Antický svět 

Římský rétor Marcus Fabius Quintilianus se narodil okolo roku 35 n.l. v Calaguře v Hispánii. Odtud brzy odešel do Říma, aby se podrobil důkladnému vzdělání v oblasti řečnictví. Někdy okolo roku 60 se Quintilianus vrátil zpět domů a nějaký čas zde také působil. V roce 68 ho vojáky právě provolaný císař Galba vzal s sebou na tažení do Itálie. Tak se rétor vrátil zpět do Říma, kde působil jako soudní obhájce a učitel rétoriky. Brzy si získal takové jméno, že ho Vespasianus jmenoval "státním učitelem výmluvnosti" se stálým platem. Tento úřad zastával Quintilianus po dvacet let a dobyl si jím nehynoucí slávu, mezi jeho žáky patřil třeba i mladší z Pliniů a možná i Tacitus. Po uplynutí dvaceti let se rétor úřadu dobrovolně vzdal. V té době vládl Domitianus, který se rozhodl pověřit Quintiliana výchovou vnuka své sestry, který se měl stát jeho nástupcem. Quintilianus se úkolu snad zhostil tak dobře, že mu císař udělil konzulské odznaky. V průběhu tohoto i jiných úřadů si rétor získal značné jmění, takže stáří prožil v hojnosti. Umírá někdy mezi roky 96 - 98 n.l. 

Jeho školní praxe se zdaleka netýkala jen přípravy řečníka, ale byla zaměřena na stylistický výcvik v nejširším slova smyslu, tedy spojený s rozsáhlým všeobecným vzděláním a mravní výchovou. Jako stylista byl Quintilianus konzervativec, stavěl se proti modernímu stylu, který ztělesňoval hlavně Seneca, jemuž vytýkal teatrálnost, nervozitu, rozbití period a další, zajisté velmi závažné věci. Samozřejmě vyzdvihoval tradiční vzory, tedy hlavně Cicerona v próze a Vergilia v poezii. 

Tyto zásady vyslovil Quintilianus ve svém ztraceném díle Příčiny pokažené výřečnosti (De causis corruptae eloquentiae). Na sklonku pak své názory na řečnictví shrnul v rozsáhlém díle, které se nám zachovalo pod názvem Úvod do řečnictví (Institutio oratoria) o dvanácti knihách. První kniha díla pojednává o základech výchovy v rodině budoucího řečníka a později u gramatika. Ve druhé knize autor vymezuje podstatu a složky rétoriky, zbytek díla se věnuje samotnému řečnění. Třetí až šestá kniha patří shromažďování materiálu, sedmá jeho utřídění, osmá a devátá jeho stylistické a formální stránce. Desátá kniha, patrně nejznámější, hovoří o četbě a nápodobě dobrých autorů, kteří mají řečníkovi pomáhat. Quintilianus tak vlastně mimoděk vytvořil druhý literární dějepis Řecka i Říma (po Ciceronově Brutovi), který je ovšem dost zaměřen na řečnický výcvik. Předposlední knihu věnoval Quintilianus umění naučit se řeč nazpaměť a jak ji přednést a poslední kniha je o tom, co kromě techniky ještě formuje řečníka. 

Úvod do řečnictví není jen učebnicí rétoriky, je to rozbor celého komplexu vzdělání a výchovy, jíž musí projít budoucí řečník, aby z něho člověk s dokonalým vkusem, citem a vědomostmi. Zásady zde vytyčené jsou dokladem Quintilianovy schopnosti použít výborně své bystrosti, metodičnosti a pedagogických schopností. 

Pod jménem Quintiliana známe ještě 19 dalších deklamací a sbírku 145 menší prací, která je částí původního souboru 388 cvičných prací. Aspoň část, ne-li všechny jsou však psány jeho žáky. Stejně tak oni vydali ještě za rétorova života sbírku o dvou knihách O umění řečnickém, kde shrnuli obsah mistrových přednášek.