Antický svět 

Po Caesarově smrti se situace pro jeho vrahy vedené Brutem a Cassiem vůbec nevyvíjela dobře. Zděšení senátoři se v hrůze rozprchli. Brutus, který chtěl po Caesarově smrti pronést k senátu řeč se musel svého úmyslu vzdát. Místo triumfu prchli spiklenci na Kapitol, kde je chránily oddíly gladiátorů a ozbrojených otroků. Veřejné mínění v Římě se, mimo jiné i díky plamenné řeči Marca Antonia na Caesarově pohřbu, obrátilo proti republikánům, kteří byli následně donuceni z města utéct. Zamířili na východ říše, kde začali sbírat vojsko.

V Itálii se po počátečních problémech mezi Octavianem a Markem Antoniem vytvořilo v roce 43 př. n. l. mocenské uskupení známé též jako tzv. druhý triumvirát, jehož členy byli Marcus Antonius, Octavianus a Lepidus. Hned poté, co se triumvirové vypořádali se svými odpůrci v Římě (mezi nimi byl např. i známý římský politik a řečník Cicero), nasměrovali úsilí ke splnění jednoho ze svých hlavních cílů - k pomstě Caesarovy smrti (a tím i zlikvidování svých odpůrců mimo Řím).

Na začátku roku 42 př. n. l. byla situace takováto: republikáni v čele s Brutem a Cassiem ovládali část římské říše od Makedonie na východ. Antonius s Octavianem drželi Itálii a evropské provincie západně od ní. Ostrovy v západním Středomoří obsadil se svou flotilou Sextus Pompeius. Situace v Africe byla značně chaotická. Triumvirové vytvořili armádu o síle zhruba 22 legií a v létě roku 42 př. n. l. se, ač měli slabší loďstvo, přeplavili do Dalmácie, odkud pak postupovali dál na východ. Vstříc jim vyšlo přibližně 19 legií republikánů, z nichž ovšem většina nebyla v plném stavu. Pokud jde o počty pomocných jednotek, vynikali v nich republikáni.

Obě armády se po chvíli manévrování setkaly a utábořily kousek od Filipp v okolí cesty zvané via Egnatia. Opevněný tábor triumvirů ležel v nížině přímo na via Egnatia a vedla od něj palisádová hradba s příkopem k bažinám ležícím jižně od tábora, aby se zabránilo možným pokusům nepřítele o obklíčení. Brutus s Cassiem měli každý svůj tábor na pahorcích po stranách via Egnatia (Brutus na severním, Cassius na jižním).

Marcus Antonius, který na čas převzal hlavní velení nad vojsky triumvirů (Octavianovi nebylo dobře), opakovaně vyváděl vojsko z tábora a nabízel nepříteli bitvu, ale Brutus a Cassius se k jeho pokusům stavěli odmítavě. Nebylo divu, vojska triumvirů (na rozdíl od republikánských) byla špatně zásobovaná a trpěla všeobecným nedostatkem. Brutus se tedy snažil protivníka vyhladovět. Marcus Antonius potřeboval donutit nepřítele k bitvě, nebo mu alespoň narušit zásobovací cesty. Pokusil se tedy tajně vystavět cestu skrz bažiny a obejít tak bok nepřítele. Po desetidenní práci mohl konečně vyslat vojáky, kteří se zmocnili několika pevnůstek vystavěných na tomto místě nepřítelem. Cassius však včas zpozoroval hrozící nebezpečí a vystavěl přes bažiny hradbu, kterou zabránil Antoniovu plánu a odřízl jeho vojáky.

Tyto manévry nakonec vyústily v přímou bitvu. Antonius pravým křídlem vojska zaútočil na vystavěnou hradbu, prolomil ji a následným postupem se zmocnil Cassiova tábora. Mezitím bylo poraženo i Cassiovo vojsko bojující mimo tábor, které se po zprávě o obsazení svého tábora nepřítelem rozprchlo do všech stran. Cassius během boje ztratil orientaci v celkové situaci a v přesvědčení, že ho čeká naprostá porážka, spáchal poněkud předčasně sebevraždu. Na druhé straně bitevního pole zatlačily Brutovy oddíly vojsko pod velením Octaviana a zmocnily se tábora triumvirů. Tak skončila první bitva u Filipp - byla to v podstatě remíza.

Následovalo téměř třítýdenní zklidnění, během něhož se Antoniovi podařilo postupným obkličováním Brutových jižních jednotek změnit směr bitvy o 90° (viz obrázek). Brutus opět uplatňoval zdržovací taktiku, ve snaze vyhladovět vojsko triumvirů. A celkem se mu to dařilo. Ovšem jeho vojáci, a pak i důstojníci s ním nesouhlasili. Byli dychtiví střetnout se s nepřítelem v přímém, rozhodujícím boji. Nakonec se Brutus, stejně jako před ním u Farsálu Pompeius, dal strhnout k bitvě. A stejně jako Pompeius i dopadl. Ačkoliv vojáci na obou stranách bojovali o každou píď země a bitva dlouho vypadala nerozhodně, Brutovy jednotky byly postupně zatlačeny na své vlastní pevnosti. Tím byla narušena soudržnost řad bitevního šiku, čehož zkušení legionáři triumvirů samozřejmě využili. Následovala porážka Bruta, který si na útěku také zvolil smrt mečem.