Antický svět 

Kartaginský rodák Quintus Septimius Florens Tertullianus se narodil mezi lety 155 a 160 v rodině centuriona. Získal bohaté a poměrně všesměrné vzdělání - studoval rétoriku, medicínu, získal dobrý přehled v přírodních vědách i právu, samozřejmě ovládal řečtinu a latinu. Tyto znalosti ho předurčily pro dráhu advokáta, kvůli které odešel do Říma, kde si brzy získal uznání svých kolegů pro pohotovost, bystrost a břitkost. Už tehdy si Tertullianus získal pověst milovníka názorových střetů a horlivého zastánce svého přesvědčení, jehož obhajobě dokázal dát nevídanou energii. 

Jako kvalitní právník by si Tertullianus jistě nežil špatně, nicméně jeho dráhu zbrzdila konverze ke křesťanství, o které nevíme nic víc než to, že se stala. Je však zřetelné, že Tertulliana tato myšlenka zcela pohltila a jeho ohnivý a mystický duch se k ní zcela upnul. Ponechal advokacie a zcela se upnul k boji o křesťanství, kterého se hodlal zúčastnit jakožto obhájce náboženství proti celému světu. 

Roku 190 opustil Řím a vrátil se domů do Kartága, do prostředí, které mu vyhovovalo ze všech nejvíce. Sloužil v kartaginském chrámu, odkud chrlil desítky pamfletů a polemik, které měly za cíl obhájit a vysvětlit ideály křesťanství celé společnosti (apologetiky), případně napadat nepřátele víry. Svými listy obšťastňoval nejen širokou veřejnost, ale psal i přímo správcům provincií a dalším vlivným osobnostem doby. 

Tertullianova výjimečnost tkví v tom, že byl prvním latinsky píšícím církevním spisovatelem, který své schopnosti plně věnoval šíření křesťanské věrouky a jejích mravních ideálů, a stal se tak první výraznou osobností počínajícího vývoje křesťanství - dokonce tak výraznou, že se dlouho nenašel nikdo, kdo by se mu vyrovnal. Na rozdíl od většiny následovníků se Tertullianus neohlížel na názor církevních autorit, opatrnost ani ohledy. Plně odmítal kompromisy, přesto se však stal samozvaným mluvčím církve a jeho nenávist ke všemu, s čím nesouhlasil, se zřejmě stala jedním z důvodů pozdější krize v církvi a vlny heretiků. Tertullianus byl jistě extrémista a puritán nejhrubšího zrna, kterému nečinilo problémy stát se svým názorem proti všem, snad ho to právě naopak přitahovalo. 

Tertullianus razil tezi, že správný křesťan by neměl sloužit v armádě. Tato idea zřejmě vzala křesťanům i zbytky sympatií mezi vyššími úředníky impéria. Kromě toho také prosazoval mučednictví a tvrdě odsuzoval všechny, kdo se snažili útěkem zachránit. Jeho požadavky na mravní život křesťana byly vůbec velmi drsné a v praktickém životě více méně nesplnitelné. Tertullianus je však bezohledně prosazoval a když se mu nedostalo podpory od církevních autorit doby, nebál se obrátit ani proti nim. Svoji bojovnost obracel pochopitelně nejen do vlastních řad, ale útočil také na Židy, které obviňoval z očerňování křesťanství, na heretiky, slavné filosofy i své současníky - zkrátka útočil na kohokoli, kdo popudil jeho nesnášenlivou osobnost. Je zajímavé, že jakkoli zavrhoval antickou filosofii, stál pod vlivem stoicismu, který považoval za součást křesťanství. Svoje ostré a jízlivé polemiky mířil dokonce i na tehdejší oficiální římské náboženství, chráněné a preferované státní mocí. Tertullianus by se nikdy nestal tím, kdo by prosazoval pro křesťanství jistě velmi prospěšnou spolupráci se státní mocí nejmocnějšího světového impéria, která fungovala až od Constantina. Nepochopil, že římský stát pronásleduje křesťany ne ze zášti, ale ze snahy udržet při životě mnoho století fungující mechanismus, který úspěšně držel pořádek a klid. 

Je poměrně úsměvné, že bijec heretiků Tertullianus kolem roku 205 našel jako nejpřesvědčivější cestu vyznání heretickou (původně frýžskou) sektu montanistů, která hlásala druhý příchod Krista. Po sblížení s montanisty se Tertullianus dostal do sporů s oficiální církví a začal znovu útočit i na ni, i papež Callistus mu posloužil za terč, protože prý dovolil prostopášníkům setrvat v církvi. Tertullianus tvrdil, že neplodné věroučné teoretizovaní je zcela na nic a tuto činnost, které předtím sám věnoval nadmíru času, nahradil věštěním, sugescí, jasnozřením a dalšími lahůdkami. Nutno dodat, že Tertullianus nikdy neučinil pokání, naopak sám založil extrémistickou sektu tertullianistů, s ortodoxním křesťanstvím se zcela rozešel a zemřel v Kartágu roku 240 jako heretik. 

Do dnešní doby se alespoň zčásti zachovalo celkem 31 jeho prací, vždy prudce polemického charakteru. Za klíčové dílo se považuje Apologeticum (Obrana) z roku 197, která formou obhajovací řeči shrnuje Tertullianovy názory a vyvrací lži, které se o křesťanech tvrdily. Dalšími zachovanými apologetickými díly jsou pak spisy Ad nationes (K pohanům) a De testimonio animae (Svědectví duše). Druhou část Tertullianova díla tvoří spisy potírající kacířství, například Adversus Praxean (Proti Praxeovi). Poslední skupina patří dílům mravoučným. Mezi nimi můžeme uvést jistě populární spisy jako De virginibus velandis (Jak se mají dívky zahalovat) nebo De cultu feminarum (O ženské parádě). Tertullianus používal obtížnou neklasickou latinu a byl to právě on, kdo vytvořil celou řadu církevních pojmů v latině. 

Jaký byl přínos Tertulliana pro šíření křesťanství se neodvážím odhadovat. Jisté je, že se stal nejvýznamnější osobností křesťanské apologetiky do doby Augustina. Kvůli jeho konverzi k heretickým směrům je pohled církve na Tertulliana dvojsměrný. V obsáhlé knize Církevní dějiny od Blažeje Ráčka z roku 1940 se autor Tertullianovi věnuje zhruba na sedmi řádcích, ve kterých chválí a cituje Apologeticu. Je nutné dodat, že sedm řádků dostává v knize skutečně skoro každý mučedník, takže Tertullianus zřejmě nepatří mezi nejoblíbenější syny církve. Dá se však předpokládat, že kdyby zůstal v řadách církve do smrti, patřil by mezi nejznámější osobnosti církevních dějin.