Antický svět 

Architektonické tendence, styly a stavební postupy : 
Druhy staveb 
Nežli se začnu podrobněji zabývat architekturou, je nutno vytvořit systém, podle kterého ji budu moci utřídit. Já použiji stejného rozčlenění druhů staveb jako Vitruvius, neboť je poměrně jednoduché. On dělí stavitelství jako takové na dvě odvětví - na stavebnictví samo a dále pak na zhotovování hodin a sestrojování strojů. Stavebnictví samo dělí na další dvě odvětví. Na stavby hradeb a staveb sloužících k veřejnému použití, a na stavby soukromých objektů. Dále stavby veřejné rozdělil do dalších tří skupin - v jedné jsou stavby obranné, ve druhé stavby náboženské a ve třetí stavby obecně prospěšné. K účelům obranným byly pro možnost trvalého odrážení nepřítele užívány hradební zdi, věže a brány. K účelům náboženským byly stavěny svatyně a posvátné chrámy. A konečně, mezi stavby veřejně prospěšné se řadí například fora, lázně, divadla, cirky, promenády a závodní dráhy a veškeré ostatní stavby podobného charakteru. A právě o stavbách veřejně prospěšných a o stavbách náboženských bude pojednávat tato práce. 

Výběr místa pro stavbu 
Volba místa pro novou stavbu nebyla vůbec jednoduchou záležitostí, a proto si myslím, že její problematika stojí za zmínku. Římané měli již spoustu poznatků a znalostí o přírodě a jejích zákonech a zároveň nemálo zkušeností s bydlením a stavbami domů. Proto se přihlíželo k velkému množství faktorů, než se začalo se samotnou stavbou. Za velmi důležité bylo považováno podnebí a jeho vlivy. Tak například před stavbou nových ulic bylo nutno prostudovat místní povětrnostní podmínky, aby nebyl v ulici při jižním větru příliš horký a suchý vzduch a zase naopak, aby při severáku nebyla lidem v ulicích zima. Aby do domů příliš nepražilo slunce z jihu a ani ze západu, když se den chýlil ke konci. Sám Vitruvius vypracoval o této problematice celou studii, avšak myslím, že není třeba se tu o ní detailně rozepisovat. Dále existovala pravidla pro umísťování jednotlivých budov, podle jejich účelu. To zvláště platilo o rozmístění chrámů. Například posvátným chrámům patronů města (bohům, kteří se ve městě těšili největší úctě) byla vyhražena místa na vyvýšeninách a kopcích ve městě, odkud je nejlepší výhled na město, ale kde jsou i nejvíce na odiv při pohledu z města. Dále pak bohu Merkurovi se přisoudilo místo na foru, zatímco Ísidě na tržišti, Apollónovi vedle divadla,Herakleovi u cvičiště, amfiteátru nebo u cirku, Martovi nejlépe vně města a Venuši u přístavu. Tato pravidla pocházela zřejmě z etruské tradice. Chrám měl být navíc umístěn směrem k východu, aby modlící, nebo ti, co právě obětovali, byli nasměrováni čelem k místům odkud vychází Slunce. Byl-li však chrám u cesty, nebo uvnitř nějaké zástavby, kde nebylo možno směr nijak ovlivnit, bylo povoleno přizpůsobit stavbu okolnostem. 

Nejužívanější materiály 
Jako stavební materiál používali Římané nejčastěji cihly, kámen, mramor, dřevo a beton. Cihel bylo několik druhů. O výrobě a správném složení cihel existují samozřejmě opět rozsáhlá teoretická díla. Kupříkladu se v nich radí, že nejlépe je cihly nechat sušit zjara, než až v létě (kvůli prudkosti letního slunce, které cihly navrch vysuší avšak uvnitř je nechá stále nedoschlé). Rovněž radí sušit cihly najednou a nechat je takto nejlépe prosušit až dva roky. Jinak hrozilo poškození stavby pro narušení zdiva. Nejčastěji užívané cihly měly rozměry 1,5 x 1 stopy a tento druh cihel se nazývá lýdský. (Obr. 1) Vyráběny byly však i cihly poloviční velikosti, které se užívaly zejména pro zpevňování zdiva.

Stejná pozornost jako cihlám byla věnována i písku a vápnu, ze kterých již Římané uměli připravovat beton. Lišilo se vápno na omítku (z děrovaného bílého kamene - vápence) a vápno užité ve zdivu (z bílého kamene hutného a tvrdého). Dbalo se rovněž na to, aby se k sobě daný druh vápna a písku co nejlépe hodil.

Dále se užívalo mramoru, a to zejména na obkládání zdí a podlah. Od počátku císařství se do Říma dováželo velké množství mramoru ze zámoří - proslavený byl mramor z Egypta a severoafrické Numidie. Novým zdrojem mramoru vynikající kvality se stala i bohatá naleziště v okolí ligurského města Luny (carrarský mramor). Odtud pochází mramor například i ke stavbě známého chrámu zasvěceného Apollónovi na Palatinu.

Stavební dřevo bylo neméně důležitým materiálem při stavbě. Takové dřevo bylo vybíráno podle nejsložitějších kritérií - např. druh stromu ze kterého pochází, kde bylo pokáceno . 

Způsoby vyzdívání 
Nejčastěji užíváné typy kamenného zdiva byly tyto (obr.2): síťovitý (latinsky: opus reticulatum), který byl nejčastější, a starší, nazývaný nepravidelný (opus incertum). Za ladnější byl považován typ síťovitý, bohužel však měl větší sklon k tvoření trhlin, neboť cihly nebyly žádnou svou stranou pevně usazeny. Nepravidelný způsob byl sice nevzhledný, avšak mnohem pevnější.

Byl používán ale i řecký druh zdění, kde bylo využíváno kamene co nejpevnějšího, zato však dokonale opracovaného. Ten byl skládán na sebe tak, jako by byla zeď skládána z cihel. Jejich spáry byly svazovány střídáním vrstev a dosahovalo se tak vynikající pevnosti. Takto se stavělo dvěma způsoby - jednomu se říkalo isodomon a druhému pseudoisodomon. Isodomon je způsob zdění, mají-li všechny vrstvy stejnou tloušťku. Pseudoisodomon je pak tedy způsob, kdy jsou kladeny na sebe vrstvy o nestejné tloušťce. Oba tyto způsoby byly spolehlivé právě pro tuhost kamene.

Byly užívány i další druhy vyzdívání . 

Podlaha 
Podlaha v římských stavbách byla tvořena z několika vrstev. Nejprve bylo položeno dřevo, každá fošna musela přesně dosedat k fošně vedlejší. Na přibité podlahové fošny se nastlalo kapradí a sláma, která měla chránit dřevo před škodlivými účinky vápna. Poté byla na toto položena vrstva drobného kamení. Tato vrstva byla nazývána statumen. Pak byla na podkladové vrstvě rozetřena směs podlahová, zvaná rudus, kterou bylo nutno pevně udusat. Nakonec byla na krycí vrstvu položena přesně vyrovnaná dlažba z pravoúhlých, nebo i jinak tvarovaných dlaždic. 

Stropy 
Důležitým architektonickým prvkem při stavbě domů, byl rozhodně také strop. Nejužívanější byly v té době především, kromě stropů obyčejných, prostých, stropy ozdobné, a to kazetové nebo klenuté. Z nich bylo technicky zřejmě mnohem náročnější vytvořit klenutý strop (obr. 3). To bylo technicky možné právě z toho důvodu, že Římané již znali beton a mohli se tedy uchýlit i ke složitějším architektonickým prvkům (jaké by byly pro Řeky přímo nepředstavitelné). Uvádím zde proto pro příklad ukázku římské valené nebo tunelové klenby a klenby křížové. Římané však zachovali běžné řecké architektonické prvky a formy, založené na principu sloupu a kládí, vertikály a horizontály, ale tyto formy postupně ztrácely svou funkci. Sloupy se vyvinuly v pouhé povrchové ozdoby k masívním pilířům, které podepíraly klenbu. 

Oblouk 
Oblouk hrál v římské architektuře veledůležitou roli. Je sice možno nalézt řecké a etruské předchůdce oblouků, avšak plně jej využili až Římané. Stavbu oblouku umožňoval především způsob jeho vyzdívání. Téměř každý římský oblouk byl obložen cihlami, z nichž většina zasahovala jen 12 cm do betonu za nimi, ale každá šestá nebo sedmá cihla dosahovala mnohem hlouběji. Cihly tak vytvářely jakési přihrádky, které držely beton ve správné poloze. 

Střechy 
Na všechny budovy s obyčejným stropem bylo kladeno nahoru trámoví, které mělo různé účely a bylo tedy označováno i různými názvy.

Při stavbě střešní konstrukce (obr. 5) byly používány tzv. vazní nosníky (transtra) a šikmé vzpěry (capreoli, u věšadlového krovu věšadlový nosník), které tvořily jakýsi hlavní skelet střechy. Na ně byla poté položena hřebenová krokev (columen) a dále pak šikmé nosníky krokví (cantherii), které sahaly až na okraj přístřešku (subgrundatio). Na věšadlové nosníky nebo na šikmé vzpěry byly pak přibity krokve a k nim byly nakonec připevněny latě, které přečnívaly o tolik, aby chránily zdi před deštěm. Jako střešní krytinu používali Římané nejčastěji pálené cihly (tašky). 

Stavební slohy 
Římané ctili své řecké vzory. Proto pokračovali v tradici Řeků a při svých stavbách užívali jejich slohů, které v podstatě pozměňovali jen minimálně, zato je však vzájemně kombinovali i na jednom průčelí. Proto i v římské architektuře nacházíme sloh dórský, iónský a korintský . Tyto slohy byly uplatňovány nejčastěji u staveb náboženských, avšak jejich prvky, převážně sloupy, byly používány jako zdobný a částečně i opěrný prvek u staveb veřejných a soukromých. I zde je také stále silně patrný řecký vliv.(obr. 6) 

Druhy staveb a jejich popis 
Chrám 
Jak jsem se již zmínil, římský chrám vychází z tradice chrámu řeckého, avšak navazuje i částačně na tradici etruskou, proto se v některých bodech od řeckého chrámu liší. Tak například římský chrám, na rozdíl od řeckého, se neobracel průčelím na všechny čtyři strany a měl tudíž silný frontální akcent. Dalším rozdílem byla fasáda s mnohem hlubší sloupovou předsíní. Byl tedy záměrně navržen tak, aby ovládl dav lidí stojících pod ním při náboženských obřadech i při veřejných proslovech z pódia.

Kompozice svatyní byla založena na symetrii, poměrovém souladu, který museli stavitelé co nejbedlivěji dodržovat. Jedině takovéto svatyně byly považovány za krásné a jejich tvary měly u člověka vyvolávat harmonii a klid. Proporciálnost chrámu, jak ji nazývá Vitruvius, byla chápána jako dodržování důležitých poměrů mezi určitými partiemi stavby. Stejně jako je tomu u lidského těla, což právě bylo určujícím faktorem při vzniku těchto zásad.

Chrám měl většinou obdélníkový půdorys. U řeckého typu chrámu, který byl rovněž v Římě často stavěn, byla kolem samotné celly chrámu již Řeky zavedena sloupová hala (pteróma), aby se dosáhlo mohutného vzhledu a mimoto aby mohlo volně a netísněně prodlévat v chrámu a okolo celly množství lidí, kdyby je znenadání překvapil silný liják.

Chrámů existovaly nejrůznější druhy, avšak já zde budu psát jen o těch základních, které byly nejčastější. Rozčleňme tedy, stejně jako Vitruvius, druhy chrámů podle těchto kritérií: podle rozvržení sloupů, podle šířky mezisloupí, podle stylu, ve kterém byl postaven a podle výšky podezdívky. 

Druhy chrámů podle rozvržení sloupů - tj. podle půdorysů 
Základní typy chrámové konstrukce jsou tyto: chrám in antis (řecky: náos en parastasin), prostylos, amfiprostylos, peripteros, pseudodipteros, dipteros a konečně hypaithros.

Jsou utvářeny podle těchto pravidel: 
Chrám in antis byl chrám, který měl v půčelí pilířové výstupky (antae) zdí, obmykajících cellu. Uprostřed mezi antami měl dva sloupy, nahoře pak štít. 
Prostylos měl všechno jako chrám in antis, měl však proti antám ještě dva rohové sloupy a na nich epistyly, jako tomu bylo i u chrámu in antis. Vpravo i vlevo na bocích rohů měl ještě po jednom epistylu. 
Amfiprostylos měl všechno jako prostylos, mimoto měl však obdobné sloupy i štít též na svém postiku (záchrámí). 
Peripteros byl chrám, který měl v průčelí i v postiku po 6, na bocích po 11 sloupech, když počítáme i sloupy nárožní. Sloupy byly však umístěny tak, aby dokola mezi stěnami a mezi okrajem řad sloupů byla prostora v šíři mezisloupí. Okolo celly chrámové byl ochoz. 
Pseudodipteros byl rozvržen tak, že v průčelí i v záchrámí bylo po 8 sloupech, na bocích po 15 sloupech (opět když počítáme i sloupy nárožní). Stěny celly byly postaveny vždy proti 4 prostředním sloupům v průčelí i v záchrámí. Tím se dosáhlo dokola mezi stěnami a mezi okrajem řad sloupů prostoru v šířce dvou mezisloupí a jednoho spodního průměru sloupu. 
Dipteros byl i v předchrámí, i v záchrámí osmisloupový, kolem svatyně měl však dvojité řady sloupů. 
Hypaithros byl v předchrámí i v záchrámí desetisloupový. Ostatní prvky byly u něj stejné jako u chrámu typu dipteros. Uvnitř však měl sloupy dvojmo na výšku na sobě, přičemž sloupy měly od stěn odstup pro ochoz na způsob sloupových síní v peristylech. Střed chrámu byl pod širým nebem a bez střechy. Příchody byly křídlovými dveřmi na obou stranách v předchrámí i v záchrámí. 

Druhy chrámů podle šířky mezisloupí 
Podle tohoto kritéria můžeme rozdělit druhy chrámů na pět typů (obr. 8), a to na pyknostylos, systylos, diastylos, araiostylos a konečně na eustylos.
Pyknostylos byl chrám s hustě stavěnými sloupy. Do jeho mezisloupí bylo možno vložit jeden a půl průměru sloupu. 
Systylos byl chrám se sloupy poněkud déle od sebe. Do jeho mezisloupí bylo možno umístit dva průměry sloupu. 
Diastylos byl chrám se sloupy vzdálenými od sebe více než bylo považováno za žádoucí. U tohoto druhu chrámu bylo možno vložit do mezisloupí dokonce tři průměry sloupu. Tento typ však údajně nebyl vhodný, neboť hrozilo reálné nebezpečí, že by se epistyly mohly pro přílišné napětí zlámat. 
Araiostylos byl chrám se široce se rozevírajícími prostory mezisloupí. Nebylo možno při jeho stavbě ani užít mramorových epistylů, ani epistylů z jiného kamene, ale bylo již nutno zde klást průběžně dva dřevěné trámy. Vzhled samotného chrámu byl sražený, přisedlý, široký a nízký. Podle etruského způsobu byl tento druh chrámu zdoben sochařskými výtvory z pálené hlíny nebo z pozlaceného bronzu. 
Eustylos byl chrám se správným rozdělením meziprostor. Bylo mu proto věnováno nejvíce pozornosti. Tento styl byl nejlépe uzpůsoben podmínkám praktického upotřebení pro svůj vzhed i trvanlivost. Mezery mezi sloupy byly velké dvě a čtvrt velikosti průměru sloupu, přičemž však jedno prostřední mezisloupí v průčelí a druhé v záchrámí bylo zřízeno v šíři tří průměrů sloupu. Chrám tak dostal ladného figurálního vzhledu, přičemž při příchodu jej bylo možno používat bez jakýchkoliv překážek. Také ochoz okolo celly byl důstojný. 

Druhy chrámů podle slohů, v nichž byly postaveny 
Toto rozdělení je jedno z nejdůležitějších a mohlo by se zdát, že bylo na první pohled patrné. Jak jsem však již zmínil, Římané řecké slohy kombinovali, a tak se někdy stane, že se nedá jednoznačně říci, že chrám je postaven v jednom z těchto slohů. Přesto rozdělujeme chrámy na dórské, iónské a korintské. 

Další rozdělení chrámů 
Můžeme dále rozdělit chrámy podle velikosti podezdívky (tribunal) . Nejjednodušeji takto můžeme rozdělit chrámy na dva druhy. Na chrámy mající podezdívku a na chrámy podezdívku nemající. Nutno však poznamenat, že chrámy s podezdívkou, a to poměrně vysokou byly v římské architektuře mnohem častější. Můžeme také rozdělit chrámy na podiové a stupňovité. Existovaly však i chrámy, které není možno podle těchto kritérií rozřadit. Jsou to například chrámy kruhové. 

Chrámy kruhové a okrouhlé 
I tyto chrámy je možno roztřídit. Jeden druh je nazýván monopteroi a je to chrám bez celly. Druhý druh se nazývá peripteroi a tento chrám má sloupy okolo okrouhlé celly.

Chrámy stavěné bez celly mají zvýšenou podezdívku (tribunal) se stupňovitým výstupem o třetině jejího průměru. Sloupy mají pak průměr jako jedna desetina jejich výšky.

Zato chrámy postavené jako pripteros mají dva stupně a stylobat . Cella měla mít průměr o velikosti výšky sloupu. 

Cella a předchrámí 
Celá svatyně se konstruovala tak, aby její šířka činila polovinu její délky a aby cella sama i se stěnou, v níž byly umístěny vstupní dveře, měla délku o jednu čtvrtinu větší než šířku. Zbývající část svatyně byla určena pro předchrámí (pronáos). 

Forum 
Jednou z nejcharaktičtějších součástí římského města bylo forum, ústřední volný prostor obklopený budovami, kde se obyvatelé shlukovali, přecházeli od jednoho k druhému, povídali si, pokřikovali a zabývali se svými úředními, náboženskými, obchodními a soukromými záležitostmi, prý zde bývaly pořádány i gladiátorské hry. Původ tohoto zvyku je smíšený. Sahá až k starému italskému tržišti s množstvím krámků, k pravoúhlé Agoře vzniklé v Řecku a k etruskému typu chrámu, u něhož byl přístup pouze k průčelí, před nímž byl vždycky volný prostor.

Římské forum bylo po svém obvodu roubeno podloubím se sloupy s prostorným mezisloupím. Kolem dokola ve sloupových loubích byla řada obchůdků. Rozloha fora byla stanovována podle uvažovaného počtu návštěvníků, aby forum nebylo přeplněné lidmi, nebo aby naopak nezelo prázdnotou. Šířka fora měla být ideálně velká jako polovina jeho délky (tj v poměru 1:2). Sloupy a budovy okolo fora měly několik pater. Nejčastěji patra dvě. Hořejší sloupy byly pak o čtvrtinu kratší než sloupy dolní kvůli zatížení dolního (případně dolních) patra. Forum bývalo dlážděno a mívalo také bohatou sochařskou výzdobu. 

Bazilika 
Byl to druh (nebo spíše různé druhy) stavby, která sloužila jako soudní dvůr, obchodní centrum a společenské shromaždiště zároveň. Právě bazilika bývala nejčastěji umísťována na foru. Římské baziliky byly v podstatě architektonicky původní. Přesto by se však dalo říci, že se podobaly řeckým chrámům obráceným naruby. Jejich půdorys byl opět obdélníkový a výška sloupů měla být veliká jako šířka lodi. Vnitřní kolonády rozdělovaly interiér na hlavní loď a lodi vedlejší. I zde sloupy (tyto sloupy měly být opět postaveny menší než sloupy spodní) nesly architrávy a podepíraly především cihelné zdi, zvedající se k plochému dřevěnému stropu nad hlavní lodí. Do těchto zdí mohla být proražena okna právě proto, že střechy vedlejších lodí byly nižší. Uvnitř baziliky bylo jakési vyvýšené místo nazývané tribunál, na kterém byla umístěna soudní sedadla. 

Další stavby umísťované na fora 
Státní pokladnice (aerarium), věznice (carcer) a radnice (curia) byly podle tradice připojovány k foru. Jejich rozměry musely proto odpovídat velikosti fora.

Radnice byla budována s ohledem na důstojnost města (římská curia (obr.13), umístěná u římského i Juliova fora se v poměrně dobrém stavu dochovala dodnes, scházel se zde římský senát). Radnice se stavěly buď čtvercového půdorysu nebo půdorysu obdélníkového a většinou měly zdobený kazetový strop. Vnitřní stěny byly většinou opásány korunními římsami, prý z důvodů dobré akustiky místnosti. 

Divadlo 
Dbalo-li se v římském stavitelství o správnou volbu místa, tak při volbě polohy pro divadlo to platilo dvojnásob. Římští stavitelé se museli řídit spoustou faktorů. Důležitou roli hrálo zdravé prostředí a správná poloha divadla vůči Slunci. Bylo totiž nezbytné, aby se návštěvníci divadla cítili uvnitř naprosto uvolněně a nic jim neznepříjemňovalo požitek z dané hry, aby Slunce příliš nevysušovalo vzduch v divadle a nesvítilo hercům ani divákům do očí.

V římské architektuře se však divadla nestavěla jen s využitím terénu, jako tomu bylo u řeckých divadel, ale svá divadla stavěli Římané i na rovinatých místech. Divadlo mělo tvar půlkruhu, ovšem byla k němu připojena obdélníková část tvořící pozadí jeviště.

Uvnitř divadla a hlavně uvnitř hlediště mělo všechno svůj řád a pravidla, aby divadlo získalo správnou akustiku a hlas nikde nezanikal nebo se neodrážel. Přepážky (praecinctio, bariéra) mezi jednotlivými odděleními v hledišti musely být správně vysoké, údajně měly dosahovat stejné výšky jako byla šířka uličky (iter), která byla u přepážky. Jednotlivé řady sedadel byly kladeny stupňovitě, a to s naprostou přesností. Výška jednoho stupně měla ideálně být asi "jedna stopu plus jedna dlaň" a šířka neměla být větší než dvě a půl stopy . Střecha sloupořadí nad nejvyššími stupni měla být v jedné rovině s výškou jevištního pozadí, a to opět kvůli dobré akustice. Jevištní pozadí (scaena) byla tedy v podstatě obdélná patrová budova a její průčelí bylo členěno sloupy s tympany a výklenky a zdobeno sochami. Jeviště u římského divadla bylo asi 1,5m (nižší než u divadla řeckého). Délka scény měla měřit dvojnásobek průměru orchéstry.

Další důležitou stránkou při stavbě divadla bylo správné rozvržení příchodových bran a uliček. Prostřední brána měla mít královskou výzdobu a po obou stranách měly být vchody pro hosty. Příchodů do hlediště bylo tedy třeba rozmístit celou řadu, aby se lidé při příchodu a opouštění divadla netlačili a netísnili. Obecenstvo se po skončení hry nesmělo nikde srazit, a proto měla každá část hlediště svůj vlastní východ. 

Veřejné lázně 
I pro volbu polohy pro lázně bylo důležité se řídit jistými pravidly. Lázně měly být na, pokud možno, teplém místě a světlo na ně mělo dopadat od jihu a od jihozápadu. To proto, že doba, kdy lázně byly nejvíce navštěvovány byla odpoledne a navečer.

Veřejné lázně měly pro svou úlohu v římské architektuře, a zároveň i ve společenském životě prvořadý význam. Předchůdci term byla hydroterapeutická zařízení Řeků a hellénizovaná Campania byla první částí Itálie , v níž se počátkem 1. století př. Kr. objevily. Tyto průkopnické lázně byly předzvěstí obrovských termálních zařízení Říma (lázně Agrippovy, Neronovy, později pak lázně Titovy, Trajánovy, Caracallovy a Diokleciánovy). Nacházejí se uvnitř obrovského uzavřeného areálu a na rozdíl od předchozích typů mají symetrický půdorys a jsou určeny pro širokou společenskou činnost. Okruh jejich uplatnění se začal rozšiřovat v důsledku splynutí dvou řeckých institucí, lázní a cvičiště (palaestra). Pak se připojily zábavní a kulturní činnosti všeho druhu.

Lázně byly členěny na dvě poloviny, na mužskou a ženskou část. Obě tyto části byly však propojeny systémem přívodů tepla a vody. Horké lázně (caldaria) a potní lázně (laconica) byly tedy napojeny na skrytý, vysoce kapacitní systém dodávky a odvádění vody a topením, které bylo napájeno dutými prostory (hypocausty) pod podlahou a potrubím zapuštěným do zdí (obr. 15). V lázních bylo možno nalézt několik druhů bazénků, s teplou, vlažnou a studenou vodou. Tyto bazénky byly zřizovány pod osvětlovacími otvory nebo okny, zřejmě aby okolostojící nestáli v cestě světlu, které mělo v první řadě osvětlovat vodu. Okna v lázních byla později dokonce ze skla a selenitu (krystalizovaný sulfát vápence), a to v době, kdy v soukromých domech byla ještě vzácná.

Ale hlavním architektonickým a hlavně inženýrským výkonem byly ústřední síně, které mohly být ohromné. Tyto velkolepé síně se později odklonily od zcela vertikálního a horizontálního členění na sloupy a kladí, jímž se řídila řecká architektura. Nebyly podepírány sloupořadími nesoucími architrávy, ale gigantickými oblouky, vybíhajícími přímo z masívních pilířů. K těm ovšem přibyly klasické sloupy nebo pilastry, ale ty měly pouze dekorativní, nikoli tektonickou funkci. Římské lázně tak pomalu dostávaly ráz originality oprošťující se od řeckých vzorů. Velké síně lázní, kde vlhkost vyžadovala spíše tvrdou klenbu než ploché a dřevěné stropy, se tedy staly zvlášť důležitým prostředím pro uplatnění nových metod a forem stavebnictví. 

Závodní dráhy, cirky, amfiteátry 
K typickým stavbám, které vznikaly ve všech poněkud významějších městech po celém římském imperiu, patřil cirkus neboli závodiště. Jeho kořeny jsou řecké. Je však možné, že jak typ amfiteátru, tak i hry přejali Římané od Etrusků, kteří si je zase možná přivezli ze svého původního domova v Malé Asii. Ať tak či onak, gladiátorské hry a závody se v Římě pořádaly dávno předtím, než Římané přijali se vším všudy helénské mravy.

První římský cirkus byl v údolí mezi Aventinem a Palatinem. (obr.16) Na svazích obou pahorků se daly snadno rozmístit stupně, a dráhu stadia bylo možno zřídit bez jakéhokoli kopání a stavění. V době císařství se připojily na straně Palatinu tribuny a lóže.

Amfiteátr sloužil, stejně jako závodiště nebo divadlo, k zábavě obyvatel. Konaly se zde zápasy gladiátorů s nejrůznějšími druhy šelem nebo zápasy přímo mezi gladiátory. Byly zde simulovány pozemní bitvy a v některých případech bylo možno předvést i bitvy námořní. Amfitátr byla oválná stavba, která by se v podstatě dala charakterizovat jako dvě, k sobě připojená divadla (ovšem bez pozadní budovy, která stála v divadle za jevištěm). Pro stavbu amfiteátru platila i stejná pravidla jako pro stavbu divadla. Amfiteátry byly však mnohem více navštěvovanější než divadla, a tak tomu odpovídala i jejich velikost.

Vodní stavby, vodní vedení, akvadukty 
Jiným rysem římského urbanismu byl jeho obdivuhodný způsob opatřování vody. "Voda ze žádného z akvaduktů v Římě nezapáchá, není škodlivá, špinavá ani tvrdá.", prohlásil ve 2. století lékař Galénos.

Avšak vodní cesty byly většinou zděné, protože litiny z olova nebo z bronzu byly příliš drahé. Kromě toho olovo, i když se ve městech používalo v potrubí velmi často, je jedovaté, což římští odborníci věděli. Zděná konstrukce však, alespoň dokud nebyly k dispozici důmyslnější metody, měla za následek, že kanály nebyly trvale vodotěsné a potřebovaly časté opravy.

Římské akvadukty se vyhýbaly tlakovým systémům, které znala již řecká teorie, a zaměřily se na jednoduchý gravitační proud, jemuž napomáhaly mírné poklesy v úrovni, na každých sto metrů asi o 6 metrů (obr.17). Bylo tomu tak proto, že pracovní síly potřebné k vykonávání této poměrně jednoduché práce byly levné a byl jich dostatek, zatímco přepravování vody přes překážky by bylo nákladné.

Voda, která se takto štědře chrlila do měst, byla odváděna do veřejných pravoúhlých otevřených, nebo arkádových, valenou klenbou završených, vodojemů. Voda byla veřejným majetkem a když byla zajištěna dodávka pro veřejné budovy, mohli jednotlivci čerpat to, co zbylo trubkami, které si dali položit na své vlastní náklady. V době císařství měl tak každý římský dům zajištěnu dodávku vody, i když soukromá odtoková kanalizace značně zaostávala. 

Vítězné oblouky 
Obliba památných vítězných oblouků, která se projevovala už za republiky, se za Augustovy vlády ještě stupňovala a nabyla forem, jež za císařových bezprostředních nástupců zobecněly. Stavby tohoto typu odpovídaly do té míry okázalosti a občanskému duchu Říma, že byly považovány za originální výtvor architektů císařství. Nicméně se zdá, že původ těchto vítězných oblouků je helénistický: nádherné brány, které zdobily vstup do řeckých měst Malé Asie, jsou v mnoha ohledech předobrazem bran, které byly dílem architektury z dob císařství a umožňovaly obdobně vstup do města, do posvátného okrsku nebo na forum. Ostatní, izolované oblouky stojí na místech, kde měly připomínat nějakou historickou událost nebo vyznačovat hranice mezi dvěma provinciemi.

Scény na reliéfech, které zdobí tyto památky, zvěčňují pokud možno co nejvěrněji historické okamžiky nebo jednotlivé fáze života významného muže, na jehož paměť byl oblouk postaven. Tato úloha se objevuje již v době Augustově. Víme totiž, že jeden takový oblouk , který se nedochoval, dal císař postavit rohu 21 př. Kr. na Martově poli, druhý zřídil roku 9 po Kr v Súsách a třetí zbudoval pro Tiberia. 

Hrobky 
Se stavbou gigantických hrobek se začalo už koncem republiky. V prvním století př. Kr. si bohatý pekař Marcus Vergilius Eurysaces pořídil velkou hrobku.

V severním výběžku Martova pole vystavěl Augustus mauzoleum pro členy své rodiny. Leželo v blízkosti Tiberu. Mauzoleum mělo kruhovitý tvar, v průměru měřilo asi 88 m a urny s popelem se ukládaly do prostor na jeho obvodu. Strop hrobky byl pokryt hlínou tak, že vznikla mohyla, na jejímž vrcholu byla postavena Augustova socha. U vchodu do hrobky byl vystaven text z jeho vlastního životopisu, který císař pořídil na sklonku svého života a v přehledné formě v něm zrekapituloval své nejzávažnější činy.

Poté za juliovsko-claudiovské dynastie se nejen mezi mocnými patricii, ale i mezi méně významnými, zato však neméně zámožnými stalo zvykem, že si dávali stavět nádherná mauzolea. Jedno z nich, vedle Porta Ostiensis, v podobě pyramidy obložené mramorem, bylo postaveno pro Gaia Cestia, praetora a tribuna lidu, pověřeného pořádáním posvátných hostin. U základny pyramida měří 30 m a zvedá se do výše 37 m. Pyramida svědčí nepochybně o Cestiově obdivu k Egyptu Ptolemaiovců, ale je to jediné svědectví tohoto druhu které se zachovalo. 

Další hrobku lze najít na Via Appia, několik km od Říma. Je to hrobka Caecilie Metellové, snachy triumvira Crassa, a tedy současnice Augustovy (obr.18b). Sarkofág byl uložen uvnitř v malé místnosti s kuželovitou střechou.