Antický svět 

Doba královská: 

Po dlouhá staletí, která předcházela vznik státu, žili Římané podle obyčejových pravidel, nepsaných norem, které často měly sakrální charakter (zejména v sankcích: hrozily prokletím, propadnutím pachatele božstvům apod.). Zvyklosti a obyčeje měly na nejranějších stupních vývoje nejtěsnější spojení s náboženskými představami, považovaly se za výron vůle bohů, za pravidla bohy daná. Proto také prvními znalci práva bývali kněží (pontifikové).

Podle římské tradice vydávali římští králové četné zákony, tzv. zákony královské (leges regiae). Za vlády Tarquinia Superba mělo již těch zákonů být tolik, že jakýsi Papirius, podle všeho pontifex maximus, z nich pořídil sbírku (Ius civile Papirianum). Moderní dějepisectví ovšem považuje sbírku za podvrh, pořízený někdy za republiky. 

Doba republikánská: 
Někdy koncem 6. století (podle tradice roku 510) př. n. l. zanikla moc královská a na její místo nastoupila lidem volená dvojice nejvyšších úředníků - konsulů.

Úředníky (nejen konsuly) volilo lidové shromáždění, zpravidla na jeden rok a obsazovaly se vždy několika kandidáty. Za zmínku zde stojí především tzv. princip kolegiality. Ten nedovoloval úředníkovi jednat na vlastní pěst. O každém záměru se musel radit se svými kolegy, protože realizovat bylo možné jenom to, na čem se dohodli všichni: všichni totiž měli vzájemné právo intercesse (ius intercessionis), tj. právo zakročit a zabránit provedení plánu, se kterým všichni členové kolegia nevyslovili souhlas. Pro nás důležitý byl magistrát praetora. Praetor, jako kolega konsulů se zabýval hlavně veřejným a soukromým soudnictvím a aplikací práva. Ježto praetor z moci svého impéria mohl povolovat konání sporů i tehdy, neopíral-li se nárok o normu civilního práva, eventuelně dávat pokyn pro rozhodnutí proti zásadám norem existujících, vykonával rozhodující vliv na vývoj soukromého práva. Jak uvidíme, stal se praetorský edikt, tj. vyhláška, formulující základní pravidla pro konání sporů, jedním z nejdůležitějších pramenů římského soukromého práva.

Protože zprávy o tzv. královských zákonech jsou jenom legendy, které přenášely legislativní zkušenosti republikánské do dob minulých, začínají vlastní dějiny římského práva až někdy kolem poloviny 5. století př. n. l. vydáním Zákona dvanácti desek. Podle tradice vznikl tento nejstarší zápis římského práva jako jakýsi kompromis mezi patriciji a plebeji, kteří se dožadovali písemné fixace obyčejových norem proto, že patricijové nepsané právo na soudech svévolně vykládali a různými jinými způsoby zneužívali.

Zákon dvanácti desek

Podle tradice sepsala Zákon dvanácti desek desetičlenná komise decemvirů, kterou na jeden rok zvolilo lidové shromáždění. Po dobu činnosti soustředili decemvirové ve svých rukou veškerou politickou moc ve státě, protože jiné magistratury toho roku nefungovaly. O rok později předložila komise římskému lidu k posouzení deset tabulí zkodifikovaných obyčejových norem. Protože se však zdálo, že předložená kodifikace není úplná, bylo na příští rok kolegium decemvirů zvoleno znovu. Druhé kolegium sepsalo ještě dvě další desky. Ke schválení je však nepředložilo. Využilo svého mimořádného postavení a pokusilo se nastolit v Římě tyranii. Vzbouření lidu uzurpátory smetlo, dvě desky zákonů byly však v lidovém shromáždění schváleny a celá kodifikace o dvanácti tabulích byla potom vystavena na foru. Po vpádu Gallů roku 389 př. n. l. byly desky zničeny, aby již nebyly obnoveny. Zákony dvanácti desek se staly nejvýznamnějším pramene římského práva za republiky. Každý inteligentní Říman znal jeho obsah zpaměti: ještě v prvém století před naším letopočtem vzpomínal Marcus Tullius Cicero, že se je jako chlapec učíval zpaměti. Nebylo to shrnutí veškerého práva římského. Decemvirové patrně omezili svou práci jen na stručné formulace pravidel nejdůležitějších anebo pravidel sporných. V dochovaných fragmentech najdeme normy práva procesního rodinného, dědického, pravidla, týkající se postavení dlužníků, normy trestní, normy povahy správní atd. Z jejich obsahu je zřejmé, že Řím v době první kodifikace práva byl primitivním agrárním státem s málo rozvinutou směnou, řemeslnou výrobou a obchodem. Instituce rodu zůstala ještě živá (zejména to vidíme v normách práva dědického), jemuž příslušela rozhodující moc nejen nad rodinným majetkem, ale i nad jednotlivými členy rodiny. Paterfamilias mohl prodat své děti do otroctví, mohl je libovolně trestat, dokonce i usmrtit. Snadno vyčteme postupnou majetkovou diferenciaci svobodných. Zákon rozlišuje mezi občanem zámožným a nemajetným a stanoví pro ně různá pravidla. Krutý osud stíhá dlužníky: propadají věřiteli, který je může zabít, nebo prodat do otroctví. Pokud jde o právo trestní, formuloval zákon jenom několik nejdůležitějších trestných činu: úplatnost soudce, vraždu, justiční vraždu a zradu. Na konci kodifikace stály předpisy omezující přepych při pohřbívání, normy, stanovící šířku cest, na začátku jedenácté tabule potom známý zákaz sňatků mezi plebeji a patricii.

Po kodifikaci Zákona dvanácti desek se římské právo vyvíjelo svérázným způsobem. Charakteristické je především to, že napříště poměrně málo zasahovala usnesení lidového shromáždění. Je sice jisté, že i později byly zákony lidovým shromážděním přijímány, na celkový vývoj práva měly však tyto "leges" vliv jenom nevelký.

Dalším charakteristickým rysem zůstává skutečnost, že vlastní tvorba práva se za republiky uskutečňovala cestou koneckonců mimoústavní; valná většina norem římského práva pocházela z činnosti orgánů, které neměly legislativní kompetenci. Nejdříve to byli pontifikové. Navázali na své teoretické a praktické činnosti na Zákon dvanácti desek, pomáhali jej provádět v praxi a tvořivým výkladem jeho ustanovení dospívali k formulování nových právních zásad. Umožňovala to dvojí skutečnost: jednak fakt, že zákon byl mezerovitý (o některých poměrech nemluvil vůbec, jiné předpokládal jako samozřejmé), jednak hospodářský a politický vývoj společnosti, jenž vyžadoval řešení problémů, dříve neznámých. Výsledkem této pontifikální jurisprudence byl soubor právních norem, jež spolu s normami dvanácti desek a normami, později přijatými lidovým shromážděním, dostal název ius civile.

Privilegované postavení znalců práva si kolegium pontifiků uchovalo do konce 4. stol. př. n. l. Roku 367 př. n. l. byl zřízen úřad městského praetora. Praetor se stal orgánem, jenž dozíral především na správu civilního soudnictví v Římě. Příslušelo mu tzv. iurisdictio, nejvyšší moc soudní.

Praetor ovšem nebyl soudcem podle našich představ. Hrál v římském procesu zvláštní úlohu, jež byla podmíněna svérázným charakterem soudního řízení. 
V průběhu soudního řízení se totiž rozlišovala dvě stadia - prvé, tzv. ius in iure a druhé nazývané apud iudiciem.

V prvé fázi přicházely strany před praetora a přednášely své nároky, eventuelně námitky proti nim. Praetor zkoumal, zda nárok žalobce se opírá o normu civilního práva, zda je tedy oprávněný. Po zjištění buď povoloval, nebo zamítal konání dalšího řízení.

Druhé stadium probíhalo po uplynutí kratší lhůty. Sporné strany se dostavily před soukromého soudce a ten přešetřil nároky žalobcovy a námitky žalovaného a vynesl potom rozsudek, pro obě strany závazný a orgány státní moci vynutitelný.

Působení praetora bylo omezeno na stadium in iure. Při zkoumání žalobního nároku a jeho oprávnění byl praetor původně vázán normami práva civilního. Na tom ovšem nezůstalo. Postupem doby, jak se vyvíjely hospodářské a politické poměry otrokářské společnosti, jak se ve stále rozsáhlejším měřítku objevovala řemeslná výroba, rozrůstala směna a množily obchodní transakce, byl praetor stále častěji staven před řešení poměrů, s nimiž primitivní právo agrární společnosti nepočítalo, a jež již dříve musely být alespoň částečně řešeny interpretací pontifikální jurisprudence. Jak postupoval při řešení těchto problémů praetor? Samostatně je rozhodoval z moci svého impéria. Zárukou toho, že nedojde k nějakým výstřelkům byla intercesse kolegů. Oficiálně se o rozhodování praetora mluvilo jako o rozhodování z hlediska vyšší spravedlnosti, jakéhosi abstraktního, obecně platného kritéria, není ovšem pochybností o tom, že ona abstraktní spravedlnost nebyla nic jiného, než zájem vládnoucí třídy.

Praetor pomáhal i nadále aplikovat římské civilní právo, ovšem nyní i doplňoval jeho mezery normami vlastními, eventuelně jeho předpisy přímo opravoval.

Tak vznikal činností praetorů soubor nových právních norem, jež byly římskými právníky stavěny do protikladu starému ius civile a nazývány právem praetorským (ius praetorium).

Hlavním pramenem poznání praetorského práva se stala za republiky vyhláška, kterou praetoři rok od roku při nástupu svého úřadu vydávali - tzv. praetorský edikt. V ediktu formuloval praetor stručně zásady, podle kterých bude postupovat ve své činnosti soudní i mimosoudní.

Edikt zavazoval sice jenom toho praetora, který jej publikoval; pochopitelné ovšem je, že všechno to, co se jednou osvědčilo, bylo převzato i dalšími praetory (tzv. edikt přenosný ) a tak postupem doby se edikt stával souborem stále obšírnějším.

Stejnou činnost jako praetor městský vyvíjel od poloviny třetího století př. n. l. z moci svého impéria i praetor cizinecký (praetor peregrinus). Ve sporech římských občanů s cizinci, respektive ve sporech cizinců na území římského státu, nemohl ovšem praetor peregrinus vycházet z norem práva civilního jako praetor městský a opíral se proto od samých počátků své činnosti o zvyklosti, obyčeje a právní normy států cizích, zejména těch, které měly rozvinutý vnitrostátní i mezinárodní obchod a jejichž právní systémy proto obsahovaly pravidla, obchodní styk regulující, v propracované formě. A tak se také v ediktu cizineckého praetora vytvářel postupem doby zvláštní soubor právních norem, většinou cizího původu, jenž dostal nakonec souborný název ius gentium (právo národů). Ius gentium nebylo právo mezinárodní, bylo to právo římské, ovšem právo se zvláštním určením: aplikovalo se ve stycích Římanů s cizinci.

Činnosti cizineckého praetora se velmi podobala praxe místodržících římských provincií. I oni ve svém ediktu (edictum provinciale) proponovali především normy iuris gentium.

Nakonec je třeba se zmínit ještě o právotvorné činnosti kolegia kurulských edilů . Ti navazovali a doplňovali praxi praetora městského. Jako dozorci nad pořádkem na tržištích upravovali ve svých ediktech hlavně problémy, spojené s prodejem a koupí otroků, zvířat a jiných věcí.

Římská republika tak znala tři systémy práva: právo civilní (ius civile), právo pramenící ze soudní a mimosoudní činnosti magistrátů - zejména praetorů městských a edilů (ius honorarium) a právo národů (ius gentium).

Je pochopitelné, že tyto systémy nebyly ve vzájemné izolaci. Ius gentium ovlivnilo a proniklo do činnosti městského praetora, ius honorarium působilo na ius civile, to opět zpětně na právo praetorské i na ius gentium. Za císařství splynuly tyto tři systémy nakonec v jediný. Významný krok ke sjednocení byl učiněn již za republiky vydáním tzv. zákona Aebutiova (konec 2. stol. př. n. l.). Tímto zákonem bylo staré, ustrnulé a přísně formální soudní řízení římské nahrazeno mnohem volnějším, svobodnějším a pružnějším řízením formulovým. Právotvorné činnosti praetorů a možnosti silného vzájemného ovlivňování právních systémů byly tím otevřeny dveře dokořán. Zákonem Aebutiovým začalo období největšího rozkvětu římského práva. 

Doba císařská: 
Principát 
Hlavním pramenem práva této doby se stávají nařízení císařů - principů. Komicia ztratila zákonodárnou pravomoc na samém počátku epochy císařské. Právo vydávat zákony bylo sice přiznáno senátu, postupem doby se však ustálila taková praxe, že senát jenom formálně potvrzoval návrhy císaře. Koncem 3. stol. n. l. senát zákonodárnou pravomoc ztratil úplně.

Také význam praetorských ediktů poklesl. Císař se stal nejvyšším soudcem země. Pomocí svých úředníků mohl projednávat a rozhodovat kterýkoli spor, a to v instanci prvé i v řízení odvolacím. 

Za císaře Hadriána byla právotvorná čínnost praetorů definitivně podlomena. Na příkaz císaře sestavil vynikající právník Salvius Julianus konečnou redakci, definitivní uspořádání norem ediktů městského praetora, praetora cizineckého, kurulských edilů a ediktu provinčního. Zrevidovaný text ediktu, jenž měl nadále beze změn být zachováván (odtud i název "Edictum perpetuum Hadriani" - věčný, trvalý edikt Hadriánův), se stal závazným základem další praxe magistrátů. Jejich právotvorná činnost byla omezena na minimum. Revidovaný edikt připouštěl jenom některé málo důležité výjimky.

Císařská nařízení, jež postupem doby zatlačila význam všech starších zákonodárných aktů do pozadí, byla souborně označována termínem "constitutiones principum". Právo císaře vydávat zákony se nejprve chápalo jako výron nejvyšší pravomoci, jež byla zvolením císaři svěřena; později se považovala prostě za projev císařovy božské moci. Císař stál nad zákony, jeho vůle měla být zákonem.

Nařízení císařů měla různou formu. rozlišovala se: 
1) Edicta - obecně závazné normy nejrůznějšího obsahu; upravovala vždy řešení konkrétních případů, ať již povahy veřejné nebo soukromoprávní; byla vyhlašována pro celou říši, eventuelně jenom pro určitou část. V zastoupení císaře vydávali edikta i jeho úředníci; 
2) mandata - instrukce císaře pro podřízené úředníky; řešila-li mandata nějaký obecný problém, byla publikována a platila jako závazná norma; 
3) decreta - rozsudky císaře ve sporech, jež řešil jako instance odvolací,eventuelně i jako instance prvá. Rozsudek neplatil obyčejně jenom v konkrétním případě. Měl být směrnicí i pro budoucí řešení věcí podobných; 
4) rescripta - odpovědi císaře na dotazy úředníků nebo osob soukromých. I rescripta řešila jenom konkrétní otázky, praxí soudů a literární činností právníků jim však postupně byla přiznávána obecná závaznost. 

Dominát 
Období dominátu je doba velkého úpadku římského práva i římské jurisprudence. V literatuře se proto mluví o období poklasickém, anebo o období nástupu vulgarizace práva.

Výlučným pramenem práva v dominátu se stala nařízení císaře, nazývaná nyní "leges generales". Ke své platnosti vyžadovala publikace. Prováděla se tím způsobem, že zákon byl buď poslán senátu v Římě či v Konstantinopoli (hlavním městě Východu), anebo se ediktem oznámil přímo lidu.

Původně platilo, že zákon publikovaný v jedné části říše zavazuje bez dalšího i druhou, roku 429 však bylo zákonem Theodesia II. nařízeno, že se i v druhé části vyžaduje zvláštní publikace. 
"Leges Generales" z doby dominátu jsou velmi početné. Svým obsahem výrazně dokumentují úpadek římské pravovědy. Jsou mnohomluvné, nepřesně se vyjadřují, vzájemně si odporují, najdeme i paradoxní případy, že jsou v rozporu ustanovení jednoho a téhož nařízení. Přesné, precizně provedené formulace klasických právníků římských upadly již v zapomenutí. Běžně se stávalo, že oficiální texty norem bývaly doprovázeny anonymními dodatky a poznámkami, tzv. interpretací (interpretatio), která se pokoušela stručně a jasně vyložit to, co se ve vlastním zákoně říkalo obšírně a nesrozumitelně.

Zákon dvanácti desek, pořízený na samém počátku republiky, zůstal po téměř celé tisíciletí jedinou kodifikací římského práva

Hospodářský a politický život říše podmínil již za republiky mohutný rozkvět práva a právní vědy. Za principátu bylo dosaženo kulminačního bodu. Pokud se právo rozvíjelo, pokud nové společenské poměry vyžadovaly novou úpravu právními normami, Řím kodifikaci nepotřeboval. Za bouřlivého hospodářského vývoje mohla se dokonce stát překážkou volného a účelného nalézání práva. za principátu, již v době krize, nahrazovala kodifikaci praktická a literární činnost klasické jurisprudence římské.

V době dominátu se stal požadavek kodifikace historickou nutností, právní věda praxi nepomáhala a upadající panství otrokářské třídy vyžadovalo pevné zakotvení práv privilegované aristokracie. 
Pokusy o systematizování a shrnutí platných právních předpisů se za dominátu objevují ve dvou formách. Jsou to jednak výtahy a kompilace, pořizované ze spisů klasických právníků, jednak pokusy o sebrání císařských nařízení.

Historicky nejvýznamnějším pokusem o kodifikaci na základě císařských nařízení je tzv. Codex Theodosianus. Vznikl z podnětu východořímského císaře Theodosia II. (408-450) a nahradil dřívější kompilace soukromé.

Theodosius chtěl původně uspořádat do jednotné sbírky nejen právo nově (leges), ale i právo staré (ius - spisy klasických právníků římských). To se ovšem nezdařilo. Proto roku 435 zřídil komisi, jež měla uspořádat alespoň císařské "leges" od dob Konstantinových. Výsledkem byl právě Codex Theodosianus.

Codex Theodosianus byla nejvýznamnější kodifikace římského práva, jež vznikla v době, kdy ještě existovala západní část impéria. Až do 11. stol. n. l. zůstala sbírka hlavním pramenem poznání římského práva v západní Evropě.

Je zajímavé, že největší a nejúplnější kodifikace římského práva vznikla až v době, kdy již západní část impéria byla rozvrácena. Došlo k ní v letech 529-534 na Východě (v Byzanci) z podnětu císaře Justiniána.

13. února 528 zřídil Justinián desetičlennou komisi, která měla zpracovat a upravit materiál, jež zahrnuly kodexy starší (Codex Gregorianus, Hermogenianus a Theodosianus) a doplnil jej zákony později vydanými. Komise byla s prací hotova již roku 529, kdy byl publikován Codex Iustinianus, výlučný zákoník v oboru císařských konstitucí.

Ke kodifikaci práva, jež bylo obsaženo ve spisech klasické jurisprudence římské, přistoupil Justinián roku 530. Šestnáctičlenná komise v čele s quaestorem sacri palatii Triboniánem zpracovala na dva tisíce knih. Práce byla hotova již v roce 533 a dostala název "Digesta seu Pandestae".

Ještě před dokončením práce na Digestech pověřil Justinián Triboniána a dva profesory práv sestavením nové učebnice práva. Ve velmi krátké lhůtě vypracovala komise čtyřdílnou příručku. Dostala název "Institutiones seu Elementa".

Závěrečnou etapu kodifikačních snah Justiniána tvoří revize Kodexu z roku 529. Ukázalo se, že následkem změn, jež byly v právu provedeny při zpracování Digest a Institucí, Kodex zastaral. Roku 534 byl proto přepracován a pod titulem "Codex Iustinianus repetitae praelectieonis" publikován.

Ve středověku se Justiniánovy zákoníky označovaly obyčejně souborným názvem "Corpus iuris civilis". Tohoto pojmenování se běžně používá i dnes.

Přesto, že Justinián nezachoval ve svých sbírkách římské právo v původní podobě, je historický význam Corpus iuris civilis nesmírný. Umožňuje nám poznat mnoho z bohaté tvorby římské klasické jurisprudence a sledovat vývojové tendence práva v době historicky velmi významné - v době krize a zániku otrokářského způsobu výroby. Kapitolou pro sebe je význam Justiniánovy kodifikace pro dějiny práva za feudalismu a kapitalismu. Již v byzantské říši byly na jejím základě vydány četné kodifikace práva. Daleko významnější úlohu sehrál však Corpus iuris civilis v západní a střední Evropě, kde podle jeho vzoru byly tvořeny celé nové systémy práva. 

Ústava římského státu 
Jako každá jiná společnost tak i prvobytně pospolný předstátní Řím vyžadoval pro zabezpečení svých základních funkcí určitou formu organizace. Základním článkem římské společnosti se stal rod (genus) v jehož čele stál stařešina (princeps gentis). Rod zde byl brán jako kolektivní subjekt držby nemovitého majetku a příslušnost k rodu jedince determinovala ve veřejném i soukromém životě.

Vyšší organizační jednotkou vytvořenou seskupením příbuzných rodů byla tzv. frátrie, v Římě nazývaná jako kurie (curia). V čele kurie stál hodnostář (curio). Deset kurií tvořilo tzv. kmen (tribus). Podle tradice vznikl "populus Romanus" spojením tří kmenů.

Nejvyšším orgánem rozhodujícím o všech zásadních problémech římské pospolitosti bylo lidové shromáždění (comitia curiata). Každá kurie zde měla jeden hlas, jednání řídil pontifex maximus nebo rex sacrorum. Neměla nijak zvlášť velkou rozhodovací moc, ale přesto byla politicky významná, protože na její přítomnosti záležela platnost hlavních náboženských obřadů, platnost zákonů a nejdůležitějších jednání. Účastníkem mohl být pouze muž schopný vojenské služby.

Sice pouze s funkcí poradní byl senát (senatus) dalším významným orgánem se značnou politickou mocí. Byl třistačlenný a jeho členové byli stařešinové jednotlivých rodů. Postupem etatizace se však podmínky účasti změnily a tak se v republice mohl stát senátorem jen ten, kdo úspěšně ukončil magistraturu.

Za republiky se však funkce senátu změnila. Konzulové se začali o všech důležitých otázkách radit se senátem a tak nabýval stále větší důležitosti. Časem senát získal rozhodující vliv na zahraniční politiku Říma např. způsobu vedení války, na řízení státních financí nebo na správu veřejných financí.

Král (rex) v římské předstátní společnosti byl lidovým orgánem nadaným nejvyšší souhrnnou mocí. Král nenastupoval dědičně ani nebyl volen. Byl ustanovován složitým řízením se sakrálními prvky. Byl brán jako prostředník mezi lidmi a bohy disponující magickou mocí. Podle římské tradice vydávali králové četné zákony tzv. leges regae. Za vlády Tarquinia Superba měla být pořízena sbírka později nazývána jako Ius civile Papirianum. V moderním dějepisectví je však považována za podvrh.

Pravomoc krále byla nejdříve omezena. Později ji Etruskové vyvýšili až k absolutismu, který Římané nesnesli a etruskou dynastii svrhli. Slovo imperium pochází právě z doby etruské nadvlády stejně jako další znaky nadvlády: sella curulis (slonovinou zdobené pojízdné křeslo), corona (vavřínový věnec ze zlata), sceptrum (žezlo ze slonoviny s Jovovým orlem), toga praetexa (purpurový plášť) a lictoris (12 zřízenců nesoucích svazek prutů s vetknutou sekerou).

Další důležitou roli v královském Římě hráli kněží (pontifices) v jejichž čele stál král, reprezentant lidu vůči cizím obcím, ale i vůči bohům. Pontifikové bděli nad dodržováním obyčejových a zvykových norem. Byla to práva kultová ale i světská sankcionovaná mystickými tresty. Znalost těchto norem stejně jako jejich interpretace zde představovala určitou formu hermetismu. Pozdější vydání zákona 12 desek se stalo pro pontifiky podnětem k intenzivní interpretační činnosti.

Ke vzniku římského státu v politickém slova smyslu došlo v průběhu 6.-5. stol. př.n.l. Namísto tradiční rodové a pokrevní organizace byla nastolena organizace nová. Organizace založená na majetkových a územních principech s naprosto převažujícím ba výsadním postavením nejbohatších občanů. Byly vytvořeny dvě nové lidové shromáždění (centurijní a tributní), které vytlačily vliv starého shromáždění kurijního.

Comitia centuriata byla organizována dle majetkové diferenciace obyvatelstva. Patricijové a plebejové zde byli rozděleni do šesti majetkových tříd (classes), kde každá třída disponovala určitým počtem centurií (centuria - setnina) bez ohledu na početnost třídy. Shromáždění zajišťovalo dokonalou převahu majetných Římanů. Centurie byly dále rozděleny na centurie starších (seniores) a centurie mladších (iuniores). Byla svolávána nejvyššími úředníky ( konzuly nebo prétory).

V pravomoci comitie bylo: přijímání nových zákonů, volení nejvyšších státních úředníků, rozhodování o vyhlášení války, soudila jako odvolávací instance hrdelních zločinů a udělovala státní občanství. Ostatní pravomoci později přešli na tzv. comitia tributa. Comitia centuriata ztrácela v pozdní republice na důležitosti. Byla orgánem dimenzovaným pro malý stát - obci a tak byla s principátem neslučitelná.

Comitia tributa - lidové shromáždění organizované podle městských a venkovských okresů. Projednávalo zpravidla jen věci méně důležité. Po několika reformách bylo okresů 35 z toho 4 městské a 31 venkovských. Volila nižší úředníky (kvestory a édily), schvalovala zákony a fungovala jako odvolávací komise při odsouzení k pokutě. Hlasovací jednotkou byla tribus - okres.

Zvláštním shromážděním se později staly mimoústavní lidová shromáždění - Concilia plebis - plebejské hromady patricijům nepřístupné. Volily plebejské úředníky a soudily drobnější přestupky. Na počátku byla jejich rozhodnutí závazná pouze pro plebeje, později však byla plebiscitům přiznána (via zákon Lex Hortensia) závaznost obecná.

Comitia tributa, comitia centuriata a concilia plebis byla nejvyšším orgánem římského státu a reprezentovala všechen "populus Romanus". V komiciích hlasovali občané ústně. Hlasy se sčítaly uvnitř hlasovací jednotky a rozhodovala nadpoloviční většina. Občané nesměli projednávat libovolnou otázku a byli odkázáni na hlasování o návrzích předložených patricijským magistrátem. Patricijský magistrát tak pochopitelně hájil především zájmy patricijů nikoliv zájmy celého římského lidu. Ke každému komicionálnímu usnesení musel dát (patricijský) senát svůj souhlas (auctoritas patrum). V případě ohrožením zájmů patricijů mohlo být jednání komicií zmařeno pod záminkou např. epileptického záchvatu (morbus comitialis) nebo nepříznivého znamení při pozorování věštných ptáků.

Kromě přísně formálních komicií existovaly i neformální shromáždění občanů (contiones) na nichž magistrát informoval o chystaných opatřeních se snahou je předběžně ovlivnit. Občané se mohli vyjádřit pro i proti chystaným návrhům. Průběh byl na úrovni diskuse bez možnosti hlasování. 

Magistratura vyšší 
Někdy na konci 6. století po zániku království byla moc krále rozdělena mezi několik republikánských orgánů nejvyšší moci a správy zvané magistratus. Nejvyššími řádnými magistráty byli dva konzulové (consules, dříve praetores maiores). Jejich rovnocenná pravomoc se vztahovala na všechny jimi spravované státní záležitosti. Měli nejvyšší vojenské velení a pokud nebyli dohodnuti jinak, střídali se za války denně ve velení vojska.

Úředníky volilo lidové shromáždění na jeden rok (zásada annality) a jejich výkon byl zásadně bezplatný, protože bylo pokládáno za poctu tuto funkci vykonávat (honor). Z tohoto principu bezplatnosti vycházelo, že tuto funkci mohla vykonávat pouze osoba zámožná. Úředník nesměl jednat na vlastní pěst (zásada kolegiality) a o každém záměru se musel radit se svými kolegy. Všichni měli vzájemné právo intercese (ius intercessionis) tj. právo zakročení proti nekolektivnímu rozhodnutí a "vetování" jej.

V krizových situacích se nevýhody kolegiality řešily volbou diktátora (dictator) jako jediného všemocného velitele, který měl sjednat pořádek i za cenu porušování lidských práv.a svobod. Diktátora nevolilo lidové shromáždění, ale jmenoval jej jeden z konzulů po dohodě se senátem. 
Diktátor (dříve magister populi) měl jako jedinou povinnost jmenovat velitele jezdců (magister equitum). Podřizovali se mu všichni státní úředníci a bylo také potlačeno "provokační právo" tj. právo odvolání se z rozsudku trestního soudu k lidovému shromáždění. Diktatura zanikala po dosažení požadovaného cíle nebo zažehnání hrozby. Diktátor se musel po 6 měsících své funkce vzdát.

Povinnosti převzaté konzuly po králi stále rostly. Tato doba byla zároveň dobou velkého mocenského rozmachu Říma a tak zpravidla jedinou povinností, kterou mohli konzulové uplatňovat byla povinnost nejvyšších velitelů armády na dalekých taženích. Díky tomu se objevila nutnost najít náhradu v nepřítomnosti, aby ve městě zůstal někdo, kdo by vedl státní správu a zajišťoval plynulý chod soudnictví.

Zřejmě to byl důvod, proč se v polovině 4. stol. př. n. l. objevili cenzoři (censores). Cenzoři neměli impérium, ale právo intercese vůči nim neměli ani nejvyšší magistráti. Mohli se jimi stát jen ti nejváženější občané a tak byla tato funkce považována za vrchol politické kariéry. Hlavní povinností cenzorů bylo zařadit občany do centurií a tribuí. Přitom se zabývali mravním i rodinným životem občanů (cura morum) včetně ukládání trestů provinilým. Druhá jejich povinnost se týkala oblasti finanční správy (daně a poplatky, zadávání veřejných zakázek, pronajímání státních pozemků).

Římané ustanovovali i mimořádné sbory nadané zvýšenou pravomocí (tresviri, quattuorviri apod.). (Podle tradice byla v polovině 5. stol. př. n. l. ustanovena desetičlenná decemviri legibus scribundis, která vypracovala zákon 12 desek jako primitivní kodifikaci římského obyčejového práva. Hodně místa zde zabíralo právo procesní, bohatě bylo zastoupeno i právo rodinné, sousedské a dědické. Dále zde bylo právo obligační, právo trestní a právo správní. Po vydání zákona 12 desek, se zhruba po dobu dalších dvou století staly hlavními prameny římského práva dvě formy: pontifikální interpretace a komiciální legislativa.)

Rozhodující opatření však přišlo až v roce 367 př. n. l. v podobě zákona Liciniova a Sextiova (Lex Licinia Sextia), kdy byl jako menší kolega postaven k boku konzulů prétor (praetor) později označován jako prétor městský (praetor urbanus). Stejně jako konzulům, i praetorovi příslušelo impérium.

Roku 242 byl vedle městského prétora postaven nový, cizinecký prétor (praetor peregrinus). Měl jurisdikci ve sporech Římanů s cizinci, kteří se podřídili římskému soudu. Další se zřizovali s rostoucím množstvím provincií, kam byli dosazováni jako správci (praesides). Prétoři byli později stáhnuti trvale do Říma a podléhali vzájemným intercesím. Každý praetor měl svoje pole působnosti určené losem. Stížnosti na činnost magistráta se mohli projednávat až po skončení jeho funkčního období. (zásada dodatečné odpovědnosti) Minimální věk uchazečů byl pro prétora 40 a konzula 43 let. Moc diktátora, konzulů a prétorů byla širší o tzv. impérium (imperium) což je nejvyšší vládní moc disponující velením vojska, přímým donucením občanů k poslušnosti (coërcitio), svoláváním lidových shromáždění nebo senátu (ius agendi) a nejvyšší soudní moc (iurisdicio). Uvnitř hradeb Říma (domi) bylo impérium značně okleštěno, ale vně za hradbami (militae), kde se předpokládal trvalý válečný stav platilo bez omezení. 

Magistratura nižší 
Vedle vyšších tzv. magistratur s impériem (včetně cenzorů bez impéria) existovalo velké množství magistratur nižších. Byli voleni lidovým shromážděním, nikoliv však comitiou centuriatou, ale comitiou tributou (comitia leviora). Platily pro ně stejně jako pro magistraturu vyšší principy annuity a kolegiality a ani za výkon těchto funkcí nedostávali žádný plat. Disponovali stejnou mocí (potestas) avšak bez impéria.

Mezi magistraturu nižší patřili: 
Quaestores - slyšíme o nich již v době královské. Stíhali hrdelní zločiny (quaestores parricidii), spravovali pokladnu umístěnou v Saturnově chrámu (quaestores aerarii) a provázeli konzuly do války, vedli polní pokladnu, rozdávali kořist (quaestores militares). Jejich počet rostl v závislosti na množství funkcí, které museli plnit.

Aediles curules a aediles plebis - édilita se považovala za druhý stupeň v politické kariéře římského občana. (předcházela kvesura) Spolu s plebejskými édily tvořili kurulští édilové zvláštní kolegium konající v Římě policejní službu a dozírající na pořádek v ulicích a na tržištích. Na rozdíl od édilů plebejských měli kurulští k dispozici i soudní pravomoc v záležitostech tržních. Kurulské volilo tributní shromáždění, plebejské concilia plebis.

Plebejští édilové byli první doloženou plebejskou magistraturou. Nehráli nijak významnou roli a tak byl jejich vliv později vytlačen vlivem tribunů (tribuni plebis), kdy se stali jejich pomocníky. 
Plebejské shromáždění volilo čtyři tribuny. Jejich počet se později rozšířil na deset. Jejich povinností bylo chránit zájmy plebejů před přehmatem konzula (ius auxilii). Později, úspěšným rozšiřujícím výkladem byly za pomoci mocenských prostředků pravomoci tribunů rozšířeny o právo zrušení opatření magistráta namířené proti některému plebejovi (ius intercedendi). Nakonec dokonce i o právo ukládat pokuty a zatknout vzpírající se obviněné z politických zločinů (ius coërcendi).

Počet tribunů se postupně zvyšoval až na konečný počet deseti. Svolávali comitia centuriana a concilia plebis (která je volila) a předsedali jim. Neměli žádnou pozitivní pravomoc a neměli impérium. Byli však osobně nedotknutelní (sacrosancti). (Aediles plebis byli postupně zatlačováni do postavení pomocníků lidových tribunů.)

Vyšší i nižší úředníci měli k dispozici početný pomocný personál (apparitores)

Novým, zato však mimořádně nosným ústavním prvkem, byl princeps. Z původně nejváženějšího senátora (princeps senatus) byl princeps Augustem povýšen na prvního občana ve státě (primus inter pares). Poučen neúspěchem svých předchůdců zachovával formálně republikánskou ústavu, ale ve skutečnosti dbal jen o postupné (protiústavní) zajištění rozhodující moci ve státě.

Jádrem Augustova mocenského postavení v Římě byla tribunicia potestas, poskytující mu osobní nedotknutelnost, právo zakročení proti všem magistrátům a právo řídit a svolávat shromáždění občanů a senát. Mimo Řím to bylo imperium proconsulare tj. velení nad armádou a postavení nadřazené místodržícím v provinciích. Později nabyl i nejrůznějších čestných titulů např.: konzul, cenzor, pontifex maximus. Augustova moc se stala mocí výsadní faktickou a tento systém se ujal pod názvem principát.

Republikánské prvky byly v principátu postupně potlačovány zatímco prvky monarchické byly rozvíjeny až docela převládly. I když principát přinesl změny a novoty, byl jen dalším stádiem vývoje římské republiky, ze které vyplynul. Naproti tomu monarchie, jakou byl dominát (dominius), znamenala zásadní přelom v spojený s odpoutáním od římských tradic a římských státoprávních prvků. Tento stát již otevřeně opustil od římských tradic, aby se stal autokratickým státem nesvobodných občanů bezmocných proti zvůli administrativy s císařem v jejím čele.

V dominiátu byl císař svrchovaným a neomezeným pánem celé říše, jejího obyvatelstva i jejich majetku. Sice obklopeni nákladnou nádherou, avšak slabí, nebyli císaři (nastupující již jako děti) schopni řešit složité státnické úkoly.

Nástupnickou otázku spojenou se správou obrovské říše se pokusil vyřešit Dioklecián tzv. čtyřvládou (tetrarchie), která se nakonec ukázala jako nedostatečná a tak opět převládl princip dynastický, kdy císař jmenoval nástupce a senát jej aklamací formálně zvolil. Z republikánských magistrátů se zachovali jen konzulové volení císařem a prétoři volení senátem, který sám již klesl na roveň početnější městské rady. 

Prameny: 
Kincl Jaromír, Urfus Valentin: Římské právo, Panorama, Praha 1990 
Kolektiv autorů: Encyklopedie antiky, Academia, Praha 1973 
?: Dějiny římského státního zřízení a pramenů práva, ?