Antický svět 

Římský epigramatik Marcus Valerius Martialis se narodil asi v roce 40 n.l. v městě Bilbilis v Hispánii (dnes v Aragonii), kde se vzdělával hlavně v gramatice a rétorice. Za dokončením vzdělání putoval jako mnoho jiných do Říma. Tam přišel za Neronovy vlády roku 64. Tam svá studia skutečně dokončil a měl se věnovat práci v soudní sféře, ale podobně jako třeba Ovidius se začal věnovat básnictví. Brzy právničiny nechal docela, neboť neměl úspěch. To si vynahradil v umělecké sféře... 

Jeho krátké básně si svou duchaplností získaly brzo mnoho vlivných příznivců. Mezi ty nejvýznamnější patřili Martialisovi krajané Seneca a Lucanus, po jejich donucené smrti se básníka ujali lidé jako Quintilianus, Silius, Plinius Mladší a další. Ti Martialise podporovali stejně jako četní jiní šlechtici a významné osobnosti, byť ne vždy dostatečně - básník si často stěžoval na nedostatek, byť je zřídka oprávněně. Martialis si získal příznivce dokonce i v nejvyšších kruzích - Titus i Domitianus patřili k jeho posluchačům. Za Tita se roku 80 otvíral Flaviovský amfiteátr (Koloseum). Martialis při této příležitosti složil sbírku epigramů Kniha o hrách, v níž oslovoval velkolepé hry. Kromě dalších příznivců mu to vyneslo povýšení do jezdeckého stavu. Později sepsal Martialis další dvě knihy drobných básní. Obě byly příležitostné a konvenční. První z nich se jmenovala Přátelské dary, druhá pak Výslužky - měly doprovázet drobné dárky, které si lidé dávali o Saturnáliích nebo které si přítel odnášel z hostiny. Jeho verše byly tak přesné a dokonalé, že se prý dokonce vyrovnají Ovidiovým. 

V dalších letech pak Martialis publikoval ještě 12 knih, v nichž je soustředěno množství epigramů - část ještě stále příležitostných (k svatbě, narozeninám, popis předmětů atd.), avšak básníkův zájem se stále více přesouvá k různým zlomyslným portrétům, pikantním anekdotám, výlevům radosti nebo smutku, drobným potyčkám s protivníky. Martialis vlastně dal slovu epigram vnitřní náplň, stál totiž v podstatě na jeho počátku (avšak i dříve se v Římě psaly epigramy, nikdy ale s takovým úspěchem). Mezi těmi, které si Martialis vybral jako svůj terč jsou lidé jako mluvka, dotěra, člověk, který všechno ví a všemu rozumí, patolízal, člověk snažící se za každou cenu dostat k dědictví... Nejvíce si pak Martialis všímal lakomce a literární protivníky. Jeho satira je dodnes vtipná, není pro prudérní osoby, ale přestože často velmi tvrdá a zjevně mířená na konkrétní osobu, nikdy onu osobu nejmenuje.

Vláda Domitiana (jmenovitě rok 93) znamenala Martialisův vrchol. Po jeho smrti roku 96 a přechodné vládě Nervy nastoupil Traianus. Ten básníka v podstatě donutil po 34 letech opustit Řím a vrátit se do Hispánie. Měl na to vliv jednak sám Traianus, který tak asi reagoval na předchozí lichocení Domitianovi, částečně se na tom podepsal nezájem publika, které již nebylo nadšeno epigramy šedesátiletého básníka. Martialis se tedy odebral zpět domů. Byl v tak nuzných poměrech, že mu Plinius musel poskytnout peníze na cestu. Doma mu však opět pomohli obdivovatelé, dokonce mu koupili statek a zde mohl Martialis v klidu dožít. Mělo to i své stinné stránky - básník postrádal společnost velkých mužů, knihovny, divadla. Neměl už látku k básnění. Takto zemřel asi roku 102 n.l. v 62 letech. 

Již ve starověku Martialisovi vytýkali značnou podlézavost císaři i lidem z jeho okolí. Taktéž jeho stesky na chudobu nebyly tak docela opodstatněné - jedna sbírka epigramů proslula tak velkými stesky nad chudobou jako žádná jiná. Stejně tak podlézání císaři bylo u Martialise větší než u básníků za Augusta a to už je co říct. To, že v některých básních daleko překročil míru dovolené slušnosti je už dnes zřejmě pasé. 

I po smrti se Martialis těšil hojné přízni, jeho díla byla čtena a napodobována. I ve středověku tato obliba pokračovala, stejně jako později - i Goethe nebo Schiller patřili k čtenářům Martialisových epigramů. Martialis sice nepatří k nejvlivnějším antickým autorům, ale i tak si zasloužení zařazení mezi onu dvacítku největších autorů, o kterých na stránkách Antiky budeme psát.