Antický svět 

 Římské dobývání Evropy se nezastavilo na samotném kontinentu, ale dotklo se, a to velmi výrazně, i britských ostrovů. První vojenskou výpravu sem podnikl už Caesar, který sem vyslal spíše průzkumnou a propagační výpravu roku 55 před n.l. uprostřed galských válek a o rok později ji už na serioznějším základu zopakoval, avšak bez stálého úspěchu. 

Otcem římské provincie Britannia se tak stal překvapivě jeden z nejméně válečných císařů epochy, totiž Claudius. Ten vytáhl na ostrov roku 43 n.l. a v následujících letech ho on a jeho následovníci podmanili. Nepokořené zůstaly pouze ekonomicky málo atraktivní oblasti dnešního Walesu a Skotska, podobně jako Irsko, kam Římané nikdy vojensky nevkročili. Velká povstání byla potlačena a s gerilovou válkou si Římané notoricky nedovedli efektivně poradit, neboť nutné tříštění sil odporovalo tradiční římské vojenské taktice. 

Pomezí Anglie a Skotska nabízí poměrně dobré obranné podmínky, jak se ukázalo mnohokrát během dějin a překročit přirozenou hranici tvořenou řekami nebo neprostupným terénem nebylo nijak jednoduché, zvláště za chabé existence komunikací a za nepochybné a historické existence silného odporu místních kmenů proti pronikání od jihu. 

Koncem sedmdesátých let prvního století uhasínal odpor proti římským vpádům na hranici tvořené na západním pobřeží řekou Clyde a na východním řekami Tweed a Forth a ve stejné době se správcovství v provincii ujímal Gnaeus Iulius Agricola (ve funkci cca 79 - 83/4 n.l.), hlavní hrdina popisované bitvy. 

Agricola vyrůstal ve složité době za panování Nerona, k prvním úřadům se dostal za vyloženě nebezpečné doby tří císařů po Neronově smrti a až za Vespasiana si mohl oddechnout a projít beze škody tradiční římskou cestou rostoucí odpovědnosti v úřadech. Tato cesta ho také přivedla koncem sedmdesátých let do Británie. 

Agricola se v sérii tažení během dalších pěti let pokoušel o podmanění kmenů na území dnešního Skotska a vytrvalým tlakem se mu to dařilo, jakkoliv si nevyvaroval i větším porážkám, jako bylo náhlé napadení a zdecimování IX. legie roku 82 a celkový strategický neúspěch tažení onoho roku. 

Kampaň následujícího roku (83 n.l.) tedy nesla pečeť touhy po římské i kaledonské odplatě a ve vzduchu se vznášela rozhodující bitva. Podle archeologických nálezů římských pochodových táborů se odehrávala na velkém území východní části Skotska, snad od ústí řeky Forth u Edinburghu, přes okolí dnešní řeky Dee (ústí v Aberdeenu) až po severní pobřeží zálivu Moray Firth, nedaleko severního konce Skotska. Již geografické rozvržení kampaně naznačuje, že toto měl být rozhodující úder a cílem bylo nepochybně odsazení úrodného východního pobřeží a následné vyhladovění zbývajícího vzdorujícího obyvatelstva. 

Vojenským vrcholem kampaně, dokladem toho, že tentokrát šlo o všechno, byla bitva na Mons Graupius. Kde se toto bojiště nachází, netušíme, což je značně symptomatické pro naši informovanost o této epoše římských dějin v Británii. Tacitus bitevní pole nijak nelokalizuje a ani archeologové nejsou moudřejší, a proto se spekulace na téma umístění bojiště opakují mnohá staletí. Je vcelku jasné, že bojiště se nacházelo na východní straně ostrova, ale tím jistota de facto končí. Odhady přesné lokace bojiště se silně rozcházejí, jakkoliv nejčastěji se dříve uváděl okolí dominantního hřebenu Bennachie severozápadně od Aberdeenu, zatímco dnes převažují lokace nacházející se poblíž doloženého římského tábora v Raedykes (nedaleko jižně od Aberdeenu) nebo poblíž dnešního Perthu u obce Dunning na hranici úrodné nížiny a Grampian, západně od dnešního Dundee. 

Z logiky kampaně jsou možné všechny tři místa, ačkoliv Aberdeenshire, poslední zbývající zemědělská oblast Británie mimo dosah Římanů, dává nejlepší smysl. Vůbec nejlogičtějším místem pro odpor pak je místo známé jako Pass Of Grange, kde se Grampiany přibližují nejblíže moři a nabízejí nejméně prostoru pro překvapivý manévr. Pokud by se Římané dostali až sem, měli v rukou většinu úrodné půdy v Kaledonii a rozhodující bitva byla nezbytná. Obsazení nížiny na východním pobřeží totiž mohlo být pro obránce smrtelnou ranou. Ohledně přesné lokace se však spokojme s vše říkajícím úsudkem Jamese Frasera, autora monografie u bitvě na Mons Graupius, který o lokaci bitvy konstatuje: "Do doby, než přijdou nové důkazy, nemůžeme udělat nic víc, než říci, že to bylo někde v severovýchodním Skotsku." A to přesto, že skotský parlament nedávno odhalil pamětní desku na bojišti u Dunningu, které však stejně jako ostatní adepti nenabízí odpovědi na všechny otazníky vyplývající z Tacitova textu.  

Ať je Mons Graupius kdekoliv, samotný průběh bitvy máme zdokumentován poměrně dobře, jakkoliv Tacitus zůstává jediným pramenem poznání. Agricola rozestavil svoje vojska o síle snad okolo 26 000 mužů tak, že hlavní bitevní linii obsadil pomocnými oddíly, které se měly sestávat ze čtyř kohort pomocných oddílů Batavů a dvou kohort Tungrů, kmenů žijících na horním toku Rýna. Posílili je také domorodí Britové, tedy alespoň ti z jižní části ostrova, kteří se osvědčili jako klidní poddaní. Tyto oddíly dohromady čítaly asi osm tisíc mužů. Samotné legie se na začátku bitvy přímo na bitevním poli vůbec nenacházely, je možné, že byly schované mimo viditelný terén a čekaly na svoji příležitost a podobně naložil Agricola také s jízdními oddíly. 

Agricolův bojový plán byl relativně přímočarý, což mohlo být vedeno snahou konečně protivníky porazit v normální bitvě. Přesto však v sobě skrýval prvky bojového génia. Velitel nařídil svým spojeneckým oddílům, aby prostě a jednoduše zaútočily přímo do kopce, proti značné přesile. Výsledek nečekaného útoku pak měly posílit oddíly držené na počátku bitvy v záloze, přičemž legionáři měli patrně vést zdrcující úder proti jednomu z křídel a následně nepřítele obklíčit a zničit. Každý bojový plán ovšem platí jen do doby prvního střetu a to Agricola nepochybně věděl. Nepochybně také věděl, jak by veřejné mínění přijalo další ztráty římských občanů v legiích po masakrů hispánské IX. předchozího roku, a proto v následující bitvě nesly hlavní tíži boje spojenecké oddíly a římské voje se měly zapojit až jako rozhodující prvek.  

Kaledonci vedení (snad) Calgacem měli možnost vybrat si bojiště a obsadili proto kopec nad nížinou, která patrně nebyla daleko od moře. Obránci měli podle Tacita čítat až 30 000 mužů, byť bojová síla nemalé části vojska byla značně diskutabilní. Snad právě proto utvořili na rozdíl od Římanů první linii nejstatečnější muži a nejlepší bojovníci na vozech, kteří sestoupili nejníže z kopce, zatímco nad nimi se v bezpečí zformovala zbývající část vojska, ačkoliv ta zatím nedržela žádnou linii a je otázkou, zda měla jiný bojový plán než následovat přední formaci dolů z kopce. Kaledonci sice nepochybně byli vynikající válečníci, nicméně jejich zkušenost s velkou bitvou proti připravenému nepříteli musela být nutně nízká. 

Samotná bitva začala klasickou přestřelkou vrhacími zbraněmi, přičemž Římané pravděpodobně předpokládali, že bude následovat hromadný útok nepřátelské pěchoty. Ta se však držela na kopci a nenechala se vyprovokovat. Agricola tedy nasadil do útoku oddíly římské spojenecké pěchoty a do bitvy se zapojili i vojáci římských jízdních oddílů s kaledonskými bojovníky na vozech. Tím, že Kaledonci sestoupili z kopce dolů, ztratili výhodu terénu a útok meči ozbrojených Tungrů a Batavů sklidil úspěch přinejmenším v tom, že vtáhl do bitvy elitní uskupení nepřítele, zatímco samotné legie stále čekaly v záloze. Kaledonské válečné vozy pak byly rozprášeny. 

Bitva ve střední části bojiště se vyvíjela nerozhodně, římské pomocné oddíly sice nebyly tak speciálně cvičeny na takový boj jako legionáři, nicméně jim pomáhal fakt, že na bojující řady Kaledonců se tlačili jejich nedočkaví spolubojovníci a znemožňovaly jim plnohodnotně bojovat, zvlášť když místní kmeny používaly jen velmi malý štít. Římská pomocná pěchota tak dokázala dokonce postupovat dopředu, čím se sice vzdalovala od pomoci, ale mohla protivníka uvrhnout do zmatku. To se jí však nepodařilo, makedonští velitelé měli dosud bitvu plně pod kontrolou. 

Kaledonci se rozhodli využít své početní převahy (legie se stále neúčastnily bitvy a je možné, že byly dosud skryty za překážkou) a obchvátit římská křídla. Tím se do bitvy zapojila větší část kaledonské armády, na druhou stranu hlavní římské úderné oddíly se do bitvy stále nezapojily. Otázkou nyní bylo, jak si pomocné oddíly Římanů poradí s narůstající převahou nepřítele a zda se je z nebezpečné situace podaří vyprostit včas, neboť vlastními silami by to již proti převaze nedokázaly. Římský postup do kopce začal ztrácet tempo a křídlům hrozil obchvat a hrozící bitva "v kotli" obklíčení. 

Agricola si byl hrozby dobře vědom a hrozbě na křídlech čelil vysláním tří tisíc jezdců do útoku na obou stranách bojiště. Nejpravděpodobnějším záměrem bylo odrazit hrozbu obklíčení a naopak natlačit kaledonské válečníky na střed bojiště, nicméně jízdní útok do kopce neměl dostatečnou energii a nepřítel ho odrazil. Nerozhodnou bitvu ve středním sektoru tak doplnil i stejně se vyvíjející i boj na obou křídlech a bitva se dostávala do své kritické fáze. 

Je pravděpodobné, že v této chvíli obě strany nasadily své rezervy, ostatně už nebylo na co čekat. Kaledonci patrně zaútočili středem sestavy a ještě tak posílili tlačenici mužů bojujících od počátku bitvy, doufaje v to, že unavené římské spojenecké oddíly nový tlak nevydrží. Na podobnou možnost se patrně chystal i Agricola, který konečně vyvedl do boje legionáře a mířil s nimi tak, aby posílil hlavní bojovou linii, která v té chvíli mohla kolísat a na posílení čekala nepochybně nedočkavě. 

Vedle toho však římský velitel udělal i tah, který se ukázal jako rozhodující. Do obchvatu celého bojiště vyslal dosud nepoužitý oddíl dvou tisíc jezdců, kteří využili toho, že kaledonská sestava byla zcela zaměstnána bojem muže proti muži a bez odporu se objevili na vrcholu Mons Graupius, v zádech Kaledonců. Následný útok jízdy z kopce do zad Kaledonců měl devastující efekt a společně s objevením legií na bojišti vedl ke kolapsu odporu makedonských válečníků. 

Bitva byla prohraná a Kaledoncům nezbývalo, než nastavit protivníkovi záda a hledat spásu v útěku - jakkoliv složitá tato varianta ve starověkých bitvách byla. Hledat cestu z rodícího se obklíčení nebylo jednoduché a neobešlo se to bez četných obětí, přesto však dvě třetiny armády, a to i podle Tacitových zpráv, které mohou být zkreslené ve prospěch vítězů, dokázaly bojiště opustit a vyhledat spásu v okolních lesích. Čas svým spolubojovníkům poskytli patrně dlouho odolávající bojovníci středu kaledonské sestavy, kteří museli vědět, že nevyváznou a zvolili tamní společností vysoce ceněnou smrt v boji. Konečně i organizované římské pronásledování uprchlíků z bitvy se rodilo jen pomalu a pozdě, což asi nejlépe svědčí o tom, že bitva nebyla procházkou růžovou zahradou ani pro římské vojsko. 

Tacitus uvádí finální účet bitvy v podobě jednoznačného římského vítězství, za které zaplatilo životem 360 římských vojáků (z vývoje bitvy jasně usuzujeme, že v drtivé většině spojenců), kteří měli pobít deset tisíc Kaledonců. Vzhledem k průběhu střetu, který byl těžký a dlouho nerozhodný, lze však usoudit, že minimálně římské ztráty byly pravděpodobně vyšší. Je také otázkou, kterou nikdy nerozšifrujeme, kolik Kaledonců padlo na bojišti, kolik jich zahynulo v lesích při pronásledování a kolik v následujících měsících. O kaledonských velitelích, kteří očividně dokázali držet své muže na svém místě dle bitevního plánu, už více neslyšíme. Neznámý je také osud Calgaca a otazníkem je vůbec jeho existence. 

Je pravděpodobné, že Agricola následně vítězství využil k triumfálnímu tažení směrem k dnešnímu Invernessu a je jisté, že k tomu použil i svoji flotilu, která šířila zkázu na východním i západním pobřeží Kaledonie staraje se o to, aby římské vítězství na Mons Graupius neuniklo žádnému obyvateli pobřeží. Přesnou trasu pěšího pochodu můžeme odhadnout z odhalených římských pochodových táborů, nicméně jejich problémem je datace (vedou se spory zvláště mezi tábory připisovanými Agricolovým vojskům, vojům Sallustia Luculla a armádě Septimia Severa ve třetím století) a místnímu umístění (za vše mluví fakt, že nevíme, kde se bitva vůbec odehrála). Je pravděpodobné, že kampaň Agricola ukončil někde v okolí dnešního Aberdeenu (pro jižní variantu bitvy) nebo Invernessu u jezera Loch Ness (pro variantu severní).  

Bitva na Mons Graupius nesla ambici stát se rozhodujícím střetnutím Římanů a Kaledonců v boji o Skotsko, ale přestože výsledek nesl pečeť jasného římského vítězství, nestal se tento střet rozhodující bitvou a Kaledonci svoji nezávislost nakonec uhájili. Faktorů finálního římského neúspěchu bylo více. V prvé řadě, bitva na Mons Graupius sice řádně prosela řady bojovníků, ale nešlo o porážku natolik devastující, aby zničila ducha odporu. Kaledonci se Římanům nestavěli v regulérních bitvách, ale spoléhali na přepadovou taktiku, kde stačilo přečíslit odloučené posádky či vojáky na přesunu. Zde absolutní počty nehrály roli. Neúspěch římského pronásledování po bitvě tedy vedl k neúspěchu celé kampaně. 

Dalším faktorem ovlivňujícím výsledek celé kampaně se stal odchod Agricoly zpět do Říma. Císař Domitianus rozhodně nebyl typ přejícího panovníka, takže se nabízí možnost, že příliš populárního vojevůdce odvolal z osobních důvodů, na druhou stranu Agricola vykonával funkci pět let a rotace v provinciích byla obvyklou metodou v římských poměrech. Tak jako tak však Agricola byl znalcem místní problematiky a získal zde četné úspěchy. Jeho nástupce Sallustius Lucullus byl vržen do neznámých poměrů, nemohl se ohánět dosavadními úspěchy a popularitou, konečně je pravděpodobné, že i ekonomika říše už by další kampaň neunesla. A v neposlední řadě si politika říše vyžádala odvolání některých oddílů do důležitějších sektorů a bez nich už zkrátka další kampaň musela nutně mít menší měřítko i cíle. 

Římané tak zůstali i přes vítězství na bitevním poli bez trvalých zisků. Území dnešního Skotska nikdy natrvalo neovládli a nakonec se opevnili za Hadriánovým valem. Septimius Severus sice ještě jednou protáhl Skotskem ve třetím století, ale ani on jej nedokázal připojit a po jeho smrti čelila říše už podstatně důležitějším výzvám než dobytí neúrodné severní části ostrova mimo evropský kontinent. 

Závěrem dovolte citovat hodnocení z poněkud nečekané strany. Winston Churchill o bitvě napsal:"Zdá se, že stejně jako v mnoha dávných bitvách, poražení byli obětí nedorozumění a osud dne se k nim otočil zády dříve, než si většina sil uvědomila, že vážné střetnutí vůbec začalo. Rezervy sestoupily z kopce příliš pozdě na to, aby dosáhly vítězství, ale včas, aby byly zmasakrovány při útěku."

Zdroje: 
http://www.romanscotland.org.uk/pages/campaigns/mons_graupius/contents.asp   
http://www.romanscotland.org.uk/pages/campaigns/mons_graupius/10_a_Reconstruction.asp  
http://penelope.uchicago.edu/~grout/encyclopaedia_romana/britannia/monsgraupius/monsgraupius.html
http://www.bbc.co.uk/scotland/history/early_scotland/the_battle_of_mons_graupius/
http://www.bbc.co.uk/learningzone/clips/the-battle-of-mons-graupius/5403.html 
http://www.monsgraupius.webeden.co.uk/ 
a další internetové zdroje