Antický svět 

O životě římského satirika Petronia (plným jménem Gaius Petronius Arbiter) toho příliš nevíme. Rok jeho narození je krajně nejistý a nemá cenu spekulovat o něm. Petroniovo mládí rovněž neznáme, na scénu slávy vstupuje až poté, co z něj Nero udělal svým "rozhodčím ve věcech vkusu" (elegantiae arbiter). Petronius, ve své době velmi dobře známý svým marnivým a výstředním životem, si v této funkci podle Tacita získal přízeň Nerona. Ukázal se však také jako velmi schopný úředník, když jako prokonzul v Bithýnii udělal velký kus práce. Petroniův pád se spojuje s Pisonovým spiknutím proti Neronovi, na které doplatilo mnoho velkých mužů. Byl obviněn žárlivým prefektem praetoria Tigellinem z účasti na spiknutí. U Nerona milost nenašel a musel roku 66 n.l. spáchat sebevraždu. Učinil tak v lázni, kde si prý nechal předkládat vybrané lahůdky. Sepsal prý v poslední noc svého života také satirický dopis Neronovi, ve kterém mu připomínal všechny jeho aféry. Je však možné, byť ne moc, že Satiricon napsal jiný Petronius než ten, o kterém píši výše. Pak by jeho život byl úplně neznámý. 

Petronius neproslul svými výstřednostmi, ale svým dílem nazvaným Satiricon nebo také Satirae. Z celého značně rozsáhlého díla se nám dochovaly velké zlomky o rozsahu asi 130 stran, převážně z 15.a 16.knihy. Původně měl spis asi 20 knih. Ty obsahovaly obsahově (sloh je potvora) značně rozmanité příběhy, které čtenářům vypravuje homosexuální mladík Encolpius. Kniha je v podstatě vyprávěním o třech homosexuálních mladících nevalné pověsti, kteří však dosáhli značného vzdělání, kteří putují společně po jižní Itálii - alespoň v dochovaných zlomcích. Podle jistých náznaků se dá usoudit, že jevištěm knihy byl i Řím a Massilie. Jejich cesta je zároveň kritickým žertovným obrazem tehdejších římských společenských poměrů. 

Petronius při tvorbě Satiriconu vycházel ze směsi obsahující fantastické životopisy, romantické novely, satiry v próze i ve verších i pornografické vtipy. Tuto směs pak poskládal dohromady do nesmírně zábavného vyprávění (prý, ono se toho až zas tak moc nedochovalo). Parodie v díle je někdy hodně tvrdá a neobvyklá. Petronius se například "opovážil" parodovat Homérovy eposy, když jako důvod cesty mladíků uvádí hněv falického boha Priapa, což se dá zkonfrontovat se strašlivým hněvem homérských bohů. I sám hlavní antihrdina je vlastně parodií Odyssea. 

Nejdelší a nejznámější ze zachovaných částí je příběh nazvaný Cena Trimalchionis. V této části líčí Petronius zbohatlíka otrockého původu, hrubého neotesance, žijícího v Kampánii, který se snaží působit vzdělaným a jemným dojmem, ale přitom dává dobře najevo svou sprostotu. Jeho hostina i jadrné hovorové poznámky jeho přátel, hostů a příživníků jsou dokladem autorova skvělého pozorovacího talentu a smyslné radosti ze života, ale poskytuje nám také výborný historický materiál. Postavu zbohatlíka pak někteří kritikové považují za nejlepší humornou postavu antiky, s čímž se ztotožňuji. 

Kromě prozaického textu obsahuje Satiricon i dvě básně. První, Občanská válka, se dá chápat jako parodie nového stylu poezie v Římě, který zahájil Petroniův současník Lucanus. Báseň obsahuje celkem 300 veršů. Druhá ukázka z Petroniova básnického umění je vložka nazvaná O dobytí Tróje, kterou můžeme brát jako výzva diletantství Nerona. 

Petronius Satiriconem výrazně ovlivnil vývoj moderní literatury, zvláště pak moderní evropský román. Dílo má pak také velký význam pro poznání života Římanů. Sám autor v něm ukázal kromě zmíněného pozorovacího talentu i mistrovství v ovládání latiny - lidové, vznešené, vulgární...