Antický svět 

Roku 324. n.l. nechal císař Konstantin do bithýnské Nikaie svolat koncil, aby dal odpověď na Areiovo učení. Jen v krátkosti připomeňme, že Areios (latinsky Arius) byl alexandrijský presbyter (tedy v církevní hiearchii to byl podřízený biskupa), který stejně jako největší křesťanský theolog 3. století Origenes věřil, že Otec je větší než Syn a Syn je větší než Duch svatý. Oproti Origenovi ale nevěřil v možnost hiearchického uspořádání božských bytostí. Do Origenova systému tedy zanesl radikální monoteizmus což vedlo k závěru, že jedině Otec je Bůh. Skrze syna otec stvořil svět, ale přesto je Syn pouze stvořenou bytostí, učiněnou z ničeho, nikoliv tedy Bůh jak soudil "většinový proud" v křesťanské církvi a především Areiův nadřízený alexandrijský biskup Alexandr, který proti Areiovi (společně s Antiochským biskupem Eustathiem) nejvíce vystupoval.. 

Nikajský koncil, první ze sedmi všeobecných církevních koncilů se konal v červnu roku 325 a předsedal mu sám Konstantin. První říšská synoda zasedala od 20.května do 25.června. Sešlo se tu 380 biskupů (jiné prameny uvádí číslo 318), většinou z východní části říše. Západní patriarchát byl ovšem také kvalitně zastoupen - sedmičlennou západní delegaci vedl přímo Constantinův důvěrník Hosius, přičemž římský biskup Silvester (314 - 335) se dal zastupovat svými zmocněnci. Konstantin při zahájení sněmu pronesl v úvodní řeč v latině, jednání se však z důvodu již zmiňované převahy východních biskupů vedla řecky. Krom "běžných ustanovení" (např. zpřesnění pravidel oslav velikonočních svátků) které se projednávaly, na koncilu vystoupili i zástupci Ariánství aby obhájili svoje učení. Koncil však toto učení odsoudil a formuloval protiariánské, tzv. Nikájské vyznání víry. Na konci vyznání je odsouzena řada ariánských tvrzení, patří k nim především tvrzení, že syn má počátek a že byl stvořen z ničeho. 

Symbol víry prvního všeobecného sněmu, nikajského.

Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jedné bytosti s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se a člověkem se stal, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase přijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu božím, že byla doba kdy nebyl, nebo že nebyl dříve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se přeměňuje či mění Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev. 

V této době existoval ve východní církvi základní model vyznání, ačkoli přesná znění jednotlivých vyznání se od církve k církvi lišila. Nikajské vyznání bylo zřejmě jedním z těchto kréd, které bylo doplněno o řadu čistě protiariánských formulací: 

1) Areios vykládal tradiční spojení "zrozený z Otce"tak, že Ježíš byl Otcem stvořen z ničeho. Nikájské vyznání tento výklad vyloučilo tím, že přidává vysvětlující vsuvku "z Otce narozeného", resp. "to jest z podstaty Otcovy" 

2) Ježíš Kristus je zplozený, nikoliv učiněný - je tedy Božím synem, nikoliv stvořením. Jádro sporu lze přirovnat k tomu, když přivedeme na svět dítě a když vyrobíme robota. 

3) Ježíš je stejné podstaty s otcem. Slovo homoůsios (soupodstatný) bylo nejspornějším slovem kréda. Diskutovalo se o tom, jestli lze ve vyznání užít nebiblický termín ukázalo se to však neodvratné, protože ariání některé biblické termíny překrucovali. Tehdy poprvé byl použit nebiblický výraz k obhajobě biblické pravdy o Kristově božství. 

Nikajský koncil byl později považován za první ekumenický (všeobecný) koncil. Ve své době se však neshledal s příznivými ohlasy, neboť christologické spory více rozpoutal, než rozuzlil. Nikajský koncil ale především rozdělil církev na dvě velké skupiny. Na jedné straně stáli stoupenci Nikaje (Západ, antiochijská škola a další křesťané z Východu), kteří jasně vyznávali božství Kristovo, ale méně již věčnou trojjedinost boží. Druhou stranu tvořili origenovci, kteří pevně zastávali myšlenku boží trojjedinosti, ale k božství měli už méně zřetelné stanovisko. 

Tyto dvě strany strany spolu na základě nedorozumění a vyhrocení pozic zápolily takřka polovinu století. Tento spor je tradičně nazýván jako "spor s Ariány", přestože hlavní pře probíhala spíš mezi origenovci a nikajsmými. V padesátých letech se zrodilo extrémní ariánské stanovisko, podle něhož je Syn zcela odlišný od Otce, a posílilo v origenistech potřebu jasněji vymezit Kristovo postavení. 

Athanasios (účastník nikajského koncilu a pozdější alexandrijský biskup) a další stoupenci Nikaje odpověděli smířlivě a připravili tak půdu pro kompromisní formulaci, která by brala v potaz pohledy obou stran. Otec, Syn a Duch svatý představují tři hypostaze, jak si přáli origenisté, a jsou vzájemně soupodstatné (homoúsios), jak si přáli nikajští. Zastánci této "střední cesty" se stali kappadočtí otcové, kteří přispěli k jejímu přijetí na Konstantinopolském koncilu v roce 381. 

Literatura:

T. LANE: Dějiny křesťanského myšlení, Lion Publishing, Oxford 
Internet: www stránky přesvaté stolice papežské 
Internet: www stránky ekumenického patriarchátu