Antický svět 

Vítězství v bitvě u Mylae umožnilo Římanům bezpečně přepravovat vojsko pro vedení první punské války po moři. Zároveň podnítilo snahu rozhodnout válku rychle jejím přenesením na území protivníka. V roce 256 př. n. l. byla připravena celá římská válečná flotila čítající 230 lodí pod velením konzulů Marca Atilia Regula a Lucia Mantia Vulsona. Toto mohutné loďstvo doprovázelo 100 nákladních lodí s pozemním vojskem. Římané přizpůsobili sestavu možnosti napadení konvoje. Válečné lodě rozdělili do 4 eskader. První dvě byly v čele a tvořily klín, další byla za nimi s loďmi vedle sebe (čelní tvar). Poté následovaly eskortované nákladní lodě. Sestavu uzavírala 4. eskadra s loděmi rovněž seřazenými v čelním tvaru.

U jižního pobřeží Sicílie Římany očekávala kartaginská flotila 200 lodí pod velením Hamilkara. Hamilkar rovněž rozdělil své loďstvo do 4 eskader, které tvořily jednu dlouhou linii lodí v čelním tvaru s výjimkou levé křídelní flotily tvořící liniovou řadu (lodě za sebou). Jeho plán boje vůbec nebyl špatný. Dvě prostřední eskadry měly vylákat první dvě římské eskadry k útoku a dvě křídelní eskadry pak měly napadnout zbytek římského loďstva z obou stran najednou. Schylovalo k jedné z dodnes největších námořních bitev, kdy proti sobě na palubách lodí stálo okolo 300 000 námořníků a vojáků, což rozsahem překonává i bitvu u Skagerraku, největší námořní bitvu 1. světové války.

Začátek boje se Kartagincům vydařil přesně podle plánu. Čelo římské flotily se podařilo odlákat předstíraným ústupem a křídelní eskadry zaútočily na blízký doprovod nákladních lodí. Kartaginské lodě prostředních eskader se po uplutí jedné míle náhle obrátily a vyrazily k taranování římských lodí. Římané však včas pochopili záměr protivníka a většinou stačili na jejich paluby přehodit své abordážní můstky, načež vypukl boj na palubách. Kartaginské posádky nevydržely a začaly ustupovat. Římané je však nemohli pronásledovat, neboť mezitím se začala stávat kritickou situace konvoje, kde Kartaginci začali vítězit. Po návratu čelních eskader se však opět miska vah přesunula na římskou stranu a Kartaginci byli poraženi.

Ztráty činily 24 potopených římských lodí a asi 10000 mrtvých a raněných, zatímco kartaginské ztráty byly 30 lodí potopených a 64 ukořistěných a asi 40000 mrtvých, raněných a zajatých. 

Po tomto vítězství Římané vysadili armádu na africké pevnině. Co však následovalo, byla typická nemoc z vítězství, které už padl za oběť nejeden rozvážný muž. Římané po vylodění odvolali flotilu i s konzulem Vulsonem a ponechali v Africe pouze Regula se třemi legiemi. Ten sice zpočátku vítězil a obsazoval kartaginská města, když však odmítl nabídku k míru, Kartaginci proti němu vyslali vojsko pod velením Sparťana Xanthippa, který Římany na jaře roku 255 př. n. l. rozdrtil a Regula zajal. Římské loďstvo, které bylo vysláno pro zbytky Regulových vojsk, pak bylo zničeno v bouři. Boje se opět přesunuly na Sicílii a trvaly ještě bezmála 14 let.