Antický svět 

Nová podoba války o Asii 
Na východě někdejší perské říše se charakter války změnil. Už to nebylo tažení toho druhu, jako v Malé Asii, Sýrii nebo Mezopotámii. Tam se místní obyvatelstvo chovalo v podstatě netečně. Makedonské vojsko muselo svést několik menších i větších bitev, dobývat - někdy velmi těžce - několik měst. Mezitím však táhlo celkem klidně nepřátelskou zemí, aniž se mu kdo odvážil postavit na odpor. Nyní však nebylo velkých bitev, nikde je nezastavily velké uzavřené pevnosti. Tažení se měnilo stále více v nekonečnou řadu drobných, ale vyčerpávajících šarvátek. Na nic nebylo možno spoléhat, neexistovalo spolehlivé zázemí, nedalo se odhadnout, odkud se vynoří nepřítel. Přísaha věrnosti nic neplatila, ti kdo se včera poddali, povstali zítra ke vzpouře. Více než jinde byla makedonská armáda nucena k represáliím. 

Povstání v Baktrii a v Sogdianě 
Relativně snadné dobytí Baktrie a Sogdiany bylo klamné. Zatímco ostatní části perské veleříše se celkem bez problémů podrobily, místní obyvatelstvo, především baktrijsko-sogdijská jezdecká šlechta, již brzy povstalo proti nové vládě. Jejich nejdůležitějším vůdcem byl přední sogdijský velmož Spitamenés, k němuž se přidali všichni sogdijští velmoži. Kromě toho byl podporován nomády zpoza hranic kulturního světa. Povstání se zanedlouho změnilo v národní válku proti dobyvatelům. 

Boje, které z toho vyplynuly, byly nejtěžší, s nimiž byl Alexandr doposud konfrontován. Čekal ho nový, jemu dosud neznámý druh boje. Protivníka nebylo možno uchopit - na jednu stranu existoval v horách a v pevnostech značný počet středisek odporu, na druhou stranu Spitamenés operoval s velmi mobilními jednotkami. Stále znovu unikal makedonskému útoku, nezřídka do pouště. Nikdy se nenaskytla příležitost k rozhodující bitvě, povstalci však neustále útočili proti jednotlivým oddílům, napadali vojsko ze všech stran a zase se stahovali zpět. Měli výhodu v dokonalé znalosti místních poměrů, vždy našli bezpečné zázemí v okrajových oblastech pouště. A tak se válka podobná guerille táhla více než dva roky. 

Na protivníkův způsob války reagoval Alexandr dvěma způsoby. Rozdělil svou armádu na několik zcela samostatně operujících jednotek pod velením zkušených a spolehlivých generálů a mohl tak pružně reagovat na mobilitu protivníka a zatlačovat ho stále více do defenzívy. Navíc postupně útočil na jednotlivá ohniska odporu, přičemž dobýval i pevnosti, považované za nedobytné. Začal systematicky obsazovat nepřátelské území část po části a na obsazeném území budoval hustou síť navzájem spojených pevnůstek. To omezovalo povstalce v pohybu a znemožňovalo jim realizovat útoky z libovolných stran a postupně je to vytlačovalo ze země. Zapojil i diplomacii - s některými protivníky se bojovalo s maximální tvrdostí a byli nemilosrdně likvidováni, k jiným, kteří byli od počátku nebo po určitých nabídkách nakloněni k spolupráci a loajalitě, bylo přistupováno přátelsky. Alexandr zaútočil i na nomády za Iaxartem, aby jim - podobně jako jejich západním příbuzným - ukázal, že si před ním nemohou být jistí. 

Bitva u Iaxartu 
Vraťme se ale na začátek bojů. Povstalci dobyli nazpět Kyropoli i pohraniční pevnůstky a povraždili makedonské posádky. Na druhém břehu Iaxartu se shromažďovali nomádští Sakové, které Spitamenés získal za spojence. Alexandr po zdánlivém dobytí Baktrie a Sogdiany táhl zpět do Baktrie. Po zprávách o povstání se musel vrátit a znovu dobývat pohraniční pevnosti. Byl nucen bojovat na dvou frontách. Proti Spitamenovi poslal oddíl žoldnéřů a sám zamířil proti skythským Sakům. S kočovníky a s jejich způsobem boje byl již Alexandr obeznámen - s některými bojoval ještě před invazí do Persie v Podunají, setkal se s jejich nasazením v Dáreirových armádách a sám jejich služeb také používal. 

Alexandr byl mimořádný vojenský génius a osvědčil to i tentokrát. Uměl si poradit s každým způsobem boje. Dokázal okamžitě správně postřehnout, co je zapotřebí, aby mohl silami, které měl právě k dispozici, zničit nepřítele. Byl si vědom ničivé síly skytských šípů a věděl, že nesmí dovolit, aby kočovníci stále používali tzv. pouštní (stepní) taktiku. Ta spočívala v tom, že ustupovali před protivníkem v širokém oblouku. Nedali mu příležitost k bitvě, stále však byli s jeho vojskem v dotyku. Na malých konících objížděli nepřátelské vojsko a útočili na ně střelbou z luků. Smyslem manévrů bylo vylákat nepřítele do pouště, rozptýlit ho a pak ho po částech zničit. Tato taktika se stala osudná Kýrovi Velikému, jehož právě u Iaxartu porazili a zabili Massagetové, stejným způsobem Skythové potupně porazili perského krále Dáreira I. a mnohem později se stal osudný několika římským generálům. 

Následující tři roky po bitvě u Gaugamély bojoval Alexandr Veliký v Hindúkuši - v dnešním Afghánistánu, kde jeho vojáci mrzli při přechodu vysokých horských průsmyků a potili se v širých stepích. Nyní došli až k řece Iaxartés. Na druhém břehu této bahnité řeky, rozvodněné po deštích, se shromaždoval stále rostoucí počet barbarů, ozbrojenými dlouhými kopími a reflexními luky, kteří se v pytlových kalhotách, s dlouhými vlasy a vousy podobali svým chlupatým koním.

Skythové byli kočovní pastevci. Příslušníci íránských kmenů, kteří od sedmého do třetího století před naším letopočtem ovládali rozsáhlé oblasti travnatých stepí mezi Dunajem a Žlutou řekou. Přišli ze Střední Asie a Sibiře. Měli světlou pleť, dlouhé vlasy a vousy. S obrovskými stády koní, ovcí a dobytka šli všude tam, kde rostla tráva. Byli to lidé svárliví a velmi krutí bojovníci, kteří plenili města. Své hrdinské činy oslavovali velkým množstvím jídla a pití (skalpy poražených nepřátel zdobili postroje svých koní). Milovali široká prostranství a jízdu na koních, zbraně a především zlato. Terorizovali Řeky, Peršany a Číňany. 

Jádro jejich vojska tvořila těžká jízda v šupinových pancířích, v níž sloužili společensky nejlépe postavení jedinci. Ovšem hlavní a nejpočetnější částí vojska byli jízdní lučištníci, kteří uměli střílet ve cvalu, dokázali se na koni prudce otočit dozadu a přesně zacílit.

Posmívali se Makedoncům a zasypávali je přes řeku deštěm šípů, což sice Alexandrovo vojsko dráždilo, ale způsobilo mu jen malé ztráty. Bylo nutné úspěšně překročit Iaxartés, protože v případě ústupu na jih by to byli Skythové, kteří by překročili řeku a nemilosrdně napadli Alexandrovo vojsko. Překročení řeky bylo mimořádným výkonem už jen proto, že tak pokrokové pojetí střelecké taktiky s nasazením dalekonosných válečných strojů se v dějinách objevilo až v hellénistických armádách (např. Démétrios Poliorkétés, čili Dobyvatel měst) a u Římanů. Alexandr a jeho Makedonci - 2000 lehkých pěšáků a asi 1000 těžkých pěšáků (zřejmě formace 1024 mužů, tvořící falangu se 64 muži v řadě vedle sebe) a tři eskadrony střední jízdy, z toho jedna elitních hetairů, (tj. druhů krále - každá s 512 jezdci) využili při této akci dvě hlavní zbraně - jízdu a válečné stroje, konstruované tak, aby jejich díly mohli přenést do bojového postavení i vojáci na ramenech, pokud je tam nemohli dopravit na hřbetech zvířat. 

Makedonští inženýři stavěli tři dny 12 000 různých vorů a plavidel ze dřeva, nebo z kůží nadlehčovaných senem, další sestavovali řadu gastrafétů (velkých mechanických samostřílů), z nichž Alexandr zakázal až do doby vlastní akce, přechodu řeky, střílet. Teprve, když byla všechna plavidla připravena a vojsko seřazeno, Alexandr nařídil přehradnou palbu z těchto samostřílů. Těžké střely přelétaly nad vodou a překvapily sešikované Skythy tím, jak snadno pronikaly jejich rákosovými štíty a koženým brněním. Barbarská jízda okamžitě ustoupila z břehu a Alexandr vydal prvním plavidlům rozkaz k útoku. Římský historik Flavius Arriános později o této události napsal: "Jakmile Alexandr spatřil, že střelba vyvolala mezi nepřáteli zmatek, hned sám v čele svých vojáků zahájil za zvuku polnic přechod přes řeku. Ostatní vojsko ho následovalo. Nejdříve nechal vystoupit na břeh lučištníky a prakovníky s rozkazem, aby ostřelovali Skythy z praků a luků, a to proto, aby se nepřítel nemohl přiblížit k vystupující falanze těžké pěchoty dříve, než se přepraví celá jízda." 

Nepřátelská jízda, čelící palbě mechanických samostřílů, se pokusila zabránit jeho jednotkám v překročení řeky, avšak její palebnou sílu umlčely Alexandrovy lehké jednotky, takže se Alexandrovu vojsku brzy podařilo zaujmout bojové postavení na jižním břehu řeky a předmostí upevnit. 

Alexandr si byl vědom, že skythská jízda zvolí stejnou taktiku jako ostatní nomádské lehké jízdy z Balkánu a z Asie a že ji proto musí dostat pod tlak a zaměstnat vlastní obranou před jeho útokem, aby předešel možnosti, že by se rozvinula do skupinek a ostřelovala z bezpečné vzdálenosti jeho vojsko, nebo že by mohla obklíčit hloučky jeho vojáků, oddělené při boji od hlavní formace. Kdyby ji nechal útočit, její lučištníci na koních by v rychlém klusu ostřelovali deštěm šípů, vystřelovaných přes rameno, jeho jednotky.

Proto Alexandr poslal vpřed nejprve svou skvělou jízdu, která si, jak předpokládal, s těmito lučištníky poradila. Za jízdou vyslal v rušivé linii asi 2000 mužů kombinované lehké pěchoty, kteří dosud kryli přechod jednotek přes řeku a kteří nyní dostali za úkol zaujmout půlkruhové postavení před skythskými jednotkami a obklíčenou makedonskou jízdou, avšak neútočit na ně. Na křídlech za pěchotou a pod její ochranou zaujaly pozice dvě eskadrony jízdních lučištníků a uprostřed za nimi, na břehu řeky a mimo dohled nepřítele, byla připravena jízda hetairů a za ní, u záhybu řeky, se zformovala hlavní falanga pěchoty. 

Krycí střelba lehké pěchoty odvrátila pozornost protivníka od předvoje makedonské jízdy, avšak Skythové pokračovali ve snaze jízdu obklíčit a vyslali jízdní lučištníky, aby na několika místech napadali pomalu postupující rušivou linii makedonské lehké pěchoty. Provedli řadu pokusů zatlačit lehké lučištníky a vrhače oštěpů zpět, avšak zjistili, že jsou stejně nepolapitelní jako oni. 

Za hlaholení trub pak nastoupily k útoku obě křídelní eskadrony makedonské jízdy, pronikly řadami své lehké pěchoty a zahnaly několik tisíc překvapených Skythů do prostoru mezi předvoj jízdy a první řadu lehké pěchoty. Součastně přešel dosud obklíčený oddíl makedonské jízdy do protiútoku a napadl skythské jednotky z týlu. Vzápětí zaútočila střední jízdní jednotka hetairů, následovaná falangou pěchoty, na zmatenou jednotku barbarské jízdy. Tím se rychle změnila situace a skythské jednotky, které byly dosud součástí sil, držících Makedonce v obklíčení, se samy dostaly do úplného obklíčení. Bylo zaznamenáno, že obklíčeno bylo asi 4000 mužů, z toho jich asi 1000 včetně vojevůdce padlo a mnoho dalších nepřežilo následnou nemilosrdnou bitvu. Makedonci měli ještě větší ztráty, avšak získali rozhodující morální vítězství. 

Zdroje: 
Donald Featherstone: Válečníci a války ve starověku a ve středověku
Hans Joachim Gehrke: Alexander Veliký 
Vladimír Vavřínek - Alexandr Veliký