Antický svět 

Gaius Plinius Secundus obecně známý jako Plinius Starší (byl to strýc Plinia Mladšího) se narodil v jezdecké rodině roku 23 n.l. v sídle Novum Covum v Itálii. Získal vynikající vzdělání v Římě a poté vstoupil do císařských služeb jako vojenský velitel. Za Claudia už velel jízdě v Germánii a za Vespasiana, jehož byl oblíbencem, zastával celou řadu prokurátorských úřadů v důležitých provinciích jako byla Afrika nebo Hispánie. Za Tita byl postaven do čela loďstva, které kotvilo v Misenu. V této hodnosti ho také 24.srpna 79 n.l. zastihla smrt, když se v badatelské horlivosti (a také snaze zachránit životy civilistů) dostal příliš blízko známé erupci sopky Vesuv, která zasypala mimo jiné Pompeje, a zahynul. 

Přestože by se mohlo zdát, že se Plinius dost časově vyčerpával ve státní službě, nacházel pravidelně mnoho času na studia, dokonce byl považován za nejučenějšího Římana své doby. Dle líčení Plinia Mladšího byl ve svém studiu tak neúnavný, že si nechával předčítat v lázni, na cestách i při jídle. Co se mu zdálo zajímavé si nechával dalšími otroky zaznamenávat, takže záhy vlastnil poměrně bohatý archiv. 

Své spisovatelství zahájil už jako mladý jízdní důstojník studií o jeho zkušenostech při použití jízdy v boji. Následovaly pak spisy z rétoriky, gramatiky, historie a přírodopisu. 

Jeho historická díla známe dvě. Prvním jsou Války s Germány (Bella Germaniae) o dvaceti knihách, kde byly pochopitelně vyloženy dějiny válek, které vedli Římané s germánskými kmeny. Druhou knihou je A fine Aufidii Bassi (Od konce kroniky Aufidia Bassa) o 31 knihách. Je to pokračování díla staršího římského historika Aufidia Bassa, které na starší látku navazuje buď roku 31 nebo roku 41 a sahá snad ke společnému triumfu Vespasiana a Tita roku 71 n.l. 

Pliniovo gramatické dílo má podobu knihy Pochybné mluvy knih osmero (Dubii sermon is libri octo) a zabývá se spornými otázkami v latinské mluvnici. Cílem mělo být definitivní určení některých tvarů a ukončení jistých nepravidelností. Pro dějiny gramatiky má toto dílo poměrně značný význam a díky své značné oblíbenosti ho dnes můžeme alespoň v základech rekonstruovat. 

V oboru rétoriky sepsal Plinius dílo Studiosus, které ve třech knihách dává návod jak hovořit výmluvně, jak už to také u rétorických knih bývá. Posledním Pliniovým nedochovaným dílem je jeho biografie přítele Pomponia Secunda, což byl vojevůdce, tragický básník a dramatik. 

Zkáze unikla poslední a nejdůležitější Pliniova kniha, rozsáhlá encyklopedie Naturalis historia (Přírodopis) o 37 knihách. Toto dílo dokončil Plinius roku 77 n.l. a věnoval je přímo Titovi, tehdy nástupci trůnu. Kniha měla původě 36 knih, ale Plinius ještě před svou smrtí stihl sepsat jednu knihu dodatků. Dílo pak vydal Plinius Mladší. 

Naturalis historia je i na dnešní dobu neobyčejně pečlivě sestavená kniha. Uvádí se, že je v ní obsaženo asi 20000 výpisků z asi 2000 spisů 473 autorů (146 římských a 327 cizích). Seznam těchto autorů a děl je také mimochodem jediným obsahem celé první knihy. Druhá kniha popisuje matematicko-fyzikální popis vesmíru, 3.-6. zeměpis a národopis, 7. antropologii a fyziologii člověka, 8.-11. zoologii, 12.-19. botaniku, 20.-27. léky rostlinného původu, 28.-32.kniha pak léky živočišného původu. Zbývající knihy se zabývají mineralogií, zpracováním kovu a kamene a použití látek ve výtvarném umění. Tato část je mimochodem velmi cenná pro poznání antického umění. 

Rozsah díla je tedy na svoji dobu jedinečný, avšak kvůli němu se také v díle vyskytuje dost chyb, které Plinius opsal od jiných autorů, neboť sám nebyl vědec a rozhodě se nemohl počítat mezi odborníky ve všech oborech, o kterých psal. Stejně tak slohově je dílo poplatné tomu, že často vzniklo pouze přepisem a je mu vytýkána suchost. Výjimkami jsou například úvody kapitol, které Plinius stylisticky pečlivě jazykově šperkoval. Dílo tak má cenu hlavně jako nedocenitelný zdroj vědomostí z přírodních věd, který nebyl až do novověku prakticky překonán. 

V průběhu času bylo z rozsáhlé Naturalis historia sepsáno několik kratších výtahů, například Solinův ze 3.století nebo výtah známý jako Medicina Plinii (týkal se jen léků) ze století čtvrtého, který se dochoval dodnes. Podobný výtah vznikl v 6. nebo 7.století pod názvem Physica.