Antický svět 

Roku 379 se stává Theodosius (původem ze Západu) císařem Východní části říše. Theodosius byl zarytým zastáncem nikájského učení a rozhodl se jednou provždy vyřešit spor s heterodoxním arianismem. Proto na rok 381 svolává do hlavního města Konstantinopole církevní koncil. Koncilu se účastnilo 150 biskupů, do velké míry zde převažovali tzv. "kappadočtí otcové" (ti zastávali tzv. "střední cestu", částečně ve svém učení ustoupili jak Origenovcům, tak zastáncům Nikáje). 

Do skupiny "kappadockých otců" řadíme tři významné theology, kteří si byli blízcí a všichni pocházeli z Kappadokie. Patřili mezi ně Basileios Megas (330-379), jeho mladší bratr Grégorios z Nyssy (334-394) a Basileiův spolužák z athénské Akademie Grégorios z Nasiansu (329/30-389/90). Basileios a Grégorios z Nasiansu založili klášterní osídlení na pozemcích Basileiovy rodiny. Později Basileios zakládá klášter v Kaisarei a roku 370 se zde stává archiepiskopem (arcibiskupem). Je autorem několika polemických spisů proti ariánství a zejména morálních pojednání a předpisů jako Éthika, Horoi kai platos spolu s Hoi kat'epitomén horoi, což jsou vlastně soubory pravidel mnišského života a spisek o vzdělání a křesťanské morálce Pros tus neus. Basileiovy homilie o biblickém stvoření světa jsou sebrány v souboru Hexaémeron. Grégorios z Nyssy byl roku 371 zvolen biskupem v Nysse, byl ale ariánci sesazen. Z díla Grégoria z Nasiansu, který se roku 380 stává konstantinopolským patriarchou, se dochovalo 45 řečí a 245 dopisů. Grégorios z Nasiansu byl také autorem didaktických básní, nejznámnější je jeho skladba Peri ton heautu bion.

Rozhodující úlohu na tomto koncilu sehrál právě sv. Grégorios z Nasiansu, ačkoli to znamenalo konec jeho působení jakožto konstantinopolského patriarchy. Arianismus byl na tonto koncilu (v souladu s učením kappadockých otců) císařem definitivně zakázán. Udržel se jen mezi Germány a stal se na řadu staletí jejich vyznáním. Roku 391 týž císař zakázal vykonávání pohanských obětních rituálů. Tím se via facti stalo křesťanství ve své katolické (orthodoxní) formě jediným vyznáním státem uznávaným. Je zcela jisté, že právě z tohoto koncilu vzešlo vyznání víry, které je dodnes známé jako tzv. Nikajsko-konstantinopolské vyznání a které s menšími obměnami do dnes uznávají jak západní římsko-katholická církev, tak východní orthodoxní církve. Dokonce i některé reformační církve převzaly do své věrouky starocírkevní vyznání víry, aby vyjádřily svoji kontinuitu s ranou církví. Podobně jako je tomu u vyznání z Nikájského koncilu, jde pravděpodobně o místní východní vyznání doplněné polemickými dodatky: 

Symbol víry stopadesáti svatých otců druhého všeobecného sněmu, konstantinopolského . . 

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce. A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce. I v Ducha Svatého, Pána, oživujícího, jenž z Otce vychází a s Otcem i Synem spoluctěn a spoluoslavován jest a mluvil skrze proroky. I v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život věku budoucího. Amen. 

V Konstantinopoli byly odsouzeny tyto tři hereze: 

1) Arianismus - vyznání obsahuje 3 ze 4 protiariánských prohlášení z Nikaje. Dále je zde obratně shrnuta trojiční věrouka Kappadočanů.
2) Makedonismus - z biskupůch přítomných na koncilu bylo 36 makedonistů, ti věřili v božství Syna, ale ducha svatého považovali za stvoření. Vyznání ale potvrzuje božství Ducha svatého jen nepřímo. Ač se snažil koncil tyto biskupy "diplomaticky" přesvědčit o své pravdě, de facto neuspěl a makedonističtí tento koncil předčasně opustili.
3) Apollinarismus - Apollinarios učil, že Ježíš neměl lidskou duši, za což byl roku 377 v Římě odsouzen. Konstantinopolský koncil ho rovněž odsoudil. 

Konstantinopolský koncil je považován za druhý ekumenický koncil. Ač nepřesvědčil makedonisty, vzešlo z tohoto koncilu nejekumeničtější vyznání celého křesťanstva. Jak již bylo výše zmíněno, toto vyznání se užívá jak v západní, tak ve východních církvích. Nyní objasníme drobný rozdíl v jednotlivých pojetích, avšak velice důležitý rozdíl: na Východě se věřilo a věří, že Duch svatý vychází z otce skrze Syna. Na Západě se naopak postupně zrodila víra, že Duch Svatý vychází z Otce i Syna. Na Západě se přivyklo přidávat k vyznání slova "i ze Syna" (filioque). Řím byl vždy opatrný a konzervativní, přesto ale v 11.století připojil a slovo filioque sám doplnil, což urychlilo rozkol s Konstantinopolí. 

Prohlášení, které jest uvedeno ve třetím kánonu (výnosu) Konstantinopolsý koncil zadal příčinu k další roztržce mezi patriarcháty: "Konstantinopolský biskup má být ctěn hned po biskupu římském, protože Konstantinopolis je nový Řím". Toto rozhodnutí vyvolalo v Římě značnou nelibost, jelikož naznačovalo, že Římský patriarchát vděčí za svoje prvenství právě díky svému politickému postavení prvního města. Právě v tuto dobu si totiž začali římští biskupové činit nárok na zvláštní postavení dědiců Petrových. Avšak ještě větší nelibost vyvolalo toto rozhodnutí i u Alexadnrijského patriarchátu, která byla dříve druhým stolcem, který následoval hned po Římu. Alexandrijští biskupové to dávali Konstantinopolským biskupům najevo a pokořovali je, kdykoliv měli příležitost. Dosti patrné je to např. v případu Jana Zlatoústého, v útoku na Cyrila Alexandrijského na Nestoria a zápasech, které předcházeli následujícímu koncilu v roce 451.. 

Konstantinopolský koncil tvrdil, že Ježíš Kristus byl svojí podstatou jak Bůh, tak člověk. Jak ale mohl být plně Bůh a člověk zároveň? Na tuto otázku se nabízely dvě nesprávné odpovědi. První učil Nestorios, stoupenec antiochijské školy, který tvrdil, že Ježíš není Bohem nýbrž jeho nositelem. Proti tomu se postavil Cyril a Nestorios byl odsouzen na Efezském koncilu roku 431. Po Nestoriovi následoval Eutyches, stoupenec alexandrijské školy, který učil, že Kristus je sice dvojí přirozenosti, nikoli však ze dvou přirozeností. Proti tomu se však postavil Lev a Eutyches byl na Chalkedonském koncilu roku 451 odsouzen. 

Cílem raně křesťanských otců bylo definovat vtělení, nikoliv je vysvětlit. Protože tyto čtyři hereze podvracely ústřední věrouku, církev je musela postupně objasnit aby ochránila své učení před popřením, nikoliv aby je vysvětlením zbavila tajemství.. 

Literatura:

T. LANE: Dějiny křesťanského myšlení, Lion Publishing, Oxford 
Internet: www stránky přesvaté stolice papežské 
Internet: www stránky ekumenického patriarchátu