Antický svět 

Byla většinou krátce zvaná Honoria, narodila se buď koncem roku 417 nebo začátkem roku 418 jako dcera Flavia Constantia a Gally Placidie. Byla starší sestrou Valentiniana III., který spatřil světlo světa v červenci 419. Její rodiče se vzali 1. ledna 417. Její císařský bratr ji předurčil, zajisté ne bez matčina k souhlasu, k panenství, aby tím nenechal vyrůst konkurenci očekávanému synovi z manželství s Licinií Eudoxií. Ta mu nakonec porodila jen dvě dcery. Galla Placidia se snažila zmírnit zraněnou ctižádost své dcery tím, že jí ve třicátých letech dopomohla k vysokému a zvučnému titulu augusty. 

Jak se utvářel vztah mezi Honorií a Licinií Eudoxií, není známo, ale Honoria se zajisté, vzdor Liciniině vlídnosti, cítila odstrkovaná, protože byla vyloučena z politického života na dvoře. V protikladu k Pulcherii, sestře východořímského císaře Theodosia II., nebyla schopna využít vlivu na svého císařského bratra, ani najít naplnění v náboženské církevní činnosti. Byla nespokojena se svým osudem. Vlastnila v Ravenně palác a domácnost, které měla od své matky. Honoria se vyznačovala prudkým, někdy nevypočitatelným temperamentem svého děda Theodosia I. a po své matce zdědila politické ambice. 

Valentinianus III. jí zapověděl manželství. Protože on sám neměl mužského dědice, musel dosáhnout hodnosti budoucího císařova následníka manžel Honorie. Díky tomu, že císař nechal svou sestru pečlivě sledovat, nikdo se jí neodvážil přiblížit. Roku 449 bylo Honorii přibližně 31 let. Znechucena životem bez lásky se pustila do milostné aféry se správcem svých statků Eugeniem. Byla prý také těhotná, ale o žádném jejím dítěti nejsou zprávy, takže se buď jedná o dvorský klep nebo se Honorii podařilo dítěte zbavit. Mimomanželské sexuální styky s princeznou z císařského rodu platily za urážku majestátu a byly trestány smrtí, Eugenius byl tedy popraven. Honoria byla vyhoštěna z paláce v Ravenně a bylo jí uloženo domácí vězení. Některé zprávy uvádějí, že byla vypovězena do Konstantinopole, jiná svědectví tomu však odporují. 

Dvůr se chtěl vyhnout dalším skandálům, a proto na příkaz samotného císaře se Honoria zasnoubila s ctihodným senátorem Herculanem, mužem dobré povahy a bez jakýchkoli ambicí. S tím však Honoria ve svém zraněném ženství nesouhlasila. Byla si vědoma vratkých vztahů s Huny, kdysi tak přátelský vztah Aetia s hunským králem ochladl, navíc Attila, jež se svými houfy skoro každý rok pustošil východořímské provincie, hledal nové oblasti k rabování. Honoria přišla na myšlenku obrátit se v nouzi o pomoc na hunského krále, kterým byl od roku 434 Attila. 

Zřejmě sotva sama tušila, jaký politický vývoj tím odstartovala. Poslala svého důvěrníka, eunucha Hyacinta, k Attilovi s poselstvím, v němž mu slíbila peníze, pokud se jí ujme, a jako důkaz své dobré vůle prsten. Valentinianovým donašečům nezůstaly Honoriiny snahy a Hyacintova cesta utajeny. Při návratu do Itálie byl Hyacintus zatčen a na mučidlech se ke své misi přiznal. Příliš mu to nepomohlo, zanedlouho byl popraven. 

Attila toto poselství považoval podle hunského zvyku za nabídku k sňatku. Dvůr v Ravenně zažil výbuch císařova vzteku, jaký bylo vidět jen zřídka. Honoria byla obviněna z intrikování nejen proti bratrovi, ale i proti říši a císař sám ji odsoudil pro velezradu k smrti. Galla Placidia, jejich matka se v posledním roce svého života ještě jednou ukázala v plné síle. Zapřísahala Valentiniana III., aby sestře odpustil. Snad si přitom vzpomněla na svůj vlastní osud, kdy byla, díky poručnictví Sereny a Stilicha, vyloučena z rozhodování o svém životě. Valentinianus III. matce vyhověl a Honorii omilostnil, o hodnost augusty ovšem přišla. Zůstala v domácím vězení, dvůr se totiž obával, že by se mohla tajně vydat k Attilovi. 

Ten však celou záležitost nenechal být. Poslal v létech 450 a 451 k císaři dvě poselstva, kde sdělil, že se díky prstenu považuje za Honoriina snoubence a že považuje její propuštění a obnovení její císařské hodnosti. Jeho poslové obdrželi odpověď, že není možné, aby se s ní oženil, neboť je již provdána. Attilu to neuspokojilo, dále žádal její propuštění a navíc jako věno polovinu území západořímské říše. Pro případ, že by byl odmítnut hrozil válkou. Ačkoli císař neměl svého nejvyššího velitele Aetia právě v oblibě, poslech jeho rady, aby Attilovu nátlaku neustupoval. Snad se Aetius právem domníval, že Attilův požadavek je v první řadě namířen proti němu a jeho vrchnímu velení. Již Theodosius II. musel Attilu na jeho žádost jmenovat vojevůdcem, ačkoli tak učinil kozla zahradníkem. Valentinianus ovšem také viděl, že v Attilovi by mu vyvstal mnohem nebezpečnější a nepříjemnější soupeř a švagr, než byl Aetius. 

Attila pravděpodobně využil Honoriino volání o pomoc jako záminku k dalšímu loupežení, protože po smrti Theodosia II. 28.července 450 byl 25.srpna 450 vyhlášen jako následník Marcianus, který byl energičtějším a vojensky zkušenějším panovníkem než Theodosius. Attila tedy musel do budoucna počítat při svých akcích na Balkáně s většími potížemi. 

Západořímská centrální moc bojovala s přibývajícími politickými problémy. Přes Hunerichovo zasnoubení s Eudocií byl vandalský král Geiserich nejistým a nespolehlivým spojencem a v Itálii počítali s jeho dalšími útoky. Visigóti se na velkých částech Galie a Hispánie natolik etablovali, že na spojeneckou smlouvu s Ravennou pohlíželi již jen jako na formalitu. Attila byl mimoto také obratným diplomatem, který velmi usiloval o to, aby křehký pakt mezi Visigóty a západními Římany naprosto zničil. Psal dopisy visigótskému králi Theoderichovi I., že jeho následný vpád do Galie bude namířen výlučně proti západořímskému panstvu. V dalších dopisech, které poslal do Ravenny, se naopak zapřísahal, že svůj útok bude směřovat výhradně proti Visigótům. 

Visigótský král skutečně nevěděl, jestli se má přiklonit na stranu západního Říma nebo zůstat neutrální. Spojenými snahami a uměním přesvědčivosti Aetia a Visigóty velmi váženého galsko-římského šlechtice, který se později na krátký čas stal vládnoucím císařem Avitem, se podařilo Theodericha získat pro střet s Attilou. Ve stejné době probíhal v královském rodě sálských Franků boj o následnictví trůnu mezi dvěma bratry. Mladší z nich, jak se zdá, Childerich, otec později slavného krále Chlodwiga, se obrátil na Římany o pomoc a našel podporu u Aetia. Starší bratr se naopak obrátil na Attilu. 

Attila předpokládal, že Galie a Itálie mu nabízejí větší kořist než provincie kolem Dunaje, které již byly vypleněny. Na jaře 451 ukončil přípravy na tažení a táhl se svým obrovským vojskem z horního Dunaje do Galie. Cestou donutil vládce podrobených germánských kmenů, aby mu postavili k dispozici další pomocné oddíly. Prý měl půl miliónu ozbrojenců, mezi nimiž byli Gepidové, Ostrogóti, Rugiové, Herulové, Skirové a částečně Frankové. Na římské straně bojovala značná záloha Visigótů, další části Franků, Burgundi, Sasové z oblasti Loiry, rolníci a pastýři z Aremoricy (Bretaně) a Alani, kteří se při přechodu jejich národa Galií oddělili od kmenu a zůstali zde. 

Attila dobyl Mety, město částečně zničil a přiblížil se k Orleansu. Zatím se však Aetiovi, který disponoval pouze nepatrnými řádnými oddíly a vlastní osobní gardou, podařilo na svou stranu získat Visigóty, římské a gótské oddíly přispěchaly městu na pomoc a osvobodily jej od hunského obležení. Hunové byli donuceni vzdát se obléhání a stáhnout se směrem na severovýchod. Tam došlo v létě 451 v Champagne k pamětihodné bitvě na Katalaunských polích. Ztráty na obou stranách byly značné, ale protože Římané a jejich spojenci mohli uhájit své postavení a Attila byl nucen opustit bitevní pole, hlásil Aetius císaři vítězství. Attila také ztratil značnou část kořisti, uloupené v Galii, byl však schopen dalšího boje. V létě následujícího roku přepadl Itálii, kde zničil Aquileiu, jakož i řadu dalších měst na severu poloostrova, dobyl také Mediolanum (Milán) a Pavii. Aetius nedisponoval armádou, která by mohla nápor Hunů zastavit. Hladomor a mor, který vypukl, zasáhl i Huny, což usnadnilo římskému poselstvu v čele s papežem Leonem I. vést jednání s Huny. Vetřelci pak Itálii opustili. 

O Honorii z pramenů již nic dalšího nevíme. Je možné, že ji císař Valentinianus III. nechal po smrti jejich matky zabít. Mohlo se tak stát až po Attilově smrti, kdy se již nemusel obávat možné pomsty. V roce 452 měl její oddaný manžel Herculanus úřad konzula. O Honorii v této souvislosti však žádné zprávy nehovoří. Nebyla ani mezi rukojmími, které z Říma do Karthága roku 455 unesl Geiserich. Pravděpodobně již v té době nežila. Honoriin osud nebyl v římských dějinách ojedinělý, již z předkřesťanských dob známe vestálky, služebnice bohyně Vesty, které se musely zavázat k třicetileté službě bohyni a byly nazývány svaté panny. Ztráta panenství se trestala zazděním (podle jiných pramenů pohřbením) zaživa. Tak daleko to u Honorie nedošlo. Její odpor jí sice přinesl dočasný úspěch, nakonec ji pravděpodobně přece jen stál život. V křesťanství se zavázání k trvalému panenství rozšířilo od 2.století mezi diákonkami a od 3.století v mnišství.