Antický svět 

Římané prosluli četnými vynálezy a přínosy. Jedním z takových významných vylepšení, které dotáhli Římané k dokonalosti, je systém silnic. Původně byly stavěny k vojenským účelům, později však přibyly i účely ekonomické a spojovací (státní pošta). Hlavní silnice byly svěřovány do péče cenzorům, za císařství pak kurátorům. Byly široké okolo deseti metrů a dobře udržované. Je zajímavé vědět, proč byly římské silnice strmější než dnes. Za tím stojí názor vojáků, kteří měli radši, když mohli kopec vyjít kratší, i když strmější cestou. Římské silnice byly občas vyvýšené nad okolním terénem, možná něco ohraničovaly nebo měly udivit domorodce. 

Silnice římské doby se skládají ze čtyř vrstev materiálu. Podklad tvoří velké balvany, následuje vrstva štěrku s pískem a vápnem, dále vrstva rozdrcených cihel a nakonec povrch z dlaždic nebo plochých oblázků. Římané své silnice konstruovali vypouklé, aby z nich mohla stékat voda. Silnice bývaly označeny milníky, které označovaly vzdálenosti od nějakého význačného bodu (třeba od Říma, v západní Africe od Kartága atd.) v mílích. Jedna římská míle se rovnala tisíci dvojkroků, což je zhruba 1472 metrů. Augustus nechal na Foru Romanu vztyčit zlatý milník, označující střed říše i jejích silnic. 

Nejstarší kamennou silnicí, která se místy zachovala v dobrém stavu i přes bombardování za druhé světové války, je Via Appia. Dal ji postavit cenzor Appius Claudius Caecus v roce 312 před n.l. Původně vedla do Capuy v délce 195 km, později ji prodloužili do Beneventa, Tarentu a Brundisia, kde stály patnáctimetrové sloupy označující konec Via Appia. Za Traiana tak dosáhla délky 540 kilometrů, šířky 8 metrů a nebývalé krásy. Její význam byl především vojenský, neboť umožňovala rychlý vojenský zásah na jihu říše. Devět století po zahájení její stavby ji historik Prokopios nazval divem světa. 

Postupně byly stavěny další a další silnice. Jenom ze samotného Říma vycházelo ve čtvrtém století n.l. devětadvacet silnic různého významu (některé z nich viz. příloha na konci článku). Pokládaly základ celému obrovskému systému dopravních staveb římské říše, kterou jsme dohonili až ve 20.století. Vždyť římská síť silnic měřila celkem 85 000 kilometrů a protkávala celou říši. Přes řeky nebo srázné rokle se stavěly mosty nebo viadukty. Některé z nich se používají dodnes, například ve Španělsku. Jediným problémem těchto silnic jsou starodávné vyjeté koleje, které na nich najdeme. Jelikož většina římských vozů měla rozpětí kol okolo 143 cm, existují vyježděné koleje právě v takové vzdálenosti. 

Pravděpodobně nejvýznamnější cestou pozdějšího původu je Via Egnatia, která vedla přes Balkán a Konstantinopolis, kde se napojovala na silnice vedoucí do Malé Asie. Právě tudy procházela velká většina římských vojenských výprav na východ říše i na Balkán. 

Jak lidé cestovali? Ti chudší pochopitelně pěšky, ale nás budou tentokrát zajímat ti bohatší. Ti mohli využít služeb nosítek, které nesli dva otroci (ale mohlo jich být i osm). Pokud se jim tento způsob dopravy nehodil, mohli nasednout do vozů tažených koňmi. Dvoukolové se nazývaly "carpentum" nebo lehčí "cisium", čtyřkolové "raeda". Tyto vozy poskytovaly jistý komfort a snad se jimi dalo cestovat i pohodlně, ale byly poněkud pomalé. Dalo se s nimi ovšem urazit i 60 kilometrů za den. Sportovní vozy (cisium či essedum) umožňovaly transport velkou rychlostí na úkor pohodlí, čehož využívali mladí patricijové. 

Římská říše se do jisté míry starala i o odpočinek svých poddaných na cestách. Pro chudé lidi, obchodníky a posly se stavěly nocležny (hospitia nebo mansion). Těch bylo ovšem celkem pochopitelně málo a navíc se nepokládaly za nejbezpečnější, ostatně i jako silnice samotné. Bohatí se zpravidla spoléhali buď na své vlastní venkovské statky, nebo na domy svých přátel, kteří v tomto případě bývali obyčejně velmi solidární a stávalo se jen zřídka, že by poutníkovi neposkytli nocleh. 

Hlavní silnice vycházející z Říma 
Silnice, orientace, směr 
Via Flaminia, sever, Aquileia, Ariminium 
Via Salaria, severovýchod, Sabinsko a Picenum 
Via Nomentana, severovýchod, Nomentun 
Via Tiburtina, východ, Tibur, pobřeží Jadranu 
Via Praenestina, východ, Praeneste 
Via Tusculana, východ/jihovýchod, Tusculum 
Via Latina, jihovýchod, Tusculum a Capua (vnitrozemím) 
Via Appia, jihovýchod, Capua, Kampánie, Tarent, Brundisium 
Via Ardeatina, jih, Ardea a pobřeží 
Via Laurentina, jih, Lavinium 
Via Ostiensis, jihozápad, Ostia (po levém břehu Tiberu) 
Via Portuensis, jihozápad, Ostia (po pravém břehu Tiberu) 
Via Campana, jihozápad, přístav (severně od Tiberu) 
Via Aurelia, západ/severozápad, Etrurie, Pisae, Arles 
Via Claudia, severozápad, Saturnia a Etrurie vnitrozemím