Antický svět 

Bitva v Teutoburském lese je jedním z nejzářivějších příkladů toho, jak zkázonosná může být přílišná sebedůvěra vojevůdce. 

Za vlády císaře Augusta začala být Galie stále více ohrožována nájezdy divokých germánských kmenů, žijících primitivním, kočovným způsobem v oblastech na východ od Rýna a na sever od Dunaje. Augustus se rozhodl čelit tomuto nebezpečí tím, že posunul severní hranici přibližně 400 kilometrů na východ k Labi. 

Od roku 15 př.n.l. úspěšně operovali v západní Germanii Drusus (adoptivní syn císaře Augusta) a pozdější císař Tiberius. Roku 6 n. l. byla Germánie prakticky zpacifikovaná, poměrně klidná provincie, i když se v ní samozřejmě stále projevovaly silné separatistické snahy. 

Velení převzal po Tiberiovi Publius Quintilius Varus, což se později ukázalo jako velká chyba. Germánie potřebovala silného, energického správce obrněného trpělivostí a značnou dávkou diplomatického umění. Varus neměl ani jednu z těchto ctností. Předtím působil jako místodržící v Sýrii a jeho jmenování do tak důležité funkce bylo spíše výsledkem jeho vlivných styků, než oceněním jeho kvalit. Historikové charakterizují Vara jako člověka mírného, klidného, "uvyklého spíše pohodlí tábora než skutečné službě v poli." Co však bylo ještě horší - Varus Germány podcenil. Podle Velleia Patercula "žil v iluzi, že Germáni jsou zmužilí jen svým zjevem a že tento národ, který dlouho nebylo možné podmanit si mečem, bude nyní poslušen římských zákonů." Další historik Cassius Dio napsal, že s nimi jednal, jako by to byli římští otroci. Varus vymáhal od obyvatelstva peněžité dávky. Dokonce velice neuváženě rozhodl, že má být vydáno i zlato a stříbro používané k výrobě náboženských předmětů. Je pochopitelné, že reakce na sebe nenechala dlouho čekat. 

Varus měl k dispozici pět legií. Dvě byly umístěny v oblasti zvané Moguntiacum (Mainz, Mohuč), zbývající tři v Alisu (Haltern). Když se v září roku 9 n. l. chystal k přesunu do zimního tábora, zastihla ho zpráva o menších kmenových nepokojích. Varus se rozhodl udělat na cestě menší zajížďku a nepokoje urovnat. Povstání ani nepokládal za nic jiného, než drobné lokální nepokoje, proto nepodnikl žádná zvláštní opatření a dokonce dovolil, aby vojáky doprovázely jejich rodiny. 

Netušil, že povstání je past, kterou nastražil mladý náčelník Cherusků Arminius. Tento syn knížete Sigimera, sloužil v pomocných germánských jednotkách pod Tiberiovým velením během vzpoury v Pannonii a Ilýrii. Měl tedy možnost poznat způsob, jakým Římané bojují. Jeho spiknutí bylo založeno na poznání, "že nikdo nepadne do léčky tak snadno, jako velitel, který se cítí zcela bezpečný."Zajímavé je, že Arminiovy důvody k útoku byly možná částečně i osobního charakteru. Chtěl se pomstít svému strýci Segestovi, přívrženci Římanů, za to, že mu nedovolil vzít si za ženu jeho dceru Thusneldu. 

Počátkem září roku 9 n.l. vyrazil Varus z Mindenu v čele XVII., XVIII. a XIX. legie (cca 20 000 mužů) a kolony nákladních vozů a rodin legionářů. Doprovázel jej i Arminius se svojí družinou. Zajížďka Vara zavedla přímo do hustého, bažinatého Teutoburského lesa ležícího mezi řekami Ems (Emže) a Vezerou. Varus neučinil žádná opatření, přestože ho Segestes před Arminiem varoval. Římský velitel znal jejich špatné vztahy a Segestovo obvinění považoval za pokus o vyřešení rodinných sporů. 

Během cesty Teutoburským lesem Arminius zmizel. Vzápětí přišly zprávy, že opozdivší se jednotky jsou v lesích masakrovány. Varus ihned nařídil, aby se celá kolona obrátila k cestě do Alisu. Od tohoto plánu musel záhy upustit, neboť Aliso bylo obléháno. Zamířil tedy do Münsteru na dolním toku řeky Ems. Aby toho všeho nebylo málo, spustil se prudký déšť, který vojákům ještě ztížil cestu hustým lesem. Římané nemohli postupovat v pravidelných formacích, čehož využil Arminius k útoku. Podél celé kolony začali jeho muži zasypávat legionáře oštěpy. V hustém lese se legie nemohly rozvinout a boj se tak stal chaotickým zápolením muže proti muži, ve kterém Římané nemohli využít své vynikající taktické dovednosti. Přesto však Varus útoky odrážel, dokud se mu nepodařilo vybudovat opevněný tábor. 

Příštího rána spálili Římané většinu vozů a probojovali se na otevřené prostranství. Zde ovšem nemohli zůstat, proto byli nuceni opět se ponořit do hlubin děsivého Teutoburského lesa. Tady zahájili Cheruskové další výpady. Na noc se Římané opět zastavili a v cestě pokračovali až ráno. Neustálý příval deště velice zpomaloval postup, a navíc jim znemožňoval použít zbraně. Luky byly téměř k ničemu a štíty nasákly vodou a ztěžkly tak, že je téměř nebylo možné ani unést, natož s nimi bojovat. Vojáci zbavení ochrany podléhali přesile. Ztráty v římských legiích byly děsivé. Varus a všichni jeho přední důstojníci spáchali sebevraždu a jen části římské jízdy pod velením Valy Numonia se podařilo probít z obklíčení. Zbytek římské armády byl téměř do jednoho zlikvidován. Těch pár zajatců, mezi nimiž byly i ženy a děti, bylo ukřižováno, nebo obětováno germánským bohům. 

Pozůstatky těchto obětí (některé byly ukřižovány, jiné zaživa uvařeny, nebo upáleny v proutěných klecích) nalezl později vojevůdce Germanicus - vnuk císaře Augusta. Toho zpráva o porážce totálně zdrtila, prý se půl roku nechtěl holit ani nechat stříhat a v noci volal: "Quintilie Vare, vrať mi mé legie!" Starý císař považoval tuto porážku za největší katastrofu, kterou vytrpěl a měl pravdu... 

Germanicovi se sice podařilo opětovně dobýt Germánii a dosáhnout břehů Labe roku 13 n.l., ovšem záhy byli Římané donuceni stáhnout se zpět k Rýnu a Germanicovo úsilí bylo obráceno vniveč, částečně i díky jeho osobní nekompetentnosti. 

Porážkou v Teutoburském lese zmizel mýtus o neporazitelnosti legií a římská prestiž v této oblasti nebyla již nikdy zcela obnovena. Následky této bitvy jsou tak klíčové, jako u téměř žádné bitvy starověku. Římané po této porážce nejen ztratili tři elitní legie, ale hlavně si uvědomili, že nemají síly na další expanzi. Začali opevňovat rýnskou hranici a už nikdy se přes ni neměli vážně dostat. Díky schopnostem Arminia a neschopnosti Vara tak byli Germáni vynecháni od romanizačního procesu a Germánie se mohla stát centrem protiřímského boje. 

Viz také Bitva na pláni Idistaviso