Antický svět 

Na počátku římských dějin stojí Livia Drusilla (59 př. n. l. - 29. n. l.), třetí manželka císaře Augusta. Augustus se s ní oženil roku 38 př. n. l., ale teprve ve své závěti ji adoptoval, a tím přijal do svého patricijského rodu Juliovců. Po jeho smrti obdržela čestné příjmení Augusta. Od dob panování Caliguly pak bylo zvykem tento titul propůjčovat příslušnicím císařského rodu. Císařovny neměly ale dáno z moci titulu augusty přiznáno státoprávní uznání. Stejně jako v královských dobách neexistovaly vládnoucí královny, také později marně hledáme vládnoucí císařovny. Dějiny římského císařství neznají žádné ženské právo dědičné posloupnosti. Ačkoli v Římě nebyla o vynikající ženské císařovny nouze, žádná nedosáhla tak významného postavení jako později v dějinách např. Alžběta I. v Anglii, Kateřina II. v Rusku, či Marie Terezie v Rakousku. 

Římské ženy neměly obecně žádná politická práva, byly vyloučeny ze státních i ostatních veřejných úřadů. Nemohly být ani poručníky svých dětí. Jedna výjimka existovala - mohly se stát kněžkami. Mnohé kněžské úřady byly ostatně určeny jen ženám - např. kultovní služba pro bohyni Vestu, ochránkyni rodinného krbu a jeho svatého ohně, který byl v chrámu na úpatí Palatinu a byl symbolem existence a blaha státu. 

V celém středomořském světě stála žena ve stínu svého otce, či manžela. Emancipace byla vlastní spíše ženám z bohatých rodin. I řecká demokracie se stala čistě mužskou záležitostí. Manželský život byl sice většinou monogamní, ale muži se tím moc neřídili. Zástupcem ženy byl buď otec nebo manžel, pokud žádný z nich již nežil, pověřil městský stát poručnictvím některého úředníka. Širší možnosti měly ženy, které se zřekly manželského života a staly se družkami vážených měšťanů. Byly označovány jako hetéry, tj. přítelkyně. Nebyly to žádné pouliční prostitutky, ale byly vzdělané literárně, hudebně nebo filozoficky a stýkaly se s významnými osobnostmi. 

Také u Germánů byla žena v područí svých otců nebo manželů. Cizoložství bylo u národů starověkého Středomoří těžce trestáno, většinou smrtí. Muži připravilo cizoložství starosti, jen pokud ho spáchal s vdanou ženou a byl přitom nachytán in flagranti. Spal-li s otrokyní, bylo to považované za obvyklé a normální. Ani křesťanství, které hlásalo rovnost chudých i bohatých, svobodných i otroků (někteří jeho představitelé se i stavěli proti existenci otroctví vůbec) na sociálním postavení ženy nic nezměnilo. Hlavou muže byl Bůh a hlavou ženy byl muž. Ženám se doporučovaly domácí práce a pečlivá péče o manžely a domácnost, zdobit se prostě a střízlivě, přijímat poučení s veškerou podřízeností, nevzdělávat se. Úctu mohla získat žena, která si zvolila panenství a život v modlitbách. 

Ctižádostivé císařovny, pokud byly chytré a držely se zpátky, jako např. Livia, mohly ovlivňovat politická rozhodnutí svých císařských manželů. Mohly upoutat pozornost neřestným způsobem života, jako např. Messalina (cca 25 - 48), třetí manželka císaře Claudia (41 - 54). Ten ostatně měl na manželky smůlu, čtvrtá z nich, Agrippina (15 - 59), ho s největší pravděpodobností otrávila. Její syn Nero se jí ovšem špatně odvděčil a pět let po svém nástupu na trůn ji nechal zavraždit. Pokud neměla císařovna zájem o politiku, měla možnost se blýsknout obzvláště nákladným způsobem života - jako Neronova druhá žena Poppaea Sabina (cca 30 - 65). Údajně se koupala denně v mléce od 500 oslic, aby si uchovala svěží pleť. Ani ta však neušla zlému konci, její manžel jí těhotné šlápl na břicho a ona vzápětí zemřela. 

K císařovnám se skvělým vzděláním a silnou vůlí patří Iulia Domna (zemřela r. 217), manželka císaře Septimia Severa. Ta aktivně podporovala politiku svého manžela a účastnila se také jeho válečných výprav. Její sestra Iulia Maesa, společně s dcerami Iulií Mamaeou a Iulií Soemiou se podílely na dosazování mužských příslušníků své rodiny na císařský trůn, i na jejich odstranění. Tyto "syrské císařovny", nazývané tak moderními historiky podle místa svého původu, se bez překážek účastnily zasedání senátu a fakticky řídily stát. 

Jestliže zprvu pocházely císařovny z horních vrstev, v pozdější době již nehrál jejich sociální původ tak závažnou roli. Helena, matka Constantina I., byla služkou a milenkou jeho otce Constantia Chlora, Konstantinův syn Crispus byl synem jeho konkubíny Minerviny. Helena se značnou měrou zasloužila o šíření křesťanství, spolu se svým synem dala podnět ke stavbě apoštolského kostela v Konstantinopoli, nechala zřídit v Jeruzalémě chrám Božího hrobu. Manželka východního římského císaře Leona I. (457 - 474) a žena císaře Iustina I. (518 - 527) byly germánského původu. Západořímský císař Honorius měl za manželky obě dcery svého vrchního vojenského velitele Stilicha, polovičního Vandala. 

Žádná císařovna nemohla vládnout pod svým vlastním jménem. Jako manželky, matky nebo sestry však mohly občas působit rozhodujícím způsobem na politická rozhodnutí císařů, především v případech, že tito byli nevýznamní, či neschopní.