Antický svět 

Z původních zpráv o křesťanství, resp. Ježíšovi, vysledujeme jeden důležitý rys, totiž fakt, že byl svými stoupenci považován za Mesiáše, božího vyvolence, jenž měl spasit utlačované Izraelity a nastolit "boží království", vysněné království míru a spravedlnosti na Zemi poté, co se vypořádá se všemi svými nepřáteli. A jestliže byl pozdějšími křesťany označen za "Syna božího", tak právě proto, že toto označení vycházelo z židovského mesianismu. 

Sám Ježíš se dovolával starozákonních proroctví o Mesiáši, aby před svými souvěrci doložil, kým vlastně je. Znal stará židovská proroctví o Mesiáši velmi dobře a svoji autoritu právě na mesianismu budoval. Tvrdí se, že jeho příchod byl v prorockých vizích Starého zákona dopředu předpovězen, což z něho činilo v židovském světě osobnost nad jiné mysteriózní. 

Mesianismus, víra v příchod božího Mesiáše, který se postaví jako vůdce do čela Izraelitů, odstraní sociální nespravedlnost a vypořádá se se všemi jejich nepřáteli, byl v Ježíšově éře všeobecně v židovském společenství rozšířený. Starý zákon přináší 60 hlavních mesianistických proroctví a obsahuje ještě asi 270 zmínek, či narážek na tohoto spasitele. To napovídá, jak hluboce byl mesianismus v dějinách židovského národa zakořeněn. Tyto dějiny byly velmi pohnuté, neboť Židé se museli často bránit expanzím cizích dobyvatelů. V těžkých chvílích se tato proroctví stávala pro jejich národ velice mocnou duchovní podporou, pomáhající mu překonat útrapy cizácké poroby ve víře v lepší budoucnost. Dá se říci, že mesianismus se hlavní měrou zasloužil o přežití zvláštní kulturní a duchovní identity Izraelitů a přispíval k posílení vnitřní soudržnosti židovské pospolitosti. Jejich přísný monoteismus, víru ve svou výhradní vyvolenost a silnou intoleranci ke všem jiným filozofickým a náboženským učením dostalo do vínku křesťanství, vzešlé z těchto podmínek. 

Mesianismus vyvrcholil za vlády Seleukovců, rodu potomků jednoho z řeckých vojevůdců Alexandra Makedonského. Tito orientální despotové ovládli celou Sýrii a Palestinu a zatěžovali židovské obyvatelstvo nejen vysokými daněmi, ale nenávist Židů vůči nim narůstala i pro snahy vnutit jejich národu pro ně cizí, helénistickou kulturu. To vedlo k častým a krutým válkám. Mezníkem se stala léta 167 - 161 př. n. l., kdy protiseleukovský odpor vyvrcholil povstáním tzv. makkabejských podle vůdce povstalců Judy Makkabejského. Seleukovský král Antiochos vyšel z tohoto boje poražen, neboť Izraelitům vydatně pomáhali Římané. Tím se ale Palestina ocitla v zájmové sféře expanzionistických snah Říma po ovládnutí Blízkého východu i celého Středomoří. Římané stále častěji zasahovali do vnitřních záležitostí Izraelitů, až se nakonec z bývalého spojence stal stejně nenáviděný dobyvatel, jakým byli Seleukovci. 

Povstání makkabejských mělo z hlediska restaurace mesianistických proroctví klíčový význam. Do tohoto období totiž mimo jiné spadá vznik nové židovské sekty Esejců, která měla za Ježíše důležitý vliv na židovské náboženství. Esejci byli také těmi, kdo během svojí více než dvousetleté existence mezi Židy neustále oživovali mesianistické tradice. 

Ve 2. a 1. století př. n. l. uvnitř národa Izraelitů krystalizovalo všelidové povědomí jedinečného náboženského nacionalismu, jež učinilo toto společenství natolik odlišným od jiných národů. Tato doba byla také charakteristická spory uvnitř vládnoucích kast šlechty a kněží, jež nakonec vyústily ve vleklou krizi a hrozbu ztráty oné uzavřené kulturní identity Židů, obklíčených řeckou kulturní tradicí. Brzy po vítězném makkabejském povstání se v hebrejské společnosti vydělily tři hlavní náboženské kasty, soupeřící mezi sebou o vliv a moc. 

První byli saducejové, bohatá kněžská aristokracie a rodová šlechta - nepočetná, ale velmi vlivná náboženská skupina, charakteristická svým konzervatismem ve všech oblastech veřejného i náboženského života. Patřili mezi ně i velekněží jeruzalémského chrámu, kteří také zinscenovali soud se zajatým Ježíšem. 

Druhá, početnější kasta byli farizejové, vzešlí původně z účastníků makkabejského povstání. Měli mezi lidem hodně přívrženců, především z řad řemeslníků a drobných obchodníků. Právě z nich se rekrutovali lidoví vykladači Starého zákona s tendencí po inovacích. Později, v Ježíšově době, se ani oni neubránili dogmatismu a rozdíly mezi nimi a saduceji se natolik setřely, až splynuli v jeden konzervativní náboženský proud. 

Třetí kastou byli zelóti - horlivci, radikální skupina, věřící v brzký příchod Mesiáše. Jejich víra je motivovala k teroristickým útokům na domácí kolaboranty i představitele římské správní moci. 

Mimo tyto tři hlavní kasty stála sekta Esejců, uzavřené společenství duchovních učitelů, těšících se mezi Izraelity veliké úctě. I židovský král Herodes Veliký (40 - 4 př. n. l.) z nich měl respekt, neboť předpověděli jeho panování v Judeji, v dobách, kdy ještě králem nebyl. Právě za jeho vlády vliv Esejců uvnitř židovského společenství nebývale vzrostl. Příslušníci a vyznavači této sekty měli nemalý vliv i na utváření Ježíšova životního osudu. 

Esejci se však nikdy otevřeně nemíchali do politiky. Působili spíše konspirativně v pozadí a připravovali se i na možné ozbrojené vystoupení pro případ, že by je Mesiáš potřeboval při tvorbě svého "božího království". Jejich dochovaný Vojenský řád, který byl součástí nálezů tzv. kumránských svitků v roce 1947 je svědectvím přípravy přísné organizace pro případ takové mimořádné události, jakou by byl Mesiášův příchod, v něhož Esejci bezvýhradně věřili a nazývali jej "Učitelem spravedlnosti". Sekta věnovala velkou pozornost přípravě svých členů k boji i organizaci bitev s nepřáteli, takzvanými "Syny temnoty". Hlavní činností členů této sekty bylo studium svatých textů, jejich výklady a studium astrologie. Také zavedli obřad společné rituální večeře, připomínající takřka do detailu pozdější tzv. Poslední večeři Krista se svými učedníky. Život esejských obcí byl vázán předem danými pravidly, což se týkalo především oslav různých svátků a náboženských rituálů. Členové sekty byli rovněž cvičeni pro zpravodajskou činnost, jejich agenti zřejmě působili v celé Palestině a vůdci Esejců byli dobře informováni o dění v celé zemi. 

Důležitou součástí výcviku členů sekty byla jistě i duchovní cvičení, nejspíše byli vedeni k askezi a přežití v mezních situacích, mezi duchovní techniky mohla patřit meditace a cvičení k získání schopnosti minimalizovat fyziologické pochody v organismu, podobně jako u jogínů. Nabízí se možná hypotéza, že tajemství temných desetiletí Ježíšova života v sobě možná ukrývá absolvování speciální techniky, výuky i výcviku u Esejců. Zasvěcen do tajných nauk se mohl stát prominentní žák esejských "Synem světla" a bojovníkem za budoucí "království spravedlnosti". Měl být reinkarnovaným "Učitelem spravedlnosti Chonim", někdejším vůdcem této sekty, o němž panovalo přesvědčení, že se jednoho dne vrátí v podobě Mesiáše. Pokud byl jako adept vybrán Ježíš, nebyla to náhoda. Stejně jako dnes existují přesná kritéria výběru budoucího dalajlámy u buddhistů, kteří věří, že po smrti jednoho dalajlámy dochází k převtělení jeho duše do těla nového člověka, tak i u Esejců mohla existovat podobná kritéria výběru budoucího Mesiáše. 

Pro teology bylo vždy důležitou otázkou, zda se opravdu starozákonní proroctví naplnila právě v osobě Ježíše z Nazaretu a jestli informace o Mesiáši, obsazené v proroctvích, odpovídají Ježíšově osobnosti i jeho osudu. Proto se už Ježíšovi žáci snažili přesvědčovat křesťany, že je tím Mesiášem, na kterého tak dlouho čekali, i sám Ježíš to o sobě prohlašoval. Dá se říci, že Starý zákon obsahuje osm bodů, charakterizujících osobnost očekávaného Mesiáše: 

1. Bude seslán Jahvem

2. Bude Židem z domu Davidova

3. Bude pocházet z Betléma

4. Narodí se z panny

5. Bude mít podobu člověka

6. Přijde v době, kdy bude stát jeruzalémský chrám

7. Bude zrazen přítelem

8. Zemře násilnou smrtí. 

V knize P. W. Stonera a R. C. Newmana "Science Spears" se udává, že matematická možnost toho, aby se tyto body naplnily v osobě jednoho člověka, žijícího za posledních 2000 let, mizivá - 1 : 10 na sedmnáctou. Opusťme však matematickou ekvilibristiku. Ježíš patřil mezi přední znalce židovského náboženství a starozákonních tradic. Evangelia totiž uvádějí, že vedl disputace se zástupci židovského kněžstva. Docela určitě znal i mesianistická proroctví, sahající až do Mojžíšových dob (2. tisíciletí př. n. l.). Jeho znalosti Starého zákona byly udivující a pomineme-li náboženské interpretace, musel mít nějaké učitele již jako dítě. Ti tedy museli být také vynikajícími znalci. Shoda osmi starozákonních rysů tak nemusela být vůbec zázračná a mohla vzniknout úplně jinak. 

Ježíš se stal prototypem Mesiáše proto, že se mesianismu přizpůsobil, osobně se s ním ztotožnil a dosáhl nad jinými dřívějšími proroky převahu. Dokázal převzít zodpovědnost za toto své ztotožnění, ale zároveň jej posunul jinam. Nebyl Mesiášem bojovným, který by na násilí odpovídal násilím (snad kromě incidentu s penězoměnci a fíkovníkem), jak stará proroctví tvrdila, ale naopak preferoval úctu, toleranci a lásku k bližnímu. Tento odklon od původního pojetí Mesiáše se mu však nakonec stal osudným. 

Doba po úspěšném povstání makkabejských byla dobou úpadku, charakterizovaná neustálými vnitropolitickými a náboženskými krvavými boji mezi židovskými předáky a vměšováním Římanů. Války, občanské nepokoje, cizí intervence, bída a zmar - to byly hlavní znaky "hebrejského temna", 2. a 1. století př. n. l. Tedy doba předcházející narození Krista. Sílil odpor proti Římanům, kteří se snažili implantovat do židovských kulturních a náboženských tradic římské zvyky, právo, i atributy řecko-římské kultury. Stále víc Izraelitů z řad židovských elit podléhalo moci Římanů a kolaborovalo s nimi. Římské protektorství sílilo a necitlivé zásahy místodržících do veřejného a náboženského života činily z Palestiny horkou půdu, z níž hrozila další povstání. A opět jako před mnoha generacemi, mohutněla mezi Židy víra v Mesiáše. Už nebylo možné čekat. Další deziluze z toho, že by se Mesiáš opět neobjevil, mohla při sílícím římském tlaku vážně ohrozit celé toto společenství. Právě Esejci byli těmi, kdo si nejlépe uvědomovali, kam až došel dezintegrační kulturně-náboženský proces uvnitř židovské společnosti. Východisko z této krize bylo jediné - naplnění mesianismu. 

Mesiáš zatím nepřicházel, Izraelité čekali už celé další století, byli rozpolceni mezi nadějí a deziluzí, zatímco se Římané v jejich zemi, připojené k Sýrii roztahovali jako doma a místní kolaboranti z řad židovské aristokracie jim šli pěkně na ruku. Naděje na proklamovaný příchod Mesiáše pomalu zhasínaly. Ale pak přišel Jan Křtitel a po něm Ježíš... 

Zdroje:

Vladimír Liška: Největší tajemství Ježíše z Nazaretu