zrozen k světovládě. "A ačkoli byl svým povahovým založením vždy velmi sebevědomý, jeho sebejistota vzrostla po nalezení Martova meče, vždy považovaného za posvátný mezi skythskými králi...Když jistý pasák spatřil kulhající jalovici ze svého stáda a nemohl zjistit příčinu toho zranění, s obavami následoval stopu krve a po jisté době našel meč, který (kráva) bezděčně zašlapala, když ukusovala trávu. Vykopal jej a přinesl jej přímo králi Attilovi. Ten se nad tím darem zaradoval a protože byl ctižádostivý, myslel si, že byl předurčen k vládě nad celým světem a že mu byla Martovým mečem zajištěna převaha ve všech válkách."

Místo někdejších klanových a kmenových vůdců se Attilovým poradním sborem stala skupina důstojníků (u Priska logádes), kteří byli často nehunského původu (mj. Říman Orestes, otec posledního římského císaře Romula Augustula a ironií osudu i Skir Edika/Edecon, otec Odoakera, který jej sesadil z trůnu). Fungovali jako vyslanci, úředníci a velitelé vojenských oddílů. Attilova armáda byla schopna obléhacích operací, což soudobí barbaři zpravidla nesvedli. Attila obdržel od západořímského císaře titul magister militium (tedy vrchní velitel západořímských vojsk) a byla mu odstoupena celá Pannonie, jejíž část už předtím Hunové drželi jako revanš za vojenskou pomoc Aetiovi roku 425 a 433/434.

Druhá válka na Balkáně (447)

V roce 447, nedlouho po zavraždění svého bratra Bledy, podnikl Attila pustošivý vpád na Balkán. Hlavní město východořímské říše se tehdy muselo vzpamatovávat ze zemětřesení, které v koncem ledna poškodilo hradby. To byla pochopitelně příležitost k nové válce. Attila poslal Theodosiovi žádost o vydání přeběhlíků a obnovení tributu. Když císař odmítl, Attila překročil Dunaj a zpustošil balkánské provincie až k Thermopylám a Konstantinopoli, kde jej od obléhání města odradila řádící morová epidemie. Historické zprávy hovoří o tom, že tu bylo "tak mnoho zabíjení a vraždění, že nikdo nebyl schopen spočítat mrtvé. Hunové drancovali kostely a kláštery a zabíjeli mnichy a panny... Zničili Thrákii takovým způsobem, že se již nikdy nevzpamatuje a nebude taková jako předtím".Theodosius byl přinucen zaplatit Attilovi 6000 liber zlata jako "nedoplatek" ročních tributů a jak bylo řečeno výše, přinejmenším od té doby činila jejich výše 2100 liber. Hunům připadlo rovněž značné území na jih od Dunaje "v šíři pěti dní cesty" (tj. asi 100-150 km) od Singiduna v Pannonii do Novae (Šistova), které muselo být vyklizeno. Římané tím ztratili první linii pohraniční obrany a byli fakticky vydáni barbarům napospas. "Barbaři se stali pány a Římané otroky," píše o následku těchto událostí bývalý konstantinopolský patriarcha Nestorius.

Attilův vpád do Galie (451)

Již v průběhu roku 450 začal Attila plánovat mohutný útok na západ a v poselstvu do Ravenny oznamoval, že tak hodlá učinit jako spojenec Římanů proti Visigótům. Za těmito plány možná stálo našeptávání vůdce galských bagaudů Eudoxia, jenž předtím u Hunů našel útočiště. Bohaté galské provincie slibovaly mnohem větší možnost lupu než vyplundrovaný Balkán a navíc tehdy došlo hned k několika významným událostem, které se pro tento útok staly vhodnou záminkou. Podle Jordana byl Attila k tažení proti Visigótům vyzván vandalským králem Geiserichem, který byl s nimi ve stavu silného nepřátelství. Geiserich totiž nechal useknout nos a uši dceři visigótského krále Theodoricha I., jež se generaci předtím vdala za Geiserichova syna a zapletla se do intrik proti jeho otci. Attilovo vojenské tažení do značné míry legitimizovala také Valentinianova sestra Grata Iusta Honoria, která se svému bratrovi chtěla pomstít za to, že nechal popravit jejího milence a na jaře roku 450 požádala Attilu o pomoc. Na stvrzení své žádosti poslala Attilovi svůj prsten. Attila to chápal jako nabídku k sňatku a požádal Valentiniana o ruku Honorie a o polovinu západní říše jako svatební dar.

Aby si během příprav na galské tažení zajistil na dolním Dunaji klid, ustoupil Attila na jaře 450 nečekaně z většiny svých požadavků (dokonce slíbil, že vyklidí všechna území na jih od Dunaje) a uzavřel novou mírovou dohodu s východořímskými vyslanci Anatoliem a Nomem. Císař Theodosius II. však 28. července zemřel a jeho nástupce Marcianus (450-457) odmítl platit Hunům poplatky, údajně s tím, že pro ně nemá zlato, ale "pouze železo". Attila zuřil, ale přípravy na západní tažení již byly v plném proudu, takže se rozhodl konflikt s Marcianem vyřešit později. Nedostatek finančních prostředků, způsobený Marcianovým odporem a navíc i pozastavením západořímského tributu, jeho plány jen urychlil. Z té doby dokonce pocházejí napodobeniny východořímských solidů, které byly jako náhrada raženy v Attilově říši. Současně, na podzim 450, došlo ke sporu mezi syny krále dolnorýnských Franků. Zatímco jedna strana hledala spojenectví u Římanů, druhá hodlala na pomoc přivolat Huny. Tím získal Attila další vhodnou záminku (objevují se spekulace podložené nejednoznačnými zprávami u Fredegara a Řehoře Tourského, že starším synem, který uprchl k Hunům, byl Childerich, otec budoucího slavného vládce Chlodwiga). Když západořímský císař Valentinianus III. odmítl Attilovy požadavky na Honoriino "věno", vyrazilo obrovské hunské vojsko s kontingenty svých barbarských spojenců na počátku roku 451 podél Dunaje na západ.

Ze zprávy Sidonia Appolinaria o galském tažení (Carmina 7,319) můžeme získat představu o rozsahu Attilovy moci: "Bojovníku rugijskému stojí po boku Gót, za ním kráčí divoký Gepid, Skira žene Burgund. Dopředu se dere Hun, Bellonot, Neur, Bastarn, Toring, Brukter; a také Frank z kraje nad Neckarem, řeky s travnatými břehy". Některá z těchto etnik jsou zcela jistě dílem básníkovy fantazie, jež čerpala ze starších zpráv antických autorů o národech Skythie. To platí především o Bellonotech a Neurech. Hunům byli nepochybně poddáni i Slované a národy v černomořských stepích, což vysvítá z Priskovy zmínky o Attilových plánech na útok proti Persii.

Směr Attilova tažení není v pramenech blíže popsán. Sidonius Apollinaris tvrdí že "rychle padl pod sekyrami Hercynský les; olše se staly čluny a pokryly Rýn jakoby mostem" a Attila "rozlil své hordy na belgická pole". Protože však hlavní proud mířil do Galie údolím řeky Mosella, předpokládáme, že Attila překročil Rýn na území svých franckých spojenců v oblasti nad Mogontiakem. Tomu odpovídá skutečnost, že v jeho vojsku byli i Durynkové a Burgundové, které mohl přibrat po cestě. Vozatajstvo se zbytkem vojska mohlo směřovat do Galie pohodlnější cestou podél Dunaje. V Galii se barbarská armáda rozdělila na několik proudů, což bylo nepochybně nutné nejen k eliminaci nepřátelských Franků a Burgundů, ale vzhledem k početnosti vojska i pro shánění potravin. Při ničivém tažení Hunů byla zničena jedna z nejvýznamnějších měst Západu - Remeš, Mohuč, Strasbourg, Kolín, Worms a Trevír. Jak praví tradice, Mety (Mettis) byly dobyty na Velikonoční neděli 7. dubna 451. Po zabezpečení týlu se hlavní vojsko Hunů obrátilo do centra Galie. Již během tažení posílal Attila výhrůžné poselstvo do Ravenny, aby mu císař "připravil svůj palác". Současně se snažil přimět ke spojenectví proti Římanům Visigóty.

V Galii však mezitím nezahálel patricius Aetius, jenž byl v tom čase vrchním vojenským velitelem Galie a také politickým poradcem západořímského císaře Valentiniana III. Údajně až třikrát musel vypravit posly k Theodorichovým Visigótům, než se mu podařilo získat je na svou stranu. K tomu spojil dohromady branné síly sálských a ripuarských Franků, Bretonců (Armoričanů), Burgundů, Sasů, Liticiánů (asi obyvatelů pařížského regionu), blíže neznámých Olibronů a mnohých dalších obyvatel Galie a západní Germánie. To se již Attila blížil k Aureliani (Orleáns), městu s důležitým mostem přes řeku Loiru, kde byli od roku 442 usídleni Alani pod vedením Sangibana. Když se Sangiban doslechl o postupujících Hunech, rozhodl se Orleáns vydat a připojit se k jejich tažení proti Visigótům. Aetius se však o jeho plánech dozvěděl a nechal město obsadit svými vojsky. To již k Orleánsu - na počátku června - přitáhl Attila a začal jej dobývat mocným útokem obléhacích strojů. Obyvatelé se statečně bránili více než měsíc. Legenda obsažená v biografii biskupa Sv. Aniana (Vita Aniani), o které také hovoří Řehoř Tourský, vypráví, že přes Anianovy protesty obyvatelé vyjednávali s Attilovým prostředníkem (jakýmsi biskupem) a otevřeli obléhatelům brány. Hunové už vnikali do města, když se na obzoru náhle objevily jízdní oddíly Římanů a Visigótů. Attila byl zaskočen jejich náhlým spojenectvím, zrušil obléhání (podle tradice se tak stalo 14. července 451) a po potyčkách na Marně odtáhl na pláně v dnešní Kampánii, které skýtaly lepší podmínky pro jeho mobilní jezdeckou armádu. Zde, na tzv. Mauriackých polích (Campus Mauriacus), asi 5 mil (7,5 km) západně od Troyes (antické Tricassis) u obce Mauriacum a poblíž řeky Seiny, se pravděpodobně v posledních červencových dnech roku 451 odehrála jedna z nejkrvavějších a nejzuřivějších bitev starověké historie. V tradičním podání je tato srážka známa jako "bitva na Katalaunských polích" (tj. v místech antického města Catalaunum, dn. Chalôns-sur-Marne), což je však nepřesná lokalizace, vzniklá zásluhou pozdějších negalských autorů.

Bitva na Mauriackých (Katalaunských) polích (konec července 451)

Stav Attilova vojska tehdy nebyl nejlepší; trpělo hladem, nemocemi a útěky dezertérů. Podle Jordanese prý tudíž Attila nechal o výsledku bitvy věštit šamana. "Zatímco přemýšlel o útěku - větší pohromě, než je smrt - rozhodl se obrátit na vykladače budoucnosti. Jak bylo jejich zvykem, zkoumali vnitřnosti dobytka a určité čáry na kostech, jež byly zbaveny masa, a prorokovali Hunům zkázu. Avšak jako malou útěchu předpověděli, že vůdce nepřátel, se kterými se měli utkat, padne a svojí smrtí pokazí vítězství a triumf nepřátel."

Podle církevní tradice (legenda o Sv. Memoriovi) prý vojáci jakéhosi barbarského krále z Attilova vojska zavraždili v předvečer bitvy poblíž obce Brolium presbytera Maximiana s jeho druhy, kteří z pověření Sv. Lupa, biskupa z Troyes, chtěli s Attilou vyjednávat. Na paměť mučedníka od té doby nese Brolium název Saint Mesmin.

Sv. Lupus údajně zachránil svojí přímluvou u Attily město Troyes, které bylo ušetřeno loupení. Poté hunského krále doprovázel k Orleánsu a na zpáteční cestě až k Rýnu. Zde prý ho dokonce Attila požádal, aby se za něj modlil. Za tyto "služby" Hunům musel biskup strávit dva roky mimo město, než se mohl vrátit zpět.

Attila se prý domníval, že tímto padlým vůdcem bude Aetius a rozhodl se obětovat výsledek bitvy za smrt svého nejschopnějšího protivníka. Ze svého tábora, krytého vozovou hradbou a zákopy, se rozhodl vystoupit až kolem deváté hodiny denní (asi dvě hodiny po poledni), aby jej v případě neúspěchu zachránila tma. Na pravém křídle velel vojsku různých barbarských národů král Gepidů Ardarich, na levé vůdce Ostrogótů Valamir, oba spolehliví mužové, kterým Attila velmi věřil. (Podle germánských eposů měl být Ardarich otcem matky Attilova vnuka Munda.). Sám Attila byl ve středu, obklopen svými vlastními hunskými bojovníky. U spojenců velel pravému křídlu Theodorich a levému Aetius. Doprostřed umístili nespolehlivého Sangibana a jeho Alany.

Bitva začala srážkou o výhodnou polohu na vrcholu kopce, který se tyčil nad pravým křídlem hunské armády. Theodorichův syn Thorismund a Aetius dosáhli vrcholu dříve a odrazili Huny sprškou střel. Attila však povzbudil své vojsko a zareagoval mohutným útokem do středu nepřátelské armády. Rozhořela se nevídaná řež. "A střetli se čelem v bitvě, a byla to bitva litá, zmatená, krvavá a úporná. Jí rovné do té doby neznala celá minulost. Vypráví se o takových činech, které se v ní odehrály, že nemohl ve svém životě spatřit nic pozoruhodnějšího ten, komu nebyl dopřán pohled na tento div. Lze-li věřit vyprávění starců, pak se říčka, tekoucí podél té pláně nízkým korytem, rozlila z břehů naplněná krví z ran mrtvých bojovníků...A ti, kteří byli díky svým zraněním žízniví a vyprahlí, nabírali vodu smíšenou s krví. Řízením smutného osudu byli tak nuceni pít krev, o které tušili, že ji sami prolili"(Jordanes, Getica 207). 

Uprostřed boje, když objížděl vojsko a dodával svým mužům odvahy, byl sražen (údajně kopím Ostrogóta Andagise) visigótský král Theodorich a zahynul pod kopyty koní vlastních vojáků. Visigóti však pokračovali v boji a objeli levé křídlo nepřátel. "A tu se Visigóti oddělí od Alanů, napadnou Huny a málem by zabili samotného Attilu, kdyby prozíravě neprchl a neuzavřel se i se svými muži do ohrady tábora, jenž byl obehnán vozy. Třebaže to bylo opevnění chatrné, přece v něm hledali záchranu ti, jimž před krátkou dobou nemohl odolat žádný zděný val." (Jordanes, Getica 210). Mezitím se na bojiště snesla tma a rozpoutaly se chaotické srážky. Aetius s Thorismundem se chtěli spojit s visigótskými oddíly a dokončit obklíčení, ale místo toho dorazili k nepřátelským řadám. Když byl Thorismund zraněn na hlavě a stržen z koně, rozhodl se zanechat boje; podobně i Aetius bloudil ve tmě mezi nepřáteli a nakonec se dostal k visigótskému táboru, kde strávil noc.

Když se nad bojištěm rozbřesklo, výsledek bitvy byl nejasný. "Když druhého dne na úsvitu viděli, že pláně jsou pokryté hromadami mrtvol a že se Hunové neodvažují vyrazit, domnívali se, že vítězství je jejich, neboť věděli, že se Attila vyhýbá boji jen tehdy, je-li zničen velkou porážkou. I když však byl poražen, nepočínal si pokorně, ale řinčel zbraněmi, troubil na polnice a hrozil výpadem. Jako lev, který byl zasažen loveckými šípy, obchází kolem vchodu jeskyně a neodváží se sice zaútočit, ale ani nepřestává děsit své okolí řevem, tak i nejbojovnější král, ačkoli byl uzavřen v táboře, znepokojoval své přemožitele..." (Jordanes, Getica 212).

Gótové a Římané se sešli k poradě, co udělat s Attilou. Jeho tábor nebylo možné dobýt, protože Attila nechal rozestavit kolem jeho obvodu lučišníky, kteří zasypávali útočníky sprškami šípů a byl rozhodnut bojovat až do konce. Jak píše Jordanes, "...říká se, že král, který si zachoval i v tomto postavení hrdost, dal vystavět hranici z jezdeckých sedel a chtěl se vrhnout do plamenů, kdyby do tábora vtrhli nepřátelé, aby nikdo nejásal nad jeho smrtelnou ranou, nebo aby on sám, pán nad tak velkými národy, neupadl živý do rukou nepřátel" (Jordanes, Getica 213). Zvažovalo se tudíž jej oblehnout a vyhladovět, protože neměl dostatek potravin. Patricius Aetius se však obával, že by se po zničení Hunů stali Visigóti hrozbou pro říši (kdo zná historii tehdejších visigótsko-římských vztahů v Galii, jistě jeho úvahy pochopí), a proto navrhl lstivě Thorismundovi, aby se co nejrychleji vrátil do Tolosy, neboť by některý z jeho mladších bratrů mohl uchvátit královskou moc. Stejným způsobem se zbavil také krále ripuarských Franků (Chronica minora 1,302). Po odchodu spojeneckých vojsk zůstával Attila ještě nějaký čas v ležení, protože se obával léčky; když však viděl, že definitivně odtáhli, rychle se stáhl za Rýn, kde začal okamžitě připravovat odvetu.

Ztráty v boji musely být strašlivé, především u Hunů a jejich spojenců, o čemž nepřímo svědčí i Jordanův nadnesený údaj "165 000 na obou stranách."

Attilovo tažení do Itálie (452)

Podle soudobých kronikářů Attila "zuřil nad neočekávanou porážkou, kterou utrpěl v Galii". Vztahy s východní říší se navíc dramaticky zhoršily, neboť Marcianus stále odmítal obnovit každoroční tribut. Pro výstrahu vyslal Attila v září 451 do východního Illyrica plenit menší skupinky Hunů a byl rozhodnut tento spor později řešit vojensky. V té době však pro něj byla mnohem důležitější pomsta západním Římanům za neúspěch, který utrpěl v Galii. Někdy koncem jara či počátkem léta překročil snadno prostupné Juliánské Alpy a vtrhl do Itálie. Kronikář Prosper píše: "Jak se Attila vzpamatoval ze ztrát utrpěných v Galii, zamýšlel napadnout Itálii přes Pannonii. Náš generál (Aetius) nepodnikl žádná opatření, jak to udělal při první válce (451), takže ani nezajistil průchody v Alpách, kde by mohl být nepřítel zastaven. Domníval se, že jedinou věcí, ve kterou mohl doufat, bylo opustit Itálii společně s císařem. Ale to se zdálo tak hanebné a nebezpečné, že strach byl přebit smyslem pro čest".

Snad někdy koncem května 452 oblehl Attila město Aquilea. Jeho obránci urputně odolávali Hunům po tři měsíce. Po masivním útoku obléhacích strojů byly nakonec hradby prolomeny a obyvatelstvo zmasakrováno. Hunové dobyli i Concordii, Altinum, Patavii (Padua), Vicentii (Vicenza), Veronu, Berexii (Brescia), Bergamus (Bergamo) a Mediolanum (Milán) - kde se Attila zmocnil císařského paláce - Ticinum (Pavii) a řadu dalších měst v severní Itálii. Poté překročili Pád a devastovali provincii Aemilia. V hunském vojsku, které se - obtíženo kořistí - pomalu pohybovalo po kraji, však vypukla morová epidemie. Navíc se nedostávalo potravin. Do situace zasáhli i východní Římané, když na Huny v Karpatské kotlině zaútočilo vojsko vedené východořímským comitem Aetiem, jmenovcem západořímského patricije. "Huny, kteří poplenili Itálii a vyvrátili také množství měst, stihl trest boží, neb je navštívily pohromy z nebe seslané: hlad a jákási nemoc. Nadto byli pobiti pomocnými vojsky, jež vyslal císař Marcianus a která vedl Aetius, a tak byli zároveň ve vlastních sídlištích rozdrceni jak pohromami z nebe seslanými, tak armádou Marcianovou." (Chronica minora 2,26) (Bóna a Maenchen-Helfen nicméně citát vykládají tak, že Marcianus poslal posily patriciovi Aetiovi na Západ. Tento zásadní problém mi zatím není jasný.)

Attila neměl příliš možností na výběr a odhodlal se k vyjednávání s poselstvem, které z Aetiovy iniciativy vedli konzul Avienus, zkušený vyjednavač Trygetius a papež Lev. Podle Jordana se setkání konalo na brodu přes řeku Mincius v Ambulejském okrsku Venetie. Legenda vypráví, že se během vyjednávání Attily se Lvem I. zjevili hunskému králi Sv. Petr a Sv. Pavel. Z pozdějších zpráv ovšem vysvítá, že se jednání mezi papežem a Attilou týkalo především vydání zajatců. Attila se poté vrátil zpět na sever. Výprava tak prakticky skončila neúspěchem, který mohl být vyvážen pouze ziskem velké kořisti.

Attilova smrt (453)

 Zdráhání východořímského císaře Marciana, který odmítal platit tribut, vedlo k novým vojenským přípravám proti východoříámské říši. Již na podzim 453, po svém návratu z tažení do Itálie, vyslal Attila posly k Marcianovi a vyhrožoval novým pustošením Thrákie, pokud nebude obnoveno placení tributu. Dostalo se jim však ještě ráznějšího odmítnutí než několik let předtím. Ačkoliv byl císař Huny znepokojen, citelné ztráty v Galii a Itálii značně otřásly Attilovým renomé. V době příprav na novou válku nakonec hunský vládce zemřel nešťastnou náhodou při svatební noci s germánskou dívkou jménem Ildico (udusil se v opilosti vlastní krví, která se mu spustila z nosu).

Vzpoura podrobených národů a bitva na řece Nedao (454 nebo 455)

 Po Attilově smrti okamžitě vypukly spory mezi jeho početnými syny o rozdělení vlády nad hunskými i ostatními barbarskými kmeny. To se však znelíbilo králi Gepidů Ardarichovi, který údajně nesnesl, aby se s nimi zacházelo jako s otroky a vedl proti Hunům úspěšnou vzpouru, která vyvrcholila bitvou na blíže neidentifikované řece Nedao v Pannonii. Přes pomoc Ostrogótů byli Hunové poraženi. Mezi údajně 30 000 padlými na hunské straně byl i Attilův syn Ellac (Jordanes, Getica 262).

Po bitvě se Hunové a jednotlivé národy jim podrobené (zřejmě především ty, které jim v bitvě na Nedao stály po boku) rozprchly po celé Evropě. Podle Jordana se část Attilových synů uchýlila do Černomoří, ale jiní Hunové našli nový domov na území Romanie (římské říše). "Když byl zabit Ellac, jeho zbývající bratři se dali na útěk do blízkosti pobřeží Pontu, kde, jak jsme řekli, kdysi sídlili Gótové...Ale Sauromati, které nazýváme Sarmati, a Cemandri a někteří z Hunů přebývali v Castra Martis, městu jim daném na území Illyrika. Z tohoto rodu byl Blivila, hrabě z Pentapolis a jeho bratr Froila a také Bessa, v našich časech patricius. Skirové navíc a Sadagarii a část Alanů se svým vůdcem jménem Candac obdrželi Malou Skythii (Scythia Minor) a dolní Moesii (Moesia Inferior)...Rugiové nicméně a také jiné národy požádaly, aby mohli obývat Bizye a Arcadiopolis. Hernac, mladší Attilův syn se svými lidmi si vybral domov v nejvzdálenější části Malé Skythie. Emnetzur a Ultzindur, jeho soukmenovci, vydobyli Oescus a Utus a Almus v Dácii na břehu Dunaje, a mnoho z všude rozptýlených Hunů se uchýlilo do Romanie a z nich, jak se říká, pocházejí dnešní Sacromontisi a Fossatisii." (Jordanes, Getica 263-266) Část Hunů pod vedením jistého Kelkala byla tehdy zařazena do východořímské armády. Setkáváme se s ní koncem 60. let, kdy bojovala proti Ostrogótům v Moesii. Na podzim 455 císař Avitus (resp. některý z jeho vojevůdců) údajně získal zpět Pannonii "pouhým pochodem" (Sidonius Apollinaris, Panegyrika na císaře Avita). Již roku 456 její jižní část (někdejší Pannonii Secunda) se svolením východořímské vlády obsazují Ostrogóti, které chtěl císař Marcianus využít jako protiváhu Gepidům.

Hunové se marně pokoušeli obnovit svoji moc nad jim kdysi podrobenými národy. S Ostrogóty vedli celkem dvě války (poslední v letech 464-466/467), avšak obě pro ně skončily těžkými porážkami. Attilův syn Dengizich nakonec zahynul roku 469 ve válce proti Východořímanům v Thrákii a Hunové tím fakticky mizí z dějin. Jejich jméno však bude ještě po staletí žít v antické literatuře pro pojmenování rozličných kočovných skupin v Černomoří. Nejoblíbenější Attilův syn Hernac, v němž mělo podle předpovědi po svém úpadku najít pokračování hunské plemeno, však nejspíše přece jen věštbám dostál: Jmenný seznam bulharských chánů totiž na jednom z předních míst obsahuje jméno Irnik, které působí velmi povědomě.