Antický svět 

Platónův život 

Platón, vlastním jménem Aristoklés, se narodil roku 427 př.n.l. do jedné z význačných a bohatých rodin v Athénách. Jeho otec Aristón odvozoval svůj původ od krále Kodra a jeho matka Periktioné pocházela z rodu Solóna. Dostalo se mu nejlepší výchovy od vzdělaných sofistů, kteří Platóna naučili uměním, které byly považovány za klíčové pro budoucího politika. V mládí Platón také psal básně a tragédie. 

Ve svých dvaceti letech pak Platón potkal Sokrata a zůstal u něj po zbývajících osm let jeho života. To ovšem neznamená, že jeho filosofické vzdělání formovali jen sofisté a Sokrates. Platón se dostal do styku také se staršími filosofy, hlavně pak s Hérakleitem z Efesu a jmenovitě s jeho stoupencem Kratylem. Studoval však také eleaty a pythagorejce. 

Po porážce v peloponéské válce a nástupu oligarchické vlády se Platón patrně zapojil do politiky, ale krvavá restaurace demokracie spolu se Sokratovou popravou v něm vyvolala děs z demokracie a politiky vůbec. Brzy po Sokratově popravě Platón spolu s dalšími jeho žáky uprchl do Megary. Odtud začal brzy podnikat dlouhé cesty. Nejprve navštívil Afriku, kde studoval matematiku pod vedením Theodóra, který vystupuje v několika Platónových dialozích. Odtud pak cestoval do dnešní Itálie a do Egypta. V Itálii se seznámil s dalším slavným pythagorejským matematikem Archytou z Tarentu a také se syrakuským rodákem Diónem, který byl zetěm a švagrem tamního tyrana Dionýsia I. 

Po návratu do Athén začal působit ve funkci učitele. Převzal od Sokrata metodu učení v rozhovorech, kterou provozoval v zahradě, nazvané k poctě héróa Akadéma. Vzniklá Akademie byla školícím centrem, které si na nedostatek žáků nemohlo stěžovat, a to nejen z toho důvodu, že Platón vyučoval zdarma. Proslulo svoji kvalitou a pojem akademie se nám zachoval dodnes ve smyslu vysoké školy. 

Svoji činnost v Athénách přerušil Platón dvojí cestou na Sicílii k Dionýsiovi II., vládci Syrakus a synovci Dionýsia I. Do těchto končin ho znovu pozval Dión, který byl Dionýsiovým blízkým příbuzným. Doufal, že Platón zde uvede do praxe svoje vize státu řízeného filosofy jako nejschopnějšími občany. 

Filosof zřejmě doufal v totéž, a proto se na Sicílii skutečně vydal. Dionýsios se však ukázal být průměrnou povahou a nijak dobrým vládcem. Platóna sice měl v úctě, ale jejich přátelství nebylo z nejpevnějších, protože vládce se odmítal nechat vést. Po rozpadu přátelství oba muži cítili touhu opět se spojit. Platón se tedy vrátil. Dionýsios však nemohl snést ani filosofovu přítomnost, neboť se cítil zahanbován tím, že by měl být veden někým jiným. Ovšem právě na tomto Platón stavěl. I proto se rozhodl znovu odcestovat do Řecka. To mu chtěl Dionýsios znemožnit, a tak bylo třeba několika intervencí z různých stran, aby byl Platón propuštěn. I pod vlivem této zkušenosti později Platón odmítal četná města, která se na něj obracela s žádostí o vypracování ústavy. Zůstal ve své milované Akademii a zemřel pravděpodobně roku 347 před n.l. ve věku 80 let. 

Platónovy spisy 
Platónovo myšlení prošlo dlouhým vývojem. Žádný z jeho spisů neobsahuje ucelený výklad jeho filosofie. Jednotlivá díla řeší vždy jen dílčí problémy. Spisy jsou nejčastěji psány formou dialogu, výjimkou je Obrana Sokratova a Listy. Doba vzniku jednotlivých dialogů není známa, lze jen přibližně určit jejich posloupnost. 

Jak už bylo řečeno, Platónovo myšlení nebylo od začátku stejné, ale měnilo se pod různými vlivy. Jako jisté zjednodušení se přejímají tři, někdy čtyři stádia: 

a) V prvním (sokratovském) byl Platón pod vlivem Sokrata, objevuje se u něj kritičnost, skepse vůči zdánlivým jistotám a přistupuje tak i k etické problematice zkoumané Sokratovými dialektickými metodami. Dá se říci, že v tomto období Platón hájí Sokratovu památku a představuje jeho učení. 

b) Druhé období (konstruktivní) je pro Platóna nejklasičtější, neboť právě v této době vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše a hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nalezení konečných jistot. 

c) Období třetí (období stáří nebo též kritické) je charakteristické tím, že Platón doplňoval, modifikoval nebo i odmítal své dřívější názory. 

Platónova díla: 
- I. období: 
Lachés - pokus o definici statečnosti 
Charmidés - zkoumá uměřenost 
Euthyfrón - dialog o tom, co je zbožné a co již ne 
Lýsis - o přátelství a lásce 
Kritón - Sokratův příběh z vězení - Kritón mu chce pomoci ven, ale Sokrates odmítá, neboť by se tak prohřešil proti zákonům 
Hippiás Menší - o lži, o chybách (člověk chybuje z nevědomosti, nikoli ze zlé vůle) 
Hippiás Větší - o krásnu, je to v podstatě parodie na mnohomluvnost sofisty 
Ión - dialog o poezii 
Obrana Sokratova (Apologiá Sókratús) - tři fiktivní Sokratovy řeči před soudem, který ho nakonec odsoudí k smrti 
Gorgiás - polemika se sofisty, odsuzuje řečnictví jako nástroj osobního prospěchu 
Prótagorás - další útok proti sofistům - jediná ctnost je vědění 

- II.období 
Menón - cestou k vědění je rozpomínání duše, která již všechno viděla ve svých minulých převtěleních 
Kratylos - o podstatě řeči 
Euthydémos - proti rétorické eristice 
Menexenos - polemika s rétory 
Hostina 
Faidón - o Sokratově žákovi, který vypravuje o posledních hodinách Sokrata 
Ústava (Políteiá) - 10 knih o ideálním státě 
Faidros - Sokratova oslava Eróta jako dárce božského šílenství a původce růstu duše až k idejím 
Parmenidés - o problémech Sokratova učení 
Theaitétos - o vědění 

- III.období 
Sofistés - navazuje na poslední dílo druhého období 
Polítikos - o dokonalém státníkovi 
Filébos - o tom, zda hledat dobro (tedy vrcholný cíl života) v rozkoši nebo ve ctnosti 
Týmaios - výklad Platónovy přírodní filosofie 
Kritiás - nedokončené pokračování Týmaia, hlavně o civilizaci na Atlantidě 
Zákony (Nomoi) - nejdelší Platónovo dílo (12 knih) uveřejněné až po jeho smrti, probírá podstatu, použití a účinnost zákonů 
_{Poznámka - řazení některých dialogů se v různých zdrojích liší.} 

Historie antického pojetí duše po Platóna 
Duše (řecky anemos = vítr, dech) byla od pradávna považována za zvláště jemného ducha hmoty, který oživuje tělo. Z představ o její nehmotnosti a pohyblivosti vzešla víra v její nesmrtelnost v idealistické filosofii. 

Nejstarší představy o duši najdeme u pythagorejských filosofů 6.století před n.l. Podstatu duše viděli v číslu a v harmonii čísel i v jejím pohybu. Duše je nesmrtelná a stěhuje se do různých těl. 

Hérakleitos zase soudil, že tělo i duše se skládá z ohnivé pralátky obdařené rozumem. V tuhém a necitlivém těle budí život duše, která je utvořena z teplého a suchého výparu. Empedoklésnerozlišoval duševno a tělesno. Duševno je podle něj nejen v lidech a ve zvířatech, ale také v rostlinách a ve všech věcech. Anaxagorás považuje ducha (nús) za samostatný princip, který je pořádající hybnou silou vesmíru Jenom duch oproštěný od tělesného je schopen poznávání. 

Sofisté zkoumali člověka, ne kosmos, ale v kritice duševních jevů byli skeptiky. Protágorás učil, že jev se zrcadlí v duši, ale ustavičně se mění a s ním i vjem - odtud také relativnost poznání a mínění, kterou sofisté prosazovali. 

Platón a jeho pojetí duše 
Platón provedl další krok směrem kupředu v antickém pojetí duše. 

Na začátek si řekněme několik základních vlastností lidské duše, její domov a další nezbytné nacionále. 

Duše člověka má podle Platóna být jsoucnem nevzniklým a nesmrtelným (viz. rozbor dialog Faidros). Má celkem tři části, totiž myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení má své sídlo v hlavě, vůle v hrudi a žádostivost v podbřišku. Myšlení je pak vůbec nejvyšší součástí duše a také jedinou nesmrtelnou částí, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi, které jsou ovšem pro Platóna mnohem méně vyspělé. Ostatní části jsou pak také smrtelné a zanikají společně s tělem. 

Nesmrtelná duše (tedy rozumová část duše) nemá počátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. Duše je pak jediným plnohodnotným odrazem ideálního světa, který na Zemi najdeme. Vše ostatní je jen velmi nedokonalý obraz toho, co se nachází ve světě idejí. Ten se nachází za hranicemi našeho poznání. 

Duše a celý svět idejí je stálý, nevzniká ani nehyne, je nezávislý na prostoru i na čase. Nebytí postavené naproti idejím a duším, věci smyslového světa včetně hmoty, jsou pak pouze neskutečné napodobeniny idejí a jsou předmětem mínění, ale ne vědění, jsou pomíjivé, relativní, prostoru a čase závislé 

Ideje a duše 
Vynikajícím úvodem do celé Platónovy idealistické filosofie a do jeho učení o idejích a funkci duše v idejích je následující část podobenství o jeskyni z Platónovy Ústavy: 

"Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíji, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni je nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku. 

Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí. Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové. 

Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně. A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik? A kdyby mohli vespolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty. 

A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín? Nuže pozoruj, jeden z nich je vyproštěn z pout a přinucen náhle vstát a otočit šíji a jít a hledět vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívat se na ony předměty , jejichž stíny tenkrát viděl: Co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkrát viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, že je mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším? A kdyby ho docela nutil hledět do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívat, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje?" 

Toto je ve zkráceném podání obraz lidského života a lidského poznání, který Platón podává v Ústavě. Vězením je zde náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly. Výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí. 

Co jsou však tyto ideje? Ideje (řecky edois nebo ideá, původně "obraz") jsou tedy formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to ale jen jakési všeobecné pojmy, které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných znaků věcí. Ideje jsou veskrze reálné, ba jak ukazuje ono podobenství, jedině ony mají pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory. 

Zda lze obecnosti přiřknout vyšší realitu než jednotlivině, nebo zda jsou naopak skutečné jenom jednotliviny a všeobecné ideje existují jen v našich hlavách, je základní filosofická otázka. Pro Platóna jsou ideje rozhodně tou nejvlastnější realitou. V pozdějším období svého vývoje Platón rád uváděl ideje do vztahů s čísly, používaje přitom pýthagorejských myšlenkových postupů. 

Na rozdíl od Sókrata zahrnul Platón do svého systému i viditelnou přírodu. Protože však jedinou skutečností jsou ideje, přístupné pouze čistému myšlení, může mít pro Platóna zkoumání tělesného bytí jen druhořadý význam. Přírodověda, která toto zkoumání provádí, nemůže nikdy poskytnout jistotu, nýbrž jen pravděpodobnost. S touto výhradou podal Platón v Timaiovi také výklad přírody. 

Základní otázkou, která v souvislosti s naukou o idejích ihned vyvstává, je tato: Jak vůbec vzniká svět stínů, viditelný svět? Přírodní věci jsou zřejmě obrazy nebo jevy idejí, protože i nazírání krásného může vést k idejím. Jak ale dochází k tomu, že se ideje, které existují ve vyšší, duchovní sféře "mimo svět", zjevují, byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Kromě idejí musí přece být ještě něco druhého, takříkajíc materiál, v němž se ideje obrážejí! 

Platón popisuje toto druhé v Timaiovi, jistě v návaznosti na Démokrita, jako (prázdný) prostor, možná by bylo výstižnější říci: forma vnějškovosti, což by zahrnovalo nejenom existenci "vedle sebe", ale i "po sobě". Není vyloučeno, že již Platón tento druhý princip označil ve zcela obecném smyslu za "látku" stejně jako později Aristoteles. 

Podrobnosti jsou příliš vzdálené tématu. Je však jasné, že tu zůstává jakási propast, neboť i když existují dva principy, není dost dobře pochopitelné, jaká síla způsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy vůbec v látce obrážely. Sám Platón tuto mezeru nikdy zcela neuzavřel. 

K jejímu plnému uzavření by bylo třeba ještě třetího principu, který by zprostředkovával děje mezi světem idejí a světem našim. V pozdějších dílech se Platón klonil k hypotéze božstva nebo světové duše (viz. dále), ale nepoužil myšlenkovou argumentaci, ale formu mýtu. 

Proto to může být právě duše, která zprostředkovává spojení mezi světem idejí a světem pozemským, který poznáváme jen pomocí smyslového poznání. Právě ona - přesněji jediná její část, totiž rozum - jako jediná přenáší dokonalost ideálního světa do našich poměrů. A Platon hlásá, že dobro duše a zdraví jsou konečným účelem veškerého pohybu a úsilí. 

K poznání idejí se pak může povznést jen ten, kdo má jistý filosofický pud. Tento pud nazývá Platón "erós". Dává tak tomuto slovu, které je v řečtině pojmem pro tělesnou lásku, vyšší význam. Erós je snahou přejít od smyslového požitku k duchovnímu. Je to vlastně puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud i v druhých. Potěšení z krásné postavy je nejnižší formou erótu Cesta k filosofii je pak stále vyšším stupněm tohoto pojmu. Zvláště důležité pro naše téma idejí je pak pochopení matematiky a hudby, které připravují cestu pro skutečnou filosofii a učí odvracet oči od smyslového světa a nahlížet čisté formy. 

Nazírání krásy je přípravou, avšak vlastním prostředkem k poznání idejí je pojmové, nebo jak to nazývá sám Platón, dialektické myšlení. Dialektika je umění proniknout společným hledáním během rozhovoru k tomu, co je všeobecně platné a správné. Dialektické myšlení může stoupat od jednoduchého ke složitému, od podmíněného k nepodmíněnému. A toto dialektické myšlení měli jen filosofické duše, které nejlépe využívaly schopnosti duše rozpomínat se (viz. dále) 

Gnoseologie a duše 
Platónova teorie poznání je neoddělitelná od jeho učení o duši. Podle Platóna není vědění určeno každému. Filosofie ve smyslu láska k moudrosti není pro ty, kteří disponují pravdivým věděním nebo kteří neznají nic. 

Filosofie není pro ty, kdo ovládají pravdivé poznání, tedy pro bohy. Ti totiž nemají proč usilovat o vědění, neboť ho už mají v plném rozsahu. Ale filosofie není ani pro ty, kdo nic nevědí, tj. pro nevzdělance, kteří jsou se sebou spokojeni a nemyslí si, že potřebují vědění, nechápou míru své nevzdělanosti. Filosofové jsou tedy lidé, kteří stojí mezi nevědomostí a poznáním a snaží se od nedokonalého poznání přejít k dokonalejšímu. 

Amamnésis 
Učení o amamnézi (rozpomínání) duše rozepisuje Platón ve svém spisu Menón. Usuzuje zde, že lidská duše je nesmrtelná a existovala již dříve, než se vtělila do smrtelného těla. Navíc toto vtělování už zažila mnohokrát. V dřívějších životech a během pobytu v podsvětí už spatřila všechny věci. Proto veškeré učení a poznání je z pohledu Platóna pouhým procesem rozpomínání duše na to, co už dávno zná. 

V dialogu Menón Platón tuto teorii popsal následovně: "Protože tedy je duše nesmrtelná a mnohokrát se narodila a viděla, co je zde i co je v Hádu, i všechny věci, není nic, co by nebyla poznala; proto není nic divného, že je schopna i o zdatnosti (ctnosti) a o jiných věcech si vzpomenout na to, co již dříve věděla. Protože totiž je celá příroda sourodá a duše poznala všechny věci, nic nebrání, když si člověk vzpomene toliko na jednu - což lidé nazývají učením - aby všechny ostatní nalezl sám, je-li statečný a neúnavný v hledání, neboť hledání a poznávání je tedy vůbec vzpomínání." (Platón: Menón)

Podobné věty vedou některé k myšlence, že Platón znal myšlenky staroindických filosofů, které mohl poznat během některé ze svých neznámých cest. 

Ve výše zmíněném dialogu si Menón přeje důkaz toho, že člověk všechno zná již v okamžiku zrození. Proto si Platón nechá zavolat jednoho z otroků, který je evidentně naprosto nevzdělaný v geometrii, a pomocí vhodných otázek ho dovede k vyvození Pythagorovy věty. Použije následující postup (viz. také obrázek přiložený na konci článku): 

Narýsuje holí v písku čtverec, jehož strana měří 2 stopy (ABCD). Potom se otroka zeptá, jak velká bude plocha čtverce dvakrát tak velkého. Otrok mu odpoví, že 4 stopy, ale Sokrates ho opraví a ukáže mu, že výsledný čtverec je čtyřikrát tak velký (AGIH) a měří 16 stop. Otrok se tedy opraví na 3 stopy, ale Sokrates ho přivede k tomu, že v tom případě dostane čtvercovou plochu 9 stop velkou (AMON). Otrok pak prohlásí, že si už neví rady. 

To je pro Sokrata významné stadium - poznání nevědomosti. Nyní otroka vede k správnému řešení. Nechá ho rozdělit největší čtverec AGIH úhlopříčkami, čímž vznikne velikostí poloviční čtverec (BDKL), který má rozměry, které od počátku otrok hledal. 

Z toho pak Platón usuzuje, že ačkoli se otrok v životě geometrii neučil, přece dospěl k správné definici matematické poučky. Musil proto mít zárodek této vědomosti v sobě od doby, kdy byl na světě v jiném těle. Vědomost byla jen tlumena a správnými otázkami se dá poměrně snadno nalézt v plné síle. 

Neboli Platónovými slovy z dialogu Menón: "Tedy v nevědoucím, kdykoli o některých věcech neví, jsou pravdivá mínění o těch věcech, které neví ... A nyní v něm tato mínění právě vyvstala jako sen ... Ačkoli tedy neměl učitele a jen dostával otázky, bude vědět, nebera své vědění sám ze sebe ... Avšak nabírat sám v sobě vědění, není to rozpomínání? Ovšem ... Jestliže však jich (vědění) nenabyl v nynějším životě, není již zřejmé to, že je měl a že se jim naučil v kterémsi jiném čase? Není to tedy ta doba, kdy nebyl člověkem? Jestliže tedy v něm jsou pravdivá mínění po ten čas, kdy je i kdy není člověkem, a ta se stávají věděním, když jsou otázkou vzbuzena, zdalipak je tedy nemá jeho duše naučena pro všechen čas? Je totiž zřejmé, že doby, kdy člověk je a kdy není, tvoří všechen čas ... Jestliže tedy pravda o tom, co je, je v naší duši vždycky, je patrně duše nesmrtelná, takže co právě nyní nevíš - to je, co právě nemáš v paměti - to máš směle se snažit hledat a vzpomínat si na to." 

Platonova gnoseologie zde podle mě opět sklouzává do mysticismu, kterým halí věci, které nemůže řádně rozumově vysvětlit. 

Etika a duše 
Podle Platónova poměrně těžko pochopitelného výkladu stojí v jeho říši idejí na vrcholu jeho idea nejvyššího dobra. Je v jistém smyslu ideou idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako nejvyšší cíl, je posledním cílem světa. 

Platónova etika je pak spojením této myšlenky nejvyšší ideje s názorem, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší. Cílem člověka proto je osvojit si nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouhými pouty, která mu v tom zabraňují. Platón to nejstručněji vyjádřil známou formulí "sóma séma" - tělo je hrobem duše. 

Ctnost je pak stav, v němž se duše tomuto cíli nejvíce přibližuje. Protože věci viditelné na našem světě jsou odrazem věcí ideálních, mohou sloužit jako pomocné prostředky pro uchopení idejí. Zvláště cenným prostředkem se pak pro Platóna stává umění. 

Ctnost je však skutečnou ctností jen tehdy, je-li založena na vědění. Jelikož Platón používá ctnost jako synonymum zdatnosti, můžeme říci, že Platón rozvinul učení Sokrata a rozeznává čtyři základní zdatnosti, které všechny souvisí s idealistickým pojetím duše. 

Základními zdatnostmi tedy jsou moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. První tři pak odpovídají třem částem duše. Moudrost je zdatností rozumu, zatímco statečnost je zdatností vůle. Uměřenost (řecky sófrosyné) můžeme také přeložit jako rovnováhu, tedy schopnost najít střed mezi požitkem a askezí, přísností a shovívavostí a ve vnějším vystupování se snažit zachovávat ušlechtilou slušnost. Je ctností žádostivosti. 

Spravedlnost je ctností, ve které jsou zahrnuty všechny tři zdatnosti ostatní. Spočívá ve vyváženém poměru tří částí duše a jejich zdatností. Tolik tedy k Platónově etice ve vztahu k duši. 

Kosmologie a duše 
Také Platónova kosmologie velmi významně staví na jeho učení o duši. Kromě tohoto stálého vlivu se také zdá, že Platón formuloval své kosmologické názory v době, kdy se výrazně sblížil s pythagorejci. Matematická a kosmologická učení Archytovo a Filolaovo, předních pythagorejců té doby, musel Platón dobře znát a musela upoutat jeho pozornost. Ostatně v pozdním dialogu Timaios vkládá svůj výklad kosmologie právě do úst pythagorejce. Tento spis je podán formou mýtu, který Platón používá tam, kde nepronikne přísné myšlenkové pochopení. 

Podle tohoto učení je svět živou bytostí, která má formu koule. Jako každá živá bytost má i svět svoji vlastní duši. Duše zde však není součástí těla, ale obklopuje celý svět. Skládá se ze tří počátků, totiž z "totožného", "jiného" a podstaty. Tyto počátky jsou vyššími základy "konečného" a "nekonečného" bytí, tedy bytí materiálního a ideálního. Jsou rozmístěny podle zákonů hudební oktávy (opět vliv pythagorejců) v kruzích, otáčejících nebeskými tělesy. 

Tělo světa, obklopené ze všech stran světlou duší, se skládá z prvků země, ohně a vzduchu. Tyto prvky vytvářejí proporcionální spojení podle číselných zákonů. Kruh "totožného" (viz.výše) vytváří kruh nehybných hvězd, zatímco kruh "jiného" tvoří kruh planet. Hvězdy a planety jsou božská jsoucna (tedy bytosti), světová duše je stejně jako celý ostatní svět oduševňuje. 

Světová duše nejen žije, ale také sama poznává. Její život je řízen opět číselnými vztahy a harmonií. Vždy, když se ve svém kruhovém opakujícím se pohybu dotkne toho, co má jsoucnost, dosvědčuje, co je s čím totožné, co se od čeho odlišuje, a také kde, kdy a jak má vše přechodné být k věčně neměnnému i vzhledem k jinému přechodnému. Toto svědectví je stejně pravdivé ve vztahu k "jinému", tak i ve vztahu k "totožnému". 

Duše člověka je do jisté míry příbuzná duši světa, je v ní také obsažena harmonie a podobné koloběhy. Zpočátku žila na hvězdě, ale byla uzavřena do těla, které se pro ní stalo příčinou neharmoničnosti. Cílem lidského života je obnovení prvopočáteční přirozenosti, což můžeme do jisté míry chápat i tak, že cílem života pro duši může být i osvobození od těla, tedy smrt. Podle Platóna však lze obnovení přirozenosti dosáhnout jinak - zkoumáním nebeského koloběhu a harmonie. 

Prostředkem k dosažení tohoto cíle jsou naše smysly. K témuž cíli vede i schopnost řeči a hudební hlas, který slouží sluchu a ten zase harmonii. Pohyby harmonie jsou mimochodem také příbuzné koloběhu duše. V Timaiu je obsaženo učení o převtělování lidské duše do těl ptáků a zvířat, za čímž opět můžeme cítit indické kořeny. Platón stejně jako Indové totiž myslí, že druh zvířete, do kterého se duše převtělí, je určován mravní podobou člověka určitému druhu živých bytostí. Tedy kdo se chová jako vepř, stane se vepřem. Když pak duše dosáhne očištění, vrací se na svou původní hvězdu. To však trvá dlouho, 10 000 let. Ovšem tomuto problému jsem se více věnoval v rozboru dialogu Faidros. 

Rozbor dialogu Faidros 
Faidros je, stejně jako převážná většina ostatních Platonových spisů, psán formou dialogu, který je však velmi důležitý pro pochopení Platonova pojetí duše. Proto jsem ho také vybral pro podrobnější analýzu. 

Ve Faidru se tradičně objevuje postava Sokrata, s nímž v tomto díle diskutuje mladý Faidros o řečnictví. V první části spisu rozebírá Platon ústy Sokrata jedno konkrétní řečnické dílo, řeč Lysiovu, a staví proti ní své dvě vlastní řeči, rétoricky hodnotné, postavené na filozofii. Ve svém prvním výstupu zachovává Sokrates původní obsah Lysiovy řeči, jen změní formulaci úvah a formu, vybírá lepší, filozofické zdůvodňování logických myšlenkových postupů. Druhou řeč staví obsahově naproti oběma předchozím, samozřejmě při zachování hodnotné rétorické formy. V druhé části Faidra pak Platon prostřednictvím Sokrata rozebírá všechny tři řeči (Lysiovu a dvě Sokratovy), hledá v nich řečnické klady i zápory a demonstruje na nich, jak má správná a hodnotná rétorika vypadat. 

Vedle samotného rozboru umění řečnictví má Faidros pro filozofický svět ještě jeden důležitý aspekt. Tím je obsah řečí samotných. Tématem všech tří výstupů je láska k tělesné kráse jako cesta k poznání absolutního krásna, ideje krásy. Přitom Platon nemá namysli lásku mezi mužem a ženou, ale paiderastiu, lásku milovníka k chlapci. Příčinou této lásky je prý bůh Eros, jenž způsobuje takové krásné milování, které vede právě až k poznání nejvyššímu, k poznání ideje krásy. Autorem všech tří, navzájem zcela rozdílných řečí, je samozřejmě Platon sám, jen je pronáší skrz svého Lysia či Sokrata. Ukazuje jimi různé úhly pohledu na totéž téma, přičemž poslední, třetí řeč, již plně koncipuje ve světle svého idealismu, za předpokladu pevných, věčných a neměnných idejí. Obsah řečí je často (a nejspíš i právem) považován za hlavní přínos Faidru, daleko důležitější než následný rétorický rozbor, a je v tomto ohledu pokládán za předstupeň k vrcholnému Platonovu dílu na téma lásky, Symposionu. 

První řečí je řeč Lysiova. Lysios, známý athénský řečník, v ní řeší otázku, zda je lépe být po vůli spíše milujícímu či nemilujícímu. Srovnává milující a nemilující, jak se k člověku chovají a jak na něj působí v průběhu vývoje jejich vztahu. Vychází ze skutečnosti, že i sami milující uznávají, že jsou spíše nemocní než při zdravém rozumu, že si jsou vědomi své nerozumnosti, ale nedovedou se ovládat. Přitom Lysios implicitně předpokládá, že ono zamilované pobláznění je jednoznačně záporné, což následně dokazuje na mnoha příkladech. 

Za nejdůležitější však Lysios ve svém spisu považuje, že milující kvůli své žárlivosti a strachu o své milované je odvracejí od styků s jinými lidmi. Obávají se, že by je v očích jejich miláčka mohl někdo předčít, ať už penězi, vzděláním či jakoukoliv jinou předností. Navádějí milovaného, aby se všem ostatním zprotivil a dělají z něj člověka bez přátel. Naopak nemilující, kteří dosáhli svých přání ne milováním, ale dobrostí, naopak nenávidí ty, kteří se nechtějí s jejich přítelem stýkat. Za důkaz dlouhodobého přátelství Lysios považuje, že přítel, neovládán blouznící láskou, nezačíná velké nepřátelství kvůli maličkostem, ale naopak se hněvá jen málo i kvůli velkým věcem, přičemž neúmyslné věci odpouští a úmyslné se snaží odvracet. Naproti tomu nešťastně milující pokládají za bolestné i to, co běžným lidem nevadí, a šťastně milující vychvalují i věci nehodné zalíbení. 

První Sokratova řeč obsahově víceméně kopíruje Lysiův spis, je jen lépe formulována a vystavěna. Sokrates pojal řeč jako promluvu nemilujícího k chlapci, kterého přesvědčuje, že je lépe vyhovovat milujícímu před nemilujícím. Na samém začátku vymezil vlastní pojem láska jako jeden z druhů bujnosti, kterou postavil naproti uměřenosti. Bujnost vychází z žádosti a rozkoše, zatímco uměřenost z rozumu. Láska je tedy žádost, která bez rozumu ovládne mínění jinak směřující ke správnosti. 

Podobně jako Lysios, říká Sokrates, že milovník nesnese svého miláčka silnějšího ani sobě rovného, neboť co je mu rovné či lepší, to je mu také protivné. Vždy tedy dělá milovaného slabšího a podřadnějšího, nevědomého, bázlivého a tupého, z čehož se sám těší. Také mu z titulu své žárlivosti brání ve všech stycích s okolím, s cizími lidmi i s filozofií. Avšak po čase, když milovník již přestane milovat, vymění v sobě žádostivou bujnost za rozumovou uměřenost. To však milovaný neví a očekává od milovníka stále stejnou náklonnost a lásku. Ta mu však již nemůže být dána. A tehdy miláček pozná, že nikdy neměl být po vůli člověku milujícímu, ale raději nemilujícímu a majícímu rozum. 

Sokrates si ale uvědomil, že svým projevem zajisté urazil boha lásky, Erota. Aby napravil tento hřích, vymyslel druhou řeč, řeč opačnou, po vzoru bájného Stesichorose, který poté, co byl pro urážku krásné Heleny zbaven zraku, pěl na ni chvály a zrak se mu hned navrátil. Podstatou této druhé řeči je skutečnost, že šílení lásky není věc špatná, ale naopak dobrá, pokud je ovšem dávána darem božím. Pro důkaz svých slov použil několik příkladů, například šílenost danou bohy věštkyni v Delfách či básníkovu posedlost získanou od Mús. Za hlavní cíl celé řeči si pak předsevzal dokázat, že blouznění lásky je šílenost daná od bohů k našemu největšímu štěstí. 

Nejdříve Platon ústy Sokratovými dokázal, že duše je jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Duše se stále pohybuje, neboť pohyb vychází z ní samotné, nikdy nezanikne a nikdy také nevznikl, tudíž duše je nesmrtelná. A co je nesmrtelným to je podstatou a smyslem duše. A protože touto podstatou a smyslem duše je duše sama, která sama sebou pohybuje, je pak nutně ona sama jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. 

Pro lepší představu duše použil pro ni Platon podoby okřídleného spřežení s vozatajem. Duše bohů má oba koně krásné, z dobrého původu, vzhledem přímé, s tělem pravidelně rozčleněným, s vysokou šíjí, vypouklým nosem, bílou barvou, černýma očima, milovníky cti s uměřeností a studem, přátele pravdivého mínění, nepotřebující ran, řízené jen pobídkou a slovem. Ale u ostatních je jeden kůň křivý, tělnatý, sestavený bez ladu a skladu, má silnou šíji, krátký krk, je ploskonosý, barvy tmavé, světlooký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších chlupatý, hluchý, poslouchající stěží biče a bodců. A vozatajovi činí velké problémy takové spřežení uřídit. Duše se na světě vyskytují v různých podobách a v čase své podoby mění. Dokonalé duše mají velká křídla a stoupají do výšin a pobývají ve vesmíru, zatímco ty, které ztrácejí své peruti, padají k zemi, kde se zachytí něčeho pevného, čímž vznikne život smrtelný. Sokrates si klade otázku, proč duše ztrácejí perutě, následkem čehož padají k zemi. Odpověď začíná právě na opačné straně, nahoře, kam stoupají dobré duše. 

Síla perutí dobrých duší je vznáší tam, kde sídlí bohové, krásní, moudří a dobří. Těmito vlastnostmi se perutě živí a z nich vyrůstají, zatímco ošklivými a zlými vlastnostmi hynou. Když jedou bohové k hostině a ke kvasu, jedou lehce a snadno, ale ostatní už ne, neboť je zdržuje neposlušný černý kůň, táhne je zpátky k zemi, v duši vzniká zápas. Mezitím nesmrtelné duše dojedou až na hřeben světa a otáčející se nebesa je vezou dokola. 

A tam spatří jsoucnost jsoucí, Platonovy ideje, ke kterým se vztahuje pojem pravdivého vědění. Božské duše se oblaží tímto pohledem a pak se zase vracejí dolů. Ostatní duše bohy následovaly, ale kvůli svým koním neviděly buďto vůbec žádná jsoucna nebo pár nejšťastlivějších jenom některá a krátce. Ostatní se tlačí dole, narážejí do sebe a občas si i zurážejí křídla, ale odcházejí, aniž by spatřily jakákoliv jsoucna, naplněny jen sofistickým míněním. 

Proč se vlastně duše snaží uvidět skutečná jsoucna, věčné ideje? Pohled na ideje je totiž nejlepší zdroj pro růst jejich křídel. Jestliže duše vidí některou z pravdivých věcí, poporostou jí křídla a po celý další okruh bude bez starostí. Ale když některá duše zapomene, co viděla, či se naplní špatností, pozbude perutí a spadne dolů k zemi, a jako taková nemá být při prvním zrození vsazena do žádného živého tvora. Sokrates uvádí pořadí bytostí, do kterých má být duše vsazena, od nejlepší, filosofa, až po nejhorší, sofistu a tyrana. Duše, která žije svůj život dobře a spravedlivě, nabývá lepšího údělu a naopak, ale až po deseti okruzích, po deseti tisíci letech, předtím se duše neopeřuje. Je tu však jedna výjimka, kterou je duše filozofa, ta se opeří již po třech okruzích dobrého a poctivého filozofování. 

A zde se již dostáváme k nejdůležitější části, k samé podstatě Platonova idealismu. Člověk, ve kterém je duše, která uviděla některé ze jsoucen, musí poznávat podle eidos, pojmového druhu, jenž vychází z mnoha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu. Své vjemy porovnává s absolutním ideálem, s idejemi, které viděl na své okružní jízdě a na které nyní vzpomíná. Vidí pozemskou krásu a vzpomíná na tu pravou, nesmrtelnou a neměnnou, přitom nabývá perutí, snaží se vzlétnout. Ostatním lidem se jeví šíleně. 

Takový člověk, který miluje krásno, se nazývá milovníkem. Ten, pokud uvidí obličej či část těla připomínající viděné ideje, zachvěje se, dívá se na ten výjev jako na boha, zachvátí ho pot a nezvyklé horko. Z té viděné krásy se zahřeje, roztají obaly kolem puků, brky peří nabobtnají a vyrazí z kořenů po celém povrchu duše. Kdykoliv se však poté od své krásy vzdálí, puky peří se zamykají a jsouce takto uzavřeny, dotírají na svůj průchod, takže duše je bodána a rozčílena, cítí bolest, nemůže spát ani ve dne vydržet na místě, ale přesto se raduje ze vzpomínky na krásný zjev. A když svého miláčka zase uvidí, opět se průchody uvolní, přestane cítit bolest a bodání. A nechce se od něj za žádnou cenu odloučit. A tento stav lidé nazývají Erótem, láskou. 

Podle toho, se kterým bohem okruh objížděli, si vybírají své miláčky, aby měli také takovou povahu. A když ho získají, svým vlastním napodobováním boha i působením na miláčka udávají směr, vedou ho k činnosti a podobě onoho boha. Přitom to však nedělají s žádnou závistí ani nedůstojnou přízní. Tak se dostává milovanému krásného a šťastného zájmu. 

Když vozataj spatří krásný vzhled miláčka, bílý kůň přemáhán studem zdržuje sám sebe, aby skokem milovaného nenapadl. Zato černý beze studu vyskakuje a prudce se k němu žene. Vozataji se jen tak podaří je ukočírovat a dojet klidně k miláčkovi. Když ho uvidí, opět si vzpomene na spatřené ideje, na skutečnost krásy, ulekne se, strhne otěže a odjede dále. Černý kůň však chce neustále zpátky stůj co stůj, vzpírá se a cuká, až ho vozataj musí násilím donutit k poslušnosti a následování rozumnosti. Tím však černý kůň dostává strach, kdykoliv pak vidí milovaného. Od té chvíle se stává, že duše milovníka chodí za miláčkem ve studu a strachu. 

A postupem času i miláček zpozoruje zvláštní bolest a bodání vždy, když je milovník pryč. To je proto, že proud touhy, plynoucí k milovníkovi a vnikající do něj, když je milovník již zcela naplněn, odtéká ven a jako ozvěna se nese zase zpět, naplní duši milovaného láskou a povzbudí ji k opečovávání. A milovaný podobně jako milovník, i když slaběji, touží vidět se a dotýkat se. A na společném lůžku pak milovníkův černý kůň požaduje za všechny ty útrapy malý požitek. Miláčkův kůň nemá, co by řekl, ale zduřen smyslností jde tak daleko, že by neodepřel vyhovět milujícímu v čemkoliv, o co by požádal. Avšak jeho bílý souspřeženec se s vozatajem proti tomu vzpírají studem a rozumem. 

Jestliže pak zvítězí ty lepší části duše a povedou k zřízenému životu a filozofii, budou takoví lidé trávit život šťastně, budou mít v moci sami sebe, neboť si podrobili to, čím vznikalo zlo duše a osvobodili to, čím vznikalo dobro. Po skončení tohoto života jim narostou křídla a vyhrají jedno ze tří výše zmíněných kol, na jejichž konci je čeká převtělení do lepšího údělu bližšího věčnému a neměnnému jsoucnu. 

Platonův popis duše ve druhé Sokratově řeči je nejen čtenářsky úchvatný, ale zajímavý především svými myšlenkami. Analogie duše s dvojspřežím je velice přiléhavá a oproti podobným analogiím v jiných dílech nezvykle přesně vystihuje objekt zájmu do nejdetailnějších aspektů.