Antický svět 

Britannia se stala římskou provincií za císaře Claudia. To ovšem zdaleka neznamenalo, že se již jednalo o plně zpacifikované území. Ostrov se stále pokládal za teritorium bojových akcí a římští úředníci zde mohli plně projevovat svoje záporné charakterové vlastnosti. Částečně na to měli právo, protože bezprostředně Římanům podléhala jen velká část Anglie, zatímco zbytek Anglie, Wales a hlavně Skotsko stále čekalo na podrobení. Přehmaty úředníků tak díky všeobecně napjaté atmosféře krátce po podmanění mohly snadno vést k výbuchům násilí, což se vskutku stalo. 

Zlá kometa, která navštívila Řím roku 60, se prý projevila až o rok později. V té době právě umíral král kmene Icenů Prasutagus, který ovládal území na místě dnešního Norfolku. Území, která sousedila s tímto kmenem už podléhala přímo římské správě, ale Icenové si uchovali částečnou nezávislost díky tomu, že se během Claudiova útoku postavili na římskou stranu. Prasutagus tušil, že Římané hodlají využít jeho smrti k tomu, aby území přivtělili přímo k impériu, a tak učinil ve své závěti hlavním dědicem císaře Nerona, aby tak alespoň něco uchránil pro děti a ženu a aby lidu zůstala svoboda. To se mu však nepodařilo - nedlouho po jeho smrti se u kmene objevil císařský správce Catus Decianus, aby se ujal dědictví. Celého... K dovršení míry navíc Decianus na kmenovém území osobně převzal vládu a počínal si velmi špatně - byl nenasytný a bezohledný. Předním Icenům zabral jejich statky a s příbuznými zemřelého krále jednal jako s otroky. Obě jeho dcery dokonce Decianovi lidé znásilnili a královnu Boudiccu, která se jim vrhla na pomoc, zmlátili a sprostě seřvali. A právě tato žena se pak stala duší povstání, které znamenalo smrt pro 80 000 Římanů. 

Povstání bylo připraveno v naprosté tajnosti a připojily se k němu nejen kmeny, jejichž samostatnost byla ohrožena římským postupem, ale také ty, které žily přímo v provincii a byly nespokojeny s římskou správou. Těch bylo poměrně velké množství, protože Římané se dopouštěli opravdu velkých nespravedlností. Největšími nepřáteli Britanů se kupodivu nestali ani tak úředníci a výběrčí daní jako obchodníci a bankéři, kteří zcela nepokrytě po dvacet let využívali obchodní prostoduchosti domorodců. Rádi jim půjčovali na různé splátky, přičemž domorodci netušili, že budou muset vracet na lichvářský úrok a když nebudou mít na splacení, stanou se otroky. Tyto případy samozřejmě nebyly vůbec vzácné a velmi přispěly k nárůstu nespokojenosti v provincii. Mezi kmeny, které se přidaly k povstání zevnitř, patřili třeba Trinovantové z dnešního Essexu, které vydírali konkrétně kolonisté z nedalekého města Camolodunum (dnes Colchester). 

Povstání sice bylo plánováno tajně, ale některé zvěsti přece jen mezi Římany prosákly. Ti však měli do značné míry svázané ruce a třeba Camolodunum dostalo posilu v podobě 200 vojáků, kteří však neměli na svoji obranu žádné hradby. Žádné další posily nemohly přijít, neboť právě v době povstání byly všechny čtyři legie dislokovány zcela nevhodně - IX. legie ležela v městě Lindum (Lincoln) 120 mil od centra povstání, II.legie tábořila u Glevu (Glouchester) a zbytek vojska (XIV. a část XX.legie) byl umístěn až na pobřeží Walesu. Zde se právě pod vedením místodržícího Suetonia Paulina chystal na útok na náboženské centrum druidismu, ostrov Monu (dnes Anglesey). Jeho dobytí bylo již dlouho nutné, neboť právě odsud vyrážely do světa plamenné výzvy ke svržení Římanů. Suetonius své vojsko připravil dobře a vylodění skončilo strašným masakrem obránců. 

Právě v době, kdy se obyčejně slaví vítězství, se však Paulinus dozvěděl hroznou novinu - rozhořelo se povstání na celém východě Británie. Camolodunum padlo téměř okamžitě, bylo vypáleno a všichni Římané pobiti. Někteří vojáci sice stačili uprchnout do Claudiova chrámu, ale jejich osud se po dvou dnech statečné obrany také naplnil. IX.legie, která městu spěchala na pomoc z Linda, byla cestou napadena a postupně zcela zničena. Útěkem se spasila jen jízda. 

Je třeba říct, že Suetonius Paulinus neztratil hlavu ani odvahu. Sám vyrazil se svou jízdou co nejrychleji na východ, aby se povstání mohly postavit alespoň nějaké síly a pěchota ho měla co nejrychleji následovat. II.legie v Glevu dostala vzkaz, aby se k němu připojila na smluveném místě. Místodržící pak během několika dní ujel 230 mil a dostal se do Londýna, kde sice bylo plno skladů, ale opět žádné opevnění, takže s omezenými silami nebylo na obranu ani pomyšlení. Přes prosby obyvatel Paulinus město opustil a vzal s sebou jen muže schopné vojenské služby. Krátce po odchodu Římanů vtrhly do Londýna oddíly Boudiccy a následovala další krvavá lázeň římských kolonistů. Ostatně dodnes je v londýnské půdě poznat vrstva popela, která tehdy vznikla. Podobný osud stihl za pár dní i Verulamium (St.Albany). 

V té době dorazila do prostoru bojů i Paulinova pěchota, se kterou se setkal v lesích západně od Verulamia. II.legie, která měla významně posílit vojsko, však nedorazila. Důvodem tentokrát nebyl žádný masakr legionářů, ale strach jejího velitele, který odmítl opustit relativní bezpečí tábora a vstoupit do lesů. Tak mohl Suetonius Paulinus postavit do pole asi 10 000 mužů proti několikanásobné přesile sil královny Boudiccy. Ustoupit neměli Římané kam a v bitvě museli dosáhnout rozhodujícího úspěchu, neboť na protahování války neměli po vyplenění řady posádkových měst zásoby. 

Paulinus si pro bitvu vybral vynikající místo - plochou velkou pláň ohraničenou ze tří stran lesy. Zatímco pěší legionáři spojili štíty a drželi střed fronty, jízda se postavila na lesnaté kraje bojiště. Nesouvislé řady domorodých bojovníků se sice na Římany vrhly s velkých nadšením, ale na ukázněné legionáře nemohli udělat velký dojem. Vržená legionářská kopí si vybrala první velkou daň na životech a pak Římané vykročili kupředu. Britanové začali ve zmatku ustupovat, což nebylo pro nebývalou účast právě snadné. Na bitvu se přišly podívat i ženy s dětmi, aby se staly svědky konce římského útlaku. Místo toho vzali jejich vozy legionáři útokem a na sedmdesát tisíc Britanů skončilo toho dne na bojišti. Když se to dozvěděl velitel II.legie, který stále zbaběle vyčkával v Glevu, probodl se mečem. 

Po tomto zdrcujícím vítězství Římanů muselo povstání nutně odumřít. Navíc se na ostrově vylodily posily z kontinentu, které začaly společně s místními legiemi systematicky čistit povstalecké území. Smrt však nepřicházela jen římským mečem, ale i hladem, neboť domorodci v předtuše bohatých zisků z římských sýpek vůbec neoseli. 

Správce provincie Catus Decianus, který vlastně stál na počátku celého povstání, z Britannie uprchl hned v prvních dnech povstání. Vystřídal ho střízlivý politik Iulius Classicianus, který na rozdíl od vojevůdce Suetonia Paulina nehořel touhou po pomstě za každou cenu a na každém a který měl větší pochopení pro potřeby provinciálů - snad proto, že byl sám galského původu. Postavil se proti řádění Paulina a dosáhl jeho odvolání - opět se ukázalo, že vynikající voják je většinou špatným politikem. Díky odvolání Paulina pak mohl na ostrově konečně zavládnout mír...