Antický svět 

Poté, co Caesar již ovládl prakticky celou Galii, vypuklo proti němu povstání většiny kmenů vedené náčelníkem Vercingetorigem. To donutilo Caesara k dalšímu tažení do centra Galie. Vercingetorix proti Caesarovi prosadil použití taktiky spálené země, která dělala Římanům značné problémy při zásobování. Caesar chtěl dosáhnout kapitulace Galů útokem na hlavní město kmene Arvernů Gergovii, ale tam byl Caesar tvrdě odražen. Vercingetorix pak utržil od Římanů menší porážku, po které se rozhodl ustoupit do mohutné pevnosti Alesie. Ta se nacházela na temeni vysokého kopce a navíc nad dvěma řekami, takže poskytovala výborné útočiště pro dobře zásobenou armádu. Zásobovací situace Galů ale nebyla nijak slavná - obilí měli Galové na asi 30 dní, takže jim nezbývalo než doufat v pomoc zvnějšku. Proto vyslal Vercingetorix z města veškerou jízdu, která měla zburcovat celou Galii, aby táhla na pomoc obležené armádě. 

Ještě před jeho výstavbou si ovšem museli vybojovat vlastní přístup k hradbám, což se po jezdecké bitvě skutečně Římanům podařilo (ve skutečnosti měli ale Římané většinou germánskou jízdu). Poté začali stavět kolem města systém mohutných opevnění, který měl poskytnout Římanům ochranu před galskými výpady z města. A protože Caesarovi neuniklo, že se proti němu začíná v Galii sbírat veliká armáda mající za úkol Vercingetoriga a jeho spolubojovníky vysvobodit, rozhodl se opevnění zdvojit. Jedno opevnění tedy sloužilo proti útokům z Alesie, poté následoval úzký prostor, kde vládli Římané, dále směrem od města se nacházelo druhé opevnění (proti útokům galské domobrany) a další prostory již chráněny nebyly a počítalo se s tím, že se stanou nástupišti galských útoků. Délka vnitřního opevnění činila devět mil, vnějšího pak 13 mil. 

Popišme si blíže alespoň onu vnější linii římského opevnění. Před samotnými valy a příkopy museli Galové přejít nejdříve přes pět řad do země zasypaných osekaných větví stromů, přes které bylo velmi obtížné se dostat, zvláště pak pro jízdu, neboť místy se nacházely díry s kůly. Poté následovalo zdánlivě prázdné pole. V něm se ovšem pod vrstvou roští a hlíny skrývaly trychtýřovité díry zakončené ostrým kůlem. Ten byl plné schopen probodnout člověka. Všude po poli pak rozházeli legionáři stopu dlouhé kolíky s přibitými železnými háky. Posledním zařízením obrany před samotnými liniemi byly jakési kůly, které nesly dlouhé ostré háky. Ty byly sice ve dne dobře viditelné, ale ne tak v noci a sténání naražených Galů mělo Římany upozornit na případný útok. Jako první opevnění musela útočící galská domobrana překonat tři příkopy vzdálené od sebe asi 100 metrů. Prostřední z nich pak naplnili legionáři vodou z řeky. Za příkopy čněl val opevněný kolovým plotem. Na každým 25 metrů zřídili Římané několikaposchoďové věže vybavené adekvátní posádkou a metacím strojem. Opevnění z obou stran navíc posílilo zbudování osmi standardních legionářských pochodových táborů. Dá se tedy říci, že Alesii oblehl Caesar skutečně neprodyšně, takže osud Galů ležel hlavně na jejich soukmenovcích. Vercingetorix totiž neprorazil opevnění ani jedinkrát... 

Galové se brzy dozvěděli o tísni, v níž se jejich vojsko ocitlo, a začali sbírat vojsko. To se vzhledem k početnosti galského lidu nebylo tak těžké a záhy mohli dát Galové dohromady kontingent o neuvěřitelných 250 000 pěších a 8000 jízdních bojovnících. Všichni tito se sešli u kmene Haeduů, kde se konala jejich přehlídka a poté již tato domobrana odešla plna sebedůvěry k Alesii, kde se usadila na kopci míli od římských linií. 

Galové se rozhodli nejdříve potřít jízdu Římanů, ovšem v půldenní urputné jezdecké bitvě byla jízda Galů i doprovodná lehká pěchota potřeny. Po tomto neúspěchu si Galové dopřáli jeden den bez boje, kdy obě strany horlivě chystaly zbraně a pomůcky pro další boje. O půlnoci už ovšem došlo k útoku na Římany skryté za systémem opevnění. Galové si totiž v průběhu dne zhotovili velké množství otepí, které naházeli do příkopů, a dostali se tak k vlastním pozicím Římanům. Ovšem palba praků a samostřílů způsobila v jejich řadách těžké ztráty a v boji muže proti muži byli legionáři tehdy nepřekonatelní. Navíc pasti si stále vybíraly svou daň, takže Galové museli se svítáním s nepořízenou odtáhnout, aby nebyli sami napadeni z výše položených táborů jiných legií. Boje se měla účastnit i Vercingetorigova uvězněná armáda, ovšem přípravy jí trvaly tak dlouho, že do boje před svítáním nezasáhla a poté se boje radši vzdala a vrátila se do města. 

Po tomto dalším neúspěchu se Galové pochopitelně radili, co dělat dál. Všimli si, že Římané pro malý počet vojáků neobsadili pahorek na severní straně opevnění a sami postavili svůj tábor na nevýhodném místě na mírně se svažující ploše o kus dále. Tábor drželi legáti Reginus a Rebilus se dvěma legiemi. Galové se tedy rozhodli zaútočit tentokrát zde a to silou 60 000 vybraných bojovníků pod vedením Arverna Vercassivellauna, příbuzného Vercingetoriga. Ten v noci připochodoval k pahorku a poté dal svým bojovníkům pár hodin oddechu. Kolem poledne již byl připraven k útoku a začal se přibližovat k římskému táboru. Ve stejné chvíli vyjela k jiných místům i galská jízda a také pěší sbory se objevily před římskými pozicemi. 

Když toto všechno Vercingetorix viděl, rovněž vyrazil do masivního útoku na římské pozice. Římané byli hrubě přečísleni a na mnoha úsecích kladli odpor již velmi ztěžka, neboť Caesar neměl dost mužů na obsazení tak velikého opevnění. Navíc současně s útokem Vercingetoriga se rozhořel boj i na mnoha dalších úsecích, takže si představme situaci Římanů bojujících proti obrovské přesile o život v dvojím ohni - zevnitř i zvnějšku. Nezbývá než obdivovat římskou morálku a bojovou sílu... 

V nejhorší situaci byli vojáci držící tábor pod pahorkem. Dvě legie, tedy asi 10 000 mužů, se tam bránilo šestinásobné přesile dobře vybavených nepřátel. Galové se navíc poučili ze setkání s pastmi a vybavili se otepmi i na vyplnění děr v zemi. Caesar dobře věděl, že právě tento boj rozhodne o výsledku celého tažení, takže poslal na pomoc ohroženému úseku svého zástupce Labiena v čele šesti kohort. 

Na jiných místech se situace pro Římany rovněž ze začátku nevyvíjela nikterak skvěle, ale časem museli Galové z některých míst ustoupit. Jiné pozice byly ovšem napadány o to důrazněji, takže Caesar musel na tato místa poslat dvakrát posily. Jelikož se situace lepšila jen pomalu, rozhodl se nakonec povolat volné kohorty z méně ohrožených pevností a osobně tyto posily vedl na ohrožená místa. Podařilo se mu dosáhnout obratu k lepšímu a poté sám zamířil tam, kam poslal Labiena. Ten mezitím shromáždil ze čtyřiceti kohort, všechny bojeschopné a zoufale se držel. Musel opustit příkop i násep, které nemohly držet nepřátelský nápor. 

Caesar použil posil, které vedl (původně pouhé čtyři kohorty a jízda, poté posíleny kohortami od Labiena) k výpadu. Jezdce chytře rozdělil tak, že polovina jízdy objela pahorek a vpadla Galům do týla. O prudkosti první srážky kohort s nepřítelem svědčí to, že se na ně Galové vrhli tak rychle, že většina legionářů vůbec neměla čas hodit svá kopí a musela hned použít meče. Naštěstí nemusely nepočetné kohorty bojovat samostatně dlouho, protože se brzy v týlu Galů objevila jízda i čtyři kohorty, které vyvedl Caesar z jiných míst. Tyto síly pak již dříve poněkud ochabující síly Galů obrátily na panický útěk z bojiště. A útěk těchto sil odvrátil od pokusů o další útoky i ostatní vojska Galů včetně uzavřené armády. Galové byli pochopitelně pronásledováni římskou jízdou, která pokosila mnoho nepřátel a z útočníků na tábor pod pahorkem jich přežilo prý jen málo. Vercassivellaunus byl chycen živý na útěku... 

Po této hrozné porážce si Galové museli uvědomit, že prohráli celou válku a další útočení nemá smysl. Proto v noci vyklidili tábor a rozutekli se do svých domovů. Římané si útěku včas všimli a vyslali za Galy jízdu, která napadla zadní voj a zabila nebo zajala opět spoustu nepřátel. 

Rovněž Vercingetorix v Alesii věděl, že prohrál. Na den po velké bitvě svolal shromáždění přeživších bojovníků, ve kterém přiznal bezpodmínečnou kapitulaci. Osobně se chtěl vzdát života, pokud Caesar nebude chtít jeho vydání (což se stalo). Nabídka je poslána Caesarovi, který ji pochopitelně přijímá s tím, že vyžaduje vydání zbraní a předvedení vůdců povstání. Ti jsou uvězněni. Ze zajatců z řad prostých vojáků jsou zcela omilostněny kmeny Arvernů a Haeduů, u ostatních se pak stali otroci - každý Caesarův voják dostal na konci tažení jednoho otroka z řad Galů. 

Porážka Galů v průběhu čtyřdenních bojů u Alesie znamenalo v podstatě konec jejich vážnějšího odboje, byť ten pokračoval v různých formách ještě skoro dva roky. Caesar tak v průběhu sedmi let de facto dobyl celou Galii a získal si tak v Římě velkou popularitu a stejně velkou závist svých nepřátel. Rozhodně si však velice upevnil svoji prestiž vojevůdce, kterou pak s úspěchem využil v občanské válce.