Antický svět 

Marcus Porcius Cato byl římský konzervativní státník, spisovatel, řečník a slavný obránce tradičních hodnot. Narodil se roku 234 před n.l. v Tusculu jako Marcus Porcius Priscus v nezámožné rodině. Vyrůstal v Sabinsku, stále v ne právě nejbohatších poměrech. Přesto získal poměrně kvalitní vzdělání a účastnil se všech žebříčků úředního postupu, i když jako homo novus ("nový člověk", tedy bez slavných předků) měl poněkud těžší úděl než nositelé slavnějších jmen. Svůj přídomek Cato získal později pro své řečnické schopnosti, neboť Catus znamená v latině zkušeného nebo velmi chytrého člověka. Za druhé punské války působil jako voják - nejdříve jako vojenský tribun, od roku 205 před n.l. jako kvestor Scipiona Africana, se kterým v té době mimochodem vycházel poměrně dobře. Roku 199 před n.l. získal úřad aedila, o rok později se stal správcem Sardinie. Ve svých 38 letech, roku 195 před n.l., je zvolen konzulem. Později se stává správcem Hispánie, která se právě bouří, a po poražení vzbouřenců dosahuje trumfu. K tomu se váže povážlivě mnoho narážek, že si počínal tak krutě, že spíše povzbudil další revolty iberských kmenů, než aby je udusil. 

Vrchol Catonovy slávy nastává roku 184 před n.l., kdy se stává cenzorem. Je to právě Cato, kdo se stal rozhodně nejslavnějším cenzorem římských dějin. Ve svém úřadě velmi přísně hodnotí veřejnou morálku a prosazuje její navrácení do starých kolejí, tedy cestu zpět k ctnostem (virtus) a tradicím předků. Velice intenzivně se postavil proti vzrůstajícímu vlivu helénismu, který se do Říma dostával hlavně díky podpoře liberální rodiny skvělých vojevůdců a politiků, totiž Scipionů. Cato Scipiona Africana mimochodem odsuzoval i za to, že se velký válečník holil, což se do Říma dostalo právě z Řecka. Svému synovi zanechal Cato typickou radu: "Čti trochu řeckou literaturu, ale střez se té zvrácené a zkažené rasy." 

Spory Catona a Scipionů ostatně také vstoupily do historie. Jejich vítězství a následná rozšiřování římského území považoval Cato za projev přehnané ctižádosti a kariérismu, které budou mít za následek pád Říma a římské identity. Oba bratry Scipiony také nakonec z římské společnosti vyštval - Scipio Africanus zemřel nedlouho po jeho nástupu do cenzorského úřadu a jeho bratr doplatil za následky své touhy po přepychu, kterou si přivezl z Malé Asie po porážce Antiocha III. 

Kromě pokusů o seškrcení řeckého vlivu na Řím se Cato pustil také do zápasu o omezení jisté emancipace, kterou procházela společnost v Římě v následku vpádu helénismu. Jako cenzor se postavil proti plánovanému zrušení Oppiova zákona (válečný Lex Oppia z roku 215 před n.l.), který silně omezoval ženský přepych, i když byl nakonec přehlasován (údajně i díky scénám, které ztropily po senátorských domácnostech ctihodné matróny toužící po té troše přepychu). Vedle boje o Oppiův zákon se roku 169 před n.l. Cato úspěšně pokusil o přijetí zákona, který by omezoval dědická práva žen. Bohužel pro něj se dal zákon velice snadno obejít převodem dědictví na formálního správce (dnes bychom asi použili termín bílý kůň), který pak dědictví v podstatě předal ženě. 

Konečně se Cato tvrdě ohradil proti upadající morálce senátorů a z moci jeho funkce muselo několik senátorů složit své úřady. Jeden senátor například ztratil křeslo za veřejné pohoršování, které probíhalo tak, že na veřejnosti políbil svoji ženu v přítomnosti své dcery. Mnoho dalších doplatilo na rozmařilý život (jako bratr Scipiona Africana) nebo prostě neřímské chování. Je zajímavé, že Cato byl ve své funkci velmi populární mezi lidem, který na něj nenechal dopustit. Snad to bylo pro jeho řečnickou pózu nevychovaného vesnického burana, kterou s oblibou používal, i když připomínám, že jeho vzdělání se nedalo nic závažného vytknout. 

Na konci života si nesmiřitelný kritik společnosti vybral jako cíl své nenávisti již dvakrát poražené Kartágo. Cato usoudil, že dokud severoafrické město stojí, není Řím v bezpečí. Proto se stal vůdcem strany, která si přála smést Kartágo z povrchu zemského a každý svůj proslov v senátě končil proslulou větou: "Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam." Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno... On sám se už ale nedožil okamžiku, kdy Scipio Aemilianus Kartágo během třetí punské války zničil. "Zlostný a mstivý muž s pichlavýma šedýma očima" zemřel v požehnaném věku 85 let v roce 149 před n.l., tedy na počátku třetí punské války, která Kartágo nakonec zničila. Na jeho náhrobku se údajně nacházel nápis: Et memento - delenda est Carthago (A pamatuj - Kartágo musí být zničeno). 

Cato je také jedním z prvních římských spisovatelů. Jeho jediné plně dochované dílo De agricultura (O rolnictví) je vůbec nejstarší latinský prozaický spis, který se nám dochoval (sepsán roku 160 před n.l.). V díle Cato suchým jazykem dává rady na vedení co nejvýnosnějšího statku - vztahy k otrokům, organizace domácnosti, polní práce, choroby zvířat, vinařství, kuchyňské předpisy, motlitby, to vše Cato pečlivě popsal. Sám se také podle spisu důsledně choval - žil skromně až spartánsky, jedl se svými otroky, nenechával své sluhy přepracovat a dával jím dobře jíst (aby mohli dobře pracovat). Neváhal však otroky prodat, jestliže už nemohli zajistit zisk. 

Spis O rolnictví se stal obrovskou římskou klasikou. Vedle tohoto spisu se nám dochovalo několik zlomků z díla Rady pro syna, což byla encyklopedie tehdejších znalostí z vojenství, medicíny, práva, řečnictví a zemědělství. Posledním dílem, o kterém se zmíním, je jeho historický spis Origines (Počátky). V něm popisoval Cato dějiny Říma a jeho spojenců od založení Říma až po současnost. Pozoruhodné je, že Počátky považoval čistě za dějiny římského národa - místo jmen psal pouze funkce (konzul, aedil apod.). Dochovaly se nám pouze zlomky. 

Bohatá byla i Catonova dráha v oboru řečnictví. Dnes máme k dispozici pouhé zlomky z jeho řečí, ale Cicero jich znal ještě 150. Vyznačovaly se živelností, silou výmluvnosti a trochu nečekaně i vtipností. Cato odmítal dlouhé řečnické přípravy na projev a hovořil z patra. Stal se tak i zakladatelem římského řečnictví.