Antický svět 

Gaius Plinius Caecilius Secundus, známější jako Plinius Mladší se narodil roku 61 nebo 62 n.l. Byl synovcem Plinia Staršího a stejně jako on pocházel ze severoitalského Novum Covum. Svým strýcem byl po smrti otce adoptován a pečlivě vychován. Řečnictví studoval u Quintiliana a i v důsledku jeho školy obdivoval Cicerona a vůbec klasické autory. Již v devatenácti letech zahájil Plinius Mladší řečnickou činnost u soudu jako obhájce a jak sám zaznamenává, požíval značné důvěry a získal si dobrou pověst. 

Samozřejmě i Plinius Mladší sloužil v císařských službách. Jako vojenský tribun sloužil v Sýrii, za Domitiana vstoupil do státních služeb jako úředník, když získal úřední hodnost kvestora, tribuna lidu a prétora, to vše během necelých pěti let. Za Traiana zastával roku 100 n.l. dokonce konsulský úřad. Mezi zářím 111 a lednem 113 pak zastával jako císařský legát s prokonsulskou pravomocí funkci místodržitele provincií Pontus a Bithýnie. Vedl si velmi dobře a ze zachované korespondence s císařem víme i o tom, že svoji funkci bral velmi vážně. Z provincií odešel zřejmě ze zdravotních důvodů, neboť ještě roku 113 Plinius Mladší zemřel. 

I na svoji dobu to byl mimořádně schopný a vzdělaný muž, pro svoje kladné charakterové vlastnosti velice oblíbený. Jeho soukromý život nenese známky žádných skandálů. Jako muž s velkých rozhledem a literárními ambicemi patřil i k literárním gigantům doby, podobně jako jeho přítel Tacitus. Vedle Plinia se však ukazovali i další literární velikáni doby jako Suetonius nebo Martialis. 

Plinius Mladší vydával svoje řeči, které pečlivě upravoval do stylistické dokonalosti. Nám se dochovala jediná, Panegyricus, tedy řeč, kterou děkoval Traianovi za udělení konsulských odznaků. Plinius v řeči důsledně oslavuje vládnoucího císaře, kterého dějiny měly obdařit přízviskem Optimus (Nejlepší), a snaží se budoucím generacím dokázat, že i ony mohou dosáhnout takové velikosti. Pliniovi se podařilo vyhnout se přehnanému lichocení, avšak jeho dílo je snad díky stylistické vybroušenosti dost únavné. Sloužilo však dalším generacím jako vzor podobné řeči. 

Ciceronův příklad způsobil, že Plinius Mladší věnoval veliké úsilí psaní dopisů svým přátelům, které měly být vydány, což se u listů z let 98 - 108 skutečně stalo. Je jich celkem 247, což zabralo dohromady devět knih. Dopisy jsou s ohledem na plánované vydání psané dost složitě a nejsou tak přirozené jako Ciceronovy listy, avšak stylisticky jsou téměř dokonalé. Svým obsahem jsou velmi důležitým obrazem své doby. Plinius líčí například život v Římě, ale vrací se často také k osobnosti svého strýce Plinia Staršího a k jeho smrti při výbuchu sopky, který Plinius sám zažil. Vedle toho píše samozřejmě často o svém životě a o běžných starostech nebo o různých zajímavostech doby. 

Do sbírky dopisů bylo dodatečně dodáno 121 pozdějších listů, většinou z korespondence mezi Traianem a Pliniem v době jeho působení v Bithýnii a Pontu. Velmi známé jsou dopisy číslo 96 a 97, které obsahují řešení otázky křesťanů v těchto provinciích - měli být akceptováni, pokud vyloženě nedávali najevo odlišnost svoji víry, což dokládá, že Traianus nebyl jen císař vojáků a také rozmáhající se vliv křesťanství na počátku druhého století n.l. 

V mládí také Plinius inklinoval k poetice, už ve čtrnácti letech napsal tragédii, později se bavil básnickými hříčkami a elegiemi a překládal epigramy z řečtiny. Podle zkazek však jeho dílo v tomto oboru příliš nevynikalo a nezachovalo se.