Antický svět 

Předchozí císař: Valens

Římský císař Flavius Theodosius pocházel z Hispánie, kde sloužil jako vojevůdce císařů  Valentiniana a Gratiana. Byl prý veliké postavy, měl plavé vlasy, příjemné a elegantní vystupování, ale patřil k chamtivým a nespolehlivým lidem té doby. Stejně rychle jako vynášel brutální rozsudky je promíjel a záchvaty horečné činnosti střídal s nečinností. Stal se horlivým křesťanem, což se hodilo do doby, která vyhlásila kultům a odchylkám od víry boj na život a na smrt. 

Theodosius byl Valentinianem vyhnán, ale jeho nástupce Gratianus jej v době dosud nejtěžší krize říše povolal zpět. Když roku 378 Valens ztratil armádu i život v bitvě u Adrianopole, stal se dvaatřicetiletý Theodosius jeho nástupcem na trůně. Theodosius již dříve vynikl jako schopný generál, což po převzetí vlády v podstatě potvrdil. Využil ideové rozpolcenosti dřívějších vítězů od Adrianopole (Ostrogótů) a několikrát je porazil. Žádná z porážek sice nebyla nijak drtivá, ale stačila na to, aby Gótové ujednali s Římany dohodu o usazení se v Ilyricu. Gótové se tak stali prvním kmenem, který získal oficiální titul federáta, tedy spojence, který za pronájem území a toleranci svých zvyků platil ve formě zemědělců a vojáků pro říši. K této dosti klíčové úmluvě dospěly obě strany roku 382. Ke kladům jeho vlády patří i diplomatické vyřešení dlouholetého sporu o Arménii mezi Římem a Persií. Arménie byla nakonec rozdělena mezi obě konkurenční supervelmoci. 

Záhy přicházely do říše i jiné barbarské kmeny, aby se zde usadily a podílely se na slávě impéria. Ve vztahu k západu byl Theodosius údajně dost tolerantní - Gratiana prý podporoval proti barbarům, poté chránil práva jeho syna Valentiniana proti uzurpátorovi Maximovi, ale po smrti císaře roku 392 bojoval s novým císařem Eugeniem o moc na západě. Válku nakonec Theodosius roku 394 vyhrál bitvou na řece Frigidus a stal se tak posledním císařem, který ovládal celou nedělenou římskou říši. V bojích mu výrazně pomáhal generál Stilicho, o kterém ještě uslyšíme. 

Theodosius je nazýván Velikým, ale není to ani tak pro jeho zásluhy o impérium, ale spíše kvůli jeho trvání na křesťanské ortodoxii. Právě Theodosius stal prakticky na počátku vyhlazení pohanských náboženství a rozhodně vedl úpadek jejich vlivu. Jedním z jeho opatření byly roku 392 - 393 zrušeny všechny oběti bohům a pohanské slavnosti, mezi které se ovšem počítaly i olympijské hry, které pak vstaly z popela zapomnění až roku 1896. Císař dal zbořit mnoho pohanských chrámů a dekretem z roku 380 vyhlásil křesťanství státním náboženstvím, čímž vlastně dovršil reformy Konstantina z roku 313. 

Theodosiova samovláda netrvala dlouho, neboť císař několik měsíců po spojení obou říší roku 395 v Miláně umírá. Svoji říši ještě před smrtí rozdělil mezi své dva neschopné syny, osmnáctiletého Arcadia a jedenáctiletého Honoria. První z nich dostal do správy Východ, zatímco druhý vládl z Mediolana Západu. Významné je to, že se říše poté už nikdy nespojila a rok 395 je tedy mezníkem pro definitivní rozdělení impéria. 

Za vlády Theodosia došlo k nastartování několika jevů, které v důsledku způsobily rozpad západořímské říše osmdesát let po jeho smrti. Věnujme tedy prostor vysvětlení a popisu jevů, které se asi podepsaly na pádu říše. Bude to sice dlouhý výpis, ale pro pochopení dalšího vývoje se stane poměrně praktickým. 

Jak brzy poznáme, Západní říše zanikla, protože podlehla vnějším nepřátelům. Ale jejich tlak nebyl strašný, aby se nedal překonat, kdyby měl stát dostatek vnitřních sil. Bohužel - nebo bohudík - byl celý západní svět beznadějně rozpolcený a úspěšně vzdoroval jakékoli snaze o sjednocení. Tato nejednotnost měla řadu podob, které při spojení způsobily, že odolat tlaku barbarů je nemožné. 

Jednou z nich byla ta, že panovník nebyl schopen zvládat své vojevůdce. Ti si pak začali z titulu vůdců svého vojska dělat nároky na trůn. Tento problém byl už dost starý a ve třetím století už říši málem pohřbil, ale ani poté si Římané nedokázali vymyslet žádný nový styl nástupnictví, který by lépe říši ochránil před touhou po moci ze strany vojáků. Naopak, problém se ještě zhoršoval. Za dynastie Valentiniana I. se po trůnu vrhlo nejméně deset, možná až třináct mužů mimo jeho rod. Většinou to pak byli vojevůdci.

Přesto se však dá říct, že Valentinianův rod vládl v době relativního vnitřního klidu, přestože snad ani jeden z jeho členů nebyl silným vládcem. Teprve po pádu tohoto rodu se ukázalo, jak se nepřetržitá linie zasloužila o stabilitu v říši. Posledních dvacet let trvání říše totiž zavládl režim, ve kterém byli i právoplatní císaři pouhou figurkou v rukou mocných germánských velitelů armád. Ti pak měnili své koně neskutečně často a z římské neschopnosti zajistit pokojné nástupnictví se stal jeden z hlavních důvodů pádu říše. 

Dalším pak byla už zmíněná neschopnost poradit si s vnějšími nepřáteli. Zkrátka řečeno, armády se tak dlouho rvaly mezi sebou o vliv, až nebyly schopny odrazit invaze barbarů, což byl jejich hlavní úkol. Je zajímavé, jak početně slabí byli nepřátelé Říma - Alarich asi neměl víc než 40 000 mužů ve zbrani, Geiserich jich měl jenom polovinu, ale přesto je Římané nemohli porazit, byť podle oficiálních statistik měly obě římské říše dohromady půl milionu vojáků, z čehož patřila polovina západní části. Tím se ovšem nesmíme dát klamat. Většinu římského vojska tvořily nepohyblivé a méněcenné formace obrany hranic, zatímco počty elitních polních vojsk se stále snižovaly ztrátami. Římané tak do skutečného boje mohli vyslat neskutečně málo vojáků. Stilicho, velmi úspěšný velitel, tak vedl na konci své kariéry r.405 asi 20 000 mužů, což bylo skutečně méně než kolik měli barbaři. 

Tato početní nedostatečnost vyplývala hlavně z toho, že si císařské úřady nedokázaly vynutit dostatečné odvody. Přitom systém odvodů pracoval dosud spolehlivě a branců byl dostatek. Koncem čtvrtého století ale začalo přibývat vrstev obyvatelstva, které byly osvobozeny od vojenské služby. Navíc vojáci z měst vojensky velmi upadli a nejhůře na tom byli samotní Římané. Břemeno vojny tak na sebe museli brát především venkovští branci - s tím důsledkem, že neměl kdo obdělávat pole. Velkostatkáři pak do války vysílali pouze takové muže, kterých se sami rádi zbavili a požadavkům o další muže se tvrdě bránili. 

Když vláda pochopila, že běžné způsoby odvodů už nic nepomohou, poněkud utáhli šroub. Vojenské řemeslo se stalo jedním z dědičných, což znamenalo, že všichni synové vojáka se rovněž povinně stali vojáky. Jak poznamenal svatý Ambrož, vojna přestala být službou vlasti, ale stávala se otročinou, které se moudřejší vyhýbali. Ve čtyřicátých letech pátého století se další takové povolávání stalo skoro nemožným a vláda se k němu snížila jen v době krizí. O deset let později od něj pak ustoupila úplně. Ukázalo se, že vláda nedokáže své vojáky nadchnout pro boj za Řím. 

Když už tedy vláda nedokázala zmobilizovat dostatečné množství domácích vojáků, začala přijímat peníze místo mužů. Tyto příjmy pak použila na verbování germánských vojáků, kteří nahrazovali neochotné provinciály. To by ještě nebyla žádná novinka, neboť Germáni sloužili v armádě dlouho, ale po výnosu Theodosia z roku 382 začali sloužit nikoli jednotlivě, ale jako celé kmeny pod svými vlastními veliteli. Těm také císař posílal žold i zásoby. Tento nový způsob užití spojeneckých kmenů (federátů) se velmi rychle ujal a rozšířil. Bylo to snad nejlepší možné řešení, ale přesto se ukázalo jako ne zcela správné a i ono odsoudilo Řím k zániku. 

Dalším velmi významným důvodem bylo vedle vojenského aspektu také stále narůstající daňové zatížení osob. O patřilo k římskému životu už dvě stě let, ale nyní dostávalo až absurdní nádech. Každý císař přidával další daně a to nebylo všechno - obyvatelé byly nuceni dodávat dřevo, uhlí, pálit vápno, opravovat veřejné budovy a tak dále. Tyto povinnosti se však podobně jako v případě odvodů do armády netýkaly zdaleka všech, což vyvolávalo velkou nenávist. Ti, kdo se chtěli nelegálně povinnostem vyhnout, byli nesmírně krutě trestáni. Ti, kdo měli peníze, bojovali proti daním korupcí, která se nevídaně rozmohla. 

Neštěstím římského národa bylo to, že daně se dařilo vybírat jen od malé části obyvatel kvůli špatnému systému výběru. Ten zasahoval hlavně chudé zemědělce, protože z pozemkové daně získával stát asi 90% celkového příjmu. Přes pokus o pohyblivou reformu za Konstantina se daně pro tyto lidi stále zvyšovaly a kolem roku 350 dosáhly asi trojnásobku stavu, který pamatovala žijící generace, ačkoli poměry v říši se ještě zhoršily. Později došlo ke změně, která venkovanům trochu pomohla, protože se daně začaly vybírat ve formě zlata. To ovšem venkovské obyvatelstvo nemělo a navíc ho stíhala závratná inflace. Ve stejné době se navíc zmenšila orná plocha těchto lidí, neboť federáti vyžadovali ornou půdu pro sebe a římské vládě nezbývalo než vyhovět. Shrňme tedy, že situace venkovského obyvatelstva byla tak hrozná, že tito lidé nemohli mít nejmenší důvěru ve svůj stát. I to se významně podílelo na rozpadu říše. 

Otroctví proti oblíbenému názoru nebylo tehdy nějakým velkým problémem, neboť otroků žilo v říši o mnoho méně než dříve. Pouze v Mauretánii a Podunají zůstávalo pořád značné procento otroků, kteří byli nepřekonatelnou pracovní konkurencí pro svobodné venkovské obyvatele. V ostatních oblastech říše však nastal nedostatek otrockých pracovních sil a přestože otroci povstávali proti nadvládě svých pánů, jejich role je už poměrně bezvýznamná. 

Vraťme se ovšem zpět na venkov, kde začínal kolotoč vnitřních změn, který vedl ke zkáze říše. Lidé, kteří si už nemohli dovolit platit samostatně daně totiž začali utíkat pod ochranu latifundistů, tedy jakýchsi velkostatkářů. Ti je vzhledem k všeobecnému nedostatku pracovních sil rádi přijímali a pronajímali jim půdu za jistý obnos a část úrody. Za to je po nějakou dobu statkáři chránili před daňovými výběrčími - tedy alespoň do té doby, kdy uzavřeli s vládou podlou smlouvu, která uváděla tyto nájemce zpět na listinu plátců daní. Ne všichni se však touto smlouvou řídili a dá se říct, že tak i tak byl pro nájemce snadnější život u velkostatkáře než samostatné hospodaření pod hrozbou těžkých daní.

Zde také můžeme hledat počátky feudalismu a dokonce i nevolnictví, neboť latifundisté bránili svých lidem ve svobodném pohybu na jiný statek a děti rolníků se opět stávali rolníky. Pokusy o jmenování jakýchsi ombudsmanů v každém městě pak ztroskotaly a utlačovaných lidí se mohli zastávat už jen spisovatelé a teologové. 

Kruté poměry na venkově pak mnohé přesvědčili, že lépe než čekat na smrt hladem je lépe přejít na lupičskou dráhu. Takových band vzniklo obrovské množství a zejména v Galii se s nimi dalo počítat jako s regulérním vojskem. Výše zmíněné změny ve společnosti pak vedly k tomu, že se římská společnost v pátém století totálně rozpadla... 

Přesto by však pád říše nebyl zcela nevyhnutelný, kdyby bohatí a vláda našli častěji společnou řeč. Na tom, že nájemcům na statcích nepovolí volnost a nedají jim skoro žádná práva se obě vnitřní mocnosti shodly. Ale jinak spolu horní vrstvy a císařské úřady moc dobře nevycházely. Elitu vyšších vrstev představovala několikatisícová vrstva lidí, kteří se mohli označovat jako senátoři. Ti už nebyli pouze senátory v Římě, ale obecně nejbohatšími patriciji v impériu. To, že se pozdější císařové odstěhovali do Ravenny a Milána, jim dávalo jistou samostatnost, byť vliv senátu jako celku byl asi stejný jako na počátku císařství. Moc senátorů se však zakládala na jejich bohatství, neboť právě oni jako jediní bohatli - byli prý asi pětkrát bohatší než jejich kolegové za raného císařství. Jejich velkostatky fungovaly jako malá samostatná království, která byla na vládě v podstatě nezávislá. V Galii pak zhruba stovka těchto velkostatkářů ovládla se souhlasem císaře Honoria vládu nad celou provincií a později si dokonce ze svých řad zvolila vlastního císaře spolupracujícího s Vizigóty. 

Je třeba vyvrátit názor, že tito muži a ženy žili v nepředstavitelném přepychu a za nepřetržitých orgií. Tato teorie je sice populární, ale nezakládá se na pravdě, neboť společnost byla mnohem zkaženější v době rozkvětu říše než ve čtvrtém nebo pátém století. Pravdivé je ovšem to tvrzení, že se senátoři nezapojovali do veřejného života a raději trávili čas na svých územích. Senátoři totiž neměli motivaci spolupracovat se státní mocí. Na sklonku trvání říše se někteří do úřadů vrátili, protože se stali tak mocnými, že si je císařové vybírali za své poradce, ale to je spíše znakem dalšího úpadku než změny k lepšímu. Zajímavým jevem bylo i to, že přestože senátoři byli poměrně dost vzdělaní v klasických vědách a často deklamovali i věčném Římu, sami podlamovali stát tím, že ignorovali státní úředníky. Císař Valentinianus proti tomu tvrdě bojoval, ale jeho nástupci podepsali s velkostatkáři řadu smluv, která císařům svazovala ruce a nechávala je naopak volné latifundistům. A i přesto nebyli s vládou spokojení - císaře pokládali obyčejně za nevzdělance, ministry ignorovali a státní úředníky pro ně představovali dotěrnou havěť. 

Vláda impéria si tak v naději, že udrží bojeschopnou armádu, ničila chudé a odcizovala si bohaté. Z toho by vyplývalo, že se držela středního stavu, tedy páteře řeckého i římského politického systému, ale i tu si vláda odcizila a v podstatě ji i zničila. Tato vrstva obyvatel dostala co proto už ve třetím století a tvrdé rány ve formě nájezdů vnějších nepřátel, nestability a inflace pokračovaly i nadále. Navíc noví císaři neměli peníze ani čas na rekonstrukce budov a nové projekty ve městech, odkud pochopitelně většina střední třídy pocházela a kde také žila, takže úpadek této sociální skupiny se stále zrychloval.

Jádrem střední vrstvy byla kuriálové, tedy členové městských rad. Ti kdysi patřili mezi zámožné dobrodince svých měst a být kuriálem se pokládalo za čest, ale nyní museli tito lidé pouze vykonávat rozkazy shora. Radní a jejich ratolesti teď měli vybírat daně a nutit muže vstupovat do armády. Velikým háčkem ovšem bylo to, že každý schodek rozpočtu museli kuriálové hradit ze svých kapes, takže ti si museli počínat velmi tvrdě, chtěli-li přežít. Zbohatlíci pak z pochopitelných důvodů odmítali v městských radách úřadovat, takže se titul kuriála stal v podstatě dědičným a značně nevděčným. A jelikož finančním schodkům se téměř nedalo zabránit, mizela rychle celá střední vrstva a i po ní se objevila ve společnosti díra, kterou nešlo zacelit. 

Stále důležitější vrstvou se tak stávali členové císařského úřednického aparátu. I ti již nebyli vybíráni, ale pokračovali ve funkcích svých otců dědičně. Ti, kteří řídili práci menších úředníků a vybírali daně se pak stali úřednickou aristokracií, která brzy velmi zpychla a přestala císaře v lecčems poslouchat. Tato neposlušnost sice nebyla nějak výrazná, ale byla o to vytrvalejší. Valentinianus proti tomuto jevu bojoval a prohlašoval, že úředník má být stejně poslušný jako voják, ale jeho nástupcům se nepodařilo zabránit uždibování své vlastní moci ze strany úředníků. To došlo v pátém století tak daleko, že císařské rozhodování byla v podstatě ochromeno úřednickou mocí. Opatření se strany vládnoucích císařů se stále opakovala, což ukazuje, jak byla zoufale neúčinná. 

I tak by se snad mohla západní část říše udržet, kdyby spolupracovala s barbary a svou východnější a úspěšnější kolegyní. Vztahy mezi latinskou a řeckou polovinou nedávno ještě jednotné říše však byly téměř vždy špatné a často i víc než to. Nejhorší situace pak nastala po smrti Theodosia, po definitivním rozdělení říše. Stilicho, velitel západořímské armády, nepovažoval za své největší nepřátele barbary, kteří vnikali i do Itálie, ale konkurenční východořímskou říši, kde nechal dokonce zavraždit předního činitele Rufina. Snad i proto mohl Alarich dobýt Řím. Když se pak západní část konečně ozvala východní s tím, že je ochotna strpět na trůně jejího kandidáta (roku 461), bylo už příliš pozdě. Desítky let vzájemné nevraživosti s východořímskou říší se také podepsaly na konci věčného Říma. 

Další (kolikátá už!) příčina pádu spočívala v neschopnosti asimilovat barbarské usídlence ani dospět s jejich vůdce k praktické dohodě. Když pak roku 382 Theodosius dovolil usidlování celým kmenům, začal problém nabývat na intenzitě. Germánští federáti ovládali velká území, ale je třeba říct, že na nich pouze chtěli hospodařit a podílet se na výhodách tak skvělé říše, jakou podle nich ta římská musela být. I Alarich, dobyvatel Říma, chtěl na počátku pouze zavést jakousi formu koexistence mezi svých národem a Římem, chtěl obnovit římskou moc za pomocí gótské síly. Stejně tak jeho syn Ataulf. To však narazilo na xenofobii celé římské společnosti, která v podstatě jednotně odsuzovala usazené barbary a pokládala je za něco podřadného. Vznikla zeď pohrdání a odporu, navíc ještě zesílená náboženskými rozpory, neboť barbaři byli většinou ariánského vyznání (odnož katolictví), které však oficiální církev východu i západu považovala za kacířskou. 

Snad jedině Aëtius mohl situaci zachránit, neboť barbary dobře znal a uměl s nimi taktně vycházet, ale byl zavražděn. Tak se mohla římská nenávist projevit naplno. Někteří barbaři reagovali poníženě a s omluvami, ale mnohem víc se jich začalo vzpouzet romanizaci. Vojska federátů se tak stávala poněkud nespolehlivými a několikrát Řím zradila. Římané tedy ztratili svoji říši i kvůli tomu, že se nedovedli přizpůsobit přílivu nových osídlenců. 

To jsou hlavní důvody pádu říše. Shrňme si je tedy v krátkosti - neschopnost postavit dostatečně silnou a kvalitní armádu, velké vnitřní rozpory a časté nepokoje, praktické zničení dvou společenských vrstev, neschopnost spolupráce s východořímskou říší a odmítání pronikání federátů do běžného života. Existují však i jiné příčiny, snad méně důležité, ale rozhodně ne zcela opominutelné. 

Jednou z nich byl stále větší počet lidí vyřazujících se ze společnosti. A nebyli to jen boháči, kteří si užívali bohatství na svých velkostatcích. Mnoho lidí od služby říši odlákalo křesťanství a jím podporované kláštery a instituce poustevníků. Klášterní hnutí sice pocházelo z Egypta, ale do západní říše bylo importováno velice brzy (roku 341). O popularizaci tohoto hnutí se pak postaralo několik církevních Otců jako sv. Martin z Toursu, Jan Cassianus nebo později svatý Benedikt. Mnišská instituce se pomalu stávala velmi úctyhodnou institucí hodnou následování, což ale stát trpící nedostatkem lidí na všechno moc nemohlo těšit. 

Z dlouhodobého hlediska byl pro říši nevýhodný i život v celibátu, spojený tehdy nejen s mnišskou kariérou, neboť prvotřídní kazatelé jako svatý Augustin ho hlásali jako všeobecný ideál. Život v celibátu pak vedl k dalšímu rozdělování společnosti, což sice vláda věděla, ale nezakročila proti tomu. 

Dalším faktorem přičiňujícím se na pádu říše byla příliš těsná spolupráce s katolickou církví. Stát totiž na popud církve obracel pohany na křesťanskou víru, ale prováděl to tak horlivě a tvrdě, že si pohany zcela odcizil. A nevěřících bylo v říši ještě pořád víc než dost... 

Rozkladně působily i konflikty uvnitř křesťanství. Ty se týkaly snad všeho možného - celibátu, dědičného hříchu, božství Ježíše, podstaty Ducha svatého... To pak silně kontrastovalo s přáním císařů, aby silná církev pomohla státu impérium znovu sjednotit. Navíc křesťanští Otcové došli k tomu názoru, že kacíře a pohany je třeba dovést do Božího stáda násilím. A tak se říše stále více rozpolcovala. Rovněž postoje pohanů a křesťanů se příliš lišily a míra tolerance byla příliš malá. 

Velcí teologové, muži kteří by dříve sloužili státu, nyní prohlašovali, že sloužit říši v armádě nebo v práci je škodlivé. To byl dost archaický postoj snadno pochopitelný v dobách císařů, kteří křesťany pronásledovali, ale ne teď, když se říše pokřesťanštila. Rovněž papežové jeden za druhým prohlašovali, že pracovat pro vládu je škodlivá pro duši. Svatý Martin z Toursu pak odmítl nastoupit na vojnu, neboť se už cítil vojákem Kristovým. Když se tyto názory rozšířily po říši, museli ještě snížit síly, které impériu zůstaly na obranu. 

Tím ukončeme pátrání po příčinách pádu říše římské. Zdatný hledač by příčin našel jistě víc, ale nám snad postačí tento, už tak poměrně dlouhý přehled. 

Navazující článek: Rozdělení Impéria