Antický svět 

Moesia je v antické geografii označením regionu ohraničeného na severu Dunajem, na jihu horskými soustavami Haemus a Scardus, na západě řekou Drinou a na východě Černým mořem. V dnešní době bychom na území Moesie našli hlavně Srbsko a Bulharsko. Původní obyvatelstvo Moesie se etnicky řadilo mezi Thráky. Nic víc o nich není až do příchodu Římanů známo. 

Římané poprvé na území Moesie významně pronikli roku 75 před n.l., kdy správce provincie Macedonia Gaius Scribonius Curio pronikl se svými oddíly až k Dunaji a porazil tamní usedlíky. Ty pak podmanil někdy v letech 30 - 29 před n.l. Marcus Licinius Crassus, pravnuk stejnojmenného triumvira. V dalších letech zemi spravovali zřejmě vojenští velitelé, status provincie dostala Moesie v roce 6 n.l. a spolu s tím i prvního správce, Caecinu Severa. Původně jednolitá provincie pak byla zhruba v letech 85 - 86 před n.l. císařem Domitianem rozdělena na dvě části, západní Moesii Superior a východní Moesii Inferior (tato provincie je také někdy zmiňována jako Thracia Ripa). Hranici mezi oběma provinciemi snad tvořila řeka Cebrus, dnešní Zibru), i když někteří historici staví hranici poněkud více na západ. 

Moesia se brzy stala velice strategickou provincií. Římané držící provincii mohli mnohem snáze chránit své zájmy na Černém moři a na dunajském limitu. Řeka poskytovala provincii ochranu, nicméně i ona mohla být nájezdníky překonána a zprávy dokazují, že se tak skutečně stávalo, zvláště v zimě, kdy zde Dunaj zamrzá. Proto se v provincii nacházely poměrně silné vojenské oddíly, které měly za úkol chránit Moesii, Makedonii a Thrákii před invazemi sarmatských, skythských a germánských kmenů. Po většinu doby římské nadvlády se v provincii zdržovaly čtyři legie - Legio I Italica v Novae, Legio XI Claudia v Durostoru chránily Moesii Inferior a Legio IV Flavia v Singidunu spolu s Legio VII Claudia se sídlem ve Viminaciu bránily Moesii Superior. Na posílení obrany stavěli vojenští stavitelé pevnosti a obranu limitu zajišťoval i val který se tahnul od Tomidy k Axiopoli. 

Co Římanům přinesla nová provincie? Moesie v prvé řadě znamenala konec územní expanze Říma v tomto prostoru. Dunaj a Černé moře poskytovaly relativně pevnou hranici a císařové neměli žádnou velkou motivaci pronikávat dále na sever do barbarica. Kromě toho patřila Moesie mezi surovinově dobře zabezpečené kraje s bohatou zásobou nerostů včetně zlata. Dále byla provincie poměrně významnou obilnicí. Správce Tiberius Plautius Silvanus Aelianus, působící v letech 57 - 67 n.l., zahájil export pšenice z Moesie do Říma. K vývozním komoditám patřila také hospodářská zvířata a ovoce. Konečně provincie dodávala Impériu vojáky nezbytné k ochraně říše. 

Největšími městy v Moesii byly Singidunum (Bělehrad), Viminacium (Kostolac), Bononia (Vidín), Ratiaria (Archar), Naissus (Niš), Oescus (Gigen), Novae (Svištov), Nicopolis ad Istrum (Nikjup), Odessus (Varna), Abrittus (Razgrad), Istros, Messambria, Apollonia (Sozopol) a Tomis (Constanca). Asi nejznámější z těchto antických lokalit je město Tomis, kam byl v roce 9 n.l. za svoji poezii vyhoštěn básník Ovidius a přinucen zde strávit posledních osm let svého života. Ovidius zanechal ve svých Žalozpěvech a Listech z Pontu truchlivý obraz Moesie i Tomidy. Viděl ji jako tvrdé, studené a značně necivilizované místo, kde lidé nechodí mimo hradby beze zbraně, zkrátka pravý opak kosmopolitního a požitkářského Říma, po kterém tesknil. 

Moesia skutečně patřila k těm provinciím, kde se Římanům nepodařilo prosadit plnou romanizaci. Velká vzdálenost od Říma, malý počet přistěhovalců z Itálie a vůbec romanizovaných oblastí a stálý pohyb domorodých kmenů způsobil, že provincie nikdy nepatřila mezi silně romanizované oblasti. Větší vliv zde měli Řekové, i když ani oni nedokázali ze země setřít jistý barbarský nádech. 

Vojenskému rázu Moesie učinil na jistou dobu konec císař Traianus, který do roku 106 dobyl Decebalovu Dacii a oslabil tak vojenský tlak, který často dopadal na podunajské provincie. Nicméně toto ulehčení netrvalo dlouho - císař Aurelianus (270 - 275) v rámci reorganizace říše oslabené vnitřními rozpory Dacii opustil a barbaři začali opět v plné míře útočit přes Dunaj. S opuštěním Dacie také souvisí administrativní zásah do Moesií - z jejich území bylo vyjmuta země, do které se nastěhovalo velké množství romanizovaných Dáků. Ta se pak stala novou provincií nazvanou Dacia Aureliani. Později byla rozdělena na Dacii Ripensis a Dacii Interior. 

Konec římské Moesie přinesly pohyby gótských kmenů na konci třetí čtvrtiny čtvrtého století. Třísettisícová skupina Gótů vedená králem Fritigernem překročila na útěku před Huny roku 376 Dunaj. Tito uprchlíci se chtěli usadit v Moesii pod římským protektorátem. Vyjednávání s císařem Valentem se však vlekla a nakonec pozvedli Gótové proti Valentovi zbraň. V památné bitvě u Adrianopole roku 378 rozdrtili římské vojsko, císař Valens v boji padl spolu s dalšími asi 50 000 muži. Po této bitvě se Moesia nikdy nestala plnohodnotným římským územím. V sedmém století ji ovládli Slované, kteří zde položili základy středověkého Srbska a Bulharska.