Antický svět 

Římské impérium v polovině třetího století nebylo právě místem a časem pro slabé povahy. Posledního silného panovníka poznala v podobě Septimia Severa, který zemřel roku 211 a po vymření Severovců roku 235 se roztočila ruleta trvající čtyřicet dalších let, která generovala nové a nové císaře, pretendenty a uzurpátory trůnu. K tomu se k životu opět probudili barbaři v podstatě na všech stranách říše a zvláště Podunají a Východ se staly permanentním bojištěm. 

Během třetí století zažil Řím mnoho převratů a potupných porážek, nicméně stalo se pouze jednou, že přímo na bojišti padl vládnoucí císař (respektive oba vládnoucí císaři) s většinou polní armády v boji proti barbarům. Stalo se tomu někdy v létě roku 251 v bitvě u Abrittu nebo též u Campi Terebronii. 

Po většinu čtyřicátých let třetího století vládl impériu císař Phillipus Arabs, dříve praefectus praetorio, který se dostal k moci za dodnes nejasných okolností po smrti Gordiana III. buď v boji proti Peršanům, nebo politickou vraždou. Na trůně strávil pět let (244 - 249), přičemž se snažil vypořádat s dvěma výzvami. První bylo perské nebezpečí, neboť oživená sasánovská Persie pod vedením krále Šápura I. byla agresivním nepřítelem a dokázala Řím porážet. Druhou výzvou pak bylo důstojné oslavení milénia římského impéria, které spadalo k roku 248. Phillipus se dokázal poprat spíše s druhým bodem, jakkoliv tím výrazně zhoršil ekonomickou situaci a byl nucen zvýšit daňovou zátěž. Otevřená východní hranice se stala trvalou bolestí říše a stálým zdrojem problémů.  

Problémy se však začaly kupit i na jiných frontách. Doba, kdy většina legií stála na Rýně, neboť odtud plynulo největší nebezpečí, byla dávno pryč. Nyní legie primárně bránily Dunaj. Místní hranice nejdříve překročili Karpové, zaútočili na exponovanou provincii Dacia a překročili Dunaj. Phillipus je dokázal porazit a vyhnat, ale svým velitelským výkonem nenadchl ani vlastní legionáře a evidentně ani své okolí, což ještě posílil uzavřením míru rovnajícího se porážce se Sasánovci. V době, kde záminkou k povstání bylo téměř cokoliv, se proti Phillipovi zvedlo hned několik vzdorocísařů a nechyběli ani barbaři. 

Proti císaři vystoupili hned čtyři pretendenti trůnu. Dva z nich nás nemusejí zajímat a pominout můžeme i Jotapiana, který vystoupil proti Phillipovu bratrovi Priscovi na východě. Naopak podunajský vzbouřenec Tiberius Claudis Pacatianus nás povede přímo k Abrittu. Tento důstojník legií v oblasti zasažené nedávno Karpy využil nespokojenosti a povstal, přičemž následné nestability využili k opětovnému vpádu Karpové, Gótové vedení Cnivou vpadli do Moesie a Thracie a neúspěšně oblehli Marcianopolis, zatímco Kvádové a jiné germánské kmeny napadly Pannonii. 

Situace vypadala děsivě a není se asi co divit, že se Phillipus Arabs pokusil rezignovat z nešťastné vlády. Římský Senát jej však podpořil a nejhlasitějším odpůrcem císařovy rezignace byl senátor Gaius Messius Quintus Decius. Jeho postoj Phillipa zaujal natolik, že mu svěřil svrchované velení nad podunajskými legiemi s úkolem zastavit barbary i Pacatiana. Phillipus Arabs prostě hodil problém na někoho jiného - a tím si vykopal hrob. 

Decius byl na rozdíl od řady předních osobností té doby typickým Římanem se starobylým rodokmenem, ačkoliv pocházel z Budalie nedaleko Sirmia (Sremska Mitrovica). Měl za sebou již záslužnou kariéru včetně výkonu funkce konzula (232) a velitele v pohraničních provinciích Moesia a Germania Inferior. Šlo tedy o zkušeného muže s konzervativními hodnotami, který se dobře hodil pro úkol, kterým byl pověřen. 

Decius tedy vytáhl a povstání Pacatiana zničil bez větších problémů. Podřízené legie, které si už zvykly vybírat panovníky, to nadchlo natolik, že Deciovi nabídly císařský purpur. On jej jako loajální konzervativec sice odmítl, což bylo v té době nevídané, nicméně znervóznělý Phillipus Araba už proti Deciovi začal sbírat vojsko. Decius tedy přestal váhat, vytáhl proti svému císaři a u Verony jej rozdrtil. Phillipa po bitvě patrně zabili vlastní vojáci a stejný osud potkal i jeho jedenáctiletého synka. 

Decius, který přijal nabídnuté čestné jméno Traianus, což dobře dokládá očekávání vzniklá z jeho vlády, se tak roku 249 stal císařem. Jestliže se vystřídali panovníci, což v té době nebylo nic šokujícího, hrozba zvenčí zůstávala stále na místě - Gótové využili absence reálného vojska a z Balkánu si udělali vlastní hřiště. Na mapě Říma byli nováčky, první zprávy o nich jsou z roku 238, ale jak se mělo ukázat, jejich sílu nebylo radno vůbec podceňovat.

Důvod příchodu Gótů na Balkán byl dvojí. Tento agresivní kmenový svaz se dostal pod tlak kmenů ostatních, takže přirozeně hledal působiště jinde. Římané si svoji pozici jistili pravidelnými platbami, ale ty Phillipus Arabs ukončil, nejspíše z toho prostého důvodu, že ekonomická situace mu to nedovolila. Gótové spojení s dalšími kmeny (Bastarnové, Taifalové) se tedy rozlili po Balkáně. Jak jsme již uvedli, obléhání Marcianopole pro ně nedopadlo dobře, opevněná sídla jim vůbec činila problém. Nový proud vedený králem Cnivou pak vyrazil přes Oescus směrem k městu Novae, odkud jej však vytlačil generál Trebonianus Gallus. Cniva se nedal odradit a vyrazil jižním směrem na Nicopolis ad Istrum. Zde se Gótové poprvé střetli s Římany, které mezitím přivedl Decius. Římané zvítězili, ale nešlo o žádný velký triumf, který by Góty donutil se stáhnout. 

Cniva pokračoval dále jižním směrem a Decius je pronásledoval. Přitom byla jeho odpočívající armáda překvapena u Beroe (Traiana Augusta) a bezmála smetena, zbytky armády včetně císaře si útěkem zachránily život. Bylo to vůbec poprvé, co římský císař v čele vojska prchal před barbary po porážce a mělo být ještě hůř. 

Gótové se stočili západním směrem a jali se obléhat Philippopolis (dnešní Plovdiv). Jakkoliv se dříve nesetkali při podobných aktivitách s úspěchem, tentokrát se jim obléhání podařilo, ovšem, jak je pro dobu typické, s pomocí Římanů, jejichž velitel a zároveň i velitel celého města Titus Iulius Priscus, se prohlásil císařem, načež byl pravděpodobně zabit při plenění Philippopole. Gótové sebrali značné množství kořisti, v poklidu přezimovali a vydali se zpátky na sever do své domoviny. 

Decius zatím nemarnil čas a posbíral znovu otřesené vojsko, přičemž je posílil jak o svého čtyřiadvacetiletého syna a spolucísaře Herennia Etrusca, tak o oddíly Treboniana Galla, se kterým jsme se setkali jako s úspěšným obhájcem Novae. O síle vojska toho moc nevíme, snad mělo 15 000 mužů.

Gótský vojevůdce Cniva zatím táhl na sever k Dunaji a disponoval snad 20 000 muži z různých kmenů. O vůdci výpravy toho mnoho nevíme, snad jen to, že jeho jméno znamenalo Nůž a jeho nositel byl schopným vojevůdcem a kvalitním taktikem, který si uměl vybrat místo bitvy a uměl překvapit lstí, jak jsme již viděli při porážce Římanů u Beroe. 

Obě armády se nakonec setkaly až nedaleko Dunaje u osady Abrittus, která se nachází na předměstí dnešního Razgradu. O rozestavění vojsk toho opět víme pramálo, ostatně jako o celém průběhu bitvy, nicméně Cniva rozestavil střed své armády za bažinu, případně snad pravděpodobněji postavil před bažinu zatarasovací oddíly, které během samotné bitvy ustoupily za bažinu, o které Římané evidentně na rozdíl od Gótů netušili. 

Samotná bitva začala pro Římany patrně nešťastně, neboť podle některých zdrojů při šarvátkách střelnými zbraněmi římská armáda přišla o Herennia Etrusca. Decius přijal roli tvrdého otce, neboť měl tvrdit, že smrt jednoho vojáka není pro republiku velkou ztrátou a zahájil útok proti Gótům. Postup se mu podařil hlavně na středu sestavy, ovšem jak jsme si uvedli, mohlo jít o lest v podobě předstíraného ústupu, neboť římský střed se vehnal do bažiny a zde byl napaden ze všech stran střelnými zbraněmi. Následný boj se stal pravděpodobně značně jednoznačnou záležitostí. V bažinách zahynul jako sám císař (a pokud se toho dožil, tak i jeho syn), tak i velká část jeho armády. Z toho lze naznat, že na křídlech byli Římané poraženi a lze předpokládat, že to nebyla tak úplně náhoda, ale záměr gótského krále takto svést bitvu. Záměr vynikající. 

Zonaras, byzantský historik z doby Alexia Komnéna, který při své historické práci vycházel ze zdrojů dnes ztracených, popisuje výsledek bitvy: "(Císař) a jeho syn a velké množství Římanů vpadli do bažiny; všichni zde zahynuli, přičemž jejich těla nemohla být nalezena, neboť zapadla do bahna."Další byzantský historik, tentokrát Zósimos píšící na přelomu pátého a šestého století, se vyjádřil k samotnému průběhu bitvy: "(Decius) pokračoval tedy v neopatrném postupu na neznámém místě, až se se svou armádou zapletl do bláta a v takto nevýhodném postavení se stal terčem útoku střel barbarů, takže ani jeden z nich nevyvázl životem. Tak skončil život vynikající císař Decius." 

Tak jako tak, římská armáda na Balkáně ležela z nemalé části mrtva na bitevním poli. Jeden z mužů, kteří bitvu prokazatelně přežili, již dvakrát zmíněný Trebonianus Gallus, byl prohlášen císařem, ačkoliv jej donedávna obviňovali ze zrádného jednání během bitvy. To je však logicky dost nepravděpodobné, neboť císaře si vybrali vojáci a těžko by si vybrali někoho, kdo přímo odpovídal za smrt mnoha jejich druhů. 

Trebonianus Gallus samozřejmě nebyl v pozici, kdy by mohl Cnivovi cokoliv diktovat, takže i výsledná mírová smlouva odpovídala tomuto faktu. Gotská kmenová aliance se mohla v klidu stáhnout přes Dunaj domů, ponechala si svoji kořist a navíc patrně dostávala pravidelný roční tribut za to, že nepřekročí limitus na Dunaji. Byla to potupná dohoda, za kterou pak Gallus zaplatil pověstí a ve finále i životem, ale jemu nezbývalo než ji potvrdit a konečně se Cnivy zbavit. 

Porážka u Abrittu byla těžká a pokořující, stála impérium oblíbeného císaře, proti kterému se nezvedali uzurpátoři. Přesto však Decius měl prostředky, jak kampaň vojensky zvládnout a porážky u Beroe i Abrittu lze přičíst jeho velitelským chybám. Je pozoruhodné, že v dlouhodobém hledisku pro Řím neznamenala prakticky nic, jakkoliv ji Ammianus Marcelinus klade na úroveň debaklů v Teutoburgu nebo u Adrianopole. Řím sice další dvě desítky let bojoval s těžkou vnitřní nestabilitou, ekonomickou krizí, Šápurem na východě a Góty na Balkáně a v Řecku, ale nakonec vyšel prakticky nepoznamenán. 

Gótové se v dalších letech soustředili na námořní nájezdy na Řecko a podařilo se jim vytvořit ohromné loďstvo, nicméně nakonec podlehli reformované římské armádě vedené tentokrát už těžkou jízdou. Gallienus, Claudius Gothicus a Aurelianus je třikrát rozdrtili, přičemž poslední jmenovaný císař dokázal v bitvě roku 271 zabít i gótského krále Cennobauda. Spolu se smrtí Šápura (270/2), rozbitím vzdorných palmýrského a galského císařství a uklidněním situace morové epidemie tak mohl Aurelianus přijmout zasloužený titul Restitutor orbis (Obnovitel světa) a impérium mohlo na debakl u Abrittu zapomenout. 

Pro usnadnění orientace použijte Mapu antického světa