Antický svět 

Caesar po svém vítězství nad Pompeiem v bitvě u Pharsalu postupoval dále po imaginární kružnici kolem Středozemního moře. Po jistých komplikacích dobyl Egypt a pokračoval i v dalším tažení Afrikou. V severní Africe se zdržovaly značné síly Pompeiových příznivců, které však chtěl Caesar porazit co nejrychleji, neboť se zde nechtěl příliš zdržovat. Ze začátku se konflikt mezi Římany vyvíjel v podobě malých potyček, které nepřerůstaly nijak víc. Avšak začátkem roku 46 před n.l. se dějištěm rozhodující bitvy stalo okolí přístavu Thapsus. 

Přístav se rozkládal na úzkém pruhu pevniny vybíhajícím do Středozemního moře. Na západ od města leželo poměrně velké solné jezero s bažinatými břehy, které značně omezovaly pohyb jednotek v oblasti. Podél severního a východního břehu se táhl pás pevniny široký asi jenom tři kilometry, takže přístup k Thapsu byl umožněn pouze těmito šíjemi. Útočníci tedy museli přijít buď z jihu nebo ze západu (viz.nákres). 

Právě v Thapsu ležela část loďstva, kterým disponovali Caesarovi nepřátelé. Caesar se možná až příliš odvážně rozhodl zmocnit tohoto města a přivedl k němu svoji armádu. Pompeiovi příznivci vystihli poměrně rychle o co jde a uvědomili si, že se jim skýtá velká šance obklíčit a zničit Caesarovo vojsko - mělo stačit pouze pevné uzavření oněch dvou pobřežních šíjí, které by uvěznilo Caesara v pasti. Právě toto chtěl učinit velitel armády Scipio, který kromě římských legií disponoval také vojskem numidského krále Iuby a oddíly maurských jezdců. 

Scipionův plán nebyl vůbec špatný, ale při jeho provádění si Caesar uvědomil, že strká hlavu do oprátky. Podařilo se mu zamezit nepřátelům, aby obsadili celé šíje a sevřeli ho přímo před Thapsem. Teď ovládal Caesar alespoň nástupní prostory na šíjích, které stačily k rozvinutí případného útoku. Přesto ale pro něj situace nevypadala příliš růžově... 

Severnější šíji uzavřel Scipio nedaleko Thapsu kde také ve směru sever - jih rozmístil svoji část armády, která navíc získala oddíl válečných slonů. Za svým postavením vybudoval také opevněný tábor. Na pravém křídle armáda, která blokovala jižní šíji, postavila dva tábory - jeden pro římské vojsko, kterému velel Afranius a druhý pro Iubovy domorodé oddíly. Caesar také musel rozdělit svoje síly. Rozhodl se útočit proti Scipionovi, zatímco na straně Afrania a Iuby se hodlal víceméně bránit. Tato bránící se část disponovala ne více než dvěma legiemi pod velením legáta Asprenata. 

Caesar si byl vědom, že Scipio se bude v nastálé situaci snažit zužovat prostor, který Caesar ovládal. Byl si rovněž jist, že jediná naděje na záchranu spočívá v rychlém proražení obklíčení dříve než stačí stisknout se smrtící silou své čelisti. Proto se rozhodl, že nebude čekat na aktivitu nepřítele, ale sám jako první udeří. Nechal také své vojáky nestoupit k bitvě a Scipio vyzvání přijal. 

Ale v okamžicích před bitvou se Caesarovi stalo něco, co mohlo docela dobře znamenat konec jeho nadějí - část jeho vojska v podstatě odmítla poslušnost. Příslušníci deváté a desáté legie totiž byli na nastávající boj tak natěšeni, že donutili své trubače, aby bez ohledu na vyšší velení zatroubili do útoku. Stalo se a bitva takto neočekávaně začala, ostatní části Caesarova vojska se k útoku přidaly. Výpad neposlušných legií byl neobyčejně prudký. Maurská jízda na levém křídle, na které dopadl první úder, se dala bez váhání na útěk. Váleční sloni, kteří měli tvořit hlavní oporu Scipionovy armády, nebyli k boji ještě dostatečně vycvičeni a vyděsili se bitevních zvuků natolik, že zdivočeli, obrátili se nazpět a začali prchat skrze Scipionovy řady, kam okamžitě zaútočili i Caesarovi legionáři. To znamenalo konec odporu v těchto místech a celá Scipionova armáda se záhy dala na útěk. 

Úprk byl ze strany pompeiovců dost bezhlavý a byl pochopitelně doprovázen těžkými ztrátami. Scipionovi se však alespoň podařilo nasměrovat většinu vojáků na útěku do táborů Afrania a Iuby na druhé straně jezera, kde chtěl poražený velitel seskupit své prořídlé řady. Avšak ani tento záměr se mu nezdařil. Caesar totiž pronásledoval Scipiona pouze částí svých sil. Z druhou částí své vítězné armády se vrátil k Thapsu, spojil se s Asprenatem a prudce zaútočil na Iubův tábor. Vzhledem k vývoji celé bitvy si pak už není těžké dovtípit, že jej caesarovci snadno dobyli. Ti vojáci Scipiona, kteří hledali záchranu v táborech svých spojenců, pak zjistili, že tato místa už obsadil nepřítel. Vyčerpaní muži se pak pokusili uprchnout jinam, ale Caesar je dostihl u výšiny poblíž mořského břehu, kde se většina poražených legií uchýlila. Tam pak jeho rozzuřené legie dokončují dílo zkázy, neboť Caesar nad nimi opět ztratil kontrolu... 

Spíše než ukázkou mistrovského umění Caesara vítězit je bitva u Thapsu ukázkou bojových schopností a vysoké morálky jeho vojáků, kteří v podstatě sami svedli jak začátek tak i konec bitvy. Důvody zuřivosti, se kterou si počínali, nejsou zcela jasné, snad chtěli ukončit vleklou válku, spíše však zvláště u Iuby tušili velkou kořist a snad i opravdu toužili po boji. Každopádně bitvou zasadili těžkou ránu jádru vojsk Pompeiových nástupců. 

Bitvou u Thapsu končí občanská válka v Africe. Porážka Scipiona ještě neznamenala konec nadějí Pompeiových stoupenců, ale byla dalším důležitým hřebíčkem do jejich rakve. Přímo v bitvě nebo krátce po ní zahynuli mimo jiné Scipio, Iuba nebo Cato mladší, ale ani to ještě nemuselo znamenat konec republikánských nadějí. Poslední rázné zabouchání kladivem do rakve Pompeia, jeho synů a příznivců pak Caesar provedl v bitvě u Mundy, kde na bojišti skončila většina rebelů včetně těch nejurozenějších. Po ní občanská válka definitivně utichla.