Antický svět 

Římský básník Quintus Horatius Flaccus se narodil 8.prosince roku 65 před n.l. ve Venusii v jižní Itálii jako syn propuštěnce. Otec Horatia byl výběrčím daní, který si na nedostatek peněz nemohl stěžovat, a proto také zajistil synovi vzdělání nejvyšší kvality. Horatius studoval nejdříve v Římě u nejlepších rétorů, poté roku 45 před n.l. odešel doplnit své vzdělání do Athén. Zde se po dobu 18 měsíců Horatius vzdělával převážně ve filosofii. 

Na podzim 44 před n.l. přišel do města jeden z Caesarových vrahů Marcus Iunius Brutus, aby zde sbíral vojáky do války. Stejně jako mnoho jiných mladých lidí vstoupil pod prapory Bruta i Horatius. Získal vysokou hodnost tribuna a v této funkci vedl také legii v bitvě u Filipp, kde však republikáni prohráli na celé čáře. Horatius po bitvě utekl a vrátil se do Itálie, kde využil amnestie, kterou dávali vítězní triumvirové stoupencům republiky. Ztratil jmění po otci, který mezitím zemřel a začínal prakticky od začátku. Nakonec získal místo jako úředník finanční správy. 

Někdy v té době vznikají jeho první básně, nejdříve satirického charakteru. Těmi upoutal básníky Maecenatova kroužku (Vergilia a Varrona) natolik, že jej představili samotnému "sponzorovi". Ten jej přijal do okruhu jím podporovaných básníků (ne však hned, ale po devíti měsících) a daroval mu statek v Sabinských horách. Spojovalo je pak celoživotní a důvěrné přátelství. Je celkem zřejmé, že se tak Horatius dostal brzy do styku se samotným Augustem. Toho pro své republikánské smýšlení neměl úplně nejradši, ale uznával nutnost pevného vládce pro Řím. Nakonec ho v některých básních dokonce i opěvoval, byť si zanechal jistý osobní odstup. Augustus mu nakonec nabídl i místo svého osobního tajemníka, ale Horatius místo odmítl, aby nepozbyl samostatnosti a volnosti. Prvnímu císaři je třeba přičíst k dobru, že odmítnutí vzal sportovně. Horatius nakonec císaře uspokojil sepsáním několika děl "na zakázku" - jde například o oslavnou báseň na vítězství Augustových legií apod. Zemřel v roce 8 před n.l. 

Horatiova básnická tvorba není nikterak obsáhlá, můžeme ji rozdělit na pět sbírek. Jako první sepsal básník Smíšené básně (v originálu však Satirae, což nabízí jiný překlad), celkem 18 básní ve dvou knihách. Autor v nich píše o různých příhodách ze svého života, o lidských vadách, předsudcích; k četným invektivám se pojí i filosofická stránka spisu (Horatius byl zastánce Epikura) a moralizující verše. Autor pak vyzdvihuje hlavně správné chování, takt a umírněnost. Jeho počáteční sarkasmus se postupem času mírní, naučil se říkat nepříjemnou pravdu s úsměvem. Na Smíšených básních pracoval po 10 let. 

Druhý soubor básní se jmenuje Útočné básně (Iambi). Po vzoru řeckých mistrů útočí na jednotlivce, odsuzuje občanskou válku, žertuje s přáteli. Římští básníci tuto knihu nazývali Kniha epód, neboť většina básní má právě podobu epód. 

Třetím souborem se pak staly Písně (Carmina), stovka básní ve čtyřech knihách. Kniha je také zvaná Ódy. Ódy jsou vrcholem Horatiovy tvorby, projevuje se v nich sklon v meditacím, dobrácká ironie, ale leckdy i smutek. Právě z této sbírky pochází proslavené rčení Carpe diem (Užívej dne), kde Horatius vyslovuje svoji zásadu spokojit se s málem. Námětem pro básně jsou hostiny, láska, radosti venkova a naopak stinné stránky městského života, ale i vlastenectví. To se objevuje hlavně na začátku třetí knihy, kde Horatius oslavuje Augustovy reformy. Pozoruhodná je také poslední báseň třetí knihy Exegi monumentum (Dokončil jsem pomník), ve které autor vyjadřuje svoji víru (je třeba dodat, že správnou), že dosáhne nesmrtelnosti za formální obohacení římské literatury. 

Čtvrtým souborem básní se staly Listy (Epistulae), 23 básní ve dvou knihách. Ty navazují na satiry z dřívější doby, ale jejich polemické ostří je ještě více otupeno. Jsou adresovány různým přátelům, mnoho místo zabírají etické úvahy a jiné filosofické otázky jako hledání štěstí. 

Poslední soubor vznikl roku 17 před n.l., kdy Augustus vyhlásil hry na oslavu začátku nového století. Horatia poctil tím, že mu dal vypracovat k této příležitosti sborovou píseň, která dostala název Carmen saeculare (Stoletní píseň). Horatius v ní vzývá božstva a prosí je o ochranu Říma v budoucích letech. 

Horatiův styl se vyznačuje velkým bohatstvím odstínů od hymnu po dialogy. Sám si byl vědom, že není nijak zvlášť nadán, proto vycházel z řeckých vzorů. Jeho nejlepšími díly jsou asi satiry, pro které nepostrádal jemný humor a nadhled. Z jeho lyrických básní se za nejlepší pokládají krátká dílka o ženách. Básník se vyznačuje hlavně inteligencí, sečtělostí a lidským přístupem k problémům. Horatius se dostal do velké pozornosti nejen v antice, ale i středověku a udržoval si svoji pozici předního římského básníka po celou dobu existence jeho děl.