Antický svět 

"Otec dejepisu" sa narodil niekedy v osemdesiatych rokoch 5. storočia pnl. v Halikarnasse v Malej Ázii (snad roku 480 před n.l.). Hérodotos mal aristokratický pôvod. Jeho rod stál v opozícii voči vládnucim tyranom, ktorí v meste vládli s perzskou podporou. Preto neprekvapuje, že Hérodotos musel odísť do vyhnanstva na ostrov Samos, aj keď nie je jasné, či sa sám zaplietol do prípravy nevydareného puču proti tyranovi Lygdamidovi alebo len zdieľal osud celého svojho rodu. Na Same strávil časť svojej mladosti a spomienky na toto miesto sa neskôr prejavili aj v jeho diele, keď z vďaky za pohostinnosť sa snažil aspoň zmieriť niektoré nepríjemné fakty z histórie tohto ostrova. Po páde tyrana Lygdamida v polovici päťdesiatych rokov 5. storočia pnl. sa mohli vyhnanci vrátiť do Halikarnassu. Vrátil sa aj Hérodotos, avšak neskôr ho nepriazeň jeho spoluobčanov opäť donútila opustiť svoje rodné mesto. Uchýlil sa do Atén a jeho aténsky pobyt mal nesmierny vplyv na jeho tvorbu. Aténska demokracia, ktorá bola vtedy na vrchole svojich síl, mu učarovala. Z Hérodota sa stal obdivovateľ aténskeho štátneho zriadenia a vedúceho aténskeho politika Perikla. Obdiv k Periklovi sa odrazil v šiestej knihe jeho Dejín, kde oslavne zachytáva minulosť rodu Alkmaionovcov, ktorého bol Perikles príslušníkom. V Aténach si Hérodotos osvojil aténsky pohľad na novšie dejiny, a tak už v antike bola jeho dielu vyčítaná proaténskosť.

Koniec svojho života strávil v osade Thúrioi v južnej Itálii, ktorú Aténčania za veľkej propagandy založili v roku 443 pnl. na mieste bývalého mesta Sybaris. K účasti na tejto kolonizácii boli prizvaní všetci Heléni. Hérodotos snáď z podnetu Perikla odišiel do novozaloženej osady a prijal jej občianstvo. Tu strávil väčšinu zvyšku svojho života a až do smrti pracoval na svojom diele. Niekedy krátko po vypuknutí peloponézskej vojny Hérodotos pravdepodobne v Thúriach umiera. Právě podle tohoto města pak bývá ve většině dokumentů vzniklých v jeho době nebo krátce po jeho smrti nazýván Hérodotos Thúrijský; změna jeho přízviska na Halikarnasský je pozdějšího data.

Hérodotos je autorem Dějin (Historiai) o devíti knihách. Hérodotos sám však knihu koncipoval pouze do dvou částí - Předehry a Perských válek, rozčlenění do devíti knih je dílem snad alexandrijského editora dlouho po Hérodotově smrti. Jakýmsi částečným vzorem i pramenem pro jeho dílo mohly být knihy milétského Hekataia (*cca 525 před n.l.), jemuž se připisují dvě nedochovaná díla. První bylo známo jako Historie, druhé jako Cesta kolem světa. Hérodotos svého předchůdce sice kritizoval, ale přebral od něho zřejmě minimálně četné strukturní znaky. Jestliže Hekataios pouze poootevřel bránu novému pojetí historie, byl to až Hérodotos, kdo se stal pravým průkopníkem této vědecké disciplíny.

Vo svojom diele sa Hérodotos venuje trom základným témam a to vzrastu perzskej moci, vzniku konfliktu medzi Európou a Áziou a vrcholom je vojna medzi Grékmi a Peržanmi. Hérodotos veril v to, že do ľudských záležitostí zasahujú bohovia a rovnako tiež veril vo veštby, sny a zázraky. Podľa Hérodota stála za porážkou Peržanov vo vojne proti Grékom závisť bohov, ktorí strestali perzskú pýchu. Jeho dielo sa tiež opiera o jeho početné cesty. Hérodotos navštívil Egypt, Feníciu a dostal sa pravdepodobne až do Babylonu. Podnikol tiež cestu do Čiernomoria a africkej Cyrene. Poznatky zo svojich ciest vložil do svojho diela, takže okrem histórie v ňom nájdeme aj geografické a etnografické poznatky a kuriozity a vedľa nich tiež príbehy z orientálneho prostredia. Okrem už vyššie spomenutých hlavných tém tak Dejiny obsahujú aj veľké množstvo rôznych odbočiek, napr. dejiny Lýdie alebo dejiny Egypta. Tieto odbočky sú typické najmä pre prvé knihy Dejín, v knihách, kde sa opisujú samotné grécko - perzské vojny, je línia historického opisu o mnoho pevnejšia. Dôvodom ich vzniku je možno to, že Hérodotos počítal s verejným predčítaním aténskemu publiku a chcel sa mu zavďačiť často humornými odbočkami.

Hérodotove Dejiny končia dobytím Séstu v roku 479 pnl. Táto udalosť nebola nikdy pokladaná za významný medzník grécko - perzských vojen, a preto sa objavujú domnienky, že Dejiny zostali nedokončené. Možno však Hérodotos považoval toto víťazstvo, ktorým sa skončila vojna na gréckej pôde za skutočný záver svojho diela, za akýsi koniec veľkého historického zápasu. Každopádne sú pre nás Dejiny aj dnes dôležitým zdrojom informácií o období grécko - perzských vojen.

Rozhodně však nejen jich. Zvláště pro oblasti bez rozvinutého písemnictví je Hérodotovo dílo prakticky jediným pramenem na velmi dlouhou dobu. Konečně i pro dějiny Slovanů má Hérodotos zvláštní význam, neboť jeho stručná zmínka ve IV.knize o národu Skythů oráčů spolu s vymezením jejich domoviny a zvyků, je považována za vůbec první zmínku o našich předcích. Množství materiálu nasbírané Hérodotem muselo být na svoji dobu fantastické.

Ani Hérodotovo dílo samozřejmě není bez chyb. Vedle už zmíněné důvěry v působení nadpřirozených sil a proaténského metru, jde například o značnou nespolehlivost a neověřitelnost některých pasáží, což je dáno nemalým časovým odstupem vypravěče od dějů a nepočetností očitých svědků. Problémem může být také Hérodotova tendence osvětlovat dějiny z morálního hlediska (viz. jeho náhled na porážku Peršanů v Řecku nebo pád lýdského krále Kroisa). Pro pozdější generace bylo také velkým problémem pochytit autorův geografický rozhled, často navíc získávaný z druhé ruky (v Dějinách se například píše o městě, které dnešní historici pokládají - i když s velkým otazníkem - za Timbuktu).

Snad i proto nalezl Hérodotos v pozdějších letech četné kritiky, když například další velký historik,Plútarchos, ho nazval lhářem. Další mu vyčítali jeho kosmopolitnost, vychvalování některých perských zvyků mu vyneslo také četná obvinění z properského postoje. Každopádně Hérodotovy Dějiny patří k nejdůležitejším knihám s antickou tematikou. Je to dílo dodnes dobře čtivé, ačkoliv vyžaduje již jisté znalosti tematiky. Pro všechny historiky je to v podstatě povinnost, protože právě zde vznikla klasická historiografická tradice se všemi klady a zápory. V českém překladu vyšly Hérodotovy dějiny naposledy roku 2004 v nakladatelství Academia.