Antický svět 

Palmýra je oázou nacházející se asi 250 kilometrů východně od pobřeží Středozemního moře, uprostřed Syrské pouště, necelých 400 metrů nad mořem. Její název znamená Město palem a Palmýra je skutečně jediným místem s rozsáhlejší vegetací v širokém okolí. Město bylo postaveno snad někdy před 3800 lety nomádskými kmeny jako zastávka na cestě pouští, i když podle Bible ho postavil až král Šalamoun. Záhy se stalo hojně používanou stanicí pro obchodníky cestujícími mezi Perským zálivem a středomořskými přístavy.

Území Palmýry bylo osídleno podle asyrských pramenů jistě již kolem roku 1800 před n.l. a to několika kmeny arabských kočovníků. O nejstarší historii města prakticky nemáme zpráv, víme, že asyrští králové právě sem posílali do exilu své odpůrce. Na další tisíciletí pak Palmýra mizí z pramenů, částečně i proto, že se o něj Seleukovci příliš nestarali a město si získalo faktickou nezávislost. Ve třetím století  před n.l. se pak právě přes toto sídlo začala vytvářet pouštní obchodní cesta, která hrála v dalším rozvoji Palmýry rozhodující roli.

Když ve druhém století před n.l. začali Parthové obsazovat okolí Eufratu a o několik desetiletí později Římané skoncovali se seleukovskými vládci, dostala se Palmýra mezi dva mlýnské kameny. Nicméně město izolované v poušti dlouho nepoznalo návštěvu parthských jezdců ani římských legionářů. Obchodníci bohatli z výhodné polohy a politici se usilovně snažili nedostat se ani s jednou z velmocí do konfliktu, což se jim dlouho dařilo.

To se mění až v roce 41 před n.l., kdy již značně bohaté město podnítilo Marca Antonia k jezdeckému loupeživému nájezdu. Obyvatelé oázy však stačili evakuovat sebe i své cennosti přes Eufrat. Zhruba mezi lety 17 a 19 n.l., tedy za Tiberia, Palmýra uznala svrchovanost římské říše, nicméně až Traianus město zahrnul do soustavy provincií a plně jej tak přičlenil k impériu. Náruživý cestovatel Hadrianus si neodpustil v roce 129 ani návštěvu Palmýry a zároveň pozměnil jméno město na Hadriana Palmyra. Města závislá dosud na Palmýře, mezi nimi například důležité pevnosti Dura - Europus a Resapha, se stala rovněž římskými vazaly.

Některý z vládců severovské dynastie, zřejmě Septimius Severus (193 - 211) nebo Caracalla (211 - 217), udělil městu statut kolonie, což znamenalo výhodné vynětí z daňových povinností, což pochopitelně přineslo další zvýšení prosperity Palmýry, neboť velká část dálkového obchodu šla právě přes toto město. V této době se už pevně uchytila karavanová cesta vedoucí z východu do Ctesiphontu na Tigridu, odsud do Dury - Europu na Eufratu nebo přímo do Palmýry a dále do Emesy, Damašku nebo Bosry.

Palmýra získala římský nádech díky nově postaveným stavbám, i když některé z nich představují podivné smíšení semitské a řecko-římské architektury (například tamní chrámy s peristyly a četným užitím sloupů). Samotný půdorys města je však pravidelný a hlavní třída byla v délce více než jednoho kilometru zdobena celkem 375 sloupy, z nichž dnes stojí 150. Město bylo napojeno na imperiální systém cest, což pomohlo dalšímu rozvoji obchodu. Potenciálnímu nedostatku vody pro zemědělství i pití čelila Palmýra stavbou půl kilometru dlouhé přehrady, skutečné vzácnosti v poušti.

Palmýra byla po většinu své existence poměrně běžným, byť velice bohatým, obchodním městem. Jeho vojenské ambice nepřekračovaly příliš ochranu vlastního majetku a karavan se zbožím pomocí jízdních lučištníků. Městem procházeli obchodníci s luxusním i méně luxusním zbožím - purpurem, hedvábím, sklem, kůžemi parfémy, vlnou, olivovým olejem, sušenými fíky, solenými rybami, ořechy, vínem atd. Palmýra si pochopitelně za ochranu a průjezd svým územím nechávala dobře zaplatit. Na výnosném dálkovém obchodě se přiživovali také domácí řemeslníci, zprávy máme například o vlivném spolku zlatníků.

Snad právě ekonomická síla a odlehlá poloha spolu s možností používat vojáky zvyklé na pouštní podmínky, vedla palmýrské vládce k činu, který Palmýru proslavil - a zničil. Ke vzpouře města Palmýry proti centrální moci.

Těžké časy říše ve druhé třetině třetího století se zpočátku Palmýry příliš nedotýkaly. Změnu přinesly až perské výboje. Vznik nové perské říše s sebou přinesl energické vpády nových nepřátel Říma, které ohrožovaly celý limit, Palmýru samozřejmě nevyjímaje. První z nich sice uskutečnil už zakladatel nové dynastie Ardašír, ale skutečnou metlou východu se stal král Sapor (Šápúr).

Vládcem Palmýry byl v době císaře Valeriana (253 - 260) arabský kníže Septimius Odaenathus. Jeho postavení vůči vládnoucímu císaři bylo v době totálního rozkladu římské říše dost volné a palmýrský vládce si počínal de facto jako nezávislý kníže, zvláště po porážce Valeriana a jeho zajetí Peršany roku 260, která způsobila mocenské vakuum na Blízkém Východě. Odaenathus jej zaplnil a de facto ovládl celou oblast Syria - Palaestina, i když zatím ve jménu Říma. Byl to právě on, kdo ve jménu císaře Galliena dokázal několikrát odrazit Peršany, a dokonce přenést boj i na jejich území a ohrozit Ktesifon. Gallienus ho jmenoval vrchním velitelem Orientu (roku 264), později mu udělil titul Imperator, čímž ocenil jeho neoddiskutovatelný přínos pro udržení východního limitu. Odaenathus si však s věrností nedělal zbytečně těžkou hlavu, už dříve se pokoušel o perskou pomoc a nyní začal vydávat mince a jmenoval sám sebe králem králů. Palmýra jako hlavní město tohoto soukromého impéria čítala asi 150 000 obyvatel, z nichž asi polovinu tvořili Arabové.

Lze těžko říci, kam by až palmýrský vládce došel, kdyby nezasáhl osud personifikovaný jeho příbuzným Maeoniem. Po Odaenathově zavraždění v Emese roku 267 n.l. se vlády ve městě ujala jeho manželka Zenobia. Tato ambiciózní a schopná žena se rozhodla zcela opustit Řím, odvrhnout vliv císaře Galliena a nastoupila vlastní politiku. Situace Říma v této době opravdu sváděla k názoru, že říše brzy padne a její trosky si rozdělí ti nejrychlejší. Zenobia se proto rozpřáhla po východních provinciích Říma a získala pod svou vládu mimo jiné Egypt, Arábii a Malou Asii. Za spoluvládce si vybrala svého nezletilého syna Vaballatha Athenodora a v polovině roku 271 přijala titul Augusta.

Odbojné město mělo smůlu, že se situace v říši během krátké doby zcela změnila. Reformy provedené Gallienem přinesly v letech 268 - 270 několik nezbytných vítězství nad barbary. Vlády se pak roku 270 ujal skvělý vojevůdce Aurelianus, který si později nechal udělil titul Obnovitel světa (Restitutor orbi). Právě on dokázal vojenskou cestou udělat konec rozvratu římské říše a Palmýrou ovládané východní provincie a jejich vládkyně Zénobiá nemohly uniknout jeho pozornosti. Poté, co Aurelianus odvrátil invaze germánských Juthungů, Vandalů, Alamanů a Markomanů a ustálil neklidnou situaci v hlavním městě, vydal se roku 271 v čele znovuzrozené armády proti Palmýře. Po cestě se mu podařilo uklidnit situaci v Thrákii a Podunají, když rozdrtil Góty.

Samotné boje s odbojnou vládkyní Palmýry měly zpočátku poměrně rychlý průběh. Města v Malé Asii, která Zénobiá rovněž obsadila, se Aurelianovi vzdala s výjimkou jednoho sídla bez boje. Velitel Probus, pozdější císař, si rovněž bez boje podrobil Egypt a Aurelianus sám se vydal dobýt Palmýru. U ústí Orontu poblíž Antiochie se mu v bitvě postavil palmýrský vojevůdce Zabdas, ale byl rozdrcen císařskými vojsky. Další vítěznou bitvu svedl Aurelianus poblíž Emesy, čímž se mu otevřela cesta do samotné Palmýry, kterou císařské vojsko oblehlo.

V bezvýchodné situaci během těžkého obležení se Zenobia pokusila o útěk k Eufratu jízdou na velbloudovi, ale byla zadržena římskou jízdní hlídkou. Město pak na jaře roku 272 padlo. Aurelianus se vyhnul těžkému drancování, ale když Palmýra krátce poté povstala znovu a tamní obyvatelé pobili posádku šesti set lučištníků, byla zdevastována vojskem navrátivšího se císaře. O dva roky později se Zenobia nedobrovolně zúčastnila Aurelianova triumfu jako živoucí důkaz porážky Východu a jeho opětovnému připojení k říši. Pak se měla usadit v Tiburu a vdát se za senátora, i když jiné zprávy hovoří o tom, že zemřela již cestou do Evropy.

Porážka Zénobie znamenala také počátek úpadku Palmýry. Město opustili obyvatelé i obchodníci, bohaté vily a chrámy se začaly rozpadávat, když je obývaly legionářské posádky. Palmýra se ještě krátce zvedla během vlád Diocletiana a Justiniana, ale pak definitivně upadla v zapomnění, když ji roku 634 (?) již jako jednu z mnoha byzantských pouštních pevností zdevastovali Arabové. Znovu byla zničena roku 745. Dílo zkázy dokonalo zemětřesení z roku 1089. Evropa toto kdysi významné město znovuobjevila až roku 1678 díky anglickým obchodníkům. V dnešní době se lokalita nachází se seznamu světové dědictví organizace UNESCO.

Přesto i dnes může návštěvník města známého v dnešní Sýrii jako Tadmor spatřit obrovské množství více či méně zachovalých monumentů tohoto kdysi velkého města. Z těch největších jsou to trosky Belova chrámu (ekvivalent boha Baala), četných kostelů, sloupořadí, vítězný oblouk nebo divadlo.