Antický svět 

Svobodní Římané 
Svobodní Římané se dělí podle původu či bohatství na čtyři podskupiny. Nejméně početnou, byť nejmocnější skupinou byli patricijové. Řadili se k nim ti Římané, kteří náleželi k některému z původních rodů. Tyto rody vycházely z některého slavného a většinou mýtického předka, kterého uctívali a jehož jméno často nosili. Nejslavnějšími rody byli Corneliové (gens Cornelia - odtud pocházeli všichni Scipionové), Aemiliové (gens Aemilia - Aemilius Paulus, Scipio Aemilianus) nebo Iuliové (gens Iulia - Gaius Iulius Caesar). Každý starý rod měl několik větví neboli rodin (familia). V čele každé takové rodiny stál velmi vážený otec (pater familias), který ovládal všechny důležité kroky svých příbuzných a vybíral jim budoucí kariéru. 

Plebejové mají nejasný původ. Logicky se dají pokládat za příslušníky podrobeného domácího obyvatelstva nebo méně urozené současníky budoucích patricijů. V nejstarším období byla jejich práva prakticky nulová a byli naprosto podřízeni patricijům. Jejich snahy o získávání práv začínaly známým povstáním proti patricijům, které proběhlo snad roku 494 před n.l. na Aventinu a je známé jako první secese (odchod). Tou si plebejové vybojovali první přístupy k moci, totiž právo být zastupováni tribuny lidu. Postupně se jednotlivé úřady stávaly přístupnými i plebejům a vznikaly i některé plebejské rody, popřípadě rody smíšeného původu. Teoretické rovnoprávnosti mezi patriciji a plebeji bylo dosaženo ve třetím století před n.l., ale prakticky k ní nedošlo nikdy. Plebej mohl získat vyšší postavení jedině tím, že zbohatnul. Tato majetková aristokracie vzniká v průběhu druhého století před n.l. a záhy se stává stejně důležitou jako tradiční dělení podle příslušnosti k rodům. 

Nobilita nebyla od druhého století před n.l. tvořena pouze patriciji ze starých rodů, ale všemi osobami včetně plebejů, jejichž předek někdy zastával úřad "cum imperio" (tedy ten, kterého doprovází liktoři). Ten, kdo jako první z celé rodiny dosáhne takové pocty, se nazývá "homo novus" (nový člověk). Příslušník nobility nosil na znamení svého postavení zlatý prsten a měl právo na obrazy (ius imaginus), totiž možnost mít v atriu domu vystaveny busty, malby nebo masky předků. 

Příslušníci jezdeckého stavu (equites=jezdci) byli původně skutečně muži, kteří si mohli dovolit sloužit v římském jezdectvu. Ve druhém století před n.l., kdy vojenskou službu u jezdectva lépe zastali spojenci, se jako jezdci označovali ti občané, kteří mohli při censu (součet majetku) prokázat hodnotu 400 000 sesterciů a více a byli morálně bezúhonní. Kvůli tomu, že senátoři měli od třetího století před n.l. zakázáno obchodovat, stali se jezdci největšími obchodníky právníky a vlastníky půdy. Mnoho z nich se stalo publikány a podílelo se na výběru daní od podrobených provincií. Na znamení svého postavení nosili zlatý prsten a tuniku lemovanou úzkým nachovým pruhem (tunica angusticlavia). 

Občané (civis) se zpravidla v řečnických vystoupeních oslovovali jako "Quirites", což je slovo ne zcela jasného původu, které mělo pravděpodobně označovat občany v roli civilních osob; naproti tomu Romani bylo zřejmě oslovení občanů vojensky působících. 

Postavení římského občana bylo velkou ctí a týkalo se pouze mužů. Občanství se získávalo automaticky po narození, jestliže oba rodiče byli oddáni podle zákona a oba také byli občany. Kromě tohoto způsobu mohlo být občanství uděleno naturalizací cizince. Občanství mohlo být i ztraceno, a to tehdy, jestliže byl občan zajat nepřáteli, nedostál-li povinnostem občana nebo jestliže přesídlil do takové kolonie, která neměla právo občanství (jestliže by se ale vrátil zpět do Říma, opět by občanství získal). 

Za republiky mělo občanské právo jen omezené území Apeninského poloostrova. Spojenci dosáhli práva na občanství až díky spojenecké válce a zákonu Plautia Papiria z roku 89 před n.l. Od dalšího roku se pak právo na občanství vztahuje na všechny mužské svobodné obyvatele Itálie. Definitivní konec systému občanství určeného jen Italům pak učinil císař Caracalla, který roku 212 n.l. udělil občanství všem mužským svobodným občanům říše. 

Samotné občanství se dělilo na dva stupně - plnoprávné a soukromé. Plnoprávní občané (cives optimo iure) nosili oděv občana, což byla bílá tóga a čapka (pilleus). Měli politická práva (aktivní i pasivní volební právo, právo zastávat kněžské úřady a odvolat se k lidu při obvinění ze zločinu). Občané, kteří měli druhý typ občanství (cives minuto iure) tato práva neměli. Patří mezi ně propuštěnci nebo obyvatelé provincií. Oba typy občanství pak disponovaly soukromými právy - právo uzavřít sňatek podle zákona, právo na vlastnictví chráněné státem (umožňovalo občanovi půjčovat na vysoký úrok) nebo právo uplatnit své nároky před soudem. Plnoprávní občané byli povinni dostavit se ke sčítání lidu, vykonávat vojenskou službu a platit daně (zrušeno po vítězství nad Makedonií roku 167 před n.l.). I ostatní práva doznávala změn, není však třeba je sledovat. 

Cizinci (peregrini) 
Jako peregrini bývali označováni svobodní lidé žijící na území Říma, které neměli římské občanství ani nepodléhali latinskému právu. Pocházeli většinou z měst, jejichž ústavu sepsali Římané. Právní problémy spojené s jejich pobytem na římském území nebo jejich konfliktem s Římanem řešil úředník zvaný praetor peregrinus. Tato společenská vrstva prakticky vymizela po roce 212, kdy císař Caracalla udělil římské občanství všem svobodným mužům říše. 

Propuštěnci 
Propuštěnec je "překvapivě" bývalý otrok, kterému dal jeho pán svobodu. Takový člověk se sice stává svobodným, nikoli však plnoprávným občanem. Propuštěnci teoreticky měli zakázáno sloužit ve vojsku, ale v době nouze k jejich službám Římané sahali. Na druhé straně měli propuštěnci volební právo. Všechny děti propuštěnců se pak již stávaly plnoprávnými občany, což dokazuje, že propuštěnci byli přechodnou společenskou vrstvou. Každý propuštěný otrok přejímal osobní a rodové jméno svého pána, který se stal jeho patronem. Propuštěnec pak většinou pracoval ve službách svého bývalého pána a jeho potomků, přičemž jim musel dávat najevo patřičnou úctu a případně pánovi pomoci. Taková pomoc se ale mohla zvrhnout v téměř mafiánské praktiky... 

Propuštění z otroctví se provádělo třemi způsoby. První způsob spočíval v tom, že cenzor během censu zapsal otroka se souhlasem pána do seznamu svobodných občanů. Druhým způsobem byl fiktivní proces před praetorem (vindicta). Během něho otrok vyžadoval svobodu, pán ho symbolicky udeřil hůlkou, která značila jeho autoritu, a pak mu stiskl pravici na znamení toho, že uznává jeho rovnoprávnost. Jsem toho názoru, že tento způsob asi velké popularity nedošel. Poslední způsob je propuštění v závěti. To bylo velmi časté, takže Augustus musel omezit maximální možný počet propuštěných otroků na stovku, aby zabránil příliš masivnímu přílivu propuštěnců. 

Zlatou dobou propuštěnců jsou počátky císařství, kdy četní propuštěnci shromáždili značný majetek a dostali se i na vysoká místa ve státní správě. Takoví schopní propuštěnci v císařských službách jako Pallas nebo Narcissus se dokonce velmi významně podíleli na vládě, zvláště za Claudia. Stejně tak se někteří propuštěnci mohli pustit na uměleckou dráhu a proslavit se zde - Livius Andronicus i Terentius Afer byli prouštěnci, stejně jako otec Horatia. 

Otroci (servi) 
Otrok nebyl z právního hlediska považován za občana. Patřil svému pánovi, který s ním mohl zacházet v podstatě libovolně. Měl i právo rozhodovat o jeho životě či smrti, což zrušil nejdříve až Antoninus Pius. Otrok neměl žádná práva soukromá nebo politická. Pán mu mohl nařídit, aby žil v konkubinátu s jinou otrokyní, ale nešlo o normální manželství. Bylo mu dopřáno mít nějaké úspory, ale i ty mohly beztrestně propadnout pánovi.

Postavení otroka bylo dědičné, ale i svobodný člověk mohl upadnout do otroctví (váleční zajatci, děti odmítnuté otcem, osoby unesené piráty...) Váleční zajatci byli pak jednoznačně nejpočetnější vrstvou otroků. Zachovaly se nám zprávy o myriádách otroků, které Řím získal v různých taženích - za galské války prý do Itálie pochodovalo na milion Galů. Počet otroků tak na sklonku republiky jistě dosahoval více než třetiny všech obyvatel. Na ostrově Délos se prý prodávalo 10 000 otroků denně. 

Ani otroci se nevyhnuli dělení - na státní a soukromé. První z nich pracovali ve službách říše nebo města a trávili svoji práci v kancelářích, chrámech, na stavbách, v překladištích atd. Soukromí otroci vykonávali všechny možné činnosti, nejčastěji však k udržení a rozmnožení pánova majetku, prestiže a přepychu. Otroci tak byli dělníky, rolníky, lékaři, vychovateli, přednašeči, kuchaři, správci atd. K tomu je nutno dodat, že svobodný římský občan nemusel pracovat a manuální práce byla i mezi plebeji považována za ponižující. Veškerá výroba Říma tak v podstatě stála na otrocké práci. 

Zacházení s otroky pochopitelně vycházelo z praktického nulového sociálního statutu této vrstvy. Proto mohli otroci počítat s opravdu početnou škálou trestů. Obecně se však dá říci, že daleko horší zacházení s otroky panovalo tam, kde jejich pány byli správcové velkých domů nebo usedlostí - sami otroci. Ti se snažili zavděčit pánovi vysokými výnosy a vymáhali úplnou poslušnost. V samotné pánově domácnosti byly životní podmínky poměrně dobré a panovaly zde i jisté osobní vazby. Alespoň většinou, neboť pán se špatnou povahou mohl udělat otrokům ve své domácnosti ze života peklo. Vzhledem k vlivu, který si vybudovali stoikové v římské společnosti, dochází na přelomu letopočtu ke zlepšení postavení otroků. Charakteristickou se stává věta Senecy: "Je to otrok, jistě, ale je to člověk." 

Vzpoury otroků se ve významné míře objevily až na konci republiky, v posledních 150 letech jejího trvání. Tou úplně nejznámější, totiž vzpourou vedenou Spartakem se na Antice již zabýváme v článku "Spartakovo povstání a gladiátoři". Zmiňme se alespoň ještě o jedné, která se odehrála na Sicílii v letech 139 až 132 před n.l. pod vedením Syřana Eunoa, který se dokonce nechal prohlásit králem.