Antický svět 

V padesátých letech se začaly Athény o oblast Sicílie zvýšeně zajímat a to z důvodu zajištění dodávek obilí pro případ, že by přišly o dosavadní zásobárny  z oblasti Černomoří. Uzavřely tedy roku 458/457 nebo 454/453 př. n. l. spojenectví se sicilským městem Segestou a v letech 454/453 př.n.l. s Halikyemi, Leontinami a Rhegiem, jež leží na protější straně Sicilského průlivu. Tímto aktem se však Syrakusám Athény musely začít jevit jako vážná hrozba jejich vlivu. To též přiklonilo Syrakusy při vypuknutí peloponéské války na stranu Sparty.

Jejich pomoc se hned zpočátku projevila posláním značného množství obilí. Dále pak napadly roku 427 př.n.l. město Leontiny, které, jak víme, uzavřely s Athénami spojenectví. Leontiňané požádali Athény o pomoc, ty jim vyslaly dvacet korábů pod velením Lachea a dalšími dvěma vojevůdci. Jejich úkolem mělo též být zabránit odeslání další dávky obilí Spartě. Thukydides se zároveň zmiňuje i o úkolu ověřit možnost podrobení celé Sicílie. Z následujích událostí, kdy bylo roku 425 př.n.l. vysláno dalších 40 lodí, můžeme soudit i o správnosti tohoto tvrzení. V té době by Sicilané pro četné vnitřní rozbroje a nepokoje patrně nebyli schopni čelit athénskému útoku. Avšak roku 424 př.n.l. se zástupci jednotlivých měst sešli v Gele, která společně s Kamarinou toto setkání uspořádala. Zde dle Thukydida vystoupil syrakuský aristokrat Hermokrates s řečí, v níž nabádal k ukončení vzájemných sporů a společné obraně proti Athénám. Není jisté, zda Hermokrates zde takovouto řeč pronesl, avšak výsledkem shromáždění bylo přece jenom zformování jednotného sicilského postupu. 

Po válečných počátcích peloponéské války, kdy obě strany dosáhly určitých úspěchů, se Athény jako další významnou vojenskou akci rozhodly napadnout Sicílii (o důvodech jsme již psali). Záminkou jim pak bylo úzké spojenectví Syrakus s athénským úhlavním nepřítelem Korintem. V zimě 416/415 př.n.l. vyslaly Athény poselství do svého spojeneckého města Segesty, které bylo přinuceno k válce proti spojenci Syrakus, městu Selinutu. Když se athénští poslové vrátili, později se ukázalo že s mylnými, zprávami o tom, že Segesta oplývá množstvím prostředků k zaplacení athénského expedičního sboru, rozhodli se Athéňané vyslat flotilu pod vedením tří vojevůdců.

Těmi byli ctižádostivý politik Alkibiades, který Athéňany k provedení podniku přesvědčil, poněkud nerozhodný a značně nemocný Nikias, jenž pokládal pravděpodobně správně toto otevření druhé fronty za ukvapené tříštění branných sil, a Lamachos, jenž snad jako jediný na své místo patřil, neboť to byl profesionální voják a vypracoval nejlepší operační plán. Výprava se skládala ze 134 triér, mnoha podpůrných plavidel a 5100 hoplitů, nemluvě o dalších různých jednotkách. Přirozeným vůdcem Syrakusanů byl již zmíněný Hermokrates. Jedinou nevýhodou jeho postavy bylo, že jako představitel oligarchické skupiny byl ohrožován demokratickými politiky, vedenými Athenagorem. Ten ovšem byl, stejně jako podobní představitelé z ostatních sicilských měst, podezříván ze sympatií k athénské demokracii, ba i ochoty vyjednávat s nepřítelem. 

Krátce po vylodění athénského vojska na Sicílii byl odvolán z velení Alkibiades. Jeho političtí nepřátelé ho nařkli z hanobení soch boha Herma, k němuž mělo dojít v Athénách noc před odplutím, zároveň také ze zneuctění eleusinských mystérií, za což měl být postaven před soud v Athénách. Během návratu se mu podařilo v Thuriích přeběhnout ke Sparťanům, jimž poskyt zrádcovské informace a poradil jim též, aby vyslali pomoc Syrakusám. V athénském velení došlo brzy k další ztrátě, roku 414 př.n.l. zahynul v malé šarvátce zcela zbytečně Lamachos, jeho smrt měla za následek citelné ochromení athénské expedice. Ze tří vojevůdců tak výpravě zůstal jediný Níkias, který byl navíc zužován vážnou nemocí (nefritodou) a nemohl se velení zcela věnovat.

Navíc po úvodním vítězství Nikias stáhl svá vojska zpět do Katany, čímž nejen, že poskytl Syrakusám čas k přípravám na obranu, ale svým nerozhodným počínáním také značně povzbudil Hermokrata. Zimního období využily obě strany k hledání spojenců. Došlo k setkání v neutrální Kamarině, kde vystoupil se svými požadavky i athénský vyslanec a také Hermokrates, jenž zdůrazňoval pansicilskou politiku a naprostou likvidaci athénského vlivu. Současně se také pochopitelně snažil rozptýlit podezření, že tak činí, aby zajistil dominantní postavení Syrakus a v nich moc sobě a ostatním oligarchům. 

Hermokratovi se podařilo přes jisté omezení díky zmíněnému podezření uskutečnit značné, ačkoliv ne všechny zamýšlené přípravy k obraně. Úspěšně také reformoval systém vojenského velení, když odstranil dosavadních 15 každoročně volených vojevůdců a nahradil je sám sebou a dvěma dalšími veliteli, majíc v rukou rozsáhlé pravomoce, z nichž většina opět spadala do jeho kompetence. Navíc si uvědomil i své meze vojevůdcovských schopností a požádal Spartu o schopného vojevůdce. Sparta mu tedy vyslala Gylippa, drobného, nenápadného, avšak schopného a energického důstojníka. S ním přišel i menší spartský kontigent, který byl později zesílen o elitní heiloty a propuštěnce. Ostatní složky spartského vojska poté dorazily podpořit Sicilany z Korintu a Boiotie. Athéňané své vojsko také zesílili vysláním 10 triér pod velením Eurymedonta a koncem roku dalšími 65 triérami a hoplity se svým nejlepším vojevůdcem Demosthenem. Tehdy se však celý athénský postup již dávno zastavoval a Athéňané se tak dopustili zásadní chyby, neboť porušili základní poučku - nikdy neposiluj neúspěch. 

Celá akce obležení Syrakus vyžadovala tří oddělených, i když navzájem propojených opatření: ovládnutí přístavu, kontrolu nad Epipolskými výšinami nad městem a vojensky chráněného vnějšího ohrazení, spojujícího obě stanoviště. V průběhu roku 413 př.n.l. však bylo stále jasněji zřetelné, že Sicilané získávají převahu, a to jak na moři, tak na souši. Hájili vlastní břehy a bojovali na vlastní půdě, kdežto athénská armáda nedisponovala ani zázemím, ani organizačními možnostmi Syrakus. Navíc jakmile opadlo počáteční bojové nadšení, armáda sužovaná epidemiemi rychle ztrácela morálku nutnou k dlouhodobému obléhání. Při posledním pokusu, který vedl sám Demosthenes, se Athéňané pokusili o překvapivý noční útok. Nepřál jim však měsíc, který odrážel své paprsky od athénských štítů a upozornil hlídky (tato situace jako by patřila do ságy o tom, jak přírodní síly dovedou zamotat hlavu vojevůdcům - viz.bitva na Frigidu). Syrakusané odvrátili i tento útok. Jak se ukázalo, byl to poslední vrh do loterie. Athéňanům došly síly. 

Podobně vypadala situace na moři. Ze začátku Athéňané oblehli přístav a své lodě spojili řetězy, aby jim žádná protivníkova loď neproklouzla. Blokovali přístav sice opravdu důkladně, ale po několika porážkách na zemi se přihodilo, že Syrakusy se spojenci postavili další loďstvo a sami Athéňany obklíčili. Athéňané se připravovali na rozhodnou námořní bitvu, ale ta se udála podle syrakuských not. Dost kuriozních not. Syrakusané pověřili jednoho chlapce, aby vyjel do přístavu a začal na velitele jedné z lodí Athén pokřikovat nadávky. Napadený velitel bránil svoji čest a vyjel za chlapcem. Toho naopak začaly bránit připravené syrakuské lodě, a tak se malá srážka postupně změnila v regulérní bitvu, ve které Athéňané podlehli. 

Díky těmto rozkladným jevům pak Syrakusané dosáhli pomalého rozhodujícího vítězství. Nakonec se athénští vojevůdci rozhodli, když už nebylo možnosti úniku po moři, neboť syrakuská flotila porazila athénskou, o ústup po souši. Avšak dospěli k tomuto rozhodnutí už příliš pozdě. Výsledkem pak byla totální katastrofa, kdy většina vojáků zahynula na řece Assinaru nebo v její blízkosti, velitelé Nikias a Demosthenes padli do zajetí a přes nesouhlas Gylippa a Hermokrata byli lidem popraveni. Sedm tisíc zajatých vojáků bylo deportováno do syrakuských kamenolomů, kde během zimy většina zahynula a jen malé části se poštěstilo vrátit se domů.

Pro Sicílii mělo toto vítězství pochopitelně obrovský význam, neboť si zachránila samostatnost a její bohatství nadále nebylo využíváno někým cizím. Tak tedy skončilo dle Thukydida do jeho doby největší tažení Helénů. Zhodnotíme-li ztráty Athén během tohoto nepovedeného tažení zjistíme, že se jedná o ztráty obrovských rozměrů, neboť Athéňané přišli o celou třetinu svého vojenského potenciálu a většinu válečného loďstva. Avšak přesto, že byly podstatně porážkou vyčerpány a jejich odhodlání podlomeno, byly schopny pokračovat v peloponéské válce ještě dalších devět let. 

Zajisté se musíme ještě zmínit o následujícím vývoji a také osudech lidí hrajících v předešlém konfliktu významnou úlohu. Hermokrata stihl konec, jež byl zcela v nesouladu k roli zachránce západních Řeků. Za pomoc vyjádřily Syrakusy svou vděčnost Spartě tím, že jí pod Hermokratovým velením vyslaly pomocnou jednotku proti Athénám. Ale za nepřítomnosti Hermokrata se v Syrakusách s pomocí veslařů, kteří se zasloužili o vítězství nad athénským loďstvem, chopili moci jeho političtí nepřátelé. Ti, tentokrát vedení Dioklem, prosadili radikální demokratické reformy. Povětšinou to byly reformy athénského stylu, jako například zavedení užití losu místo volby do vedoucích pozic. Hermokrates byl jimi odsouzen do vyhnanství, avšak po krátké době se mu podařilo se vrátit, díky invazi Kartaginců, kteří zničili Himeru a Selinutu a jejichž vpád znovu inicioval řeckou sounáležitost. Hermokrates se vrátil s pěti triérami a 1000 námezdních vojáků a novou popularitu si získal tím, že zpustošil ostrovní sídla Kartáginců. Sled následných událostí byl pak takový, že Syrakusané sice nakonec vyhnali Diokla, ale Hermokryta zpět nepovolali. Hermokrates se pokusil dostat do města násilím ale při boji byl zabit. Co se týče Sparťana Gylippa, nedozvídáme se o něm po opuštění Syrakus nic až na zprávu, že po určitém čase byl obžalován ze zpronevěry a zemřel v exilu.