Antický svět 

Jeden z nejslavnějších básníků antiky Publius Ovidius Naso se narodil 21.3.43 před n.l. v Sulmoně zámožným rodičům (z jezdeckého stavu). Kvůli vzdělání ho poměrně záhy poslali rodiče do Říma spolu s jeho o rok starším bratrem. Rodiče mu určili úřednickou dráhu, takže bychom Ovidia našli v péči předních rétorů jako Porcius Latro a Arellius Fuscus. Nějakou dobu tam Ovidius vydržel, ale jeho práce se stále silněji zaměřovaly na básnictví. Zachovalo se nám zpráva, že Ovidius neměl rád předstírané soudní spory, ale vynikal v úvahách, jak jednat při určité situaci. Přes jisté osobní sebezapření Ovidius dostudoval rétoriku a právo a dokonce si doplnil vzdělání v oboru cestou do Athén a Malé Asie. Nějakou dobu pak básník pracoval jako nižší státní úředník. 

Rozhodl se však, že odejde do soukromí a bude se věnovat psaní poezie. Literární průpravu získal v kroužcích Messaly Corvina, významného šlechtice i literáta, kde se sešlo více nadaných básníků. Ovidius měl velké štěstí na dobu, ve které žil, neboť Augustus všeobecně umění podporoval a Maecenas přešel i do dnešního jazyka. Jeho štěstí se navíc posílilo úspěšným sňatkem (už třetím) s příbuznou Augusta. Vše je však relativní. Na podzim roku 8 n.l. vydal Augustus rozkaz, aby Ovidius odešel do vyhnanství do přístavního městečka Tom ležícího jižně od ústí Dunaje v dnešním Rumunsku. Důvody nejsou zcela jasné, neboť o nich víme jen od samého Ovidia. Ten uvádí jako důvod vydání svého díla Umění milovat, které měl poněkud prudérní Augustus považovat za ohrožení morálky v Římě (dnešní čtenáři se se mnou asi shodnou, že je to morálně celkem o ničem). Skutečný důvod bude asi někde jinde, zvláště proto, že Augustus určil Ovidiovi vyhnanství až deset let po vydání básně, avšak důvod už nikdy neurčíme přesněji. 

Pro Ovidia, zvyklého na život velkoměsta, bylo vyhnanství děsivým trestem, který ho naprosto zdrtil. Básně z této doby jsou plné bolu a žalu, Ovidius totiž nesl trest opravdu velmi těžce. Básník se často obracel na Augusta, aby trest zrušil, nebo aby mu alespoň určil k přebývání méně nehostinné místo, ale neúspěšně. Augustův nástupce Tiberius se zachoval naprosto stejně a o milosti ani neuvažoval. Ovidius tedy v Moesii zemřel (pravděpodobně roku 18 n.l.), byť byly jeho kosti nakonec převezeny do rodné země. 

Dílo Ovidia je poměrně bohaté a svým významem naprosto klíčové. V mládí skládal Ovidius převážně literaturu s erotickým nebo milostným námětem - prvním dílem Ovidia jsou pravděpodobně tři knihy milostných elegií Lásky (Amores), které věnoval své milence Corinně. Listy milostné (Heroides) je patnáct fiktivních dopisů milenek nebo manželek hrdinů, kteří své ženy opouští nadlouho nebo navždy (Penelopé a Oddyseus, Dídó a Aeneas, Theseus a Ariadné...). Dopisy jsou zajímavou směsí mytologie, galantních příběhů a rétorských deklamací. 

Klíčovým dílem Ovidiova mládí (pozdního) je jistě jeho Umění milovat (Ars amatoria, ars amandi). V této básni (3 knihy) poučuje Ovidius, jak si najít a udržet lásku. Dvě knihy patří radám mužům, kniha poslední je určena ženám. Báseň složená někdy v roce 2 před n.l. je nejlepším erotickým dílem antiky, vyniká hlavně svou originalitou a formální dokonalostí. Na Umění milovat pak navazují dvě menší dílka - Jak léčit lásku a O kosmetice. 

Po dokončení Ars amatoria se dostává Ovidius do druhého stadia své tvůrčí činnosti. Hlavním dílem zde je jeho spis (epická báseň) nazvaný Proměny (Metamorphoses) čítající 15 knih, 12 000 hexametrů a 250 bájí. Ty seřadil básník "chronologicky" od počátku světa po smrt Caesara. Spojovacím motivem je nadpřirozená proměna člověka v něco jiného (Caesara v kometu, Niobé ve skálu). Na dlouhá staletí se Metamorfózy (mimo jiné dost neoriginální a opsané z řeckých vzorů) staly hlavním zdrojem poznání antických bájí. Druhým dílem druhého období je Kalendář (Fasti). V tomto spise píše Ovidius o římských náboženských svátcích a slavnostech v první polovině roku (dílo totiž nedokončil, resp.byl vyhnán) a vykládá jejich původ. 

Proměny dokončoval básník právě v době, kdy jej Augustus vyhnal. Poslední tvůrčí období se vyznačuje silným žalem - vznikly dvě sbírky elegií (žalozpěvů). První z nich jsou Žalozpěvy (Tristia), sbírka 51 básní v pěti knihách, druhá je sbírka Dopisy z Pontu - obě sbírky si jsou tématicky velmi podobné. První elegie Žalozpěvů líčí poslední noc Ovidia v Římě, další se zabývají plavbu, další obsahují nářky na drsné klima a nevěrnost přátel. Jiné zas vyjadřují vděčnost věrným a manželce, Ovidius také sepsal list lichotící Augustovi a použil jej ve sbírce. Další důležitou částí elegií jsou prosby za zlepšení básníkova údělu. Jestliže někteří vyčítají básníkovi nedostatek citu v milostných básních, nemůže být o takové kritice v elegiích ani zmínky - cit z nich přímo tryská. Poslední zachované dílo hodné zmínky pak je báseň Ibis, útok na Ovidiova nejmenovaného nepřítele v Římě. Ztratila se divadelní hra Medea. 

Ovidius se stal jedním z nejtalentovanějších a poté i nejúspěšnějších básníků Říma. Jeho verše dnes pokládáme za formální vrchol římské poezie. Jeho verše jsou zbaveny hrubostí a vynikají v originále zajímavou plynulostí. Ovidius se rovněž vyznačuje značnou mírou schopnosti vyjádřit psychický stav a jeho vypravěčské umění je pověstné.