Antický svět 

Roku 9 n. l. utrpěl Řím jednu z největších porážek své historie. V děsivém Teutoburském lese byly z povrchu zemského smeteny tři římské legie s několika spojeneckými pomocnými sbory. "Quincitili Vare, legiones redde!" (Quinctilie Vare, vrať legie!) volal údajně v zoufalství Augustus a hlavou tloukl o dveře. Přestože situace to byla rozhodně více než nepříjemná, Římané v této době v souvislosti s porážkou na svoji politiku v Germánii nerezignovali. Již následujícího roku převzal velení v Germánii budoucí císař Tiberius. Ten nejenže nahradil ztracené oddíly, ale navíc o dvě zvýšil počet legií na Rýně (na osm). V následujících letech podnikal opatrné výpravy za Rýn a soustavně pustošil germánská území. Tiberia (který se roku 14 stal císařem) pak roku 13 ve velení vystřídal jeho synovec a od roku 4 n. l. i adoptivní syn Germanicus, který dále rozšiřoval vojenské operace stále hlouběji v území Germánů. Postupně se mu v letech 13-16 podařilo zajmout Thusneldu, těhotnou ženu germánského vůdce a vítěze od Teutoburského lesa Arminia, a získat zpět dva ze tří orlů legií ztracených v téže bitvě. Také navštívil místo Varovy porážky a pohřbil zbylé pozůstatky padlých. Přestože do té doby nedosáhl žádných větších vojenských úspěchů, byl mu koncem roku 15 za zásluhy udělen triumf. Germanicus oslavy svého triumfu odsunul a v následujícím roce podnikl výpravy ještě dále za řeku Rýn. Dostal se hluboko do území kmene Cherusků a dokázal ve dvou velkých bitvách porazit spojené oddíly germánských kmenů. Jednou z těchto bitev bylo právě střetnutí na pláni Idistaviso.

Rovina Idistaviso se nerovnoměrně vinula mezi pravým břehem řeky Vesery a blízkými kopci. O něco dále byla zalesněná krajina. Zcela přesná lokalizace bitevního pole dosud není známa, ovšem víme, že leželo na pravém břehu Vesery zřejmě někde mezi dnešními německými městy Minden a Rinteln (západně od Osnabrücku, severně od Bielefeldu).

Germánské vojsko, jemuž velel obávaný Arminius, obsadilo rovinu, kopce a kraje lesa. Pravé křídlo sahalo až k lesu, střed tvořil kmen Cherusků, který zaujal pozice na hřbetech kopců a levé křídlo obsadilo planinu. Taktický plán spočíval zřejmě v zatažení římských vojáků do bojů u lesa a na planině a následném prudkém útoku Cherusků z výše položených míst dolů na bojem narušenou a rozvolněnou římskou formaci.

Římané vyrazili na pochod nepřátelskou krajinou v následující sestavě: předvoj tvořily galské a germánské pomocné sbory, za nimi táhli pěší lučištníci, následovaly čtyři legie, dále dvě kohorty prétoriánů a vybraná jízda, s níž cválal i Germanicus, za nimi pochodovaly další čtyři legie a kolonu uzavírali další lehkooděnci s jízdními lučištníky a ostatními kohortami spojenců. O zásobovacích vozech nikde zmínka není, pravděpodobně byly v očekávání boje ponechány v táboře. Vojsko táhlo opatrně a bylo připravené okamžitě změnit pochodovou formaci v bitevní šik.

Jakmile se římská kolona přiblížila k vyčkávajícím Germánům, začal zuřivý útok. Germáni se divoce hnali ze svých dosavadních postavení směrem k řece proti Římanům. Především nástup Cherusků, kteří měli tu výhodu, že útočili z výše položených míst a jejich nápor byl proto prudší, musel být pro Římany zvláště nebezpečný. Když Germanicus spatřil, co se děje, nařídil své jízdě, aby provedla obchvat a zaútočila na bok a do zad nepřátelské formace. Zdá se pravděpodobné, že vojevůdcovi vybraní jezdci napadli křídlo, zatímco původně na konci pochodového zástupu jedoucí jízdní lučištníci objeli šik a pod velením Lucia Stertinia (který se předtím zasloužil o nalezení jednoho ze ztracených orlů) udeřili na Germány zezadu. Zároveň zaútočila i pěchota.

Tento nápor Germáni nevydrželi. Bojovníci na pravém křídle byli vytlačováni od okrajů lesa a hnáni směrem k planině. Ovšem v této době již byl poražen i sbor původně stojící na pláni a jeho příslušníci prchali směrem k lesu. Tento masivní pohyb společně s náporem legií vyvolal zmatek a způsobil, že Cheruskové začali být zatlačováni z vrcholů kopců. V průběhu těchto bojů byl dokonce lehce zraněn germánský náčelník Arminius, který i přesto stále statečně povzbuzoval své druhy k boji a udílel rozkazy. Jeho situace však byla kritická. Zepředu byli Cheruskové zatlačováni legiemi, za zády jim operovala nepřátelská kavalerie a na boky se postupně přesunovaly římské pomocné jednotky.

Arminius při pokusu o útěk pravděpodobně dokázal proniknout nějakou mezerou v římské formaci těžkooděnců a napadl lučištníky, jejichž řadami se hodlal probít ven z obklíčení. V tu chvíli se mu však do cesty postavily pomocné oddíly Raetů, Vindeliků a Galů. Aby nebyla odhalena jeho totožnost, pomazal si Arminius obličej krví a pokoušel se uniknout. Údajně byl možná přesto poznán germánskými Chauky v římských službách, kteří ho ale nechali jít. Zachránil se i další z germánských vůdců Inguiomer.

Jiní takové štěstí neměli. Germáni byli hromadně pobíjeni římskými sbory. Někteří se pokusili přeplavat Veseru, ale byli buď postříleni lučištníky, nebo je strhl dravý proud. Další se neúspěšně pokoušeli schovat v lese. Bitva začala před polednem a zabíjení utíkajících Germánů pokračovalo až do noci. Mnozí však také unikli a následně se opět zformovali k dalšímu boji proti Římanům po boku germánského kmene Angrivariů. Nic to ovšem nemění na jednoznačném vítězství římského vojska. Na oslavu úspěchu navršili legionáři na místě bitvy násep, na který jako trofeje uložili zbraně padlých Germánů a připsali jména poražených národů.

V boji s Angrivarii dosáhl Germanicus dalšího skvělého vítězství, ovšem vzhledem k pozdní roční době se musel následně vrátit k Rýnu. Vytvořit v Germánii stálou civilní správu se mu nepodařilo. V té době se také vyostřilo napětí, které panovalo mezi ním a Tiberiem. Císař mu vytýkal především lehkovážný postup a velké ztráty v bojích. Poukazoval na to, že sám v Germánii často dosáhl více chytrým jednáním než silou. Germanicus žádal ještě o jeden rok, aby mohl dokončit definitivní podrobení podle něj již velmi oslabených germánských kmenů. Ten mu ovšem dopřán nebyl. 26. května roku 17 oslavil Germanicus v Římě svůj triumf "nad Cherusky, Chatty, Angrivarii a dalšími kmeny, které sídlí v oblastech po Labe" a poté převzal velení vojska na východě římské říše.