Antický svět 

Když mezi 6. a 4. stoletím před n.l. dorazili na ostrov Británie Keltové, nenašli pochopitelně ostrov liduprázdný, ale narazili zde na Ibery, které vytlačili mimo kvalitní půdu. První přišla vlna Goidelů (nebo Gaelové), která dala svůj jazyk (gaelštinu) Irsku a Skotsku, a druhá horda Britů nebo Bretonů, jejichž jazyk se stal mluvou Velšanů a francouzských Bretonců. Když se pak na ostrově zastavil mořeplavec Pýtheas, nazval ostrov Prettaniké, které mu s drobnými obměnami zůstalo dones. Tito britští Keltové vybudovali na základech platných pro celý jejich kmen životaschopnou civilizaci, která měla úzké styky s pevninou. A to i tehdy, když Galii napadl Caesar... 

Když Římané dobyli alespoň částečně Galii, byl přirozeným cílem jejich dalšího postupu ostrov Británie. Caesar potřeboval další vítězství na upevnění svého postavení a na vyplacení svých veteránů a přívrženců. Doufal, že na bájných britských ostrovech najde zlato, perly a otroky. Kromě toho vystupovala politická nutnost zásahu - britští Keltové podporovali odpor svých příbuzných v Galii. Proto se koncem léta roku 55 před n.l. rozhodl podniknout krátkou průzkumnou výpravu přes kanál La Manche. O místních poměrech se informoval u galských kupců, ti mu však neřekli pravdu - buď sami nevěděli nebo šlo o zradu. Caesara tísnil čas, a tak vyslal jednu loď, aby vyhledala příhodné místo na přistání a po jejím návratu celé loďstvo se dvěma legiemi na palubě. 

Tato operace se však nenesla v duchu předchozí Caesarovy kariéry - skončila prakticky neúspěchem. Britové byli předem informováni o místě výsadku a obsadili pobřeží. Legionáři tak museli v plné zbroji skákat do značně hlubokého moře, kde jimi zmítaly vlny a navíc mokré štíty je velmi těžké ovládat (jak se přesvědčili později u Teutoburgu). Přesto se však elita legií dostala na břeh, i když především díky přímé podpoře lučištnických galér. Pak už Římané snadno využili své vyšší zkušenosti a kázně, postavili "želvu" a dali se do boje s opěšalou keltskou jízdou. Tu sice Caesarovi vojáci vyhnali, ale žádný úspěch nebyl tak velký, aby otevřel bezpečnou cestu do vnitrozemí. Caesar si musel být vědom, že jeho slabá armáda nemá zrovna silné postavení, využil svého postavení alespoň k získání rukojmí z řad předních domorodců a zvedl kotvy. Senátu pak poslal tak skvělou zprávu, že se za ně v Římě senátoři odhlasovali dvacetidenní supplicatio. 

Caesar věděl, že tento úspěch bude mít jepičí život. Poznal povahu země, přístavy i britskou taktiku a pochopil, že nemůže zvítězit bez jízdy. V příštím roce (54 před n.l.) se rozhodl k návratu na deštivé ostrovy. Tam se mezitím místní náčelníci spojili pod nadvládou Cassivellauna, který ovládal území na sever od Temže. Právě tam vytáhl Caesar se svými legiemi. Využil toho, že někteří náčelníci žárlili na Cassivellaunovo postavení, podřídil si jedny, porazil jiné a se samotným Cassivellaunem dohodnul výši poplatku, který měla Británie platit. Ten se však přestal platit už za dva roky a celý Caesarův výboj se stal terčem kritiky jeho nepřátel, neboť nepřinesl nic stálého a byl spíše věcí vnitřní politiky. 

Caesar by se snad do Británie časem vrátil, ale občanská válka jej donutila měnit rychle plány a bojovat o vlastní život. Ve válce ho sice vyhrál, ale vrahům neutekl. Po jeho smrti se na ostrov v Římě na celé století skoro zapomnělo. Výboje se opět chytil až Claudius, který tak chtěl uspokojit nesčetné vrstvy volající po novém území. V roce 43 n.l. vyslal nakonec císař výpravu, která čítala čtyři legie (II., XX., XIV., IX.) a pomocné oddíly. Celkem se tažení mělo účastnit až 50 000 mužů. 

Ze začátku to vypadalo, že se takové armádě Britové ani nepostaví, neboť na první vážný odpor narazily legie až u Walesu a Skotska. Z ostrova Mona, které bylo náboženským centrem druidismu, se vyvalily hordy fanatických válečníků doprovázený ženami a druidy, kteří vzývali své bohy. Navíc na již dobytém jihovýchodě ohrozilo dobyvatele povstání vedené královnou Boudiccou (nebo Boadiceou), které si vyžádalo na římské straně děsivé oběti překvapených kolonistů, avšak bylo potlačeno. Začátkem druhého století před n.l. byly považovány Anglie a Wales za dobyté oblasti, vzdorovalo pouze Skotsko.

Římané byli zdatní kolonizátoři a dokázali to i zde. Vybudovali skvělé cesty, díky kterým se měly legie rychle přesunovat, ale které sloužily také obchodu, a také celou řadu malých měst, která sloužila jako vojensky osazené pevnosti. Ostatně většina anglických měst, jejichž název končí na -chester nebo -cester byla římskými vojenskými tábory (názvy vychází ze slova castra, tedy vojenský tábor). Města jako Colchester (Camulodunum) nebo St.Albans (Verulamium) sloužila jako místa, kam chodili legionáři po ukončení aktivní služby na odpočinek. Města na severu jako dnešní York nebo Lincoln zase sloužila jako posádková centra. A hlavní město Londýn vyrostlo z osady Lundinium, která byla na počátku římské okupace nevýznamnou vesnicí, ale jelikož si ji Římané kvůli dobrému přístavu vyvolili za středisko zásobování svých legií, stalo se důležitým centrem a později i metropolí Anglie. 

Římany území nekolonizovali násilně, to je o nich všeobecně známo. Jejich rozpínavost byla expanzí kultury, ne rasy. V Británii tak trvale žilo jen jisté množství kupců, lichvářů, úředníků a hlavně vojáci. Ti se však rychle asimilovali nebo byli nahrazeni přímo místními muži. Největším ze správců Británie a mistrem této pokojné expanze byl Tacitův tchán Agricola, který spravoval zemi v letech 79 - 85 n.l. Pocházel sám z provincie a snad díky tomu si získal velké sympatie již od začátku, které pak posiloval svými dobrými skutky. Sám urovnával spory, na úřednická místa dosazoval především poctivé muže, stavěl se proti vyděračství při vybírání daní a povzbuzoval Kelty k tomu, aby přijímali římský způsob života. Synové náčelníků se začali odívat do tóg a mnoho obyvatel provincie počalo hovořit dvěma jazyky. I když existují důkazy, že i někteří dělníci mluvili latinsky, zůstaly hlavní řečí Británie keltské dialekty. 

Tomuto klidnému procesu nestálo ani zdaleka v cestě ani náboženství. Římané byli všeobecně velice nábožensky tolerantní a pokud pronásledovali některá učení, bylo to z politických důvodů. Tak dopadl hlavně druidismus, který měl na ostrovech své hlavní centrum (na zmíněném ostrově Mona). Ten sice Římané pronásledovali až do zničení, ale viděli v něm nebezpečí své provincii. Keltského boha T(e)utatise si však bez zábran ztotožnili s Martem. I orientální kulty nebyly v Británii nějak vzácné. Byly nalezeny zbytky nápisů k uctění Matky (Dies Matres), Mithry nebo Isidy. Křesťanství se v Británii uchytilo určitě už ve třetím století. na začátku čtvrtého století sídlil v Londýně biskup Restitius, který se prý účastnil církevního synodu v Arles. Jak byla jeho diecéze malá, si můžeme odvodit z toho, že na jeho cestu vybírali i věřící v Galii, neboť britští křesťané nebyli schopni biskupovi náklady zaplatit. 

Zatímco jih a střed Anglie žil pod římskou nadvládou, sever zůstal samostatný. Na okraji vřesovitých stepí se uchytil kmen Brigantů a dále na sever žili Piktové, kteří rozhodně vzdorovali každému vojenskému průniku. Nevzdorovali rozhodně možnosti obohatit se na úkor bohatých římsko - keltských měst, a tak čas od času podnikali nájezdy na jih. Římané se je mnohokrát pokusili rozdrtit. Agricola po kombinované akci armády a loďstva předpokládal, že je porazil (viz také bitva na Mons Graupius). Když však Římané obsadili Skotsko, staly se jejich komunikace příliš dlouhými a snadno zranitelnými. Jeden nájezd Brigantů pak skončil hrozným masakrem celé IX.legie. Po této události se do Británie roku 120 n.l. vydal sám císař Hadrián, aby uspořádal místní poměry. Vezl s sebou i VI.legii Victrix. Přesto však císař rozhodl, že sever dobývat nebude. Místo toho nechal vztyčit Hadriánův val, o kterém podrobně píše kolega Mirek Bajgar. 

Od třetího století začíná Británii ohrožovat krize, která postihla celé císařství. O jejím průběhu najdete více informací v kapitole Rozklad a zotavení. Vojenské problémy se Británie netýkaly tak úzce jako ostatních provincií, neboť barbaři dosud neměli loďstvo a s Briganty s Pikty si Římané dovedli poradit díky systému opevnění. Dokonce první polovinu čtvrtého století n.l. považují historici za dobu největšího rozkvětu římské provincie Britannia. 

Přesto jsou však cítit první známky rozkladu. Posádky pevností se staly usedlými a z velké části ztratily svoji skutečnou bojovou sílu. Například první dácká kohorta zůstala v Británii bez přestávky po celá dvě staletí. Není proto divu, že na svazky s Římem se dívají Britové poněkud laxněji. Netrvá dlouho a Britové si zvolí první své césary. A odchod vojsk, která jedou na kontinent prosazovat nároky některého pretendenta trůnu nebo naopak brání císaře před cizím uzurpátorem, ještě urychlí pád římské správy, který je pak do rychlé spirály stáčen tím, že britští občané ztratili schopnost sami se ohánět zbraní, spoléhají zcela na vojáky. Kteří už nejsou... 

To jsme se však dostali příliš daleko. Zatím se provincie dobře brání, jsme na konci třetího století. Právě tehdy se na pobřeží objevili sasští a franští barbaři. Římské loďstvo sice mělo bránit ostrov před nájezdem, ale zjevně na tento úkol nestačilo. Řím se rozhodl jmenovat nového velitele, kterým se stal admirál Carausius. Ten spíše barbary olupoval, než aby bránil pobřeží, čímž si vysloužil řadu obvinění. Zachoval se zcela v duchu rozhárané doby - najal žoldnéře, nechal se prohlásit za císaře a uchvátil vládu v Británii a části Galie, kde pak vládl v letech 286 - 293. Když pak Diocletianus nastolil pořádek, rozhodl se čelit podobným uzurpacím moci a rozdělil správu v Británii mezi tři muže: civilního správce, vrchního velitele (Dux Britanniorum) a hraběte na saském pobřeží (Comes littoris saxonici), který podléhal prefektu Galie, nikoli Británie. Toto opatření neslo své ovoce celou první polovinu 4.století. Nájezdy ustaly. 

Další stovku let žila Británie v klidu. Roku 384 si britské legie zvolily svého vlastního vládce, oblíbeného vojevůdce Maxima. Ten musel jet na kontinent bojovat o purpur s císařem Gratianem. Toho sice porazil, ale pak podlehl východořímskému císaři Theodosiovi I., byl zajat a sťat. Jeho legie se do Británie nikdy nevrátily a nedošla za ně ani odpovídající náhrada. 

Poslední ránu obranyschopnosti Británie uštědřily barbarské nájezdy na počátku 5.století, které zasáhly hlavně Galii, která zcela změnila vlastníka. Vojevůdce Stilicho tak musel shánět posily na všech stranách a s žádostí o pomoc se obrátil i do Británie. Tam ho neodmítli a vyslali četné jednotky, které se ovšem většinou rovněž nevrátily a provincie už zkrátka neměla dost obránců. 

Co se dělo pak? Nevíme jistě. Piktové a Skotové se zřejmě osmělili a římský kníže Vortigern si na pomoc přivolal dva saské náčelníky, kteří však velmi brzy převlékli kabáty a začali drancovat zemi a dobývat ji. Všechny archeologické nálezy hovoří jasně o zničené zemi plné děsu. Kostry bez náhrobků, domy se známkami požárů... Keltové museli utíkat. Mnozí opustili celý ostrov, další se stali otroky nebo zahynuli. Část se jich uchýlila do hor na západě, kde jejich potomky můžeme potkat dodnes. Sasové těmto uprchlíkům říkali jménem Walesu Welsh, což znamená cizinci (v němčině welche). A poslední část Keltů se přeplavila do Armoriky, jedné z nejpustších částí Galie, aby zde založili malou Británii, dnešní francouzskou Bretagne. 

Sasové dobývali ostrov zvolna, neboť obránci si často vedli nesmírně statečně. Roku 429 navštívil Verulamium svatý German, biskup z Auxerre, který sem přišel bojovat proti pelagiánskému kacířství, což dokazuje, že Britové měli stále dost sil zabývat se teologií. Když pak město začali ohrožovat Sasové a Piktové, sebral German vojska a ve vhodnou chvíli vtrhl na barbary ze křiku Aleluja. Zvítězil. V šestém století proti vetřelcům úspěšně bojoval bájný král Artuš (Artorius), ale tehdy už doba vyměřená římsko - keltské civilizaci vypršela. Sasové, Anglové a Jutové ovládli nejbohatší části země... 

Téměř úplný zánik, který na ostrově dolehl na římskou kulturu, vyvolává údiv. V blízké Galii zůstala stát většina staveb a latina se stala podkladem moderní francouzštiny. V angličtině najdeme však latinu velmi zřídka - a i tak často jde o výrazy vědecké, které byly převzaty teprve později. A tak dnes latinu cítíme jen ve výrazech jako césar (to je však slovo mezinárodní), street (z latinského strata via), mile (latinské tisíc), wall (vallum) a zmíněná koncovka -cester (castra)... Tak ze čtyř století římské vlády zůstal jen císař, silnice, opevněný tábor a obranný val. A památka na křesťanství a ideu státu.