Antický svět 

Na rozlišení od svého otce, slavného rétora, bývá nazýván filosof. Narodil se asi v roce 4 před n. l. v Cordubě (dnešní Cordóba) v Hispánii, avšak již brzy se dostal do Říma, kde se pod dohledem otce vzdělával. Byl velmi nadaným žákem, měl nadání na poezii a řečnictví, ale stejně ho přitahovala také filosofie. Stejně jako jeho bratři Novatus a Mela uměl velice dobře používat deklamací, čehož později Seneca bohatě využíval. Nebyl však jen filosofem a rétorem, ale jeho návštěva Egypta v něm probudila zájem o cizí kultury, zajímal se též o fyziku. 

Již v poměrně mladém věku vystupoval na veřejnosti jako řečník. Stal se kvestorem a jeho řeči, literární tvorba i filosofie (založená na stoicismu) mu získaly obdiv římské společnosti. Za císaře Tiberia se dostal do senátu, kde ho jeho důstojné vystupování málem stálo život. Za jeho nástupce Claudia Senecovi opět hrozilo smrtelné nebezpečí. Jeho zdrojem tentokrát byla císařova manželka Messalina, která si vynutila filosofův odchod na ostrov Korsika pod záminkou nedovolených styků s Caligulovou sestrou. Jeho vyhnanství na ne příliš hostinném ostrově trvalo osm let a hluboce ovlivnilo Senecovu tvorbu i jeho osobnost. V roce 49 ho Claudiova druhá manželka Agrippina povolala zpět do Říma a dokonce mu svěřila velice významný úkol - výchovu svého syna Nerona, který se nakonec stal dalším císařem. Tak byl Seneca povznesen z vyhnanství do nejvyšších vrstev společnosti. 

Nero nastoupil na trůn v sedmnácti letech v roce 54 a Seneca se stal jedním z dvojice jeho nejbližších rádců (spolu s prefektem praetoria Afraniem Burrem), kteří v podstatě spravovali říši bez Neronova vlivu - je třeba podotknout, že velmi dobře. V roce 57 se stal Seneca konsulem, ale v té době se také začal Nero vymaňovat z vlivu svých rádců. V roce 62 umírá Afranius Burrus a Senecova moc u císaře klesla na nulu. Seneca to dobře věděl a odešel do soukromí, kde se věnoval jen studiu a literatuře. To jej však před krutým císařem neuchránilo. V roce 65 byl Seneca obviněn ze spoluúčasti na Pisonově spiknutí a donucen k sebevraždě. Tu provedl otevřením si žil v koupeli - učinil to se sobě vlastním stoickým klidem. Je třeba říci, že si Seneca udělal mnoho přátel, ale samozřejmě i nepřátel, zvláště pak pro jeho moc a veliké jmění. Tyto hlasy se Senecu ve starověku snažily nařknout z nečestnosti, ale filosof vyšel posmrtně s čistým štítem. 

Mnoho o Senecovi napsal Tacitus, kterému vděčíme za pravděpodobně nejpřesnější portrét filosofa. Napsal o něm ve zkratce to, že přestože nebyl prostý chyb, byl v podstatě dobrým člověkem. Zdůraznil třeba to, že přestože nashromáždil mnoho peněz, bez problémů se od nich dobrovolnou smrtí odloučil. 

Seneca patří mezi nejplodnější a nejzajímavější antické spisovatele, navíc do značné míry ovlivnil další literární vývoj v Evropě. Jeho sloh se vyznačoval krátkostí vět, jejich kouskováním, ale také častým používáním rétorických obratů a patosu. Jeho neláska k prostému slohu byla celkem značná, o Cicerovi napsal, že špatně skládal věty a o dřívějším spisovatelích se vůbec nechtěl bavit - psali na Senecu příliš jednoduchou latinou. Naopak jeho odpůrci nedoporučovali čtení Senecových děl v mladém věku, protože prý mohly způsobit mladým lidem problémy svou složitostí. 

Těžiště Senecovy literární činnosti se nachází v oblasti morální filosofie. Seneca stojí na základech stoicismu, ale na rozdíl od starých stoiků neodsuzuje zlozvyky příkře, ale mírně a s rozvahou. Měl rovněž několik podobných názorů s křesťany (např.rovnost všech lidí), které daly vzniknout nepravdivé legendě o tom, že byl věřícím. Některé názory má Seneca společné i s Epikurem a Platónem. Jinak jeho filosofická díla vyzařují celou Senecovu osobnost - jsou bohaté použitým věděním, znalostí lidského srdce i hlubokými myšlenkami, které jsou dobře vyjádřeny. 

Drobná filosofická pojednání filosofa byla sebrána brzy po jeho smrti do sbírky o dvanácti knihách. 

Jsou to: 
1) O prozřetelnosti (De providentia) 
2) O stálosti mudrce (De constantia sapientis) 
3)-5) O hněvu (De ira) 
6) Útěšný spis pro Marcii (Ad Marciam de consolatione) - dopis mající utěšit Marcii, která oplakávala smrt svého syna a zároveň oslavující jejího otce, který byl pronásledován pro republikánské smýšlení 
7) O blaženém životě (De vita beata) 
8) O vol. čase (De otio) 
9) O duševním klidu (De tranquillitate animi) 
10) O krátkosti života (De brevitate vitae) 
11) Útěšný dopis pro Polybia (Ad Polybium de consolatione) - pro Claudiova dvořana 
12) Matce Helvii (Ad Helviam matrem) - pro svoji matku z Korsiky, Seneca ji přesvědčuje, že ve vyhnanství netrpí 

K dalším Senecovým dílům patří spis o třech knihám Neronovi o mírnosti (Ad Neronem Caesarem se clementia), který dal filosof vladaři brzy po jeho nástupu na trůn, dále pak sedm knih nazvaných O dobrodiní (De beneficiis) , stejně dlouhý spis Přírodní problémy (Naturales quaestiones) a dvacet knih dopisů nazvaných Etické dopisy Luciliovi (Epistulae morales ad Lucilium). Ty posledně zmíněné jsou sbírkou 124 dopisů mladšímu příteli Luciliovi, které však byly určeny pro veřejnost. Jsou v nich filosofické úvahy, ale mistrovsky spjaté s příhodami denního života, takže jsou poměrně dobře čtivé i pro čtenáře našeho století.

Seneca rovněž psal tragédie (např. Šílený Herkules, Trójanky, Octavia,..., celkem deset, z nichž některé Seneca nemusel napsat, platí to hlavně o výše zmíněné hře Octavia). V nich s oblibou líčí fyzická i duševní muka a dá se říci, že přestože jeho hry nebyly určeny pro jeviště, psychologicky tvoří jakýsi vrchol antické tragédie a mají své pokračovatele i v pozdějších dobách. 

Lucius Annaeus Seneca mladší napsal rovněž některá geografická díla, ta se však bohužel ztratila. Byly to knihy nazvané Egypt, jeho poloha a náboženství a Poloha Indie. Stejný osud potkala i některá filosofická díla, například spis O manželství.