Antický svět 

Předchozí článek: Theodosius a důvody pozdějšího pádu říše

1. Úvod

Římskou říši řadíme k největším impériím, která v průběhu dějin existovala. V době svého největšího rozsahu, tedy po mezopotámském tažení císaře Traiana roku 116 n.l., čítala skutečně obrovské území: evropskou pevninu jižně od řek Rýna a Dunaje, provincii Britannia, Dácii ležící zhruba na území dnešního Rumunska, severní pobřeží Afriky, dále provincie ležící v Malé Asii, Sýrii, Palestině, Arábii a Traianem nakrátko získané území mezi Eufratem a Tigridem sahajícím až k Perskému zálivu Území říše se postupně zmenšovalo, ne však nějak dramaticky.

2. Předchozí dělení říší 
Takto obrovská říše kladla nebývalé nároky na správní aparát. Je třeba říct, že římský správní systém v klasické formě byl rozhodně kvalitní soustavou. Území říše bylo rozděleno na jednotlivé provincie, které spravovali k tomu určení úředníci, od nichž se požadovaly zkušenosti ve správě věcí veřejných. Všechny nitky se však vždy sbíhaly u císaře a kladly na něj obrovské nároky. Správa tak obrovské říše rozhodně nemohla být pro jednotlivce nikterak jednoduchou záležitostí. Není proto divu, že se snažili svoji práci ulehčit. Jedním ze způsobů bylo zvolení spoluvládce, který měl zodpovídat za určitou větší část říše. 

Definitivní rozdělení Imperia Romana nastalo sice až roku 395, tedy po smrti císaře Theodosia, nicméně vláda více císařů nebyla v historii Říma žádnou vzácností. Jako první použil systému dvou současně vládnoucích císařů Marcus Aurelius (161 - 180), který pověřil úkoly ve východních provinciích svého adoptivního bratra Lucia Vera . Jeho příklad následovalo velké množství císařů a rozdělení říše mezi více vládců - často uzurpátorů - se stávalo v průběhu třetího století stále častějším. Císař Diocletianus se pokusil dát tomuto rozdělení moci oficiální rámec v rámci tetrarchie, nicméně neuspěl a ještě on sám zažil pád tohoto systému. Constantinus pak říši opět sjednotil pod svoji vládou, aby ji pak rozdělil mezi trojici svých synů.. Po jeho smrti se dělení impéria mezi dva vládce - jednoho sídlícího na západě a druhého na východě - stalo nepsaným pravidlem, porušeným krátkými vládami Iuliana a Ioviana a vojenským sjednocením Theodosiovým. 

Všechna tato dělení říše mezi více panovníků si zatím uchovávala jeden rys - jeden z císařů býval alespoň formálně druhému nadřazen. V tetrarchii byl nejvyšším vládcem tzv. augustus senior, tedy Diocletianus a po něm Galerius; mezi Constantinovými syny měl hrát prim Constantinus II.; v šedesátých a části sedmdesátých let měl vyšší moc Valentinianus atd. To se však mělo brzy změnit. 

3. Rozdělení impéria, hranice obou říší 
Smrt císaře Theodosia I. roku 395 se stala podnětem k rozpadu říše. Nutno říci, že poněkud překvapivým, neboť právě tento císař se snažil politicky, nábožensky i válečně upevňovat jednotu říše. Zanechal svým synům říši vojensky posilněnou a jednotnou, avšak ve finančně a ekonomicky složité situaci. Rovněž společnost se nacházela na pokraji rozvratu. 

Když Theodosius 17.ledna 395 zemřel, byla říše rozdělena mezi dva jeho syny. Starším z tohoto dua byl tehdy osmnáctiletý Arcadius, kterého "senát a lid římský" pověřil správou východní části říše; mladším pak teprve jedenáctiletý Honorius, který měl vládnout západu. Nadřízeným vládcem měl být podle přání otce Arcadius. Musím zdůraznit, že impérium se formálně nerozdělilo, v obou částech fungovaly stejné vojenské i civilní úřady, do dvojice konzulů nominovala zpravidla každá část říše jednoho svého zástupce. Je tedy pravděpodobné, že kdyby Arcadius nebo Honorius zemřeli před roztržkou obou částí říše o Illyricum a následným dějům, říše by zůstala jednotná. Nicméně slovo kdyby musíme odložit. 

Geografické hranice mezi oběma polovinami říše je poněkud sporná. Je možné, že zpočátku patřila k západní části území tří prefektur (Galia, Italia a Illyricum), zatímco k východní části náležela prefektura jediná, i když nejrozsáhlejší, totiž Oriens. Koncem 4.století však bezpečně můžeme doložit, že západu příslušely prefektury Galia a Italia, zatímco na východ řadíme vedle Orientu i Illyricum. Právě vlastnictví této prefektury se mělo stát bodem, na kterém se názory obou polovin císařství fatálně rozešly a to až do roku 437. 

Hranice začínala na severu řekou Dunajem v místě, kde se řeka stáčí z jihu na východ a kde se nacházela města jako Mursa Maior, Budalia nebo Cibalae. Západu připadlo politicky, vojensky i církevně důležité město Sirmium, pak se hranice stáčela na jih a mezi Naronou a Dyrrhachiem se dostala k moři. Přes Středozemní moře vedla jako přímka a Afriku rozdělila v zálivu Syrtis Maior. Na balkánské hranici tedy Západ vlastnil provincie Pannonia Secunda a Dalmatia, zatímco Východ provincie Moesia Prima a Praevalitana; v Africe rozdělovaly říše provincie Tripolitana a Libya Superior. 

4. Vývoj po roce 395 
Bezprostřední rozdíl ve vývoji v Západořímské a Byzantské říši po rozdělení tvořily tři události, které se týkaly více Západu. Šlo o spor o Illyricum, vpád barbarů přes Rýn roku 406 a Alarichovo vyplenění Říma. Tyto tři události podle mého názoru způsobily politický úpadek Západu, a proto bych je rád blíže popsal. 

Oba dva Theodosiovi synové postrádali jakoukoli jiskru nebo schopnosti, které by připomínaly jejich otce, a tak nosili jen císařský titul, zatímco skutečnou vládu vykonávali jiní. Bylo toho třeba, protože zlom čtvrtého a pátého století s sebou přinesl nová vnější nebezpečí. Barbarské kmeny se dávaly znovu do pohybu a ani vnitřní situace obou částí Římské říše neslibovala klid. 

5. Spor o Illyricum 
Mezi pretendenty správcovských funkcí se do popředí prodraly dvě velké osobnosti doby. Západořímskou říši jménem Honoria začal spravovat vojevůdce Flavius Stilicho, po otci Vandal a po matce Říman. Stilicho patřil jistě k velkým, nicméně také dvojakým osobnostem. Na jedné straně byl vynikající vojevůdce, který se zdevastovanou armádou dokázal stále vítězit. Na druhé straně ho však můžeme vidět jako kariéristu, snad chorobně ctižádostivého muže, který cílevědomě směřoval k císařskému trůnu pro svoje děti . Jeho osobnost záhy zastínila všechny západní konkurenty a on sám vystupoval jako absolutní vládce. Cílem politiky tohoto muže bylo opětovné sjednocení obou říší, samozřejmě nejlépe do jeho vlastních rukou. Paradoxně právě touto politikou obě říše silně znepřátelil. 

Východní část říše fakticky opanoval praefectus praetorio Rufinus. Jestliže Stilicha jsem charakterizoval jako kariéristu, Rufinus se mu v této vlastnosti přinejmenším vyrovnával. Nebyl sympatickou osobou, v rámci růstu své moci se nezastavil před ničím. Pro naše téma je však velmi důležité to, že Stilicha nesnášel a osobní spory přenesl do státní politiky. Rozpory mezi Rufinem a Stilichem začaly prakticky okamžitě. 

Stilicho zastával v době Theodosiovy smrti funkci magister utriusque militae, tedy vrchní velitel vojska - tehdy ještě jednotného. Stilicho se pokusil vojensky zasáhnout proti Gótům, vedeným již tehdy Alarichem, na území Východořímské říše. Ve skutečnosti nesměroval svůj úder ani tak proti barbarům jako proti Rufinovi a jeho klice. Jeho zásah byl proto odmítnut a Stilicho byl tlačen k tomu, aby se vzdal velení spojeného vojska. To skutečně učinil a poslal východní vojáky do Konstantinopole, ne však s čistými úmysly. Gótského generála Gainase pověřil atentátem na Rufina a k tomu také během vojenské přehlídky přímo v hlavním městě došlo. 

Rufinovým nástupcem se stal vrchní komoří Eutropius, který nedisponoval o nic lepšími vlastnostmi než jeho předchůdce. Eutropius se do jisté míry Stilichovi podřídil, když ho požádal o zásah proti Alarichovi. Stilicho však chtěl Alaricha použít proti Východořímské říši, a proto - přestože mohl - ho nezničil. Na oplátku byl na východě prohlášen veřejným nepřítelem a vztahy obou říši se opět zkalily. Alarich ovládl Épeiros a stal se nárazníkem mezi oběma říšemi. Z Illyrica se stalo sporné území - spadalo pod Konstantinopoli, ale Stilicho žádal jeho převod pod Řím. 

Aby nebylo nutné znovu žádat o zásah Stilicha a aby byli Gótové pacifikováni, byli donuceni Arcadius s Eutropiem k nevšednímu kroku - získali si Alaricha tím, že ho jmenovali vrchním velitelem všech vojsk v Illyricu. Odtud se Gótové krátce po roce 400 začali přesouvat do Itálie. V letech 401 - 402 ohrožoval sever Itálie včetně císařského hlavního města Mediolana. Stilicho musel stáhnout vojska z rýnského limitu a Británie. U Pollentie a Verony je dvakrát porazil a donutil k ústupu za Alpy. V Ravenně, kam se dvůr z Mediolana přesunul, mohli slavit velké vítězství a připravovat se na tažení proti Východořímské říši mající za cíl dobytí sporného Illyrica. Stilicho si dokonce zjednal neočekávaného spojence - právě poraženého Alaricha. 

Tažení na východ se však nikdy neuskutečnilo. Roky 405 a 406 byly dobou velkých pohybů národů. Nejdříve do Itálie vpadli středodunajští Gótové pod vedení Radagaisa, které však Stilicho rozprášil u Faesulae. Dříve než Stilicho stačil armádu připravit na tažení do Illyrica - nebo alespoň k návratu na hranice - udála se největší barbarská invaze v dosavadní historii impéria. 

6. Invaze přes Rýn 
Západní část Římské říše opírala už několik staletí svoji obranu o Rýn a horní tok Dunaje. Avšak jen do posledního dne roku 406... Tehdy mohutné síly Vandalů, Svébů, Alanů a Burgundů překročily zmrzlou řeku Rýn, překročily slabě obsazený limit a vtrhly přes Germánie do Galie, která nebyla na vojenské akce vůbec připravena. Bohaté galské provincie byla strašlivě popleněny a rýnský limit se z této rány nikdy nevzpamatoval. Vetřelci pak roku 408 překročili Pyreneje a v jejich stopách přišli do Galie noví útočníci z barbarica. Přestože se situace v pozdějších letech poněkud zklidnila, nebyl rýnský limit už nikdy v plné míře obnoven. 

7. Alarichovy nájezdy na Řím 
Rok 408 patřil vůbec k nejbohatším na události v dějinách impéria. Vedle zmíněného počátku plenění Hispánie, pokračujícího rozvratu v Porýní a Galii a smrti východního císaře Arcadia, po kterém nastoupil Theodosius II., se proti Římu znovu obrátil Alarich. Ten obsadil průsmyky do Itálie a žádal odměnu ve zlatě za odchod. Stilicho radil přijmout, protože vojensky vyčerpaná říše si nemohla další střet dovolit, ale senát jeho radu odmítl, jsa přesvědčen, že Stilicho má dost sil, aby Alaricha porazil. Vojevůdce v té době ztrácel podporu a nakonec kampani proti němu podlehl i Honorius. Stilicho, nejlepší vojevůdce svého císaře, se pokusil před zavražděním utéci, nicméně neúspěšně. 22. srpna 408 byl popraven v Ravenně. Vedle ztráty kvalitního generála musel Honorius oželet i mnohé germánské jednotky, které vyděšené z nově vzniklé protigermánské nálady společnosti i armády raději dezertovaly a nezřídka posílily Alaricha. 

Západ si tedy prakticky během jediného dne zabil nejlepšího generála a znepřátelil Germány, kteří však stále tvořili jedinou schopnou část západořímských ozbrojených sil. Alarich si lepší vývoj nemohl přát. Vtáhl do Itálie a zamířil k Římu, kde si vynutil výpalné 5.000 liber zlata, 30.000 liber stříbra, 4.000 hedvábných oděvů, 3.000 červených kůží a 3.000 liber pepře. Alaricha pak posílili další otroci (z velké části zřejmě Radagaisovi vojáci) a také oddíly jeho švagra Athaulfa z Pannonie. Roku 409 znovu oblehl Řím a vynutil si volbu loutkového císaře Attala Prisca, kterého se však brzy zbavil. 

Alarich toužil do dohodě s Honoriovou vládou a hodlal poskytnout svoje vojsko za území v Noricu a dodávky obilí, což jsou poměrně mírné požadavky na to, že měl v rukou celou Itálii. Byl však odmítnut. Znechucený Alarich nakonec v létě 410 namířil na jih k hlavnímu městu. Čekal před Římem a vyhrožoval jeho vypleněním, pokud s ním ravennská vláda nebude jednat. Pro situaci doby bylo příznačné, že císařská vláda přes dvojí ohrožení Říma nijak nezajistila jeho obranu. Ani tentokrát k dohodě s Ravennou nedošlo, císař byl ochoten raději obětovat Řím než vyjednávat. Tentokrát Alarich nemusel Řím dlouho obléhat. V noci 24. srpna 410 překonali Gótové u Salarijské brány severní římské opevnění, k průlomu došlo poblíž pahorku Pincia a Sallustiových zahrad. Jelikož nešlo o nejzranitelnější úsek hradeb, je možné, že do Říma pronikli Gótové zradou, je pravděpodobné, že otroci gótského původu otevřeli Alarichovi bránu. Také křesťanská senátorka Faltonia Proba byla v podezření, že tak učinila, aby město ušetřila hladomoru a dalšího obléhání.

Dobytí Říma v podstatě znamenalo neúspěch, krach Alarichových plánů vydobýt si novou roli v centru říše. Alarich prý vydal nařízení, aby byly ušetřeny kostely a chráněny lidské životy, této zprávě lze věřit, neboť Gótové byli křesťané ariánského vyznání a respektovali křesťanské chrámy a jejich majetek. Tři dny pak trvalo plenění Říma, zmírněné respektováním práva azylu v kostelech svatého Petra a Pavla. Cíly rabování se staly bohaté usedlosti a několik jich na Aventinu, Caeliu a Quirinalu shořelo. V oblasti Fora byla bazilika oloupena o část svého stříbra a barbaři se prý zmocnili židovského pokladu, který císař Titus přivezl z dobytého Jeruzaléma. Přes Alarichovy rozkazy si lze snadno představit, že mnoho Římanů zahynulo a s jinými se zacházelo špatně. Kromě obrovské kořisti do rukou Gótů padla i Theodosiova dcera a nevlastní Honoriova sestra, princezna Galla Placidia. Byla nyní rukojmím a bylo s ní jednáno způsobem odpovídajícím jejímu postavení. 

Materiální škody, které Gótové napáchali, nebyly nenahraditelné, ale třebaže Řím již dávno ztratil své výjimečné postavení, působilo jeho krátkodobé ovládnutí Germány na většinu současníků jako těžký otřes a bylo chápáno jako předzvěst blížícího se zániku římského světa, vždyť Řím nebyl dobyt téměř 800 let. Ctitelé odumírajícího antického náboženství označovali potupu římské moci a slávy jako trest seslaný zhrzenými bohy, kdežto křesťanští autoři, především Aurelius Augustinus a historik Paulus Orosius, viděli v dobytí Říma příznak nové doby. A císař Honorius? Traduje se historka, že když se Honorius dozvěděl o pádu Říma, nepochopil to správně a usoudil, že zemřela jeho oblíbená slepice jménem Roma a naříkal, že ji zrovna před chvílí krmil. 

8. Dozvuky 
A jak skončily spory o Illyricum? Roku 423 zemřel západořímský císař Honorius. Byzantský císař Theodosius II. uvažoval o spojení obou říší, nicméně byl předehnán uzurpátorem Iohannem. Toho uznat nechtěl, a tak se rozhodl podpořit mladičkého Valentiniana III., který byl jeho příbuzným, politicky i vojensky. Východní armáda vtrhla na jaře 425 do Itálie, svrhla uzurpátora a na trůn dosadila teprve šestiletého císaře Valentiniana. Jisté politické sbližování obou říší pokračovalo i v dalších letech, roku 437 na svatbě Valentiniana a Licinie Eudoxie byl konečně plně uznán východní nárok na Illyricum. 

Spor o území byl tímto překonán, ale zároveň šlo o ustanovení hranice, která definitivně určovala rozdělení Imperia Romana na dvě části. I v dalších letech zůstávaly obě části bývalé říše v kontaktech, tu dobrých, tu špatných. Myšlenka na sjednocení však byla obživena až na konci existence Západořímské říše, kdy už bylo příliš pozdě. Západ se s císařem z Byzance, který byl schopen zajistit jistou spolupráci, smířil až roku 467, kdy na trůn na pět let nastoupil Anthemius. Ani on však nedokázal otočit kormidlo dějin. 

9. Rozdíly Východu a Západu 
Položme si nyní otázku, proč Západořímská říše zanikla, zatímco Byzanc vydržela dalších tisíc let. Startovní podmínky můžeme považovat za - alespoň do jisté míry - podobné. Obě části říše čelily barbarským kmenům o velké síle, obě se mohly opřít o silné přírodní hranice ve formě velkých řek nebo pouští. V obou vládly na římské poměry dlouho vládnoucí dynastie a i když jejich vládnoucí členové rozhodně nepatřili mezi skvělé vládce, pouhé jejich setrvávání na trůně dodávalo říším stabilitu. Ani jedna z říší se nemohla spolehnout na nějaká velká dlouhodobá spojenectví a musela na diplomatickém poli improvizovat. 

Byzanc však měla oproti Západu několik nezanedbatelných výhod. Začněme oblastí vojensko - diplomatickou. Východním sousedem Byzance byla rovněž chabnoucí říše perská, neschopná tak drtivého náporu, který zažívala západní Evropa ze všech stran. V úvodních letech pátého století, kdy se Západ hroutil, zde navíc vládl král Jazdkart I. (399 - 420), který se snažil o přátelské vztahy s Constantinopolí. Byzanci se kromě toho velká tažení barbarů vyhýbala. S výjimkou Alarichových Gótů se všechny ostatní pohyby velkých kmenů z východu držely pásu stepí táhnoucího se z Mongolska do Pannonie, odkud pokračovaly v pohybu na západ. Říši tak prakticky ani nemohla postihnout podobná vojenská katastrofa, která se stala na Západě roku 406. Samozřejmě ani Byzanci se vojenské porážky nevyhýbaly a dunajský limit byl několikrát prolomen, ale barbarům se nikdy nepodařilo dostat se do blízkosti Constantinopole. 

Východní část říše také tak hluboce nezasáhl společenský a ekonomický rozvrat. Zvláště zemědělství zde bylo postaveno na zdravějších základech. Byzanci se rovněž vyhnula prakticky vyhnula vlna různých uzurpací, která se podílela na rozpadu západní části říše a která ji proměnila v posledních desetiletích v parodii mocného impéria z prvních dvou století principátu. Dá se říci, že uzurpace vojenských velitelů v Byzanci neměly tradici ani tak dobré podmínky jako na Západě. Myslím však, že nejdůležitějším aspektem, který se stal hybnou jednotkou dalších kladů, leží ve výše zmíněném zastavení barbarů na limitu. Bez něj by zřejmě i v Byzanci došlo k uzurpacím, ekonomickému i společenskému úpadku. 

Významným a dosud opomíjeným faktorem také mohly být hradby obepínající centra říší a mentalita jejich obránců. Římu, dlouho se nacházejícím v bezpečném zázemí, po staletí k obraně stačily starodávné¨Serviovy hradby; až císař Aurelianus vybudoval nový hradební systém, ten však nedosahoval nijak zvláštních parametrů. Řím navíc nebyl svoji mentalitou pevností - bylo to sídlo vítězících útočných vojsk. Naproti tomu řecký Byzantion čelil už vojskům Filipa II. Makedonského. Konstantinopol byla už díky své strategické poloze vybavena silnými fortifikacemi, které se navíc ještě posílily za Theodosia II. Město se totiž století po svém založení rozrostlo tak, že ohrazená plocha zdaleka nestačila obyvatelstvu. Proto dal prefekt Anthemios postavit novou dvojitou městskou hradbu, kterou později ještě vylepšil další prefekt Kýros. Tato hradba pak odolala četným obléháním dalších osm století. Také mentalita obyvatel samozřejmě nedobytnosti hradeb napomohla - víra v Bohorodičku chránící hradby je pěkně vystižena třeba ve Waltariho Pádu Cařihradu. Opakovaná dobytí Říma, stále ještě centra antického světa, byla současníky chápána jako katastrofa, jako jakýsi příznak blížícího se konce. Nutno dodat, že ne všemi. Křesťanští autoři ho nezřídka vítali, jak již napsáno výše. 

Nezanedbatelná byla i delší hranice (Rýn - Dunaj), kterou musel Západ hájit před nebezpečnými germánskými kmeny.

10. Důvody pádu Západořímské říše 
Oproti tomu Západ se prakticky od rozdělení jednotného impéria zmítal v jednom problému za druhým. Z hranicemi stáli barbaři, kteří postupem času pronikali bez problémů na území říše. To s sebou přinášelo další škody vojenské a morální. 

Důvody pádu Západu můžeme zhruba shrnout do několika bodů: 
1. selhání armády 
2. sociální rozdíly a z toho vyplývající nejednota a nesvornost 
3. indolence lidu, který utrpěl deziluzi vůči ochraně garantované císařem a navíc byl deptán rozbujelou, zkorumpovanou a neschopnou byrokracií 
4. rivalita mezi Východem a Západem, neschopnost Římanů koexistence s Germány, kteří se snažili začlenit do impéria 
5. vliv jednotlivců i skupin, vyčleňujících se ze společnosti: mnichů, křesťanů a jejich náboženské bigotnosti a nesnášenlivosti. 
6. uzavření se významných pohanských senátorů, filozofů a básníků do vnitřní emigrace, destruktivní vliv křesťanství. 

Některé ze zmíněných bodů bych alespoň v krátkosti rozebral. 

Nejvážnějším problémem byla podle mě už zmíněná neschopnost poradit si s vnějšími nepřáteli. Zkrátka řečeno, armády se tak dlouho rvaly mezi sebou o vliv, až nebyly schopny odrazit invaze barbarů, což bylo jejich hlavním úkolem. Je zajímavé, jak početně slabí byli nepřátelé Říma - Alarich asi neměl víc než 40 000 mužů ve zbrani, Geiserich jich měl jenom polovinu, ale přesto je Římané nemohli porazit, byť podle oficiálních statistik měly obě římské říše dohromady půl milionu vojáků, z čehož patřila polovina západní části. Tím se ovšem nesmíme dát klamat. Většinu římského vojska tvořily nepohyblivé a méněcenné formace obrany hranic, zatímco počty elitních polních vojsk se stále snižovaly ztrátami. Římané tak do skutečného boje mohli vyslat neskutečně málo vojáků. Stilicho, velmi úspěšný velitel, tak vedl ke konci své kariéry, roku 405, do boje asi 20 000 mužů, což bylo skutečně výrazně méně než kolik měli barbaři. 

Tato početní nedostatečnost vyplývala hlavně z toho, že si císařské úřady nedokázaly vynutit dostatečné odvody. Přitom systém odvodů pracoval dosud spolehlivě a branců byl dostatek. Koncem čtvrtého století ale začalo přibývat vrstev obyvatelstva, které byly osvobozeny od vojenské služby. Navíc vojáci z měst vojensky velmi upadli a nejhůře na tom byli samotní Římané. Břemeno vojny tak na sebe museli brát především venkovští branci - s tím důsledkem, že neměl kdo obdělávat pole. Velkostatkáři pak do války vysílali pouze takové muže, kterých se sami rádi zbavili a požadavkům o další vojáky se tvrdě bránili. 

Když vláda pochopila, že běžné způsoby odvodů už nic nepomohou, poněkud utáhli šroub. Vojenské řemeslo se stalo jedním z dědičných, což znamenalo, že všichni synové vojáka se rovněž povinně stali vojáky. Jak poznamenal svatý Ambrož, vojna přestala být službou vlasti, ale stávala se otročinou, které se moudřejší vyhýbali. Ve čtyřicátých letech pátého století se další takové povolávání stalo skoro nemožným a vláda se k němu snížila jen v době krizí. O deset let později od něj pak ustoupila úplně. Ukázalo se, že vláda nedokáže své vojáky nadchnout pro boj za Řím. V tom jí nepomohlo ani křesťanství, které, jak se ukázalo ve středověku, mohlo být velmi efektivním motivačním prostředkem. 

Velcí teologové, muži kteří by dříve sloužili státu, nyní prohlašovali, že sloužit říši v armádě nebo v práci je škodlivé. To byl dost archaický postoj snadno pochopitelný v dobách císařů, kteří křesťany pronásledovali, ale ne teď, když se říše pokřesťanštila. Rovněž papežové jeden za druhým prohlašovali, že pracovat pro vládu je činnost škodlivá pro duši. Svatý Martin z Toursu pak odmítl nastoupit na vojnu, neboť se už cítil vojákem Kristovým. Když se tyto názory rozšířily po říši, musely ještě snížit síly, které impériu zůstaly na obranu. 

Dalším velmi významným důvodem bylo vedle vojenského aspektu také stále narůstající daňové zatížení osob. To patřilo k římskému životu už dvě stě let, ale nyní dostávalo až absurdní nádech. Každý císař přidával další daně a to nebylo všechno - obyvatelé byly nuceni dodávat dřevo, uhlí, pálit vápno, opravovat veřejné budovy a tak dále. Tyto povinnosti se však podobně jako v případě odvodů do armády netýkaly zdaleka všech, což vyvolávalo velkou nenávist. Ti, kdo se chtěli nelegálně povinnostem vyhnout, byli nesmírně krutě trestáni. Ti, kdo měli peníze, bojovali proti daním korupcím, která se nevídaně rozmohla. 

Neštěstím římského národa bylo to, že daně se dařilo vybírat jen od malé části obyvatel kvůli špatnému systému výběru. Ten zasahoval hlavně chudé zemědělce, protože z pozemkové daně získával stát asi 90% celkového příjmu. Přes pokus o pohyblivou reformu za Konstantina se daně pro tyto lidi stále zvyšovaly a kolem roku 350 dosáhly asi trojnásobku stavu, který pamatovala žijící generace, ačkoli poměry v říši se ještě zhoršily. Později došlo ke změně, která venkovanům trochu pomohla, protože se daně začaly vybírat ve formě zlata. To ovšem venkovské obyvatelstvo nemělo a navíc ho stíhala závratná inflace. Ve stejné době se navíc zmenšila orná plocha těchto lidí, neboť federáti vyžadovali ornou půdu pro sebe a římské vládě nezbývalo než vyhovět. Shrňme tedy, že situace venkovského obyvatelstva byla tak hrozná, že tito lidé nemohli mít nejmenší důvěru ve svůj stát. I to se významně podílelo na rozpadu říše. 

11. Užití funkcionalistické teorie Harsthorna na rozpad říše římské 
Rozpad státního celku je jevem teoreticky popsaným v geografii. I já bych alespoň pro zajímavost na závěr rád použil geografické funkcionalistické teorie Harsthorna, která vysvětluje dezintegraci státu pomocí převážení tzv. sil centrifugálních nad silami centripetálními. Harsthorn mezi centripetální, tedy integrační, síly počítá příhodné administrativní uspořádání státu, existenci silného a jednotícího vůdce, existenci vnějšího nebezpečí, národní ideologie, jednoho jazyka, stejné kulturní historie, dobře definovatelné hranice nebo silně jednotící jádrovou oblast . Mezi síly centrifugální, tedy dezintegrační, řadí autor odlišnost jazyků v rámci státu, silné etnické a národnostní menšiny, žádné jádrové oblasti, sporné hranice a vysokou hustotu zalidnění v pohraničních oblastech, velké vzdálenosti, ekonomické faktory atd. 

Jak je poměrně jasně vidět, impérium v roce 395 stále drželo velké množství kladů. Administrativní rozdělení nebylo horší než dříve, spíš se dá říci, že se blíží dnešním modelům NUTS. Vnější nebezpečí jistě Římané cítili, i když je otázka, nakolik silně. Národní ideologie byla resuscitována pod křesťanským praporcem, který byl až na některé senátorské rodiny uzavřené do vnitřní emigrace a vzdálené venkovské oblasti akceptován. V říši v té době formálně stále existovala latina jako jednotná řeč, řečtina se v Byzanci plně prosadila teprve v první polovině pátého století. Kulturní historie spojovala celou oblast Středozemního moře; hranice uznávali zpravidla i sami barbaři. Jedinými problémy v kolonce centripetálních sil tedy jsou neexistence silné vůdčí osobnosti v osobě císaře a slábnoucí postavení tradiční jádrové oblasti v Itálii. 

V centrifugálních silách hrál v našem případě jistě velkou roli ekonomický faktor spojený s totálním úpadkem obchodních vazeb. V antice také větší roli než dnes hrály vzdálenosti - správa tak obrovského území, jakým celé impérium bylo, by jistě patřilo k extrémně náročným úkolům i dnes. Nicméně všechny ostatní body můžeme přijmout jen jako marginální. Podle Harsthornovy funkcionalistické teorie by tedy k rozpadu říše spíše dojít nemělo. Je zřejmě škoda, že ji nestudovaly přední osobnosti konce čtvrtého a počátku pátého století našeho letopočtu. 

12. Použitá literatura a www: 
Jiné články na http://www.antickysvet.cz 

Články na http://rim.me.cz 

Češka, Josef: Zánik antického světa.

Günther, Rigobert: Římské císařovny.

Grant, Michael: Dějiny antického Říma.

Grant, Michael: Pád říše římské.

Grant, Michael: Římští císařové. Životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př.n.l. - 476 po Kr. 

Todd, Malcolm: Germáni.

Navazující článek: Nástup barbarů