Antický svět 

V roce 490 před n.l. se naplno projevilo nepřátelství Persie a samotného Řecka. Právě toho roku se rozhořela první řecko - perská válka, která světu dala i jedno světoznámé jméno - Marathón. Tento název znamená Fenyklové pole a právě toto místo se stalo místem porážky mohutné perské armády. Místopisně bychom Marathón určili jako osadu na východním pobřeží Attiky. Vraťme se však do minulosti. 

Perský král Dareios se roku 490 před n.l. rozhodl vypořádat se s Řeky, kteří v předchozích letech podporovali své krajany na maloasijském pobřeží, kteří povstali proti perské nadvládě. Jmenovitě chtěl perský král dobýt Athény a Eretriu, tedy města, která si v pomoci počínala nejaktivněji, ale Řekům mohlo být záhy jasné, že v nebezpečí se ocitá celé Řecko, neboť perské válečné přípravy byly velkolepé. Perská transportní plavidla roku 490 před n.l. vyrazila a nápor perské armády se záhy převalil přes bezbrannou Eretriu. Nyní zbývaly Athény... 

Zpráva o pádu Eretrie se rozšířila po celém Řecku a způsobila značný zmatek. Řecká města začala dávat dohromady kontingenty pro boj s Persií, začala také urovnávat vzájemné spory, neboť všichni věděli, že nejednotnost by mohla být zhoubná. Tyto posily se však začaly scházet příliš pomalu, neboť Peršané se vylodili dříve, než kdo čekal. A tak mohly Peršanům v jejich úderu proti Athénám zabránit pouze armády samotných Athén a posily v počtu necelé tisícovky hoplítů z Platají. Ostatní vojska včetně armády spartské se na místo příštího boje dostala příliš pozdě. Proto se perské vlně mohlo bránit pouze okolo 11 000 hoplítů... 

Řecká armáda tedy zaujala místa na pahorcích u vesnice Marathón a připravovala se na houževnatý odpor, zatímco Peršané se v klidu vylodili. Starověcí dějepisci nám zanechávají zprávy o stovkách tisíc vojáků, které vyslal do boje Dareios, ale tyto zprávy jsou silně přehnané. Nyní si myslíme, že 400 transportních a 200 bojových lodí perského krále nevezlo více než 20 000 pěších a 5000 jízdních bojovníků pro boj na souši. Dalších 40 000 mužů ovšem tvořilo posádku této gigantické flotily. Proti Řekům tedy stálo asi dvaapůlkrát víc bojovníků. 

Řekněme si něco málo o velitelích. Přímo v den bitvy měl z deseti stratégů velet Řekům Aristeidés, nezištný a poctivý politik, ale ten přenechal velení na svůj den svému kolegovi Miltiadovi. Miltiades byl potomkem thráckých králů, který byl roku 494 před n.l. donucen Peršany utéct do Athén, kde se ale velmi rychle adaptoval. Na rok 490 před n.l. byl zvolen stratégem, tedy jedním z deseti vojensky nejvlivnějších mužů ve městě. Právě on prosadil to, že se Athény postavily proti perské veleříši. Spoléhal na kvalitu řecké pěchoty, která měla svou kvalitou podle Miltiada potřít barbarské hordy Dareia. Miltiades byl velmi schopným a zkušeným vojákem, což mu dávalo nejlepší kvalifikaci na nadcházející bitvu. Na druhé straně Peršany vedl král Dareios, který měl podobnou vadu jako většina perských králů - byl schopným organizátorem, uměl sehnat a udržet mocnou armádu, ale na bitevním poli jej museli zastupovat jiní. 

Obě armády byly rozestaveny, ale po několik dní se nic nedělo. Řekové čekali na posily ze Sparty a dalších měst, které by mohly změnit poměr sil na bojišti. Jistý běžec prý za dva dny uběhl 245 kilometrů, aby informoval spartské velitele o nouzi Athéňanů. Ti sice přislíbili svůj příchod, ale zároveň z náboženských důvodů nemohli odejít dříve než po úplňku. To už bylo příliš pozdě, neboť ani při okamžitém odchodu by nemuseli bitvu stihnout. Peršané neútočili, neboť nechtěli bojovat daleko od Athén, které chtěli po vítězství ihned dobýt. Navíc doufali v možnost zrady v Athénách, kde jim zvláště aristokracie byla příznivě nakloněna. 

Miltiades cítil, že jeho postavení není ideální. Peršané totiž mohli využít velikosti své armády, držet jeho armádu v šachu u Marathónu, zatímco flotila se mohla klidně přesunout proti bezbrannému městu. Také možnost současného útoku na souši a pokusu o dobytí města z moře nemohla nechat stratéga klidným. Nakonec se rozhodl klid zbraní prolomit sám frontálním útokem, ale zhruba v té samé chvíli se Peršané rozhodli pro naložení části armády na lodě a odplutí k samotným Athénám. Druhá část jejich vojska, ta větší, měla svést pozemní bitvu nebo alespoň držet Řeky u Marathónu. Bitva musela nutně začít... 

Miltiades si byl již dříve vědom toho, že perská kavalerie by mu mohla na křídlech způsobit těžké problémy. Proto posílil své krajní formace na úkor středu vojsk. Peršané ale udělali těžkou chybu tím, že rozdělili svá vojska, neboť k Athénám plula také většina kavalerie. Řekové tak získali silnou převahu na křídlech, byť vykoupenou minoritou v počtu mužů uprostřed. 

Jak již bylo řečeno, Miltiades se rozhodl pro frontální útok. Obě vojska od sebe dělila minimálně jedna míle území, což pro perské velitele představovalo příliš mnoho místa pro frontální útok, který se prováděl v běhu a pochopitelně se zbrojí. Řekové však byli mnohem lépe vycvičeni; udeřili první a jejich hoplíté dokázali onu míli uběhnout z kopce rychle, v sevřené formaci a s 32 kilogramy vybavení... 

Zatímco středy obou armád se do sebe zaklesly v tvrdém boji, na křídlech se situace vyvinula rychle ve prospěch Řeků, kteří stáli proti slabým oddílům iónských Řeků a primitivních kmenů z nitra perské říše, které se výzbrojí ani motivací nemohly rovnat athénským vojákům. Křídla perské armády byla záhy přemožena a vojáci z obou křídel začali prchat do tábora a k lodím... 

V té samé chvíli ovšem elitní perští vojáci bojující proti oslabenému středu Řeků prolomili řady hoplítů. To mohlo znamenat konec bitvy a vítězství Peršanů, kdyby Athéňané neprojevili svoji disciplínu. Když vojáci z křídel viděli situaci svého středu, pustili snadnou kořist (vojáky prchající z perských křídel) a sami se pustili do útoku na střed perské formace. Ta byla záhy obklopena a obrat řeckého středu zpět do boje znamenal její obklíčení. Z něj se sice mnozí dostali, ale mnozí ne a právě zde padl výkvět perských branných sil. Kolaps perských sil se stal skutečností a všichni vojáci perské říše opouštěli bojiště, aby si na lodích zachránili život. Tentokrát už Řekové nepřítele pochopitelně pronásledovali a zajali sedm nepřátelských lodí. Ostatní se ale zachránili. 

Miltiades musel po vítězství myslet i na to, že část perské armády míří k Athénám. Část armády proto zanechal na bojišti, zatímco se s většinou armády vydal na spěšný pochod do města. V té době přišli konečně spartští vojáci, právě včas, aby Athéňanům pogratulovali ke skvělému vítězství. Armáda se dala na pochod dlouhý 33 kilometrů v plném vybavení, navíc v hrozném vedru. Když však vojáci dorazili do Athén, Peršané ještě nebyli u města. Dorazili až o hodinu později, aby zhlédli tu stejnou armádu, která je porazila nedlouho předtím u Marathónu. K útoku už ani nedošlo a Peršané opustili Řecko. 

Perské ztráty byly vyčísleny na 5400 mužů, z nichž mnozí se utopili při pokusu o únik. Athény a Plataje ztratily celkem 192 mužů. Perské ztráty stačily na to, aby se celá armáda i kompletní loďstvo otočily a odjely domů. Dvě řecká města porazila celou perskou veleříši. Marathón snad právě proto patří k nejslavnějším bitvám všech dob, vždyť šlo o jedno z největších vítězství Řeků v celé jejich historii. Ostatně odkaz této bitvy není jen vojenský - rovněž marathónský běh je pochopitelně nazván po události z doby bitvy u Marathónu, o čemž však už napíše Pavel Kadeřávek.

Po vítězném konci bitvy byl dle pověsti vyslán do Athén běžec Diomedón se zprávou o velkém vítězství. Když doběhl, dokázal již vzkřiknout pouze "Zvítězili jsme", načež vyčerpáním zemřel. Na základě této mýtické události, ke které ve skutečnosti nedošlo, se běhá při novodobých olympijských hrách marathónský běh o délce, dle údajné vzdálenosti mezi Athénami a místem bitvy, 42 195 metrů. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ostatně tuto pověst nezná ani Hérodotos, což znamená, že vznikla až dodatečně, navíc, marathónské bojiště bylo od Athén vzdáleno asi 66 kilometrů. (Jen pro úplnost; marathónský běh v tradiční délce se běhá od olympijského závodu v Londýně roku 1908, kdy pořadatelé jeho cíl umístili na výslovné přání manželky krále Edwarda VII. před královskou lóži.).