Antický svět 

Úvod 
Res publica. Tak nazvali Římané své nové státní zřízení po svržení krále. V překladu je to "věc veřejná". Ovšem po svržení krále nedošlo k vytvoření institucí a úřadů, nýbrž všechny byly stanoveny už za dob etruských panovníků. Ovšem za království byli všichni tito úředníci přímo podřízeni královi, a byli jím také navrhováni (i když oficiálně voleni lidem). Po vyhnání posledního krále Tarquinia Superba se pouze jednotliví úředníci osamostatnili a byl vytvořen jeden nový úřad - konzulové. 

Úřady a úředníky nazývali Římané magistratus, úřady samotné honores. Moc úředníků se nazývala potestas, vyšší kategorie úředníků měly navíc imperium, což je nejvyšší vojenská, soudní a správní pravomoc (včetně moci nad životem a smrtí občanů). Veškerá pravomoc byla úředníkům udílena lidem, a kdo by se jí zmocnil jinak než podle tohoto práva, mohl být podle práva kýmkoliv zabit, protože byl považován za tyrana a uzurpátora. Jinak veškeré úřady v republice byly čestné a bezplatné, placeni byli pouze pomocníci úředníků (tajemníci, poslové, písaři apod.) 

Úřady byly stálé (členství v senátu), občasné (např. decemviri legibus scribundis - desetičlenné kolegium k sepsání římských zákonů) a mimořádné (diktátor). O všech těchto úřadech pojednává oddíl, ke kterému je tento úvod. 

Ale řekněme si raději, proč bylo republikánské římské zřízení tak výkonné a pružné, že dokázalo spravovat tak rozsáhlé území, které Řím později získal. Někteří, zejména osvícenští, spisovatelé v něm viděli dokonce vzor dokonalosti. Římské zásady, na nichž stálo celé republikánské zřízení, by se daly shrnout zhruba takto: 

- zásada volitelnosti úředníků, tzn. že úředníci nabili jmenováni jednou osobou, nýbrž voleni lidovými shromážděními 
- zákaz spojování úřadů v rukou jedné osoby, tzn. že jeden člověk nemohl zastávat najednou více než jeden úřad, postupně se naopak vžila praxe, že uchazeč o úřad musel nejdříve úspěšně vykonávat úřady nižší 
- zásada časového omezení funkce, tzn. že úředník mohl vykonávat svou funkci pouze po omezenou dobu, většinou jeden rok (diktátor maximálně 1/2 roku) a tentýž člověk nemohl zastávat funkci vícekrát 
- zásada kolegiality úředníků, tzn. že téměř žádný důležitý úřad nebyl zastáván pouze jednou osobou, většinou to byly dvě a více (s výjimkou diktátora), přičemž rozhodnutí jednoho z nich mohl druhý vetovat 

Navíc každý úředník byl po dobu výkonu své funkce beztrestný, což mu zaručovalo potřebnou volnost, ale po složení funkce byl volán k zodpovědnosti (opět s výjimkou diktátora), protože pro něj platily tytéž zákony jako pro běžného občana. Neméně důležitým faktorem byla také jasná vymezení pole působnosti jednotlivých úředníků, díky čemuž se nemohlo v jedné otázce angažovat více úředníků, ale zároveň byly jednotlivé úřady dokonale skloubeny, a to přes to, že vznikaly (nebo byly přejímány) postupně a při jejich tvorbě se vlastně nikdy nepočítalo s tím, že se jednou osamostatní z královské nadvlády.

Mnoho z těchto zásad je známo i z jiných států (např. kolegialita králů ve Spartě, volitelnost a bezplatnost úředníků v jiných demokratických řeckých státech, ...), ale zatím nikdy jindy se nevyskytovaly všechny najednou v jediné státní správě. 

Konzul a diktátor 
Nejvyššími úředníky republiky byli dva každoročně volení praetoři. Byli voleni centurijním shromážděním římských občanů z řad patricijů na dobu jednoho roku. Roku 450 př.n.l. byli přejmenováni na konsuly. Až roku 366 př.n.l. byl jeden konzul zvolen z řad plebejů, od roku 324 př.n.l. pravidelně volen jeden konzul patricijský a jeden plebejský, oba konzulové plebejští poprvé roku 172 př.n.l., kdy už patricijové a plebejové postupně ztráceli své rozdílné postavení ve státě. Tito úředníci byli nejvyššími reprezentanty římské moci vybavení imperiem. Imperium byla svrchovaná moc vládní, civilní a vojenská. Konzulové měli nejvyšší soudní a trestní pravomoc, svolávat sněmy a senát, předsedat na nich a předkládat jim návrhy, vykonávat významné sakrální úkoly jménem obce. Měli také právo k vnitřní správě státu, tj. péče o pořádek a bezpečnost a také státní hospodářství a právo rušit nařízení všech nižších úředníků kromě tribuna lidu. Co se vojenství týče, opravňovalo sbírat vojsko a přijímat jeho přísahu, jmenovat důstojníky, vést válku, přijímat kapitulaci nepřítele, a znamenalo vrchní vojenské velení. Imperium bylo v civilní správě omezeno právem občana odvolat se ke sněmu, vojenské imperium bylo neomezené. 

Konzulové dozírali na provádění práva a vůbec na vše, co souviselo se státní správou, jmenovali některé nižší úředníky. Měli původně stejnou pravomoc jako králové, ta však byla postupně rozdělována mezi ostatní úředníky. Jejich čestnou stráž tvořilo 12 liktorů (tento počet se občas individuálně měnil,Caesar jich měl skoro stovku), kteří kráčeli před úředníkem a jako odznaky úřední moci nesli fasces, což byly svazky prutů s vetknutou sekerou (ve městě Řím bez seker). Určité části jejich pravomocí postupně, jak stát rozšiřoval své území, přebírali další úředníci (censoři, kvestoři, obnovení praetoři). Kdo chtěl být zvolen konzulem, musel být osobně přítomný ve Městě (Římě) a předtím musel mít za sebou úřednickou kariéru v nižších republikánských úřadech. Tato nařízení se později obcházela, ale to bylo až za císařství, kdy byla pravomoc konzulů (a nejen jejich) omezována ve prospěch císaře. Ale titul jako takový přežil i pád východořímské říše, i když jen jako čestný titul. 

Vraťme se však do zlatých věků republiky. Když byl vyhlášen válečný stav (v Římě prakticky neustále) a došlo k vážnému ohrožení státu a bylo třeba soustředit moc v rukou jediného člověka, mohl být v nutných případech konzuly na návrh senátu zvolen diktátor, který byl z právního hlediska kolegou konzulů, ovšem prakticky převzal veškerou pravomoc konzulů ve všech oblastech a proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Tento titul však ještě neměl nic společného s jeho dnešním hanlivým významem. Všechny pravomoci ostatních úředníků, kromě těch, které sám jmenoval, byly suspendovány. Diktátor byl navíc volen jen na půl roku, a po této době musel svůj úřad složit. Dokud byl Řím malým státem, docházelo ke jmenování diktátorů poměrně často. Poté, co se rozrostl a nebylo tedy nebezpečí jeho bezprostředního zániku, tento úřad na čas zanikl. Avšak byl obnoven v posledním století před naším letopočtem, kdy byli některé osobnosti (např. Marius, Sulla, Caesar...) jmenovány diktátory na neomezenou dobu, čímž de facto zanikala republika. Jinak se ve válce ve vedení vojska oba konzulové střídali po jednom dnu, což občas způsobovalo nestabilitu velení, ale naopak jindy bránilo zvůli velitelů. 

Aedil 
Aedilové byli nejvýznamnějšími z nižších římských úředníků. Dva z nich byli plebejští a dva kurulští (patricijští). Funkce plebejských aedilů byla zřízena nejdříve, roku 493 př. n. l., měli být pomocníky tribunů lidu při výkonu jejich funkce. Roku 367 př. n. l. byl zřízen úřad dvou kurulských aedilů, aby i patricijové získali podíl na správě veřejných budov a archivů, byli voleni shromážděním lidu v tribuích. Velice brzy se však kurulskými aedily spíše stávali plebejové, než patricijové. 

Jejich hlavním úkolem bylo dohlížet na bezpečnost, mravnost a čistotu ve městě, na stav veřejných budov, silnic, vodovodů, na trhy, cena, míry, váhy, péče o zásobování apod., na starosti měli i dozor nad archivací zákonů (plebiscit), odsouhlasených v plebejském shromáždění i nad veškerými rozhodnutími senátu (consulta), která se k plebiscitům vztahovala. Také měli právo soudit menší přestupky, případně je pokutovat, peníze ukládali do své pokladny k podpoře financování her. A kromě těchto policejních funkcí měli také od počátku právo pořádat hry, na které dostávali menší příspěvek ze státní pokladny. Ale protože se aedilita považovala za základní krok k vyšším úřadům, pořádali většinou aedilové ještě hry na vlastní náklady, čímž si získávali popularitu u lidu (pro volby). 

Quaestor (Kvestor) 
Quaestor byl původně (za království) pomocníkem krále při vyšetřování zločinů. Za republiky to byl nižší soudní a hospodářský úředník bez imperia, kteří soudili, v zastoupení konzulů, vraždy a jiné těžké zločiny. Roku 421 př. n. l. byl jejich úřad zpřístupněn i plebejům a jejich počet zvýšen ze dvou na čtyři, ke dvěma "městským" queastorům přibyli další dva "vojenští", kteří byli přiděleni vojevůdcům jako pomocníci pro hospodářské záležitosti (správa vojenské pokladny, soupis a prodej kořisti, později vyplácení žoldu atd.). Kvestor mohl být přidělen ke státní pokladně nebo k jiným fondům, mohlo mu být svěřeno vybírání cel a přístavních daní - existovali kvestoři např. pro Ostii, Puteoli a jeden pro ostatní přístavy. 

Byli jmenováni konzuly, od roku 447 př. n. l. byli voleni tributním shromážděním. Funkce byla nejnižší příčkou na senátorském cursu honorum. Zvolení kvestorem neznamenalo automaticky členství v senátu, nicméně praxe censorů byla taková, že kvestory do senátu přijímali. V době Mariově a Sullově jejich počet kolísal mezi 12 a 16. Věk, kdy se mohl Říman ucházet o tuto funkci byl mezi 27 až 30 lety, týž, v jakém bylo vhodné vstoupit do senátu. Konzul, který se měl příští rok ujmout správy provincie, měl možnost si kvestora vybrat a jmenovitě o jeho schválení požádat - což byla velká pocta pro kvestora a současně záruka, že bude jednak zvolen a jednak přijat do senátu. Běžně trvala kvestura 1 rok, byl-li však kvestor vyžádán jmenovitě, byl povinen setrvat v provincii se svým nadřízeným až do vypršení jeho funkčního období. 

Poté, po zřízení praetorů, je senát pověřil správou státní pokladny (aeraria). Pak byl ve 3. stol. př. n. l. jejich počet zvýšen na osm, ještě později byli každému správci provincie přiděleni tři quaestoři (s pravomocí soudní, finanční a správní) aby zastupovali praetory (viz článek) v soudním jednání a při udržování pořádku. Koncem republiky byl jejich počet postupně zvýšen až na 40. Za císařství pak tuto funkci obyčejně drželo dvacet lidí. 

Praetor 
Praetor byl původně (již za království) titul vojenského velitele. Za republiky se tak označovali dva nejvýznamnější představitelé státu, kteří vůbec byli, ale roku 450 př.n.l. byli nejvyšší úředníci přejmenováni na konzuly (viz článek). Praetoři tedy zanikli, ale ne na dlouho. Roku 367 (nebo 366) př.n.l. byla tato funkce znovu obnovena, ale v jiné podobě. Praetorem se od té doby nazýval úředník, který od konzulů přebral část jejich pravomocí, konkrétně pravomoc soudní (iurisdictio). Důvodem pro vznik tohoto nového úřadu byla hlavně zaneprázdněnost konzulů, ale také snaha patricijů omezit moc konzulů poté, co byl tento úřad zpřístupněn plebejům (nezapomínejme, že se tak stalo za dlouhých bojů mezi patriciji a plebeji o účast na moci, respektive její udržení). 

Roku 242 př.n.l. pak byla funkce praetora rozdělena. "Městský praetor" dostal na starost spory mezi římskými občany navzájem a jeho kolega dostal na starost spory mezi římskými občany a cizinci. Funkce praetora byla funkcí s imperiem, proto mohl praetor rozhodovat i spory, v nichž šlo o věci, které nebyly upraveny stávajícími právními normami. Jejich rozhodnutí v těchto případech byla vydávána ve zvláštních ediktech, podle kterých se v budoucnu rozhodovali obdobné spory, což mohli činit i nižší úředníci bez imperia. 

Poté, co byly v Římě zřízeny speciální soudy na jednotlivé druhy zločinů (vyděračství, travičství, volební podvody atd.), připadl praetorům vrchní dozor nad těmito jednotlivými soudy. Proti rozsudku smrti se však mohl římský občan i nadále odvolat k lidovému shromáždění. Ke sklonku republiky se pak počet praetorů zvýšil na osm, a navíc se náplň jejich práce poněkud změnila; byli totiž pověřováni správou jednotlivých provincií. 

S příchodem principátu se už osmnáctičlenný sbor praetorů rozptýlil po celé říši. Největší moc ze všech měl ale stále městský praetor (praetor urbanus), jehož právní výnosy byly základem právního rozhodování po celé říši. Praetoři také kromě soudní činnosti předsedali na kolektivních soudech, jako byly ty pro určité zločiny. Praetoři byli vysíláni spravovat celé provincie, kde měli i úplnou správní a vojenskou moc. 

Senát 
Senát vznikl již za království jako poradní orgán krále. Římané sami byli přesvědčeni, že senát založil sám Romulus, a to tak, že vybral stovku patricijů a nazval je patres (otcové). Byl složen ze starších vážených a urozených občanů města a měl tři sta členů, tento počet si zachoval téměř po půl tisíciletí. Do republiky přešel v nezměněn jako poradní orgán nejvyšších úředníků. Senátoři nebyli voleni jako ostatní republikánští úředníci, nýbrž jmenováni. Za rané republiky konzuly, od konce 4. stol. př. n. l. byli jmenováni zvláštním úředníkem - censorem (viz článek). Plebejové získali přístup do senátu ve čtvrtém století př.n.l. Taktéž od konce 4. stol. př. n. l. bylo členství v senátu doživotní, své hodnosti mohli být senátoři zbaveni jen pro špatné mravy censorem, později císaři (někteří z nichž toho hojně využívali pro ničení senátorské opozice). Po dobu minimálně stopadesáti let se ale konzulům říkalo prétoři, od slova prae-ire, tj. kráčet vpředu nebo předcházet. 

Kolem roku 444. př. n. l. před velkým bojem s etruským městem Veje, přešel Řím na radikálně změněnou formu vlády, dva každoročně volené konzuly nahradil třemi, později šesti důstojníky s pravomocí konzulů (tribuni militarum consulari potestate). Toto opatření, dnes bychom řekli vláda vojenské junty, se udrželo 80 let. Doživotní členství v senátu vytvářelo předpoklady, aby senát nabyl podoby oligarchie, což se také stalo. Senát byl rozdělen do 30 dekurií, v čele každé stál patricij, to znamenalo, že v senátě muselo být trvale přinejmenším 30 patricijských senátorů. Oficiálním sídlem senátu byla Hostiliova kurie na Foru. Avšak často zasedal senát jinde. Obřady o prvém dni nového roku spojené se schůzí se například odbývaly v chrámě Jova Nejlepšího Největšího, zatímco schůze, na nichž se projednávaly války, byly konány v Bellonině chrámu (bohyně války), mimo pomerium (posvátný okrsek města Říma). 

Toliko senátorům bylo dovoleno nosit na tunice latus clavus, široký purpurový pruh, dále nosili uzavřené střevíce kaštanově hnědé barvy a na ruce prsten (původně železný, později zlatý). Mezi senátory existovala přísná hierarchie, pokud šlo o pořadí práva na slovo, v čele stál v době Mariově a Sullově první senátor (princeps senatus), jinak vždy měli patricijové přednost před plebeji stejného postavení. Ne všichni senátoři mohli slovo dostat. Senatores pedarii, senátoři ze zadních lavic směli pouze hlasovat. Nebyla žádná omezení co se týče délky projevu nebo jeho obsahu, proto již tehdy patřilo k populárním metodám, jak umlčet protivníka a umořit předložený návrh, jednoduše mluvit o čemkoli a donekonečna. Pokud při rozhodování o projednávané záležitosti nešlo o závažné téma anebo byl senát zjevně jednomyslný, hlasovalo se slovně nebo zvednutím ruky. Při formálním hlasování se senátoři rozestoupili podle svých stanovisek, na jednu stranu kurulského křesla přešli ti, kdo hlasovali pro, na druhou stranu ti, kdo hlasovali proti. Při důležitých rozhodnutích se před tím, než se přistoupilo k hlasování prověřovala schopnost usnášení, tj. quorum, dnes ale není známo, jaký počet senátorů tento usnášení schopnou kvantitu tvořil. Chtěl-li se Říman stát konzulem, musel k němu projít jednotlivými stupni kariéry, zvanými cursus honorum (cesta poct). Nejprve byl přijat do senátu cenzory, musel také sloužit jako kvestor, buď před vstupem do senátu, nebo po něm, devět let po vstupu do senátu mohl být zvolen prétorem a dva roky poté se mohl ucházet ve volbách o úřad konzula. Tyto čtyři stupně - senátor, kvestor, prétor, konzul tvořily cestu poct. Ostatní magistrátní úřady, včetně cenzorského, nebyly s cursem honorem spojeny. Tribunové lidu v rané a střední republice členy senátu nebyli. Roku 149 př. n. l. byl přijat zákon lex Atinia, jež znamenal, že muž zvolený do funkce tribuna se automaticky stával členem senátu, aniž bylo jeho členství schvalováno cenzory. Od té doby se často ti, kteří byli cenzory zbaveni senátorské funkce, ucházeli o úřad tribuna lidu, aby se dostali zpět do senátu. 

Senát měl funkci spíš poradní než legislativní a vydával svá consulta, neboli rozhodnutí jako doporučení jednotlivým sněmům. Avšak senát měl mnohem větší význam než úředníci a postupem doby si ještě dále rozšiřoval oblast své působnosti, takže lze říci, že byl rozhodujícím aparátem státní správy (samozřejmě v době republiky, vyjma posledního stol. př.n.l.), také proto, že úředníci se (většinou) po roce střídali, kdežto senát zůstával. V určitých oblastech se stalo tradicí, že senát přijímal suverénní rozhodnutí, třebaže mu k němu chyběla legislativní pravomoc, platilo to zejména o finančním hospodaření, neboť senát vládl státní pokladnou. Jeho pravomoci byly tedy zvláště obsáhlé: měl vrchní dozor nad státním hospodářstvím, rozhodoval o válce a míru a vojenství vůbec, řídil zahraniční politiku, vysílal i přijímal vyslance, dohlížel na správu podmaněných území, jmenovával provinční správce, nejvyšším ochráncem náboženství, dával souhlas k usnesením centuriálních i tributních shromáždění, aby mohla nabýt platnosti (do roku 339 př. n. l. resp. 287 př.n.l. (?) dodatečně, potom předem). 

Navíc mohl senát provádět nezbytná mimořádná opatření v době ohrožení republiky, kterážto pravomoc se stahovala např. na jmenování diktátora v době války. Ten byl mohl funkci vykonávat maximálně šest měsíců a nikdy víckrát po sobě. Po dobu výkonu své funkce diktátor nemusel na nikoho brát ohled a měl jakousi imunitu, která trvala i po jeho odchodu z funkce. Po období Gaia Graccha ale mohl senát při vnitrostátní krizi přijmout usnesení senatus consultum ultimum - konečné rozhodnutí, jímž delegoval svou svrchovanost a de facto vyhlásil výjimečný stav. Jinými slovy toto rozhodnutí představovalo senátní manévr, jímž se předešlo ustanovení diktátora. Mimořádného opatření - jmenování diktátora - bylo v posledním století př. n. l. zneužíváno při jmenování doživotních diktátorů. Ani konzulové nebyli odpovědni nikomu a při výkonu povinností je omezoval jenom zákon, ale na druhou stranu podléhali dvojímu praktickému omezení: byli voleni na jeden rok a navzájem si mohli své návrhy vetovat. Muže v těchto nejvyšších funkcích ale v mnohém poznamenala výchova, děděná v jejich třídě z generace na generaci a ta je vedla k pozoruhodnému duchu shody a nesobecké obětavosti při službě potřebám obce jako celku. Často také mívali možnost se poradit s jinými zkušenými muži, se svými kolegy v senátu. Tato rovnováha zároveň spočívala na řadě zvyklostí, konvencí a zvykového práva. 

Ale senát nebyl třísethlavým "samovládcem", jak by se mohlo zdát po výčtu všech jeho pravomocí. Neměl totiž pravomoc soudní ani právo jmenovat úředníky (naopak censor jmenoval členy senátu), ale hlavně neměl moc zákonodárnou, účast na níž dostal až později. (snad zavedením senatus consultum ultimum). Navíc jakékoliv jeho rozhodnutí mohlo být vetováno tribunem lidu (zpočátku při jeho výkonu, později před nabytím platnosti) a senát se také nemohl sejít o vlastní vůli. Mohl ho svolat pouze úředník, který měl právo "jednat s otci" (konzul, diktátor, později císař) V době Mariově a Sullově se stala pravidlem povinnost doložit před vstupem do senátu majetek v minimální výši jednoho miliónu sesterciů, i když za celou dobu trvání republiky nebyl žádný takový zákon formálně přijat. Nejvyššího rozkvětu (hlavně co se jeho moci týče) dosáhl senát v 2. stol. př. n. l. Senát neměl žádnou výkonnou moc, ale radil zvoleným úředníkům, ač jim většinou nechával volnou ruku, byli to přece kolegové senátoři, patřící ke stejným rodinám a rodům. Konzulové zase, přes svou rozsáhlou ústavní pravomoc celkem ochotně naslouchali senátu z téhož důvodu a také proto, že krátký termín jejich úřadu je mohl po vypršení vystavovat určitému nebezpečí. Senátoři se těšili značné prestiži, vyplývající z jejich postavení, tradic a zásluh. Latinské slovo pro tuto prestiž, auctoritas, vyjadřovalo velmi naléhavou výzvu k respektu a úctě auctoritas všech senátorů složená dohromady vytvářela společný vliv, který v zemi mimořádně závislé na kolektivním velení, zůstával natolik silný, že přečkal všechny bolesti růstu republiky a po celá staletí řídil její politiku. Pak však přišla krize republiky a senát se změnil ze suverénního orgánu jakýmsi poskokem mocných. Tato změna však neproběhla nenadále, ale trvala přes půl století. Během této doby se také senátu střídavě navracela (aspoň částečně) jeho původní pravomoc, ale nikdy už nebyl tím, čím byl za republiky. 

K poznání, že republikánské formy řízení se pro středomořskou říši, jíž se Řím stal, se stávají Prokrustovým ložem, dospívali Římané postupně. Tak v nich byla historicky zakódována víra, že existence Říma je neodlučitelně spjata s existencí jeho republikánské formy. Bez ohledu na to vývoj od závěrečné třetiny 2. stol. př. n. l. podkopával samé základy republiky, ta se stala kolbištěm silných jedinců o osobní moc, dalším rozkladným činitelem byla rostoucí korupce, jíž se nevyhnuli ani ti, kdo ji verbálně kritizovali. Předním Římanům bylo jasné, že systém potřebuje nějaké reformy, ale jen v rámci stávajících republikánských institucí. Příznačná je Ciceronova představa o "kormidelníkovi státu", který by však vyšel z řad senátu a respektoval jeho autoritu. Podle Cicerona a jemu podobných nešlo o krizi republikánského zřízení, ale o morální úpadek jeho představitelů. Tradiční instituce ztrácely na významu a stávaly se spíše pláštíkem pro mocenské ambice silných jedinců. Kdysi suverénní senát byl odsouzen k tomu, že jen bral na vědomí to, na čem se dohodli vojenští velitelé. Na sklonku republiky se počet senátorů zvýšil, za Caesara bylo senátorů 900. To byl však od Caesara účelový tah, protože všichni noví senátoři byli jeho lidé, čímž si zajistil nezanedbatelný a rozhodující vliv v této důležité instituci. Senátoři byli totiž v 1. stol. př. n. l. jmenováni zpravidla diktátory které byl zase nucen jmenovat senát. Při řešení krizí selhávaly tradiční postupy a stále více mluvily zbraně. O bezvýchodnosti situace mluvilo i to, že nakonec i spiklenci proti Caesarovi proti němu použili stejných teroristických metod, jako jejich nepřátelé. 

Octavianus se z Caesarovy smrti poučil v tom, že republikánské cítění se bez ohledu na skutečnost nedá podceňovat, neprosazoval se tudíž otevřeně jako samovládce, ale snažil se vyvolávat dojem, že jeho postup směřuje k obnovení republiky. Obnova zpuchřelé republikánské fasády byla jen formou faktického zrodu římského císařství, probíhající legální a pokud možno nenásilnou cestou. O skutečném vztahu Octaviana svědčí to, že dal za zvláštních bezpečnostních opatření provedl r. 28. př. n. l revizi složení senátu a odstranil z něho příznivce Marca Antonia, a které svým původem nevyhovovaly pro členství v této instituci. Počet senátorů byl snížen na 600. Octavianus se stal prvním senátorem (princeps senatus) a prvním občanem. K ústavnímu nastolení císařství došlo nakonec roku 27. př. n. l., kdy se Octavianus formálně vzdal moci, ale byl senátem "přesvědčen" o nutnosti podřízenosti senátu, římského státu a všech jeho institucí Octavianovi, nyní již Augustovi (titul, který mu senát odhlasoval). Dále bylo Augustovi přiděleno prokonzulské impérium, čímž se stal vrchním velitelem ozbrojených sil, dále dostal funkci tribuna lidu, měl tedy právo vetovat rozhodnutí senátu. Monarchie v republikánském rouše pokračovala ještě jakž takž za Tiberia, ale již jeho nástupceCaligula prosazoval nezakryté autokratické ambice. 

Za Augustových nástupců si senát uchoval určitý vliv, i když spíše v hospodářské oblasti. Volbu císařů již spíše formálně potvrzoval a podřizoval se tak rostoucímu vlivu armády. Stejně tak ve vztahu k císařům se stal spíše servilním přikyvovačem, než čímkoli jiným. Vliv senátu se projevil např. při neúspěšných spiknutích proti Claudiovi a Neronovi. Z jeho středu nicméně vyšli někteří císaři, namátkou uvádím Nervu a Decia. Někdy pro svůj značný majetek přitahovali senátoři nežádoucí pozornost císařů. Napjaté vztahy mezi senátem a císařem se projevily zvláště za Claudia, Nerona, Hadriana, protisenátní trend v politice prosazoval Septimius Severus. Císař Gallienus odstranil z čelných míst v legiích senátory a na jejich místa dosadil daleko zkušenější jezdce. Za chaosu a krize ve 3. století n. l. vliv senátu postupně upadal. Císař Diocletianus administrativní reformou novelizoval řízení říše a likvidoval rozdíly, které přežívaly z dřívější doby. Správa říše se dostala výlučně do rukou císařského aparátu a senát se přestal podílet na celkové administrativní činnosti. Římský senát, ač sám to nevzal na vědomí, se proměnil v pouhý orgán městské samosprávy. Ve 4. století už senát neměl váhu jako kdysi, ale jeho jednotliví členové byli mocnější než dřív (hlavně ekonomicky). Protože nevídali často císaře, ti sídlili v Miláně nebo v Ravenně, mohli volněji jednat. Constantinus Magnus si uvědomoval jejich důležitost těchto hodnostářů, a přesto, že to byli většinou ještě pohané, tak jim, i když je nepouštěl do armády, nabízel výnosné a významné civilní úřady a zachovával, ba zvyšoval okázalou důstojnost jejich konzulátů a jiných sinekur, aby je získal pro svou politiku. 

Řada senátorů v bývalém hlavním městě byla ve 4. století n. l. přes postupující christianizaci oddána víře předků. A tak senát sehrál své poslední významné vystoupení při rozhodnutí císařeGratiana z r. 382 odstranit z budovy senátu oltář Vítězství. Ten v očích senátu představoval symbol nepřemožitelnosti římského národa. Byl již odstraněn císařem Constantiem II r. 357, ale byl tam znovu navrácen v době Julianově. Pohanští senátoři vybrali jednoho z nejvýznamnějších ze svého středu, Symmacha a vyslali jej k císaři, aby se u něj zasadil za odvolání rozhodnutí. Gratianus však v důsledku machinací milánského biskupa Ambrosia odmítl přijmout. Proto Symmachus svůj pokus opakoval u dvora Valentiniana II, ale opět neúspěšně. Přesto se však oltář Vítězství do senátní budovy ještě jednou vrátil, a to v roce 392, když se vlády na západě na krátkou dobu zmocnil uzurpátor Eugenius a pohanští tradicionalisté se přidali na jeho stranu. Východní císař Theodosius šel do boje ve znamení kříže, kdežto jeho protivníci, v zřejmé reminiscenci na dobu Diocletianovu se postavili pod ochranu Jova a Hercula. 6. září roku 394 na říčce Frigidu skončilo toto druhé (po bitvě u Mulvijského mostu) a poslední střetnutí mezi starou a novou vírou Theodosiovým vítězstvím. Senátorům nezbývalo, než hledat způsob, jak se přizpůsobit realitě konečné porážky. Ve 4. a 5. století už se termín senátor rozšířil na několik tisíc dalších aristokratů, vlastníků obrovského majetku, žijících mimo město Řím, ba i mimo Itálii. Zvláště v Galii došlo k masivní koncentraci asi stovky mocných statkářů, kteří s Honoriovým souhlasem převzali prakticky moc nad zemí a později s podporou Vizigótů provolali jednoho ze svého středu císařem. Ale to už byla jiná doba a jiní senátoři...