Antický svět 

Peršané v žádném případě nemínili ponechat marathónskou prohru bez odvety. Po několik roků však byli zaměstnáni jinými, svými vnitřními problémy. Nejdříve proti nim povstali Egypťané a roku roku 486 př.n.l. pod dojmem zpráv z evropského bojiště zemřel král Dáreios. Na jeho místo nastoupil Xerxés, nejstarší syn Dareia z jeho druhého manželství s Kýrovou dcerou Atossou. Nejdříve se vypořádal s egyptskými vzbouřenci a posléze se zaměřil na dobývání Řecka. Poslal do Sparty a Athén posly požadující klasické atributy poddanství, zemi a vodu. Avšak ti byli ve Spartě shozeni ze skály a v Athénách utopeni, v roztomilé paralele k osudu podobných poslů o deset let dříve. 

Sestavil tedy obrovskou armádu čítající přes tisíc lodí a sto tisíc mužů ze všech koutů perské říše. Zvláštní jednotku tvořili perští Nesmrtelní, čítající deset tisíc mužů. Xerxés se rozhodl zaútočit na Řecko jak po moři, tak po souši. Bylo ovšem nutné přepravit tak početné suchozemské vojsko přes Helléspont což byl problém, jež řešil následujícím způsobem. Nechal postavit pontonový most z ukotvených lodí ve dvou řadách. Tento most, vytvořený 674 loďmi, které byly pospojovány lany a překryty trámy pro přechod armády, napoprvé rozmetala prudká bouře. Je známá historka, která vypráví, že Xerxés nechal vyplatit Helléspontu tři sta ran bičem, přičemž kati museli při výkonu "trestu" pronášet: "Vodo hořká, pán ti ukládá tento trest, protože ses dopustila urážky, aniž se ti od něho stalo nějaké příkoří. Král Xerxés tě překročí, ať chceš nebo nechceš.", zároveň byl sťat vedoucí přemosťovacích prací. Přechod Helléspontu se podařil až na druhý pokus. 

Toto zdržení stejně jako pomalý postup velké armády umožnil Řekům získat potřebný čas k zorganizování obrany. Sparťané, disponující nejsilnějším vojskem, už na podzim roku 481 př.n.l. svolali sněm, který později dostal název panhelénský kongres. Mezi 31 účastníky, z nichž 13 už bylo členy peloponnéského spolku ovládaného Spartou, byli i Athénští vedení Thémistoklem, velitelem athénského vojska. Zde vznikl plán vyslat spojená vojska deseti tisíc mužů pod vedením Sparťana Oieneta, jenž by se měl pokusit udržet Peršany v údolí Tempe mezi Makedonií a Thessalií. K tomu ovšem nedošlo, neboť Thessalanům se nedalo příliš důvěřovat, a navíc Peršané mohli projít některým z dalších průsmyků. Namísto toho se řecká vojska rozhodla soustředit na východním pobřeží. Pozemní armádě velel spartský král Leónidas I. a tato armáda, čítající pouhých 300 Sparťanů a asi 7 000 spojenců, obsadila Thermopyly, 8 kilometrů dlouhý průsmyk mezi útesy Kallidromu v pohoří Oita a mořem, na nejužším místě široký pouhých padesát metrů. Loďstvo v síle 271 triér zaujalo postavení u mysu Artemísion na severu Euboie, kde se moře vlévá do úzkého průlivu mezi ostrovem Skiathem a pevninou. Takto byla pozemní i námořní vojska ve dvou na sobě vzájemně závislých postaveních a plán se opíral o to, že v těsných místech se podaří výrazně omezit vliv perské převahy. 

Perská flotila, proplouvající podél nebezpečných thessalských břehů, utrpěla těžké ztráty způsobené vichřicí. Hérodotos vypravuje, že Athénští si na základě věštby povolali před bitvou na pomoc boha větrů Borea, který měl za manželku Óreithyji, ženu z Attiky. Boreas nezklamal a časně ráno se z čistého nebe přihnala od východu divoká bouře, která perskou flotilu zdecimovala o skaliska na členitých thessalských březích. Přesto Peršanům zůstala značná převaha, takže se jim podařilo řecké loďstvo obklíčit. Řekové proto pod vedením Sparťana Euribiada utvořili z lodí obranný kruh a odolávali až do setmění. V noci, přestože se bojovalo uprostřed srpna, se prudce snesla další bouře, trvající po celé tři dny. Ta postihla zejména perskou flotilu. Po bouři boj pokračoval dalším střetem, jež skončil bez vítěze, ale obě flotily utrpěly značné ztráty. 

Mezitím Leónidas s pozemními vojsky po tři dny odrážel perské útoky, proti soutěsce nasazeného elitního oddílu perské armády - Nesmrtelným, avšak poté ztratil oporu levého křídla, když byli Řekové zrazeni Efialtem z Málidy, jenž za měšec zlata převedl perská vojska po tajné stezce za řecké postavení. Perské oddíly, vedené velitelem Xerxovy osobní stráže Hydarnem, se tedy takto dostaly Leónidovi do týla. Ten však zjistiv nepříznivý vývoj narychlo poslal tisícovku, třebaže nepříliš chrabrých Fóků, proti Peršanům, a navíc odeslal všechny ostatní spojence zpět k hlavnímu řeckému vojsku a sám se tři sta Sparťany, pro něž podle jejich hesla "Buď se štítem nebo na štítě" nepřicházel ústup v úvahu, zůstal v soutěsce, aby ji hájil a zdržoval tak postup Peršanů až do smrti. 

Ve chvíli, kdy byli proraženi Fókové, kterým nepomohla ani narychlo postavená zeď a kdy se Sparťané dostali do těsného obklíčení, vyrazili proti hlavním perským silám a obsadili pahorek, kde se podle Hérodota bránili noži, pokud je ještě měli, i holýma rukama a zuby. Všichni tito stateční zde do jednoho padli, ale řecký odpor stál Peršany dvacet tisíc mrtvých, mezi nimiž byli i dva Xerxovi bratři. Toto hrdinské nasazení se pro Sparťany stalo příslovečné a hrdinnou smrt v Thermopylách připomíná deska s nápisem: "Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, poslušni zákonů jejich, mrtví že ležíme zde." 

Když se o porážce dozvěděli řečtí velitelé loďstva, rozhodli se ustoupit. Sparťané se chtěli stáhnout do Argejského zálivu a využít obranný val budovaný přes Isthmos, přes celou Korinthskou šíji. Themistoklés na radu jednoho ze svých velitelů Mnésifila proti tomu protestoval. Argumentoval tím, že pokud Řekové nezlikvidují perské loďstvo, zeď přes Korinthskou šíji ani žádné jiné opevnění je nezachrání. Sparťané se podřídili, i když až poté, co pohrozil, že odvede athénské loďstvo k břehům Itálie. Toto rozhodnutí setrvat pak mělo v konečném důsledku uskutečnění pro Řeky vítězné bitvy u Salamíny, o které se dozvíte více v příslušném článku.

Viz také řecko - perské války