Antický svět 

Muž, který se stal jedním z hlavních šiřitelů křesťanství, tedy sv.Pavel, se narodil v pobřežním městě Tarsos v Kilikii v židovské diaspoře, jakých bylo tehdy v římské říši nepočítaně. Sám tvrdil, že pochází z židovského kmene Benjamin, a každopádně patřil k rodině přísných farizeů. Mládí strávil asi v rodném městě a zdá se, že se učil řemeslu svého otce, totiž tkaní houní, koberců a střevíců z kozích chlupů. 

Tarsos měl tu výhodu, že to nebyl kulturní Zapadákov, ale byl pod vlivem helénské kultury. Navíc měl od Římanů povolenu samosprávu. Ale Pavlova rodina měla ještě jedno privilegium - římské občanství, které dostal jako první Pavlův otec buď za služby Římu, nebo jako propuštěný otrok. Tak nebo tak dostal pozdější Pavel židovské jméno Saul, které se až později začalo přepisovat jako latinské Paulus. A tak v sobě Pavel sjednotil tři kultury - římskou, řeckou a židovskou a nikdo jiný v dějinách starověku neobsáhl všechny tyto rozdílné kultury tak dobře jako Pavel. 

On sám byl alespoň ze začátku žid a to velmi aktivní. Není vyloučeno, že patřil k nějaké fanatické větvi židovské víry. V každém případě po Kristově ukřižování vystoupil velmi ostře proti jeho následovníkům, kteří tvrdili, že právě Kristus byl mesiášem. Sankcí proti křesťanům, které Římané povolili, se účastnil i Pavel a rozhodně ne jako bezvýznamný člen. Vedl kárné výpravy proti křesťanům v některých diasporách. 

A právě při jedné takové výpravě do Damašku se roku 36 stalo něco, co zcela změnilo jeho život. Mířil do města zakročit proti křesťanům, ale, jak později sám vypravoval, před městem náhle spatřil prudký záblesk ohnivého světla, které ho načas oslepilo. Padl na zem a uslyšel hlas, jímž mu měl Ježíš vzkazovat, aby vstoupil do Damašku, kde se dozví, co má dále vykonat. Poté, co se vzpamatoval, se dozvěděl, že má hlásat novou víru. To Pavel s radostí přijal, neboť zážitek před Damaškem zcela obrátil jeho pohled na křesťany - nyní se stal pro změnu fanatickým obhájcem nové víry a zcela jí věnoval svou vynikající osobnost. Pro to, co snad Pavel zažil, mají psychologové název fotismus a popisují to jako vizuální vjem světla či barvy, který doprovází jiné smyslové podněty, hlavně pak sluchové. 

Pro to, co následovalo, máme skvělý pramen v dopisech samotného Pavla. První z nich se datují do roku 50 n.l. a předstihují tak asi o dvacet let evangelia, čímž se stávají nejstarší křesťanskou literaturou. Z Pavlových listů můžeme dobře poznat jeho ohnivou osobnost. Často psal dopisy ve spěchu a žádný z nich není nějakým vyčerpávajícím přehledem jeho názorů, dokonce ani teoreticky nejjasnější dopis Římanům. Z dopisů a pozdější knihy Skutky apoštolů si můžeme udělat přehled o Pavlových skutcích po jeho konverzi. 

Ze začátku byl Pavel z Tarsu jedním z mnoha misionářů, kteří se snažili hlavně židy obrátit na křesťanství. Nejdříve působil v Arábii (jižní Jordánsko) a později deset let v Sýrii a Kilikii. Kolem roku 45 se pak s přítelem Barnabášem vydal na první ze svých delších cest, která ho zavedla do Sýrie, na Kypr a do Malé Asie. Netřeba asi dodávat, že Pavlova práce byla těžká. Původně chtěl mluvit v synagogách, ale tam docházelo často až k fyzickému násilí, neboť židé odmítali deifikaci Ježíše. Pavel tedy neměl příliš šancí přemluvit zaujaté židy ke konverzi. 

K problémům Pavla se přidala ještě první roztržka v církvi. V ní se vytvořily dvě větvě, které na sebe navzájem silně žárlily. První z nich tvořili konvertovaní židé, druhou pak konvertovaní pohané. Pavel, kterého židé odmítali, se stále častěji obracel na pohany. Ti odmítali obřízku a omezení ve stravování, které je povinné pro židy, což Pavel chápal, ale židovská větev církve trvala na nutnosti dodržování těchto pravidel. Pavla spory pravděpodobně znechutily, takže se spolu se svými žáky vydal na další dvě dlouhé cesty, v jejímž průběhu obracel na víru už téměř výhradně pohany. Rok a půl z osmiletých cest strávil v Korintu a tři roky v Efesu. 

Když se vrátil roku 58 do Jeruzaléma, zaútočili na něj židé a římské úřady ho uvěznily, čímž mu určitě zachránily život. Dva správcové provincie Judaea Antonius Felix a Porcius Festus pak vytrvale odkládali projednání Pavlova případu, který pro ně byl horkým bramborem, který jim navíc mohl vybuchnout u rukou. Nakonec Pavel jako římský občan požádal, aby jeho případ projednal v Římě císař Nero, v čemž mu bylo vyhověno. 

Po dobrodružné cestě, během níž se jeho loď dokonce na Maltě potopila, se nakonec úspěšně dostal do Říma. Tam strávil dva roky nejdříve v domácím vězení a potom v žaláři. Poté ho však obvinili, tentokrát asi ne židé, ale židovská větev křesťanů, a Pavel byl odsouzen k smrti. Román Quo vadis pak jeho smrt datuje jednoznačně k roku 64, kdy byli křesťané obviněni Neronem z požáru Říma, ale Pavel mohl být popraven také o rok či dva později.

S Pavlem nebylo cosi v pořádku, sám to nazýval ostnem v těle. Možná trpěl nějakou chronickou chorobou, ale spíše sexuálními problémy. Dokladem toho je, že ačkoli převzal praxi přijímání žen za pomocnice, psal o sexu vždy poněkud trpce. Z Pavlových charakterových rysů se nejvíce proslavila jeho neskutečná vytrvalost a schopnost snášet utrpení. Všude, kam přišel, horlivě diskutoval, přel se a přesvědčoval o správnosti nové podoby judaismu. Podivně kolísal mezi skromností a sebevědomím, ale každopádně se stal jedním ze zakladatelů světovosti křesťanství. A až podnes je Pavel nejživější vzpomínkou na šiřitele víry v začátcích křesťanství.